Václav I.

, český král od roku 1230 z rodu Přemyslovců; syn Přemysla I. Otakara a Konstancie Uherské, otec Přemysla II. Otakara. Zvolen v roce 1216, 1228 korunován jako spolukrál. Po smrti otce převzal přímou vládu v Čechách; na Moravě vládl jeho mladší bratr Přemysl († 1239) jako markrabě moravský; jeho odboj 1233 a 1237 Václav I. potlačil. V roce 1241 organizoval obranu proti vpádu Tatarů. Od 40. let usiloval o získání babenberského dědictví pro svého syna Vladislava († 1247) a po jeho smrti pro Přemysla II. Otakara. 1247 – 49 potlačil povstání svého syna Přemysla II. Otakara a části šlechty. Jeho vláda představovala pro český stát dobu politického, hospodářského i kulturního rozvoje; podporoval kolonizaci, výstavbu hradů, zakládání měst a přicházející gotickou kulturu.

Ottův slovník naučný: Václav I.

Václav: V. I. (Jednooký), král čes., syn Přemysla I., ještě za vlády otcovy r. 1228 i s chotí svou Kunhutou na království české korunovaný, nastoupil r. 1230 vládu. Po otci zdědil válku s vévodou rakouským Bedřichem Bojovným, do jehož země byl ještě za živobytí otcova vojensky vypraven. Příčinou bylo zapuzení manželky Bedřichovy Žofie, sestry uherské královny. Václav: v. byl spřízněn po matce Konstancii s dvorem uherským a tak vymáhal za tuto urážku satisfakci. Na české vpády do Rakous r. 1230 a 1231, spojené s popleněnim země, odpověděl Bedřich po značných připravách r. 1232 útokem na Moravu, kde dobyl Bítova (1233). Pomoc očekávaná od bratra Václav:ova, markrabí moravského Přemysla, který byl s bratrem v rozepři, selhala; nemoc a a příchod Václav:ova vojska donutily Bedřicha k ústupu. Brzy potom za neznámých okolností sjednán mír a také Přemysl donucen k poslušnosti. Když Bedřich r. 1235 chtěl ze zmatků v Uhrách vzniklých těžiti pro sebe, spojili se proti němu všichni jeho sousedi, hlavně král uherský, český a vévoda bavorský Otto; k tomu si ještě znepřátelil císaře Bedřicha II. spolkem se synem jeho Jindřichem, který v Německu chystal povstání proti otci. Císař vyhlásil r. 1236 proti Bedřichovi Bojovnému říšskou klatbu a svěřil provedení její králi Václav:ovi. Všichni sousedé posledního Babenberga vtrhli do jeho zemí a opanovali je. Bedřich se jim bránil z Vídeňského Nového Města a několika hradů. Čechové a Moravané obsadili Rakousy severně od Dunaje. Tu odhodlal se císař získati zemí babenberských pro svůj rod a sám přitáhl do Vídně, kde delší čas pobyl. Avšak takové rozmnožení moci královské nebylo cílem knížat, kteří v Bedřichovi Boj. chtěli jen zkrotiti souseda všem nebezpečného. Působil tu také vliv sestry Václav:ovy, abatyše Anežky, odmítnuté kdysi nevěsty císařova syna Jindřicha, která nyní Václav: v.a dostala na stranu kurie v boji proti císaři. V témž směru působila na Václav: v.a též druhá sestra Judita, manželka vévody korutanského Bernarda, jejíhož syna Oldřicha Václav: v. učinil správcem jihovýchodní Moravy. Tímto rozdělením Moravy popudil proti sobě bratra svého markrabí Přemysla, který r. 1237 se nalézá asi z té příčiny opět v odboji proti Václav:ovi. Přemysl byl podporován vévodou rakouským, avšak vojskem svého bratra donucen k útěku do Uher. Brzy vlivem kurie Václav: v. se vyrovnal s Bedřichem Bojovným a smířil i s bratrem Přemyslem, jemuž dal prostřednictvím krále uherského Bély IV. Olomoucko a Opavsko. Přemysl brzy potom zemřel. Začátkem r. 1239 umluveno na osobní schůzi přátelství mezi Václav: v.em a vévodou rakouským, jemuž král český slíbil pomoc, aby znovu nabyl svých zemí. Za to Gertruda, neť Bedřicha Bojovného, zadána Vladislavovi, synu Václav:ovu, a jako její věno Rakousy severně od Dunaje již nyní odevzdány do české správy. Českým prostřednictvím také král uherský Béla IV. přistoupil k tomuto spolku, který měl po boku kurie čeliti císaři Bedřichovi II. Císař však