Václav II.

, český král od roku 1283, polský král od 1300 z rodu Přemyslovců; syn Přemysla II. Otakara a Kunhuty, otec Václava III. 1278 – 83, v době jeho nedospělosti, vládl v Čechách Otta Braniborský, na Moravě německý král Rudolf I. Habsburský. 1279 – 83 uvězněn Ottou Braniborským na hradě Bezdězu a v Braniborsku. V roce 1283 jeho návrat byl vykoupen českými stavy. Zpočátku vládl Václav II. pod vlivem Záviše z Falkenštejna. V opozici proti Závišovi z Falkenštejna stála skupina pánů kolem biskupa Tobiáše z Bechyně a Purkarta z Janovic. V důsledku jejich intrik byl Záviš v roce 1289 zajat a 1290 popraven. Od Rudolfa I. Habsburského získal Václav II. potvrzení kurfiřtské hodnosti českým králům a funkci říšského arcičíšníka. 1304 – 05 zvítězil ve válce s Albrechtem I. Habsburským. V zahraniční politice se snažil rozšířit vliv do okolních zemí; pokusil se ovládnout Míšeňsko, 1291 připojil Chebsko. V roce 1300 byl korunován v Hnězdně polským králem a uzavřel manželství s dědičkou polského trůnu Eliškou Rejčkou. 1301 (po vymření Arpádovců) přijal pro svého syna Václava III. korunu uherskou, kterou mu nabídla část uherské šlechty. Moc v Uhrách však neudržel. Ve vnitřní politice dbal o všestranný rozvoj země. V době rozmachu těžby stříbra (zejména v Kutné Hoře) vydal Horní zákoník Václava II. a nechal razit novou kvalitní minci pražský groš. Neuspěl v pokusech o založení vysokého učení v Čechách a o kodifikaci právních zvyklostí.

Ottův slovník naučný: Václav II.

Václav: V. II., král český (*27. září 1271 – †21. čna 1305), syn Přemysla II. a Kunhuty Haličské, byl 7letý, když otec jeho r. 1278 ztratil u Dürnkrutu bitvu a život a když mladému dědici hrozila i ztráta říše. Poručník jeho Otto Braniborský zachránil mu sice aspoň Čechy rychlým pochodem ke Kolínu, jímž zarazil postup krále Rudolfa z dobyté Moravy, ale když smlouvou s Rudolfem, který si ponechal na 5 let Moravu, mu byla odevzdána správa země, hospodařil jen ve svůj prospěch a nepohodnuv se s královnou vdovou, odvezl králevice na Bezděz a pak do Branibor. Sobeckým jednáním Otto vzbudil proti sobě všeobecnou nevoli a byl od panstva donucen r. 1281 ustanoviti svým náměstkem v zemi biskupa pražského Tobiáše. Po dlouhém vyjednávání a placení markrabí Otto vrátil 12letého Václav: v.a do Čech v květnu 1283. Václav: v. byl přivítán jako vykupitel, ač jeho návrat domácích rozbrojů neodstranil. Proti prozatímní vládě Purkarta z Janovic záhy vznikla opposice, která vynesla v Závišovi z Falkenšteina zemi nového vladaře a Václav:ovi nového, třeba ne formálního poručníka. Sňatkem s Václav:ovou matkou Kunhutou Záviš domohl se na pražském dvoře všemohoucího postavení. Strana přemožená hledala oporu u krále římského Rudolfa. Tak Záviš a Vítkovci – dřívější spojenci krále Rudolfa – dostali se do konfliktu s Habsburky. Záviš opposici brzy udusil a přenesl akci proti Habsburkům za hranice. Ve Václav:ovi probudil snahu po znovunabytí ztracené říše Přemysla II. Když naléhání na Rudolfa, aby aspoň Korutany byly Přemyslovcům vráceny, ukázalo se marným, měli býti Habsburkové alpských zemí zbaveni mocí. Přátelství Jindřicha Vratislavského a krále uherského Ladislava mělo krýti týl. Rudolf i Albrecht pochopili nebezpečí situace a dovedli pomocí dcery Rudolfovy Jitky, již od r. 1278 Václav:ovi zasnoubené a teprve nyní r. 1287 mu odevzdané, odvrátiti mladého krále od Záviše. Biskup Tobiáš, starý nepřítel Vítkovců, byl jim v tom napomocen. Úklady ty vedly konečně ke zrádnému zajetí Záviše na začátku r. 1289 a k vypuknutí vzpoury Vítkovců směřující k jeho osvobození. Závišovy statky v Čechách vyměněny Bedřichovi Míšeňskému za jeho dědictví (Drážďany a okolí) a za jeho práva v Míšni a Lužicí. Tím učiněn počátek k pozdějšímu ovládnutí wettinských zemí. Zahraniční přátelé Závišovi, vévoda vratislavský i král uherský, zahájili také nepřátelství proti Václav:ovi, ale v létě 1290 smrť jich obou zbavila Václav: v.a obav s těchto stran. Doma však Vítkovci odporovali králi i biskupovi s takovou houževnatostí, že Václav:ovi bylo se obrátiti o pomoc k tchánu svému Rudolfovi. Václav: v. mu odevzdal svůj hlas ve prospěch stejnojmenného jeho