Vega Carpio Lope Félix de

, španělský dramatik a básník. Nejplodnější autor španělské literatury; napsal asi 2 000 her, z nichž se dochovalo asi 500. Dovršil proces utváření španělského národního dramatu, specifického útvaru zvaného „comedia“, v níž se záměrně mísila tragičnost s komikou; byla psána ve verších a měla vždy tři jednání. Teoreticky své názory zdůvodnil ve veršovaném pojednání Arte nuevo de hacer comedias (Nové umění, jak skládat divadelní hry). Jeho hry mají tematiku náboženskou, mytologickou a historickou z různých dob a oblastí. Psal zejm. hry mravoličné, často s milostnými náměty; nejznámější jsou Fuente Ovejuna, Sedlák svým pánem, Zahradníkův pes, Učitel tance. Autor několika básnických sbírek a pastýřských a dobrodružných románů. Významný je autobiografický román Dorotea.

Ottův slovník naučný: Vega Carpio Lope Félix de

de Vega Carpio Lope Felix, nejslavnější dram. básník španělský, zvaný El Felix de España, El Monstro de la Naturaleza (*15. list. 1562 v Madridě – †21. srp. 1635). Pocházel ze staré šlechtické rodiny galicijské a jevil již záhy neobyčejné vlohy básnické, diktoval verše v pěti letech, kdy sám ještě neuměl psáti, a již ve třináctém roce napsal div. kus El verdadero amante. O jeho mládí podávají jeho panegyrikové, jako Montalvan i vlastní Vegovy, většinou jen básnické zprávy, obraz dosti neurčitý. V. vzdělal se na Colegio imperial v Madridě, pak studoval theologii a filosofii na universitách v Salamance a v Alcala de Henares, kde se stal bakalářem. R. 1578 vrátil se do Madridu, kde měl milostné pletky s dámou, jejíž jméno zůstalo neznámo; poeticky vylíčil tento poměr v dram. básni Dorotea. R. 1582 rozešel se s touto milenkou a účastnil se výpravy na Azory pod markýzem Santa Cruz. Navrátiv se r. 1584 pojal za choť donu Isabel de Ampuero Urbina y Cortijas a v té době vyšly jeho první básně. Týmž časem stal se prvním tajemníkem vévody z Alby, dona Antonia Alvareza de Toledo y Beaumont. R. 1585 pro jakousi satiru a souboj byl vypověděn a uchýlil se do Valencie, kde se spřátelil s mnohými spisovateli, zejména s Guillénem de Castro. R. 1588 účastnil se výpravy armády Filipa II. proti Anglii a na lodi »San Jua◁ psal svou báseň La hermosa de Angelica až r. 1602 tištěnou. Po zániku armády V. vrátil se do Cadizu, pak do Toleda, kde byl opět tajemníkem vévody d'Alba. Pro novou satiru znova musil odejíti ode dvora do Alby de Formes, kde zemřela mu choť ok. r. 1592 a jediná dcera. V době 1592 – 96 psal pro vévodu z Alby pastýřský román Arcadia, v němž vypravuje o láskách vévody (pode jm. Anfriso). Pro jakýsi nedovolený poměr, snad s doñou Antoniou neb Marcellou Trillo de Armenta, byl stíhán soudně a vystoupil ze služeb Albových. Stal se pak tajemníkem markýze de Malpica, pak r. 1593 markýze de Sarria, jejž provázel do Valencie ke svatbě Filipa III. s Markétou Rakouskou a infantky Isabelly s arcikn. Albrechtem, ke kteréž příležitosti V. složil pamětní básně. T. r. vydal báseň San Isidro. R. 1600 opustiv markýze de Sarrio odebral se do Sevilly a tu počíná velmi neklidná perioda jeho života, jejž trávil hned v Madridě, hned v Toledě neb opět v Seville. Z nového milostného poměru s doñou Marií de Lujan vzešly mu dvě dcery, Mariana a Angela. Koncem r. 1603 vydal dobrodružný román El peregrino en su patria. R. 1604 oženil se znovu pojav za choť doñu Juanu de Guarda y Collantes a usadil se v Toledě, kde zůstal do r. 1610. Přes to neustával v milostných stycích s jinými ženami, zejména s Marií de Lujan, s níž měl ještě r. 1605 dceru Marcelu († 1688 jako jeptiška) a r. 1606 syna Lope Felixe († 1634). V těch dobách zdálo se, že změnilo se jeho světácké smýšlení, a r. 1614 po smrti druhé manželky vstoupil do bratrstva Orden tercera de San Francisco a byl vysvěcen na kněžství. Nicméně jeho dosavadní vztahy k divadlu a milostný jeho život tím se nezměnily. Jeho básnicka sláva rostla rychle. V. stal se jakýmsi samovládcem španělské scény, veškeren národ se mu podivoval rád mu odpouštěje jeho slabosti, a dvůr jej zahrnoval poctami. Inkvisice jmenovala jej svým familiarem, r. 1618 V. stal se apoštolským protonotářem u arcibiskupství toledského a papež Urban VIII. jmenoval jej za věnováni histor. básně na Marii Stuartovnu Corona tragica r. 1627 čestným doktorem theologie a rytířem řádu johannitů. V. nepřestával