Védánta

, jeden ze šesti klasických systémů starověké indické filozofie, založený na interpretaci trojice autoritativních textů upanišad, Bhagavadgíty a Brahmasúter (soubor stručných výroků sumarizujících učení upanišad; jejich autor Bádarájana žil asi v 1. – 2. stol. a je pokládán za vlastního zakladatele védánty). Většina děl védánty má podobu komentářů k těmto spisům. Během 1. poloviny 2. tis. se védánta rozdělila do několika škol lišících se zejména výkladem vztahu mezi absolutním brahma a individuální duší (átmanem) a různým chápáním ontologického statusu jevového světa. Zakladatelem monistické školy (advaita-védánta), přisuzující reálnou existenci pouze brahma a prohlašující jevový svět za neskutečný (viz též mája), byl Šankara (8. stol.). Ve 12. stol. založil Rámánudža teistickou školu tzv. podmíněného monismu (višišta-advaita), který připouští reálnou existenci vztahu člověk-Bůh, čímž dává filozofické opodstatnění šířícím se náboženským směrům s vyvinutou kultovní stránkou (bhakti). Ve 13. stol. formuloval Madhva teistický dualismus (dvaita). Všechny školy vycházejí z nezpochybnitelnosti véd a prezentují se jako spasitelská učení, která mají za cíl oprostit duši z pout zákona o odplatě činů (karma) a dovést ji ke konečnému osvobození (mókša) z neustálého koloběhu nových zrození (sansára). Védánta se ve svých různých podobách stala nejvlivnějším směrem středověké i novověké indické filozofie. Viz též hinduismus.

Ottův slovník naučný: Védánta

Védánta (skt., věda-anta- »védů ukončení«) je původně označení spisů staroind. zvaných obyčejně upanišadami, proto že nejvýznačnější z nich stojí na konci t. zv. bráhman. Pak védánta znamená učení v upanišadách hlásané, zejm. v jeho soustavné podobě, vyrovnávající skutečné i zdánlivé rozpory upanišad a tvořící úplnou soustavu filosofickou. Dějiny védántu a jeho poměr vývojový k ostatním filos. soustavám stind. jsou z veliké míry posud nevysvětleny, jako dějiny ind. filosofie vůbec; zejm. není známo, z které doby pochází soustavné vytvoření jeho učení. Mimo upanišady, jejichž obsah védánta podkládá za zjevený, jsou hlavními prameny jeho Bádarájanovo Brahmasútram (»náuka o Brahmaně«) z doby neznámé, kommentář k němu pocházející od největší autority védántu, Šankara (asi z VIII. – IX. stol. po Kr.), a Sadánandův Védántasára (»summa védántatų). Také vnější dějiny védántu jsou nejasné: ve vlastní literatuře stind. panuje spíše filos. soustava sánkhjová, dnes jsou přívrženci soustavy védántové skoro všichni vzdělanci Indie. Védánta jim jest ne pouhou soustavou fil., nýbrž skutečnou pravdou ve smysle náboženském; náboženství skutečná jsou přivržencům védántu spíše symbolickými znázorněními skutečné pravdy, nepřístupné mysli méně vyvinuté. Védánta liší vědění nižší, nedokonalé, od vědění vyššího, jehož jsou schopny jen mysli nejpokročilejší. V theologii védántské liší se tak mínění o Brahmanu jakožto základní moci světa: vědění nižší mu přikládá různé vlastnosti, hledá jej na př. v slunci, nebo ve větru atd., tvoří si pojem boha atd., kdežto vědění vyšší zná jen skutečné jediné, nedílné bytí beze všelikých vlastností (átmá »sám« č. parama-átmá »nejvyšší sám«), s nimž je totožno bytí jednotlivce. V kosmologii vědění nižší poznává svět ve všech jeho jednotlivostech a změnách: poznává, že vesmír mocí Brahmanovou stále vzniká a zaniká v neustálém kolotání bez počátku a bez konce, že jednotlivci podobně vznikají a zanikají, ale vlivem svého konání (karma), které zůstává jako sémě nové existence a v nové existenci musí dojíti podle své povahy trestu neb odměny, zase se rodí k novému žití; vědění vyšší však vidí, ze vesmír se vším životem, moc i bytí Brahmanovo i bytí jednotlivce jest jen sen (májá) onoho jediného, nedílného bytí (átmana).Psychologie védántská pro nižsí vědění zná individuální duši (vl. »živéhœ) s jejími vlastnostmi (mysl, smysly a životní výkony), která vrozeným nevěděním je zdržována od pravého poznáni a podrobena onomu šálivému snění (odkud tyto nedostatky, védánta neučí), vědění pravé vidí, že duše jednotlivcova není ani částí ani obměnou Brahmana, ani ničím, co by se od něho lišilo, nýbrž sama cele a plně je totožna s nejvyšším bytím (átmanem). V eschatologii vědění nižší ví o posmrtných osudech jednotlivců: jednotlivec, který konal dobré skutky, jde po smrti »cestou otců« do měsíce, tam zažije svou odměnu a vrací se k novému žití; kdo vzýval božství v jeho nedokonalejší podobě, jde po smrti »cestou bohů« do světa Brahmanova, kde časem dospěje pravého poznání a skutečného spasení; zlosyn se dostane »do třetího místæ, kde naň čekají tresty, a vrací se k novému žití v nižší kastě, ve zvířeti nebo v rostlině. Poznání pravé jest ovšem samo sebou spasením: útrap života, stálého kolotání jednotlivce a všehomíra atd. v pravém vědění není. Smrť jednotlivce, který má pravé vědění, je jen jeho očištěním od pout a chyb života. Mravouka védántská je založena na vědění, že jednotlivec je totožný se vším ostatním: kdo má pravé vědění, činí jen dobré, neubližuje ničemu, protože by ubližoval sám sobě. – Pravá soustava védántová podlehla i rozl. změnám a vznikly rozl. jeho odrůdy se sklonem k materialismu, v nové době k theismu; ale asi tři čtvrtiny vyznavačů védántu jsou přívrženci ryzí idealistické, monistické soustavy Śankarovy. Nejlepším znalcem védántu v Evropě je Paul Deussen, uznávaný i od Indů samých. Srv. jeho spisy: Das System des Vedânta (Lip., 1883); Die Sûtra des Vedânta (t., 1887); On the philosophy of the V. (Bombay, 1893); Sechzig Upanishads des Veda (Lip., 1897); Allg. Gesch. der Philosophie I., 2.; G. Thibaut, The Vedânta-Sûtras (v »Sacred Books of the East«). Ztý.

Související hesla