Védy

, nejstarší literární památky indických Árjů, sepsané v archaické formě sanskrtu; vznikaly postupně v období asi 1500 – 400 př. n. l. Jejich hlavním námětem je obětní rituál a výklady jeho smyslu. Nejstarší částí véd jsou čtyři sanhity, sbírky veršů a průpovědí doprovázejících obětní rituál nebo magické úkony. Rgvéd je sbírka 1 028 hymnů uspořádaných do 10 knih (mandal), velebících védská božstva; byly recitovány knězem při oběti. Hlavními božstvy, jimž byly přinášeny zápalné oběti (trvající i několik dní), byli Agni (bůh ohně), Sóma (personifikace halucinogenního nápoje konzumovaného obětníky při některých obětech) a Indra (bůh války a bouře). Sámavéd je kniha nápěvů, jimiž kněz doprovázel oběť. Jadžurvéd je sbírka obětních formulí, jimiž obětník provázel vlastní rituální úkony. Čtvrtá sanhita, Atharvavéd, obsahuje asi 730 hymnů a průpovědí sloužících potřebám černé a bílé magie. Na sanhity navazují bráhmany (asi 1000 – 800 př. n. l.), prozaické, často obšírné texty, které vysvětlují a rozvádějí podstatu a smysl obětního rituálu. S nimi úzce souvisí áranjaky, které obsahují spekulace o skrytém významu oběti. Následují upanišady (asi 800 – 400 př. n. l.), které pomocí symbolických a alegorických interpretací překračují rámec védského obětnického ritualismu a kladou základy pozdějšího indického filozofického myšlení. V hinduismu platí védy za posvátné, lidmi nestvořené vědění, které bylo lidem pouze předáno inspirovanými védskými světci. Védy se staly předmětem četných komentářů a interpretací klasických (mímánsa, védánta) i moderních (Bráhmasamádž, Árjasamádž, Vivékánanda). Viz též bráhmanismus.

Související hesla