Václav IV. Lucemburský

, český král od roku 1378 a římský od 1376 (samostatné vlády se ujal 1378); syn Karla IV. a Anny Svídnické, bratr Zikmunda Lucemburského a Jana Zhořeleckého. Českým králem byl korunován 15. 6. 1363, římským panovníkem zvolen 10. 6. 1376 a v Cáchách korunován 6. 7. 1376. Od roku 1378 byl nucen zaujmout stanovisko k velkému západnímu rozkolu, 1383 pod tlakem francouzské diplomacie upustil od římské korunovační jízdy. Neutrálním postojem k papežům v Římě a Avignonu vyvolal konflikt s arcibiskupem Janem z Jenštejna, který podporoval papeže v Římě a usiloval o větší politický vliv církve v českých zemích. Střet vyvrcholil v roce 1393 umučením Jana Nepomuckého a Jenštejnovou rezignací. Nekoncepčně a nedůsledně řešil konflikt s vyšší šlechtou, která se zformovala v panskou jednotu a chtěla získat rozhodující podíl na řízení českého státu. V roce 1394 byl v Králově Dvoře zajat panskou jednotou, spolupracující s markrabětem Joštem Lucemburským; osvobozen až po zásahu Jana Zhořeleckého. 1400 zbaven porýnskými kurfiřty důstojenství římského krále, ač titul dále užíval. V roce 1402 opět zajat nespokojenou šlechtou a bratrem Zikmundem, internován ve Vídni, po útěku byl donucen uznat 1403 – 05 požadavky vyšší šlechty. Od konce 14. stol. podporoval (spolu se svým dvorem a rádci) reformní hnutí, které požadovalo nápravu církve a křesťanství v mezinárodním měřítku. Otevřenou podporu poskytl Husově skupině, jíž v roce 1409 Dekretem kutnohorským předal kontrolu nad univerzitou pražskou. 1412 zaštítil prodej odpustků a ocitl se ve sporu s J. Husem. Proti sílícímu husitství nezasáhl a pasívním postojem dal volný průchod událostem, které vyústily v husitskou revoluci. V roce 1419 ještě dodatečně legalizoval defenestraci na Novém Městě pražském.

Ottův slovník naučný: Václav IV. Lucemburský

Václav: V. IV., král římský a čes., syn císaře Karla IV. a třetí jeho manželky Anny Svídnické (*26. ún. 1361 v Norimberce, kdež otec jeho se dvorem svým tehdy se zdržoval – †16. srpna 1419 na Novém hradě u Kunratic). Karel IV., tenkrát 45letý, byl narozením dědice tím více potěšen, čím větší byl před 10 lety jeho zármutek nad smrtí prvorozeného syna (rovněž Václava, narozeného 17. led. 1350 z druhé choti Karlovy Anny Falcké, zemřelého 1351). Radosti své dal Karel průchod hojnými projevy milosti (amnestií, svobodami a j.), zbožnými dary, okázalýmí pobožnostmi i skvělými slavnostmi, k nimž zvláště také nádherný křest Václav:ův dne 11. dub. t. r. poskytl příležitosti. Mladému Václav:ovi dostalo se jistě vychování velmi pečlivého. Nemáme sice bezpečných zpráv o tom, kdo byli jeho vychovateli, nicméně vidíme později, že vzdělání jeho značně přesahovalo obyčejný průměr. Již jako 8letý hoch dovedl slušně po latinsku se vyjadřovati, hbité ovládání latiny bývá u něho později s důrazem připomínáno; vedle toho mluvil ovšem plynně také česky a německy. Od přírody nadán zdravím a silou tělesnou, nebyl zkrácen ani na darech duševních, vynikaje zvláště vtipem, který ovšem nebyl prost hrubších rysů, době jeho vlastních. Měl také smysl pro uměni, pečlivě dbal o postup monumentálních staveb dědictvím po otci naň přešlých, ale soukromě i tu vkus jeho nevynikal nad prostředí, libuje si ve věcech spíše vtipných (třeba hrubě) než cudných a spíše zábavných než ušlechtilých. Ale jistě jest charakteristické, že vždycky jevil živý zájem o otázky theologické i jiné, tenkrát veřejností zmítající. Karlovi však neběželo toliko o důkladné theoretické vzděláni synovo ve vědách, nýbrž také o praktické vyškolení politické, jehož mladý Václav: v. dosáhnouti měl nejenom pozorováním mistrovství otcova, ale i tím, že sám měl záhy naučiti se praktickému zasahování v otázky politické. Již dne 15. čna 1363 dvouletý Václav: v. korunován na království České (snad měla tím býti zabezpečena přednost nároků Václav:ových proti potomstvu čtvrté manželky Karlovy Alžběty, s níž právě před tím Karel slavil sňatek), brzo potom přibyl mu i titul markrabí braniborského. A nebyly to pouhé tituly, Václav: v. měl také uveden býti co nejdříve v držení práv a tím i starostí vladařských. Za pobytu Karlova v Italii v l. 1368 – 69 stál vedle arcibiskupa Jana Očka také Václav: v. v čele správy zemské, o své činnosti vladařské píše otci do Vlach list, jehož dětsky naivní forma ostře kontrastuje s vážným obsahem. A když za téže nepřítomnosti Karlovy bylo nutno zakročiti v Lužici, pověřil tímto úkolem Karel vedle Očka také Václav: v.a. Těchto fakt nelze – jak se nověji stalo – podceňovati. Časná korunovace sama sebou nemusila arci ještě na povahu dítěte působiti nepříznivě, a také nelze ohledům, které z ní plynuly, připisovati význam tak veliký, jak to činil Palacký. Ale na tom záleží, že Václav: v. příliš záhy uveden byl do povinností vladařských, tak že již v době, kdy se ujímal samostatně vlády, byl jimi unaven a přesycen. Nejlepší vůle a opravdová snaha, již Václav: v. přinášel, nemohla sama zmoci této únavy, z níž plynul nedostatek vytrvalosti. Dítě vedoucí státní záležitosti musilo arci spoléhati na jiné. A Václav: v. přivykl