Velké indické povstání

, protibritský odboj v Indii 1857 – 59. Velké indické povstání probíhalo na rozsáhlém území severní a střední Indie, sjednotilo různé vrstvy obyvatelstva, vážně ohrozilo a ve svých ohniscích dočasně skoncovalo s cizí nadvládou v zemi. Bylo důsledkem koloniálního útlaku mocenského (likvidace indických knížectví), hospodářského (zásahy do držby půdy, zvyšování daní, zbídačení rolnictva a úpadek řemesel), sociálně politického (degradace tradiční indické elity, rasová nadřazenost, administrativní útisk), náboženského (propaganda křesťanských misií, obavy z násilné konverze, vliv islámského hnutí wahhábovců); mělo i příčiny vojenské (diskriminace sipáhíů, zavádění novot v rozporu s kastovními předpisy). Všeobecné napětí i neklid způsobila bezohledná politika Velké Británie v 50. letech 19. stol. 10. 5. 1857 v Mérathu ozbrojená vzpoura, jež se rychle rozšířila do Dillí a dalších měst. V čele povstání nominálně stál císař Baháduršáh II.; boj tak získal legitimní charakter války proti britským uchvatitelům. Hlavní střediska povstání byla ve východním Paňdžábu, Dóábu, Ruhélkhandu, Avadhu, Bundélkhandu a v západním Biháru. K izolovaným vzpourám došlo v Rádžpútáně, Maháráštře, v jižní Indii a jinde. Mezi vůdci povstání vynikli Nána Sáhab, prohlášený maráthským péšvou, královna Lakšmí Báí, vojevůdce T. Tópé, rádžpútský velmož K. Sinh aj. Britové byli překvapeni a zprvu ochromeni. Povstalci však neměli dostatek finančních zdrojů ani jednotnou strategii a koordinaci; svou defenzívní taktikou Britům umožnili zmobilizovat vojenské síly a techniku. Stranou povstání zůstala většina knížat i anglicky vzdělané vrstvy a sikhové. V polovině září roku 1857 padlo Dillí, Baháduršáh II. byl zajat. Vůdcové povstání buď padli, nebo byli popraveni (někteří ustoupili do Nepálu); poslední jednotky kapitulovaly 1859. V roce 1858 byla zrušena Východoindická společnost a Indie se stala korunní kolonií. Reformy koloniální armády měly zabránit jejímu dalšímu případnému selhání.

Související hesla