Vědomí

, latinsky conscientia;
1. filozofie subjektu přisuzovaná vlastnost sebevědomí, poznání vlastního bytí a uvědomění si sebe sama; filozofický vztah subjektu vůči světu a sobě samému. Latinská etymologie slova poukazuje k významu poznání, respektive vědění. Jeden z prvních filozofů zabývajících se otázkou existence vědomí ve vztahu k myšlení byl R. Descartes. Prohlásil, že jediné o čem nemůže pochybovat myslící bytost je vlastní existence – Dubito ergo cogito, cogito ergo sum (pochybuji tedy myslím, myslím tedy jsem) – pochybnost by totiž pouze potvrdila to, o čem se pochybuje. Descartes tak ztotožňuje vědomí s myšlením. Na sebevědomí Descarta navázal G. W. Leibniz, který vědomou zkušenost nazývá apercepce, tj. každou zkušenost, o níž je subjekt schopen říct: „je má”. I. Kant později poukazuje na to, že sebevědomá zkušenost musí vyplývat z faktu, že „ já” musí být schopno doprovázet všechny jemu patřící představy a to se musí odehrávat bezprostředně. Je to jednota apercepce, neboli jednota vědomí, která definuje subjektivní hledisko. Kant nazývá takovou jednotu „transcendentální jednotou apercepce”, protože nikdy nemůže být odvozena ze zkušenosti. Její základ „transcneduje” vše co může zkušenost ustanovit, protože není vývodem ze zkušenosti, ale jejím předpokladem. Podle Kanta tak jednota vědomí předchází všechny danosti názoru (a priori). Vlastnosti sebevědomí, které Kant shrnul pod pojem transcendentální jednota apercepce jsou vlastnosti názoru na svět, Já jimi není popisováno jako součást světa, ale hledisko na svět, nebo označení předmětu vnitřního smyslu. Podle klasické filozofie je vědomý subjekt transparentní vůči sobě samému – disponuje jednotou vědomí, o které nemůžeme pochybovat. Pochybovat o ní by znamenalo přestat být sebevědomím, a tedy přestat nacházet v pochybování význam. V 19. stol. se vyhranily koncepce popírající nadvládu ducha nad souhrnem jeho produktů. Jejich zastánci byli Marx (materialismus), Nietzsche, Freud atd. Koncepce idealistické považují vědomí za prvotní, určující princip, převádějí tak každou existenci na myšlení (Platón, Berkeley, Hegel). Třídní vědomí je Marxův termín označující souhrn názorů determinovaných příslušností k určité společenské třídě. Vědomím se zabýval též J. G. Fichte;
2. fyziologie stav bdění, při kterém si člověk uvědomuje sama sebe;
3. psychologie a) Stav, kdy si člověk uvědomuje sám sebe – sebereflexe, b) niternost prožívání v protikladu k bezvědomí, c) předmětné vědění člověka o něčem jako protiklad k nevědomí. Vědomí se u hominidů vyvinulo jako produkt vnímání, orientace ve vnějším světě a sociální struktuře. Je lokalizováno v mozkové kůře jako nejmladší vývojové součástí mozku ektodermálního původu. Vědomí není nikde v mozkové kůře přesně umístněno, nýbrž je výsledkem integrace všech jejích funkcí a všech psychických procesů. Bylo původně smyslovým orgánem kůže, proto pravděpodobně zachovává vlastnosti pociťování a orientace. Vzhledem k tomu, že vědomí umožňuje člověku reflektovat bytí, je člověk pravděpodobně jediný živočich, který může na základě sebepoznání modifikovat svoje chování. Vědomí umožňuje jenom člověku sama sobě stanovit cíl, vzdát se vlastního života, nebo egoismu, či umožňuje schopnost víry. Ještě v 18. století se snažili francouzské a anglické psychologické školy odvodit vědomí pouze ze smyslového vnímání podle Lockovy věty: Nihil est in intellectu quod non fuerit in sensu (Nic není v mysli, co předtím nebylo ve smyslech). Podobně podle Freuda vzniká vědomí v průběhu vývoje jako vnitřní smyslový orgán, schopný vnímat vnitřní duševní události a odlišovat je od vnějších vjemů. Od nevědomí se liší tím, že si je vědomo kategorií času a prostoru a že nepřipouští konflikty. Nevědomí podle Freuda je ta část vědomí, jež byla z nějakého důvodu odštěpena. Podle Junga vzniká vědomí v průběhu vývoje jako malý ostrůvek v moři nevědomí, které se do vědomí postupně integruje pomocí dodání smyslu a vytváří Já komplex. Já komplex udržuje vnitřní propojení duševních obsahů pomocí vědomého vztahu. Nic nemůže být vědomé bez tohoto ostrůvku „já” k němuž se to vztahuje. U těžkých duševních poruch (schizofrenie) se centrum vědomí tříští a ubývají schopnosti udržovat kompaktnost informací, protože jednotlivé části psýché se vážou k různým fragmentům já. Na rozdíl od Freuda Jungovo vědomí vzniká jako individuální orgán uvědomění, který je produktem zděděného nevědomí a ne jeho předpokladem. Vědomí se může rozšiřovat psychickým uchopením širších souvislostí života, což se rovná podle Junga duševnímu vývoji. Úkolem vědomí je podle Junga orientovat se ve faktech vnějšího světa na jedné straně a faktech vnitřního světa na straně druhé. Přisoudil vědomí čtyři základní kognitivní funkce: vnímání, myšlení, cítění a intuice. Pohled na vědomí se v dějinách psychologie mění. Podle Wundta je vědomí jakési spojení psychických prožitků, abstrakce duševního života. W. James definuje vědomí jako proud neustálého střídání psychických obsahů vztahující se k přítomnosti (vnímání a myšlení), minulosti (vzpomínání) a budoucnosti (plánování). Podle J. B. Watsona je vědomí totožné s duší. W. Kohler se domníval, že struktura neurofyziologická má svůj přesný odraz ve vědomých procesech (princip izomorfismu). T. Tomasewski definuje vědomí jako činnost směřující k vnitřní reprezentaci skutečnosti a připouští vědomí také u zvířat. Behaviorismus, který chápe psychické dění v intencích stimul – reakce vůbec neuznává vědomí jako prožitkový fenomén a chápe jej jako „produkt tělesné aktivity” selektující mezi dvěma reakcemi. R. Assagioli zavedl pro rozšířené vědomí pojem nadvědomí, které umožňuje člověku prožít kontakt s transpersonálním Já. Oblast nadvědomí se stává přístupnou ve stavech transu, zranění, požití drog a pod. Při ztrátě vědomí dochází ke stavu podobnému spánku (somnolence). Porušení některých složek vědomí vede ke stavům zmatenosti (dezorientace v prostoru a čase apod.); vědomí se z hlediska bdělosti (vigilance) dělí na stupně charakterizované: 1. slabým uvědomováním vnějšího světa, 2. bdělostí a vědomím, 3. rozptýlenou pozorností, 4. denním sněním, 5. drohloubením předchozího stavu, 6. spánekem a 7. úplnáou ztrátou kontaktu s vnějším světem - bezvědomí, jednotlivé stavy jsou provázené různými tvary encefalogramu. Viz též ego, , rozšířené vědomí.