tomu tak, že při vší pronikavosti a samostatnosti úsudku, jež vždy lze u něho pozorovati, neměl vždy odvahy k samostatnému jednání, jako zase časné uvedení do veliké moci zvýšilo jeho sebevědomí, jež nedalo si brániti v rozhodování ukvapeném. Již velmi záhy Karel pomýšlel na volbu Václav:ovu za krále římského. Bylo to nutno, měl-li rod Lucemburský udržeti svou moc, a zvlášť také nově nabytou marku Braniborskou. Od r. 1372 Václav: v. jest skoro pravidelně průvodcem otcovým na jeho cestách po říši. Vedle toho, že tím Václav:ovi měla býti dána příležitost pozorovati největšího politika té doby – svého otce – při práci, mělo to i ten účel, aby Václav: v. stal se v Německu známým a populárním, což mělo mu usnadniti jeho příští volbu. A tomuto účelu mělo arci sloužiti i zasnoubení Václav:ovo. Karel IV., mistr v uzavírání politických sňatků, již v prvním roce života Václav:ova hledal mu nevěstu v osobě Alžběty, dcery Bedřicha, purkrabí norimberského, ale již r. 1365 úmluva tato zrušena a nahrazena zasnoubením s Alžbětou, neteří Ludvíka Uherského. Než když i toto spojení objevilo se nevýhodným, vstoupilo na jeho místo zasnoubení s Johannou, dcerou vévody Albrechta bavorsko-hollandského, a dne 29. září 1370 slaven v Norimberce sňatek obou dětí, jenž arci teprve r. 1376 mohl býti dovršen, již v době, kdy Karel dosáhl svého cíle, jemuž také tento sňatek (získáním Wittelsbachů) měl sloužiti, ukončením příprav ke zvolení Václav:ovu králem římským, překonav obratným jednáním, sliby i úplatky odpor kurfirštův proti volení syna po otci a dokonce ještě za života otcova, a vyhnuv se konfliktu s kurií – jež svoje praetense, někdy volbou Karlovou uznané, mínila uplatniti, třebas jim nyní zlatou bullou byla již odňata oprávněnost – nepatrnými koncessemi, jež skutečný postup již předem činil illusorními. Po předběžné poradě v Rense dne 1. čna byla dne 10. čna ve Frankfurtě provedena jednomyslná volba a dne 6. čce 1376 v Cáchách korunovace Václav:ova i jeho choti Johanny, ve skutečnosti bez ohledu na přání kurie, jež sice snažila se i potom nároky své uplatniti, až schisma donutilo oba papeže k pokusům, získati císaře urychlením approbace (třeba Urban VI. v theorii vždy hájil svých praetensí). Tou dobou však bylo již nutno přemáhati také jiné nesnáze v říši, kde postup Karlův vůči městům říšským vzbudil jejich odpor, organisovaný nejprve v t. zv. Švábské jednotě. Václav: v. již v prvním roce po zvolení musil se zabývati záležitostmi těmito a při jednání s městy dobře se osvědčil (mír v Rotenburce 1377); nicméně otázka městská, Karlem vzbuzená, nepřestávala Václav: v.a zaměstnávati po celou dobu jeho vlády. Také v zahraniční politice vynořovaly se nové problémy, jako otázka uherská (jednání o sňatek bratra Václav:ova Sigmunda s dcerou Ludvíka Uherského Marií) a jiné, jichž nebylo lze rozřešiti, třeba Karel sám mnoho píle jim věnoval. A ke všemu vypuklo r. 1378 veliké schisma církevní, když proti Urbanovi VI. zvolen Klement VII. Karel i zde snažil se určiti direktivu politice synově, ale brzo po vypuknutí schismatu zemřel (29. list. 1378). Doba, kdy 17letý Václav: v. ujímal se samostatné vlády, byla těžká, ale nesnadno bylo také vládnouti po takovém předchůdci. Karel, jakoby doufal, že budoucnost lze podle přání regulovati, vyměřil směr budoucí činnosti Václav:ovy, zapomínaje, že k jeho udržení třeba i stejné individuality i týchž vývojových podmínek. Ale vývoj obracel se směrem zcela jiným. V době, kdy veliké schisma otřásalo samými základy posavadního světového názoru, bylo nutno hledati nové dráhy. Václav: v. byl si toho dobře vědom, a jeho vláda, jsouc dobrým pokračováním činnosti otcovy, prozrazuje také uvědomění o potřebě nových cest. A také individualita, od otcovy rozdílná, se přihlásila; neměnil se způsob vlády, ale měnilo se její provádění. Četná vypravování o tajných vycházkách králových a pochůzkách na zapřenou, při nichž hleděl se přesvědčiti o stavu lidu poddaného i o šetření zákonův, ač jsou to z části jen anekdoty, svědčí přece, že veřejné mínění mohlo v jeho činnosti vypozorovati něco nového. Jeho dobrosrdečnost a péče o právo chválí se obecně. A že také jinak nelekal se nových cest, ukazuje jeho vláda dostatečně. Než těžká doba kladla také těžké překážky. Při vši dobré snaze Václav: v. často setkával se s neúspěchem. A neúspěch stupňoval únavu, z dávného již přetěžování starostmi vladařskými plynoucí. Tu Václav: v. hledal obveselení a rozptýlení v lovu, který byl jeho největší vášní, a po příjemné únavě divými štvanicemi nepohrdal číší, třebas i přetékala. Jeden z vrstevníků vysvětluje tuto sklonnost Václav:ovu k pití dvojím pokusem o otrávení, z něhož sice král byl vyléčen, ale po němž mu zbyla palčivá žízeň. Nelze určiti, pokud vypravování, z něhož se jistě ozývá ohlas veřejného mínění nebo tajných klepů dvorských, jest hodnověrné, ale jisto jest, že je potvrdil král Václav: v. sám. Ale tyto vady ohlašují se zřetelněji teprve později. Na počátku Václav: v. ujal se vlády s plnou horlivostí. Byla to především otázka církevní, která obracela k sobě pozornost. Církevní