smířiv se s vévodou rakouským, spojence rozdvojil a zástavu severních Rakous prohlásil za neplatnou. Tu ovšem také pro Václav: v.a přestal důvod, pro který se kdysi s císařem byl rozdvojil, totiž obava, že císař sám se zmocní zemi rakouských. R. 1240 také Václav: v. změnil svou politiku a smířil se s císařem a se staufovskou stranou v Německu. To vyvolalo odpor kurie a silný nátlak papežské strany v Německu i v Čechách na Václav: v.a, aby se opět postavil do řad nepřátel Hohenstaufů. Z nepříjemné situace pomohl si Václav: v. obojetným jednáním. Tou dobou Václav: v. odhodlal se donutiti Bedřicha Bojovného k dodržení smlouvy severních Rakous a Gertrudy se týkající. Proto učinil r. 1240 vpád do Rakous, který mu Bedřich na jaře r. 1241 oplatil zpustošením části Moravy. Toto nepřátelství nebylo ani císaři ani papeži vhod, kteří spoléhali na pomoc obou panovníků v nastávajícím boji. Hlavně kurie se starala o jejich smíření. Došlo k němu brzy, a to hlavně následkem nebezpečí, které se valilo od východu na celou Evropu. Čásť Rakous nebyla sice k Čechám odstoupena, ale vévoda rakouský svolil k zasnoubení své neteře a dědičky Gertrudy synu Václav:ovu Vladislavovi, který tak měl se státi jeho nástupcem. Hned po míru s vévodou rakouským bylo Václav:ovi pomýšleti na obranu proti Tatarům, kteří dvěma proudy se vrhli na střední Evropu. Václav: v. dal nejprve pohraniční hory opevniti zásekami a pak se hnul s hlavní mocí k východním hranicím, aby poskytl pomoci knížeti Jindřichovi Vratislavskému. Spojení obou vojsk překazili Tataři, zamezivše Jindřichovi v bitvě u Lehnice v dubnu 1241 ústup k českým hranicím. Vojsko slezské potřeno, Jindřich zabit. Václav: v. snad v klamném domnění, že Tataři potáhnou dále na západ do Lužice, obrátil se na sever, mezitím co vojsko tatarské vtrhlo na Moravu, kterou strašně zpustošilo. Olomouce a jiných hrazených měst nedobyto, načež vojsko Petovo obrátilo se do Uher spojit se s hlavním vojem, dříve než Václav: v. mohl s českým vojskem přitáhnouti na Moravu. Král český byl nyní připraven k obraně východních hranic svých zemí právě jako Bedřich Boj. s ním ve spojení k obraně Rakous. V říši chystala se křížová výprava do Uher. Tu však došla zpráva o smrti velkého chána Oktaje (v pros. 1241), která přiměla Batu k návratu s celou mocí do Asie. Tím zbavena byla Evropa obav před očekávaným útokem Tatarů po Dunaji na západ. Aby proti podobným návalům z východu učinil své země schopnějšími k obraně, Václav: v. se zdvojenou horlivostí pokračoval v opevňování měst a hradův a příkladu jeho následovala šlechta. Veliká čásť hradeb městských ze XIII. stol. děkuje za svůj původ strachu před Tatary. Sotva toto nebezpečí pominulo, vznikly staré spory mezi Václav: v.em a Bedřichem Boj., který navázal důvěrné styky s císařem a opět chtěl zrušiti smlouvu s Václav: v.em ujednanou, podle níž měl Vladislav dostati Gertrudu a s ní děditi Rakousy. Gertruda nabídnuta samému císaři; vévoda rakouský měl za to dostati královskou korunu. To pohnulo Václav: v.a k nové válečné akci proti Bedřichovi; pomoc mu slíbili král uherský Béla IV., jemuž Bedřich nechtěl vrátiti zemí obsazených v době tatarského vpádu, a vévodové bavorský a korutanský. Když však v lednu 1246 vojsko české vedené Oldřichem Korutanským vtrhlo do Rakous, zůstalo osamoceno (Otto Bavorský dokonce odpadl k Bedřichovi) a poraženo. Přece však mír ujednán pro Václav: v.a příznivě a Gertruda opět zaslíbena Vladislavovi. Snad chtěl Bedřich pojistiti si týl při nastávající válce s Uhry, v té však padl v bitvě na řece Litavě v čnu 1246. Po smrti posledního Babenberka konečně Gertruda podala ruku markrabí Vladislavovi, který v zemi přijat za vladaře. Toto prvé spojení zemí českých a rakouských netrvalo dlouho, neboť nadějný Vladislav již 3. led. 1247 