syna pro případ příští volby v Říši a král římský vyslal do Čech mladého Rudolfa s vojskem, aby pomohl pacifikovati zemi; k všeobecnému žalu Rudolf na výpravě zemřel, přece však pomocí německou povstání potlačeno, Záviš pod Hlubokou sťat, Vítkovci potrestáni. Z vděčnosti za vysvobození z tohoto nebezpečí a k upokojení svědomí pro účasť na zločinu spáchaném na svém otčimu Václav: v. založil cisterciácký klášter na Zbraslavi. Ještě v době války s Vítkovci Václav: v. učinil první kroky k opanování Polska, r. 1289 Kazimír, kníže bytomský, odevzdal mu svou zemi v léno a v létě t. r. na schůzi v Opavě získal i jiná knížata polská. Smrtí Jindřicha Vratislavského, který byl také pánem Krakova, otevřela se mu volná dráha dále na východ. Podle smlouvy ujednané již mezi Přemyslem II. a Jindřichem Vratislavským měl dědicem zemí Jindřichových býti Václav: v. Ovšem Jindřich v poslední vůli odkázal knížetství Vratislavské Jindřichovi Hlohovskému; jen Kladsko připadlo Čechám zpět. O Krakovsko vznikly boje mezi polskými knížaty, ale přičiněním německého měšťanstva Krakova nabídnuto Václav:ovi. Václav: v. vypravil se r. 1291 do Polska, na cestě se mu poddali Měšek a Boleslav, knížata opolští, bratří Kazimíra Bytomského, a Krakov s Malopolskem opanován, v Sandomířsku se bránil Čechům Vladislav Lokietek, ale r. 1292 dobyto i jeho vlastního sídla Sieradze. Zatím změnil se i poměr Václav:ův k Habsburkům docela. Politiku českou tou dobou vedl opat Bernard z Kamenice, později biskup míšeňský. Rudolf v poslední době života marně se namáhal získati Václav: v.a pro volbu Albrechta Rakouského na místě zemřelého Rudolfa, naopak Václav: v. vystoupil opět s nároky na země alpské, kterých Albrecht, kdyby se stal králem, měl se vzdáti jako uprázdněných lén říšských. Na schůzi ve Znojmě v ún. 1291 Václav: v. a Albrecht se rozešli v hněvu, když pak v čci 1291 Rudolf zemřel, došlo k boji podobnému boji z let 1276 – 78; veden byl ovšem více jen zbraněmi diplomatickými. Václav: v. zajistil si svým vynikajícím státníkem Bernardem pro nastávající volbu v říši hlas saský a braniborský a maje ještě svůj hlas mohl rozhodovati o budoucím králi římském. Albrecht byl postaven před alternativu: buď vzdáti se zemí rakouských ve prospěch Václav:ův neb resignovati na pomoc jeho při volbě. Přirozeně volil druhé a tak v květnu 1292 zvolen byl za krále římského sok jeho Adolf Nassavský. Adolf slíbil Václav:ovi svou pomoc k získání zemí alpských. Proti Albrechtovi a jeho stoupenci Menhartovi Korutanskému vznikla koalice, v níž byl Václav: v., vévoda bavorský Otto, arcibiskup solnohradský, patriarcha aquilejský a povstalá šlechta štýrská, nad to pozdvihly se proti němu i t. zv. země venkovské. Obratným vyjednáváním, vlivem sestry své Jitky a nerozhodností Václav:ovou Albrecht dostal se bez pohromy z této nebezpečné situace a smířil na osobní schůzi i Václav: v.a. Zatím ochabovalo přátelství mezi Václav: v.em a Adolfem. Při volbě Adolf slíbil Václav:ovi Chebsko a větši čásť zemí wettinských. R. 1294 bylo skutečně Plisensko, Drážďany s okolím – celkem asi třetina dnešního království Saského – v českých rukou. Avšak právě v té době Adolf odhodlal se založiti v těchto zemích svou vlastní rodovou moc a r. 1296 zmocnil se samé Míšně a zrušil zástavu Chebska a Plisenska Václav:ovi učiněnou. Toto jednání vehnalo Václav: v.a v náruč Albrechtovi. Když k tomu ještě vznikla v říši nespokojenost s Adolfem, Albrecht smluvil se s Václav: v.em a knížaty říšskými o převrat v říši. R. 1297 na slavné korunovaci Václav: v.a a Jitky v Praze sešlo se mnoho knížat říšských a umluveny první kroky proti Adolfovi. Další umluveno na sjezdě ve Vídni r. 1298. Výsledkem toho byla výprava Albrechtova do říše, bitva u Göllheimu, v níž Adolf ztratil život, a volba Albrechtova za krále. Václav:ovi slíbil Albrecht za podporu své kandidatury vydání listiny, jíž království České zbavuje se všech závazků k Říši, ale slibu pak nesplnil. Jediné Chebsko a Plisensko a jiné wettinské državy odevzdal Václav:ovi jako zástavu od Říše. Tou dobou vynořuje se na pražském dvoře nový vynikající státník Petr z Aspeltu. Zatím poměry v Polsku utvářely se