politice Václav:ově dostává se často výtek. Neprávem a z nepochopení, nebo z neschopnosti či nevůle chápati. Nesmíme ve století XIV. žádati, co bychom směli žádati dnes. Církevní politika Václav:ova odpovídá době. Stojí pod vlivem tradic, ale dovede se z nich v čas vymaniti. Nehledě k tomu, že uznání Urbana VI. za pravého papeže přešlo na Václav: v.a již dědictvím po otci, není pochybnosti, že Urban skutečně byl legitimně zvolen. O změně politiky bylo lze mluviti teprve, když po smrti Urbanově mohly vzniknouti pochybnosti o legitimnosti volby jeho nástupce. A potom také obrat v církevní politice Václav:ově skutečně se dostavuje. Nyní běželo především o posílení Urbanovo, o něž také Václav: v. poctivě se přičiňoval. V následujících letech vždy několikrát pobyl v říši, věnuje se především řešení církevní otázky (sněm frankfurtský r. 1379 a p.) a zasazuje se o všeobecné uznání Urbanovo v Říši, při čemž dodělal se slušného úspěchu. Také jednání v Uhřích (1379) má vedle záležitosti Sigmundovy také účel posilniti zde posici Urbanovu, a témuž účelu slouží i provdání sestry Václav:ovy Anny za Richarda Anglického (1381), jakož i osobní zakročení Václav:ovo v krajinách rýnských. K dovršení úspěchu chyběla Václav:ovi autorita koruny císařské. Jsa si toho plně vědom, Václav: v. již r. 1380 konal přípravy k římské jízdě, pro tu chvíli však byl zdržen především záležitostmi německými. V popředí vždy stojí otázka městská. Napětí mezi městy a vyššími stavy rostlo, když po příkladě městské jednoty Švábské také vyšší stavové začali se sestupovati v branné spolky. Nebezpečenství odtud hrozící vedlo k založení »Rýnské« branné jednoty měst (1381), která záhy vešla v úzké srozumění s jednotou Švábskou. Nejhorši bylo, že Václav: v., který zprvu nebyl městům nepřízniv, rozličnými okolnostmi (a zvláště také otázkou církevní) byl nucen vyhledávati přízně kurfirštův a tím odvraceti se od měst. Václav: v. přičiňoval se všemožně o uklizení nesnází návrhy na obecný lantfríd, ale knížata sami nepřáli posílení centrální moci, jaké odtud plynulo, a města právě pro poměr králův ke kurfirštům chovala k nabídkám jeho nedůvěru. V mnohotvárném jednáni došlo r. 1383 k usnesení sněmu norimberského, která se obracela proti městům, znamenajíce vlastně uzavření jednoty knížat s králem v čele. Nicméně Václav: v. nevzdával se naděje ani práce na upokojení měst. Ale tyto poměry v říši jakož i péče o záležitost Sigmundovu v Uhrách po smrti krále Ludvika († 1382), jež vyžadovala blízkosti Václav:ovy, zabránily cestě do Italie, odkud Václav: v. naléhavě byl volán a kam r. 1383 opravdu se chystal. Byla to událost pro další vývoj vlády Václav:ovy téměř osudná, třebas na ni Václav: v. neměl žádné viny. Jmenování markraběte Jošta říšským vikářem v Italii (1383), jímž mělo aspoň nejnaléhavějším potřebám býti vyhověno, minulo se cíle a také pozdější přípravy Václav:ovy byly vždy přerušeny zápletkami jinými. – Není jistě nic příznačnějšího a pro povahu stížností, které později proti Václav:ovi přednášeny bývaly, významnějšího, než že právě nyní, v době, kdy Václav: v. říši Německé věnoval své nejlepší síly a nejupřímnější pozornost, kdy věcem říšským (nejen svého rodu) obětoval svou římskou jízdu, že právě nyní z návodu nejspíš Ruprechta Klema Falckého vyskytuje se první plán zbaviti Václav: v.a trůnu. Podle toho lze také posuzovati oprávněnost stížností pozdějších. Uvádí-li se nověji za důvod tohoto plánu, že právě nyní moc Václav:ova vzrostla nabytím Lucemburska po smrti strýce Václava († 1383), nebylo to jistě víc, než záminka, jako vůbec celý plán zdá se býti pouhým pokusem Ruprechtovým, který měl vyzkoušeti náladu a připraviti půdu pro plány další. Ale jakkoliv na provedení plánu nebylo vůbec pomyšlení (a snad, jak řečeno, nebylo vůbec vážně pomýšleno), Václav: v. zvěděl o něm přece, a nebylo jinak možno, než že mu to způsobilo bolestné roztrpčení. Nicméně – nebo snad právě proto – neustal ve své horlivosti a právě roku následujícího mohl se vykázati novým úspěchem v t. zv. úmluvě Heidelberské (1384), o níž dnešní věda soudí velmi příznivě a jejíž význam záleží v tom, že králi se podařilo přiměti jednoty městské k uznání obecného lantfrídu, jak byl roku předešlého v Norimberce umluven. Plný klid tím arci nezjednán, záležitosti říšské vyžadovaly napiaté pozornosti další, a Václav: v. právě v době nejblíže příští byl zabrán otázkou neméně důležitou, jež mu rovněž odkazem otcovým připadla, péčí o udržení a povznesení vysokého politického významu rodu svého. Byl to především Sigmund, jehož uznání v Uhrách bylo tu předním úkolem (výprava Václav:ova do Uher r. 1386). Přes toto jinostrané zaměstnání Václav: v. nepřestal obraceti pozornost k Říši, a bylo přirozeno, že více než kdy jindy musilo mu záležeti na městech. Politika jeho nestává se ovšem rázem příznivou městům, Václav: v. nemohl a nechtěl knížata si znepřáteliti, ale přece pozorujeme některé kroky, z nichž užitek měla hlavně také města (zrušeni lantfrídu Vestfálského ve Vircpurce 10. kv. 1387). Královo sblížení s městy stalo se zatím téměř politickou