pracovati a dramata jeho posledních let jsou stejně svěží jako práce první. V. náleží k nejplodnějším básníkům všech dob, tak že jeho plodnost stala se až příslovečnou. Napsaltě dvě epopeje, Angelica a La Jerusalém conquistada; pět básní mythologických: Circe, Andromeda, Philomela, Orfeo a Proserpina; čtyři větši básně historické: San Isidro, La Dragontea, La Virgen de la Almudena a zmíněnou La corona tragica; mistrnou komickou báseň hrdinnou (pod pseudon. Tomé de Burguillos) La Gatomaquia; několik básní popisných a didaktických, nesmírně mnoho sonett, romancí, ód, elegií, epištol a j.; několik románů, dílem v prose, jako Peregrino en su patria (nov. vyd. 1881 a 1887), dílem ve verších i v prose, jako Dorotea (1887), náboženský román pastýřský Los pastores de Belen, pak Arcadia, posléze osm novell v prose (nově 1881 a 1887). Všecky tyto různé práce vydal Cerda y Rico pod tit. Coleccion de las obras sueltas de Lope de V. (Madr., 1776 – 79, 21 sv.). Výběr jich vyšel pod tit. Obras no dramaticas de Lope de V. ve 38. sv. Biblioteca de autores españoles. Nicméně sláva Vegova tkví zejména v jeho činnosti dramatické, která byla ještě obsáhlejší. Napsaltě V. do r. 1631 podle vlastního výpočtu přes 1500 kusů, z nichž asi sto bylo napsáno každý ve čtyřiadvacíti hodinách, pak asi 400 autos, loas a entremeses. Zachovalo se posud asi 800 dramat nebo komédií, z nichž 500 bylo publikováno, zejména 340 ve veliké sbírce jeho Comedias (Madrid, 1604 – 47, 28 sv.). Výběr nejlepších vydal Hartzenbusch pod tit. Obras dramáticas escogidas de Lope de V. (Madr., 1853 – 60, 4 sv. uvedené Biblioteky de autores españoles sv. 24, 34, 41 a 52). Některé posud netištěné vyšly jako Comedias inéditas de Lope de V. (Madr., 1873), jiné existují jen jako tisky ojedinělé nebo rukopisně. Všecky existující spisy V-govy, Obras de Lope de V., s biografií od C. A. de la Barrera vydává od r. 1890 španělská akademie (do r. 1905 16 sv.). Asi 1000 kusů V-gových se ztratilo. V. je nejen vlastní zakladatel národního dramatu španělského, nýbrž z největších básníků všech dob vůbec. Zvlášť dovede líčiti lásku ženy jsa nevyčerpatelný v látce i vynalézavosti, vždy plný svěžesti a ducha. Sic žádné z jeho děl není bez chyby, ale i nejslabší jeho kusy jeví aspoň v jednotlivostech geniální péro, z něhož vyšly všecky možné druhy dramatu, počínaje od frašky až ke tragédii. Nesnadno uvésti nejlepší z jeho prací, snad je to Alcalde de Zalamea, nicméně uvádíme aspoň: La estrella de Sevilla; El mejor alcalde el rey; Los Tellos de Meneses; Fuente Ovejuna; El castigo sin venganza; El villano en su rincon; La batalla del honor; La judia de Toledo; La boba para los ostros y discreta para sí; Si no vieran las mugeres; El caballero del milagro; La noche de San Juan a j. v. V. jest venkoncem synem své doby a své vlasti: vkusu špan. obecenstva přišel na půl cestě vstříc, jeho látky i způsob, jímž je ovládá, jsou vždy národní a nikdo nedovedl tou měrou ovládati jemnosti kastilského jazyka jako on. Ostré pozorování Vegovo podává nám věrný a barvitý obraz španělské společnosti za dynastie habsburské. Zvyky, způsob myšlení a smýšlení i zvláštnosti národního charakteru líčí V. nadmíru poetický, ale při tom pravdivě a zevní forma jeho dramat je vždy taková, že nejlépe odpovídá národnímu cítění. Při jeho veliké produktivnosti je počet jeho znamenitých prací vedle prostředních a slabých přece ještě velmi značný; nejlépe dařily se mu kusy intrikánské, zv. comedia de capa y espada. – Srv. biografie od lorda Hollanda Somme account on the life and writings of Lope de V. and G. de Castro (Lond., 1817), Montalvana Fama posthuma à la vida y muerte de Lope de V. (Madr., 1836), Damase Hintarda Notice sur Lope de V. (Pař., 1861) a Lafonda Essai sur la vie et les oeuvres de Lope de V. (t., 1857), L. Quesnel, Lope de V., sa vie et ses derniers amours (Pař., 1881); pak Dorer, Die Lope de V.-Litteratur in DeutschIand (Curich, 1885); W. von Wurzbach, Lope de V. (Lip., 1898); Morel-Fatio a Ronanet, Le Théâtre espagnol (Biblioth. des bibliographies critiques, Pař., 1900); Tomillo a Pérez Partor, Proceso de Lope de V. por los libellos contro unos cómicos anotado (Madr., 1901). Pod tit. Ultimos amores de Lope de V. vydány (Madr., 1876) dosud netištěné listy a básně Vegovy.

Související hesla