stále výhodněji pro Václav: v.a; r. 1296 zahynul Přemyslav Velkopolský, jenž rok před tím pomocí papežskou dal se korunovati za krále polského v Hnězdně. Po čtyřech letech domácích bouří šlechta velkopolská podala korunu polskou s rukou dcery Přemyslavovy Elišky ovdovělému Václav:ovi (Jitka † 1297); tak došlo r. 1300 k slavné výpravě do Polska a ke korunování Václav:ovu ve Hnězdně; místní odpor proti Václav:ově vládě, živený uprchlým Lokietkem, potlačen; vpád Rusů do Sandomiřska ztrestán r. 1302 vzetím Nového Lublína. Ihned započato s novou organisaci země, staří vojevodové a palatini nebyli ve svých právech rušeni, ale vlastní moc vložena do rukou nových hejtmanů královských, jimž stál v čele capitaneus regni Poloniae. Prvním byl nevlastní bratr Václav:ův Mikuláš Opavský. I hospodářsky mělo býti Polsko připoutáno k Čechám výbornou mincí; r. 1300 dán nový český groš do oběhu. Říše Česká a Polská měly splynouti v jednotné těleso pod žezlem Přemyslovců. Brzy potom měla býti s Českopolskou říší spojena i koruna uherská; r. 1301 vymřel rod Arpádovců. Kurie římská činila si nárok na Uhry jako na uprázdněné léno apoštolské stolice, avšak národní strana v Uhrách podala žezlo Václavovi III., snoubenci poslední Arpádovny, dcery Ondřeje III., pravnuku Bély IV. po matce Kunhutě; Václav III. po svém korunování v Stol. Bělehradě dal si národní jméno Ladislav. Kandidát papežský Karel Robert byl uznán jen v Chorvatsku. Těmito událostmi bylo kurii v jejich domnělých právech ublíženo a cítili se i Habsburkové v držení alpských zemí ohroženi. Následkem toho papež Bonifác VIII. a král římský Albrecht spojili se proti Václav:ovi. Politika kurie, která byla dříve Francii nakloněna, změnila se docela. Albrecht uznán za krále římského a fronta obrácena proti Filipovi. Proti této koalici podařilo se Petrovi z Aspeltu získati i krále Filipa i krále anglického Eduarda, kteří oba snažili se emancipovati z politického tlaku kurie. Vedle těchto spolků zabezpečil říši Českou také v Německu samém Rod Askánský ještě úže připoután tím, že mu za Pomořansko, připojené k Polsku, vyměněno Míšeňsko, a také získána Mohuč a Sasko; Korutansko, dotud věrný spojenec Habsburků, odvráceno od spolku s Albrechtem. Smrtí Bonifáce VIII. nastala změna, r. 1304 nastoupil Benedikt XI., který nepokračoval v nepřátelské politice proti Francii, čehož následek byl, že Filip svého českého spojence nechal bez pomoci. V Uhrách také nastal obrat nepříznivý Přemyslovcům. Český systém vládní vyvolal mezi bezuzdnými magnáty opposici a následkem toho odpadla většina ke Karlu Robertovi, Václav III. se octl v nebezpečí, z něhož ho r. 1304 vyprostil jeho otec, který si pro něj přitáhl do Uher a odvedl jej i s korunou uherskou do Čech. Bylo pak čeliti útoku krále Albrechta, který vtrhl do Čech a obléhl Kutnou Horu hájenou statečně Jindřichem z Lipého a Janem z Vartemberka. Kutnohorské doly, za jichž vydání na 6 let žádal Albrecht před vypuknutím války, byly cílem výpravy. Obléháním Hory vojsko Albrechtovo však se vyčerpalo. Hlavně nakažlivé nemoci donutily Albrechta k ústupu z Čech, který se rovnal porážce. Pro budoucí rok mohlo se s dobrými nadějemi pokračovati ve válce, když tu Václav: v. II. r. 1305 zemřel, nedočkav se zajištění svého životního díla. V kulturním vývoji znamená vláda Václav:ova dovršení díla kolonisace městské a veliký rozvoj hornictví (hlavně Kutné Hory) a následkem jeho nový příliv stříbra do komory královské; zevním výrazem vítězství peněžního hospodářství v Čechách je důkladná reforma mince a výborný český groš. Jako v tom, jeví se nám Václav: v. ještě v jiných věcech předchůdcem Karla IV. Snaha jeho založiti v Praze universitu a vydati zemský zákoník zůstane povždy památnou, třeba že se neuskutečnila, narazivši na odpor šlechty, která se obávala přílišného vzrůstu moci kleru a zesílení moci panovnické vlivem práva římského. Z novější literatury o Václav: v.u II. uvádím: Fr. Gräbner, Böhmische Politik vom Tode Ottokars II. bis zum Aussterben der Přemysliden (Praha, 1903); J. B. Novák, K nové literatuře a nově nalezeným pramenům o Václav: v.u II. (»Čes. čas. hist.« XII., 1906).

Související hesla