nutností. Při jednání s městy jednoty Švábské v Norimberce r. 1387 města za uznáni (ústní) své jednoty zavázala se králi písemně ku pomoci, kdyby někdo proti němu trůnu zmocniti se chtěl. Po druhé vyskytuje se plán zbaviti Václav: v.a trůnu, vycházeje, jak se zdá, opět se strany Klemovy, třeba snad ochotným nástrojem byl tu Adolf Mohučský. A třeba ani tentokráte nebylo lze pomýšleti na vážné provedení, přece již plán vystupuje směleji, užívaje ke svým cílům i části veřejného mínění. Byla to jistě značná křivda. Králi Václav:ovi nebylo posud lze vytýkati, že by říše zanedbával, věnoval jí nejlepší síly své, a nebyly-li posud úspěchy jeho snah patrné, nebylo to vinou jeho, nýbrž jednak vinou situace celé Říše, které již nebylo pomoci, jednak vinou odstředivých snah knížat. U panovníka povahy Václav:ovy nevděk toho druhu musil stupňovati bolestné roztrpčení, musil lámati chuť ke snažení dalšímu, musil přinášeti omrzeni. A nálada tato nemohla zase než roditi nové chyby. Přes to, že snaze králově podařilo se ujednáním v Mergentheimě (5. list. 1387) prodloužiti trváni úmluvy Heidelberské, nebylo tím zmírněno napětí, jež hned roku následujícího začalo se vybíjeti válkou měst především s vévodami bavorskými. Nebylo jinak možno, než že král musil se ujmouti měst, a hned také chvátal do říše. Zvěděv však cestou v Domažlicích o prozatímním zastavení nepřátelství, nevzdálil se daleko hranic, a ztvrdiv v Amberce úmluvy, vrátil se do Čech. Než úmluvy nevedly ke klidu, válka obnovila se zase a protivníci královi neváhali odtud těžiti pro sebe. Jednání královo jest jistě důkazem únavy a omrzelosti. Václav: v. v tu chvíli pomýšlel zříci se říšské koruny. O záměru tom nelze vážně pochybovati. Při vší omrzelosti a roztrpčení však Václav: v. přece nikdy nezapomněl svých povinností k rodu svému. Když r. 1388 (4. říj.) Václav: v. povoloval Adolfovi Mohučskému volný postup vůči městům, vázal svolení podmínkou, aby Adolf pro případ resignace Václav:ovy dal svůj hlas jinému členu rodu Lucemburského. Podobné dohodnutí stalo se téhož roku s kurfirštem saským. Kandidátem Václav:ovým v tu chvíli byl asi markrabí Jošt. Ale buď že se Václav: v. přesvědčil, že by oběť byla marná, či že by kandidatura Joštova byla beznadějná, buď že v něm i k Joštovi vznikla nedůvěra, nebo i roztrpčenost rychle se změnila, úmysl zřeknouti se koruny záhy zmizel, a, jak u takových povah bývá, Václav: v.a nyní myšlenka na plány k jeho odstranění směřující tím více dráždila. Ovšem odhodlání zůstati nemělo té síly, aby přemohlo královu únavu. Ač vždy s novým úsilím věnoval se veřejným záležitostem, přece vždy rád uvítal rozhodnutí, jež znamenalo konec, ať již jakýkoli. Válka měst s knížaty ukončena byla teprve r. 1389 působením královým v Chebě; městské jednoty zrušeny, města přiznala se k obecnému lantfrídu. To znamená celkem vítězství vyšších stavů. Jest ovšem pravda, že města byla bojem zeslabena, a že o něco podobného pokoušel se král od prvopočátku, nicméně úmluvy svědčí přece o snaze králově zjednati mír za každou cenu. A jestliže dříve králova poctivá snaha, bránící zvůli knížat, vzbudila odpor v jejich řadách, kterého dovedli užíti ctižádostiví jednotlivci, nyní také důvěra měst byla zviklána. Nynější spěch králův lze arci vysvětliti. Vzdav se úmyslu odstoupiti – a možná, že ho v tom utvrdila smrť Adolfa Mohučského r. 1390, s nímž měl úmluvy v příčině nástupnictví – Václav: v. zase plně si uvědomil své povinnosti, chvátal zjednati poklid v Říši, aby mohl nastoupiti římskou jízdu, kterou již r. 1390 na příští rok znova ohlásil. Jošt, posud vždy říšský vikář v Italii, měl ho předcházeti. Ale Jošt, zbaven jsa naděje na okamžité dosažení koruny resignací Václav:ovou, neměl nyní na tom zájmu, naopak vyhledával posílení své moci proti králi samému. A provedení plánu Václav:ova na tu chvíli definitivně překazily odporné scény z historie domácí. Vláda Václav:ova v Čechách ještě lépe než jinde jevila se důstojným pokračováním výborné vlády otcovy. Vrstevníci nevědomky přisvědčovali nadějím, jež nad rakví Karla IV. slavný M. Vojtěch Raňkův, slavě otce, vzkládal v syna. Všude rostl blahobyt, kvetlo umění, pučela věda, spravedlnost šla před se, veřejná bezpečnost byla větší než kdy dříve. Král těšil se popularitě, jako málo který jiný, a jako málo který jiný byl jí hoden. Avšak i tu mělo se zjeviti, jak nesnadno jest vládnouti po takovém předchůdci. Václav: v., přidržuje se systému otcova, vnášel přece nové směry, při čemž ovšem zase rozdíl individualit se uplatňoval. Jestliže již vláda Karlova jeví tendenci, administrativní věci přesunout s beder úředníků zemských na vlastní důvěrníky, za Václav: v. a tato tendence postupuje dále, jenže uvědoměleji a bezohledněji. Za Václav: v.a vystupuje v popředí skupina t. zv. milců (gratiani), lidí věrných a králi oddaných, většinou (ač ne vesměs) původu nižšího, zemanského nebo městského, s jejichž radou a pomocí záležitosti svému samostatnému rozhodování vyhrazené řídil. Král Václav: v. měl zvláštní dar, jakého ne všem panovníkům se dostává – podivuhodnou znalost lidí. O