zemřel. Vedle Gertrudy domáhala se dědictví babenberského teta její Markéta, a císař Bedřich země ty pokládal za odumřelá léna říše. Za dědice nároků Vladislavových pokládal se bratr jeho Přemysl, po něm markrabí na Moravě. Otcova politika, který na straně kurie účastnil se volby Viléma Hollandského za krále římského proti císaři Bedřichovi II. a který po smrti Vladislavově Rakousy ponechal svému osudu, nelíbila se podnikavému Přemyslu. V Rakousích strana papezská provdala Gertrudu za Heřmana Badenského, který však marně se namáhal uplatniti svůj vliv proti hraběti Ottovi z Ebersteina, vladaři ustanovenému od císaře Bedřicha. Přemysl, Václav:ovi pro způsob jeho života odcizený, odhodlal se k provedení svých plánů pomocí strany staufovské. Papežská politika Václav:ova v Čechách se nelíbila, jeho v poslední době marnotratný život, věnovaný více zábavám a rozkoším všeho druhu než státním záležitostem, způsobil všeobecnou nespokojenost, tak že vystoupení synovo mohlo se mu státi osudným. Když Václav: v. r. 1248 nařídil výpravu do říše ve prospěch Viléma Hollandského proti císaři Bedřichovi, odepřelo panstvo poslušnost a prohlásilo na sněmě v Praze Přemysla za krále. I biskup Mikuláš a duchovenstvo stálo na straně mladého krále. Václav: v. dlel právě na Zvíkově, když mu poselstvo Přemyslovo přineslo o tom zprávu se žádostí, aby nový stav věcí uznal. Václav: v. posly uvěznil a hned se ohlížel po pomoci v Rakousich, na Moravě a u strany papežské v Německu. Té se mu také dostalo a r. 1248 až 1249 zuří v Čechách válka mezi otcem a synem se střídavým štěstím. Václav: v. po marném pokusu zmocniti se Prahy odtáhne do severozápadních Čech, kde hlavní jeho oporou je Boreš z Riesenburka, tam utrpí vojsko Přemyslovo porážku; potom Václav: v. táhne po druhé ku Praze, jíž se zmocní. Přemysl, maje posud hrad v moci, pokoří se otci. Brzy však vzniknou mezi nimi znova rozmíšky, Václav: v. na čas. uvězní Přemysla na Přimdě; konečně však otec se synem se smíří; v list. 1249 vládne již Přemysl opět ve svém markrabství Moravském a sleduje ve shodě s otcem další vývoj rakouských událostí. Když r. 1250 zemřel Heřman Badenský i císař Bedřich II., pozbyla jak papežská tak staufovská strana v Rakousích vedení, z čehož vznikla všeobecná anarchie. Té chtěli využiti i východní i západní sousedi Rakušanů. Bélu IV. žádal Václav: v. za smírné narovnání s Rakousy, proti Bavorům, kteří chtěli zmocniti se Horních Rakous, vypravili se na začátku r. 1251 Václav: v. i Přemysl a zpustošili jejich zemi. To bylo poslední aktivní vystoupení Václav:ovo, v další průběh rakouských záležitostí již nezasahoval, ponechávaje volnou ruku synu svému Přemyslu. Brzy potom Václav: v. zemřel 22. září 1253. Kulturní vývoj v době Václav: v.a I. jde týmž směrem, který zaujal v době Přemysla I., ale měrou zdvojenou. Německá kolonisace měst i pohraničních hvozdů je Václav: v.em podporována ještě usilovněji. Celá řada městských obcí (Sv.-Havelské město v Praze, Lanškroun, Trutnov, Kouřim, Slaný, Stříbro) ctí v něm svého zakladatele a ochránce. Hospodářské poměry země následkem přílivu obyvatelstva německého, v řemesle i obchodě vyspělejšího, vyvíjejí se tempem rychlejším. Státní příjmy značně se zvětšují, všeobecný blahobyt stoupá. S německým obyvatelstvem valí se do země také německý mrav. Dvůr krále Václav: v.a jde v čele, jej napodobí šlechta, německá řeč, německá jména hradů těší se oblibě dvora i šlechty. Následkem rychlého stoupáni blahobytu je přepych, který hlavně na dvoře Václav:ově nalézá svůj domov: turnaje (pořadatelem Ojíř z Friedberka), slavnosti, hostiny, zpěv minnesängrů střídají se s nádhernými honbami a rozkošnickým životem v zátiší lovčích hrádků. Vliv ciziny podporují také nově přibylí řádové templářů, dominikánův a minoritův.

Související hesla