Ottův slovník naučný: Vědomí

Vědomí jest soubor představ, jež v té které chvilce právě máme; slovo představa platí tu ve smysle nejširším, znamenajíc pocit, myšlenku, cit, vůli, tedy všechen možný zjev vniterný, tudíž býti si vědom, že tu kterou představu myslím čili mám. Vědomí jako nezvratné, bezprostředně dané faktum, o němž všechna pochybnost jest vyloučena, stalo se východiskem filosofii Cartesiově (cogito, ergo sum); v psychologii zakládá směr empirický. Vědomí jest měnlivé, poněvadž obsah jeho jest měnlivý, ježto každou dobou představujeme něco jiného. Nicméně přes všechnu různost představ a jejich obsahu jsou představy ty spojeny formou tak dalece jednotnou (plynulou), že je přisvojujeme jednomu a témuž vědomí., sobě (totožnost vědomí). Jako jsme si vědomi předmětů vnější zkušenosti (věcí kolem sebe), tak jsme si s jistotou ještě mnohem větší vědomi svých vlastních vnitrných stavů (pocitů, představ, chtění atd.), poněvadž zde není možný klam o jejich jsoucnosti pro nás. Mezi představy tohoto druhu náleží pak i představa vlastního já. Jsme si vědomi sami sebe (sebevědomí). Vědomí myšlené odpoutáno od jednotlivých ovědomělých představ, tedy jako něco zvláštního pro sebe, učinil Kant samostatnou funkcí subjektu, nazval je vědomím čistým a vyvozoval z něho všechnu apriornost. Zb.

Související hesla