žádném z těchto milců u nás (mimo jediného Sigmunda Hulera, který také po dokázání viny bezohledně byl na rozkaz králův popraven), ač namnoze z nepatrného prostředí k veliké moci se povznesli, nelze dokázati, že by této moci byl zneužíval neslušně, nebo že by byl hleděl více prospěchu svého než prospěchu celku. Ale malicherné poměry (či spíše malicherné osoby v malých poměrech českých) již tenkrát nedovedly rozeznávati zájmu věcného od osob. Důvěra věnovaná zemanům, třeba schopným, urážela členy mocných rodů panských, kteří záhy již začali jeviti nelibost. Stížnosti jejich byly většinou neoprávněné; co dosavadní zvyk reservoval pánům, král obyčejně respektoval, přihlížeje arciť i tu především k osobám sobě oddaným. A proto také páni dlouho nemohli se stížnostmi veřejně vystoupiti, spokojujíce se soukromou nespokojeností neb ojedinělým odpíráním poslušnosti, které ovšem snadno lámáno. Ale odporu panstva dostalo se posily, když změnil se poměr králův k moci duchovní. Nikde jinde nebyla reakce proti vládě Karlově přirozenější než právě v poměru k moci duchovní. Karlova zbožnost velikým množením a bohatým nadáním duchovenstva v době, kdy církev stanula na vrcholu svých světovládných snah a kdy také u nás tento vývoj církve se dovršuje, povznesla duchovní moc u nás k takovému stupni, že každému jeho nástupci musila se státi nebezpečnou. Reakce odtud přirozeně plynoucí všeobecným uvolněním, jaké přivádělo schisma, musila se státi prudší. Václav: v. již svým správným chápáním svého vysokého postavení musil viděti nebezpečenství od moci duchovní hrozící, nálada doby ho arci podporovala. Již Karel byl nucen omeziti přílišný vzrůst zboží církevního podmínkou, jež každý nový dar církvi vázala na svolení královo. Ustanovení toto za Václav: v.a přísněji prováděno. Již na počátku své vlády Václav: v. r. 1381 přísným potrestáním zpupných kanovníků vratislavských dal důrazně na jevo, že ve svých zemích nemíní nad sebou uznávati v žádném směru nějaké moci vyšší. Ale upozornění toto nemohlo stačiti muži tak zpupnému a tak o svém vyšším postaveni přesvědčenému, jako byl mladý arcibiskup Jan z Jenšteina, jehož přesvědčení o nadzákonném postavení kněžstva projevovalo se mimo jiné zprvu lehkým životem, později tím, že pro soukromou askési zanedbával svůj úřad i péči o kázeň. S ním byl konflikt Václav:ův neodvratný. Po drobnějších srážkách, jimiž prudký král soustavně byl drážděn, r. 1393 zmaření oblíbeného plánu králova (zřízení nového biskupství) urychleným zvolením opata kladrubského vedlo ke srážce velmi prudké, při níž král, chtěje znáti pravé vinníky, dal mučiti (i sám mučil) důvěrníky arcibiskupovy, zvláště Jana z Pomuka, jenž podlehnuv bolestem hozen do Vltavy. Arcibiskupově stížnosti papež nemohl z politických příčin vyhověti, a tak král zůstal vítězem. Ale vítězství bylo draze vykoupeno. Od těch dob v žalobách na krále vždy zaujímá přední místo nářek nad ukrutností vůči kněžím, moc duchovní nyní neváhala podati ruku nespokojencům panským. A v tu chvíli vzaly také rozhodný obrat události, jimž vhodně dáno bylo jméno rodinná tragédie Lucemburská. Václav: v. dočkal se špatného vděku za oběti, které rodové politice přinesl. Markrabí Jošt zklamán v naději, že brzo dojde koruny říšské pomocí Václav:ovou, hledal cesty jiné. Již r. 1390 neváhal vejíti ve spolek s vévodou rakouským, znepřáteleným s králem, r. 1392 spolek, k němuž se přihlásil i Sigmund, obnoven, a když roku následujícího přihlásil se k němu jiný protivník králův, Vilém Míšenský, mířil spolek již otevřeně proti králi. A Jošt neváhal také vejíti v úzké styky s jednotou panskou proti králi se sestoupivší (ač nebyl-li nepřímo jejím původcem). Když král odmítl vyjednávání, byl 8. kv. 1394 v Králově Dvoře u Berouna od zodpořilých pánů s Joštem v čele zrádně jat, odveden nejprv do Prahy, pak na statky Rožmberské a konečně na Wildberk v Rakousích. Vlády ujal se Jošt. Ale zajetí oblíbeného krále narazilo na silný odpor v Čechách, a také v Říši knížata důrazně se ozvala ve prospěch králův. Jan Zhořelecký, bratr kralův, s nímž Václav:ovi podařilo se tajně se dorozuměti, sotva se objevil v Čechách, shromáždil značné vojsko a donutil pány krále propustiti. Dne 25. srp. 1394 vydána v Písku listina – jest to první česká listina z kanceláře královské – slibující amnestii povstalcům a ponechávající rozřešení pře 6 úmluvcům. Ale úmluva nevedla k pokoji. Král nemínil poleviti ve všem, jednání se protahovalo, i válka stran se obnovila a jednaní vedlo k novým zrádným pokusům, k nimž vedle Jošta dal se konečně strhnouti i Jan Zhořelecký, který však, byv v nemilosti vypuzen z Prahy, záhy zemřel (1396). Ale král byl dlouhým jednáním unaven, a maje také jiné plány na mysli, poddal se na výrok Sigmundův a Joštův, kteří dne 2. dub. 1396 rozhodli vesměs ve smyslu přání panských. Král byl nemile dotčen (na čas ocitl se Jošt v zajetí, ale záhy propuštěn), nicméně smířil se na oko, ano netrestal ani zavraždění svých milých rádců r. 1397, spěchaje uskutečniti nové plány své. Bylo to především nastoupení římské jízdy. Jmenování Galeazza Viscontiho vévodou milánským (1395), pro něž musil král snášeti tolik výčitek málo oprávněných, jest jistě důkazem vážných příprav k tomu. Ale mezitím poměry byly se změnily. Urban VI. zemřel r. 1389, o legitimitě jeho nástupce Bonifáce IX. bylo lze pochybovati. Bylo třeba znáti mínění Francie, kde zatím o odstranění schismatu několik mínění se vystřídalo. A bylo také nutno urovnati záležitosti v říši, kde zatím protivníci užili několikaleté nepřítomnosti královy, zaviněné událostmi domácími, k horlivé agitaci proti králi, jíž ve prospěch Vilémův vedl Jan Nassavský, vetřelý proti vůli Václav:ově arcibiskup mohučský. Na sněmě v Norimberce (1397), kde šťastně navázáno nové spojení s městy, a zvláště ve Frankfurtě, kde tolik a z veliké části neoprávněných stížností proti němu předneseno, král mohl sám přesvědčiti se o tom. Král volil správnou cestu k upokojení stížností, zvýšenou horlivost. Ačkoliv sněm nevyzněl na plano, přece agitace neustala, a byl to zejména zase Ruprecht, který nyní užíval proti králi jeho posud sice nepřiznaného, ale plně oprávněného obratu v politice církevní, zasazuje se najednou o legitimitu Bonifácovu. Z Německa Václav: v. zamířil do Remeše k osobní schůzce s králem Karlem VI. (1398). Jednání – (zprávy mnicha Divišského jsou jistě přepiaté) – točilo se okolo otázky církevní, a zdá se, že dosaženo dohodnutí v otázce cesse (přiměti oba papeže k odstoupení). Nelze pochybovati, že by se bylo Václav:ovi podařilo přemoci agitaci Ruprechtovu, v níž od r. 1396 určitě vystupuje touha po koruně, kdyby byl mohl aspoň nyní úplně věnovati se věcem říšským. Ale tomu zabránila jednak nemoc králova, jednak nové zápletky domácí. V době nepřítomnosti královy vedl vládu v Čechách se zdarem mladší bratr Joštův, markrabí Prokop. Jemu zejména podařilo se navázati přátelské styky s Joštem a s Vilémem Míšeňským. Ale po návratu svém Václav: v. nemoha zapomenouti potupy svého někdejšího zajetí a chtěje také pomstíti smrť svých věrných rádců r. 1397, obsadil znovu nejvyšší úřady osobami oddanějšími, čímž někdejší smírný výrok byl porušen a domácí válka znovu vznikla (1399). Byla sice zakročením Sigmundovým a Joštovým na čas uklizena, ale záhy vypukla znovu a zabránila králi věnovati se otázkám říšským právě ve chvíli nejkritičtější. Jeho opětné pomíjení říše dalo nejostřejší zbraň do rukou jeho protivníku Ruprechtovi Klemovi, jenž dovedl nyní nespokojenosti knížat užíti k dosažení dávného svého cíle. Aktem jednostrané libovůle kurfirštské Václav: v. dne 20. srpna 1400 prohlášen za sesazena a dne následujicího zvolen vzdorokrál Ruprecht (Klem). Je v tom jistě mnoho tragického, že právě Václav: v., který tak veliké oběti politice rodové přinesl, podlehl nyní okolnostem, na nichž hrabivost nejbližších příbuzných měla značnou čásť viny, a že ani nyní nenašel u nich porozumění, kdy běželo o nejvyšší zájmy rodu, naopak narazil na nestydatou hrabivost. Ano krátkozrakost příbuzných šla tak daleko, že Jošt neváhal spojiti se s nepřáteli královými, když r. 1401 oblehli Prahu. Sigmund nebyl tu činně zúčastněn, dostalť se do zaletí svých poddaných. A Václav: v., vždy lépe než jiní maje na paměti zájmy rodu, neváhal mu arci pomoci, jako také zájmů rodových mínil hájiti i jinak. Jednu satisfakci přinesly Václav:ovi dějiny. Vláda Ruprechtova není o nic významnější, než jeho, třeba Ruprecht hleděl vystříci se chyb Václav: vových. Již r. 1401 nastoupil svou římskou jízdu, jež však téměř na hranicích Italie zmařena úplnou porážkou, již mu způsobil Visconti. Tu byla vhodná chvíle k římské jízdě Václav:ově, již Václav: v. nemínil zmařiti. Vykonav všecky přípravy, chystal se jižjiž na cestu; Sigmund z Uher povolaný měl vésti vládu za nepřítomného krále, který se mohl nadíti jeho vděku, jmenovav jej již r. 1396 říšským vikářem a vyprostiv ho ze zajetí. Ale v tom byl zklamán. Sigmund sám zmařil podnik, který mohl pro rod jeho státi se velmi důležitým. Pro nahodilé neshody zmocnil se osoby královy (6. bř. 1402) a odvlekl ho zajatého do Vídně. Zajetí oblíbeného krále a krutá vláda Sigmundova vzbudila ovšem silný odpor, a když po roce (11. list. 1403) král unikl ze zajetí, byl radostně vítán a mohl zase bez nesnází ujmouti se vlády. Ale příznivý okamžik promeškán. Václav: v. sice nevzdával se nových plánův a činil opětované pokusy o povznesení své moci, k činu rozhodnému se však nezmohl, jsa také z části zdržován průběhem věcí domácích. Zmatky posledních let vzbudily četné nepořádky a zlořády, které nyní Václav: v. poctivě odstraňovati se snažil. Ale do popředí vstupuje nyní víc a více otázka náboženská, jež domácím vývojem vzbuzena, zevními okolnostmi podnícena dochází ujasnění přijímáním zásad Wiklifových, jež, samy zrozeny v ovzduší schismatem změněném, pomáhají zase vzrůstu emancipačního proudu u nás. Král Václav: v. – nejsa bez zájmu pro tyto důležité otázky – nebyl novému hnutí nepřízniv a zvláště choť jeho Žofie znala se k němu horlivě. Ale k užšímu sblížení hnutí náboženského, v jehož popředí víc a více dostával se M. Jan Hus, s králem přispěla teprve otázka církevní. V době zajetí Václav:ova Bonifác IX. r. 1403 uznal Ruprechta králem. Jestliže již dříve, z vyložených příčin, stanovisko Václav:ovo k němu bylo jiné nežli k jeho předchůdci, nemohlo nyní změniti se ve prospěch Bonifacův, ani ve prospěch jeho nástupců, když odmítali odvolání approbace Ruprechtovy. A král nyní snažil se dosáhnouti také dorozumění s jinými panovníky (1404 sjezd ve Vratislavi s Vladislavem Polským). Zatím však neupřímné kroky papežů k odstranění schismatu vedly k úvahám, jež doporučovaly cestu obecného koncilu. S kardinály, od nichž návrh vyšel, Václav: v. vstoupil rád v jednání. Dříve však mínil prostředkovati. Ale pokus jeho zmařil kardinál Cossa zajetím jeho poslů Stanislava ze Znojma a Pálče. Tak nezbylo, než odříci poslušnost oběma papežům. Václav: v. odhodlal se k tomu tím snáze, že Ruprecht odporoval, přidržuje se Řehoře XII., následkem čehož kardinálové byli ochotni uznati Václav: v.a králem římským. Václav: v. vysloviv již dříve z Vratislavě, kam na cestě z Lužice do Čech byl zavítal, souhlas kardinálům se svoláním obecného koncilu v Pise, neváhal nyní ovšem důsledky z toho plynoucí v zemích svých provésti. Ale mimo nadání narazil na odpor mladého arcibiskupa Zbyňka Zajíce z Hasenburka, který nemínil se zříci římského papeže Řehoře XII. Proti stanovisku arcibiskupovu král hledal protiváhu ve votu university. Ale toliko mistři čeští, většinou stoupenci Wiklifovi, jejichž pokrokovým názorům na papežství tento postup odpovídal, vyslovili souhlas, mistři němečtí, již ovládali universitu, setrvali na konservativním stanovisku přísného práva, třebas potřebám doby nestačilo. Při slyšení poslů francouzských, kteří za sjednáním společného postupu do Čech vypraveni, v Kutné Hoře koncem prosince 1408 jen mistři čeští vyslovili se pro neutralitu, mistři němečtí nesouhlasili. Král, jsa tím kompromittován a pohněván, ač krátce před tím velmi nemilostivě se vyslovil o plánech Husových a Jeronymových v universitě, dal se nyní pohnouti ke splnění dávného přání mistrů českých nařízením Kutnohorským z 18. ledna 1409, jímž národu českému v universitě přiznány tři hlasy. Zpupnost mistrů německých nemohla toho ovšem snésti, opustili brzo potom Prahu. Zbyněk ve svém odporu zůstal osamocen. Nějaký čas sice vytrval, – kdežto Václav: v. obeslal slavně koncil v Pise (1409), poslové Zbyňkovi vypraveni na koncil Řehořův do Cividale. Ale dlouho králi vzdorovati nemohl, a jakmile král užil prostředků ostřejších, podrobil se i Zbyněk (v září 1409) Alexandrovi V. v Pise za papeže zvolenému. Ale pokoj potrval tím jen krátce. Zbyněk, pokládaje Husa za původce své porážky, hledal proti němu cesty stíháním učení Wiklifova. Než i tu král Václav: v., uražen slovy bull papežských o kacířství v Čechách, zakročil rozhodně, ujal se spolu s chotí Husa u kurie, a když Zbyněk, dav spáliti knihy Wiklifovy proti vůli králově (1410), užíval nepříznivého průběhu processu Husova u kurie k nejbezohlednějšímu prohlašování trestů církevních, král Václav: v. násilnými prostředky donutil ho k neupřímnému arci smíru s Husem, jehož důsledkům chtěje uniknouti, Zbyněk opustil Čechy, ale na cestě k Sigmundovi zemřel r. 1411. – Sigmund však tou dobou byl zase již s bratrem smířen. Sblížilo je to, nač Václav: v. vždy největší váhu kladl, zájmy rodové. Po smrti Ruprechtově (1410), když nebylo naděje na opětné uznání Václav:ovo, podařilo se aspoň provésti návrat k domu Lucemburskému. Hlasy kurfirštů rozdělily se mezi Jošta a Sigmunda. Ale když Jošt brzy zemřel (1411), Sigmund, podrobiv se nové volbě, nalezl také smír s bratrem, uznávaje jeho prioritu při dosažení koruny císařské. Bylo to arci uznání více theoretické, neboť sotva již bylo lze pochybovati, že k provedení nedojde, zvláště když poměry české víc a více se komplikovaly. Vláda krále Václav: v.a nevzdala se své tendence směřující proti přílišné moci kněžské (zákaz pohánění k soudům duchovním r. 1411), což ji mimovolně sbližovalo s důsledky názorů Husových. Ale proto přece nelze mluviti o jeho porozumění novému hnutí. V odpustkovém sporu r. 1412 zakročení královo stejně proti rušitelům pokoje z přívrženců jako z protivníků Husových prozrazuje jen touhu po upokojení země a po klidu. A stejný cíl mají také pokusy další dosti horlivé (synoda r. 1413, vypověděni protivníků Husových), třeba v nich sympathie k Husovi dosti zřetelně se jevily. Smrť Husova v Kostnici (1415), již král pokládal téměř za osobní urážku, velmi se ho dotkla, i dával sympathie své na jevo okázalým podporováním přítele Husova Jana z Jesenic i celého nového proudění duševního, ačkoliv již zahájením přijímání podobojí postoupilo ještě dále. Ovšem byly sympathie královy podporovány také nenávistí, již k novému směru dávala na jevo strana protivná (vražda Racka Kobyly v Kutné Hoře r. 1416). Než i tu, třeba protikněžský směr se neměnil (privilegium Staroměstské r. 1418), přece převládá snaha po klidu, touha po zprostředkování dohodnutí s církví, za kterým účelem také pilně vyhledával pomoci Sigmundovy. Vytrvalost nebyla však nikdy vynikající vlastností Václav:ovou, tím méně nyní, kdy již záliba v pití byla podlomila jeho energii. Po tolika zklamáních, jež mu přinesl život v odměnu za nejlepší snahy, neměl odvahy čeliti zklamání novému. Chování koncilu Kostnického vůči Čechům bylo hrozivější a hrozivější, a Sigmund, s nímž stále vyjednával, vraceje se z koncilu, obmyslil z Pasova (1418) bratra svého takovými výčitkami, že Václav: v., pokládaje bratra za schopna všeho, jat byl opravdovými obavami o trůn. Tím změnil se jeho poměr ke straně Husově. Jan z Jesenic musil opustiti Prahu (1419), novoty úsilně potlačovány. Než bylo již pozdě, hnutí zachvátilo již velikou čásť země, vření rostlo, scházela se shromáždění lidu, v Praze pořádány protestní průvody. Václav: v. obav o trůn neměl již býti zbaven. Smělé vystupováni Mikuláše z Husi naplnilo krále obavami, že on sám touží po vládě, nesvědomití donašeči obavy zmnožovali. Rozčilení změnilo se v zuřivost, když ho na Novém hradě u Kunratic došla zpráva o svržení konšelů novoměstských s oken radnice 30. čce 1419. Král sliboval pomstu, než však ji provésti mohl, byl, postonávav již častěji před tím, zachvácen mrtvicí a zemřel. Málo bylo panovníků tak nešťastných! Záští, nevděk a zrada pronásledovaly ho po celý život, a ani po smrti nebyl ušetřen. Pohřeb jeho vykonán, když tělo jeho s mnohými překážkami převezeno do Prahy, teprve dne 1. říj. tajně v noci z rozbouřené již Prahy na Zbraslav, jak bylo jeho přání. Ale když r. 1420 klášter vydrancován od Táborů, zneuctěna a pohozena také mrtvola jeho, jeho, který tolik toužil po klidu! Teprve r. 1423 tělo jeho mohlo býti důstojně pohřbeno. Ale ani tím nebyl mu zjednán pokoj. Již od vrstevníků byv zahrnován neoprávněnými nadávkami stal se nyní v době husitské předmětem nenávisti a pomluv u všech, kdo se báli nenáviděných kacířů. Nesčetné nesmyslné bájky vymyšleny a šířeny, až pak »dějepisectví« protireformační udělalo z něho krvežíznivého netvora. Teprve novější literatura zjednává mu satisfakci, nedovedouc přece ještě vždy býti spravedlivá. – Václav: v. nezůstavil potomstva, ač dvakrát byl ženat. První choť Johanna zemřela již r. 1384 (nepochybně morem, ne, jak se povídalo, byvši pokousána psem královým) a Václav: v. velice želel smrti její, jako byl vůbec dobrým manželem. Druhá choť Žofie, která ho přežila, korunována teprve r. 1400 a bezpochyby nestala se o mnoho dříve jeho chotí. S ní spojila ho asi jen náklonnost k její kráse, nikoli ohledy politické. Dědicem stal se jediný zbývající člen rodu Sigmund, s nímž Václav: v. již r. 1396 učinil dědičnou smlouvu. Prameny a literatura. Regest Václav:ových dosud není, politické dokumenty přináší publikace »Deutsche Reichstagsakte◁ I. – III. vydané Weizsäckerem, odtud z části přetištěno v Cod. dipl. Moraviae, jinak prameny uveřejněny jen porůznu. Z literatury (úplnou viz u Zíbrta, Bibliografie II., srv. také Novotného článek »Nové publikace o době husitské »ČČH.« V.) posud cenné je dílo: Pelzel, Lebensgesch. des böhm. Kgs Wenceslaus (Praha, 1788 – 90, 2 sv.); po něm pověst Václav:ovu očistiti se snažil Palacký, ač podléhaje leckde suggesci starého názoru; střízlivě a proto příznivě Tomek, Dějepis Prahy III. Hlavním dílem zůstává Lindner, Gesch. d. deutsch. Reiches unter K. Wenzel (Brunšvik, 1875 – 80, 2 sv.); t., Deutsche Gesch. unter den Habsburgern und Luzemburgern II. (Štutgart, 1893); Lechner, Zur Gesch. Kön. Wenzels bis 1387 (Mitt. d. Inst. f. Oest. Gesch., Ergzbd. VII.); Höfler, Wenzels v. Luxemburg Wahl zum röm. Könige (Sitz. Ber. d. Akad. Wien LX.); Henrich, De W. regis R. electione (dissert., Bonn, 1868); Voiss. De W. rege R (diss, t., 1869); Jenkner, Ueber d. Wahl Kg. W. (Berl., 1873); Lindner, D. Wahl W s zum r. Kge. (»Forsch. zur deutsch. Gesch.« XIV.); Meyer, Das Schisma unter Kg. Wenzel u. d. deutsch. Städte (»Forsch. z. d. Gesch.«, XVI.); Krofta, K papežské approbaci volby Václav: v.a IV. (»ČČH.« VII.); Pauly, Auszüge aus der Reichsgesch. unter W. (t., XVII.); Sieglerschmidt, De Wenceslao... (diss., Jena, 1876); Matuška, Volba Václav: v.a... (Progr., Třebíč, 1886); Hinneschiedt, D. Politik K. Wenzels... (diss., Mnich.,1896); t., Kg. Wenzel (»Zeitsch. f. Gesch. Ober-Rheins, XIII.); Dvořák, Církevní politika krále Václav: v.a IV. (»Sborník hist.« II.); srv. poznámky Novotného v publikaci Tobolkově, Česká politika I. str. 567 a sl.; Polák, Církevní politika Václav: v.a IV. 1378-1400 (Progr., U. Hradiště, 1903); t., Církevní politika krále Václav: v.a IV. 1400 – 09 (»ČMM.« XXVIII.); t., Měl-li Bonifacius IX. účast na sesazení Václav: v.a IV. (t.); Schlosser, D. Bibelhandschriften K. Wenzels (»Jahrb. Kunsth. Saml.« XIV.); Horčička, D. Sage v. Susanna u. Kg. Wenzel (Mitt. d. Inst. f. Oest. Gesch. I.); Hermann, Eine unbekannte Wenzelshandschrift... (Mitt d. Inst. XXI); Grünhagen, K. Wenzel und d. Pfaffenkrieg von Breslau (Arch. f. Oest, Gesch. XXXVII.); Horčička, D. Aufruf d. Herzogs Johann v. Görlitz (Mitt. d. Ver. f. Gesch. d. Deutsch in Böhm. XXVIII.); Loserth, Die Absetzung Wenzels (t., XXII.); Weizsäcker, Die Urkunden der Approbation Kg. Ruprechts (Abh. d. Akad. Berlín, 1888) a jiní. VNov.

Související hesla