Vídeňský kongres

, mírové setkání 14. 9. 1814 – 19. 6. 1815, jehož se zúčastnily všechny evropské státy včetně Francie. Cílem jednání bylo dohodnout nové uspořádání Evropy po Napoleonově porážce. Ve většině evropských zemí se vrátily k moci odstraněné dynastie. Vítězné mocnosti (Rakousko, Rusko, Prusko, Velká Británie) prosadily řadu územních změn ve svůj prospěch a na úkor menších zemí. Rakousko získalo Lombardsko a Benátsko a byla obnovena územní rozdrobenost Itálie. Jižní Nizozemí bylo spojeno se severním a byla zde zřízena monarchie (viz též Spojené království nizozemské). Německo se stalo spolkovým státem složeným z fakticky nezávislých států (Německý spolek). Prusko obdrželo polovinu území Saska a rozšířilo svá území v Porýní. Velká Británie si ze své válečné kořisti podržela Maltu, Helgoland, Cejlon a Kapsko. Polsko bylo opět rozděleno mezi Rusko, Rakousko a Prusko.

Ottův slovník naučný: Vídeňský kongres

Vídeňský kongress, shromáždění diplomatů, které svolaly na den 14. září 1814 do Vídně mocnosti, jež se účastnily války proti Napoleonovi I. V. k. zasedal až do čna 1815. Účelem jeho bylo nové upravení poměrů evropských, jež pádem Napoleonovým stalo se nutným. Něco bylo učiněno již dříve smlouvou v Kališi, v Reichenbachu, v Teplicích, některé státy, jako Bavory (smlouvou v Riedu 8. říj. 1813), Virtembersko, daly si zaručiti integritu svého území, hranice Francie určeny byly pak již mírem Pařížským z 30. kv. 1814. Přítomni byli z cizích panovníků ruský, pruský, dánský, bavorský, virtemberský a badenský; z diplomatů zastupovali Rakousko kníže Metternich, Rusko hrabě Nesselrode, Anglii lord Castlereagh, později Wellington, Prusko kníže Hardenberg, Francii Talleyrand. Kromě toho také menší státy německé, Švýcarsko, četné mediatisované rody a ostatní státy evropské i Turecko měly na kongresse své zástupce. Hlavní jeho úlohou bylo a) urovnati poměry evropské, b) německé, a podle toho po návrhu Rakouska, Pruska, Ruska a Anglie měly se na kongressu utvořiti 2 výbory, jeden pro poměry evropské, druhý pro německé. První výbor se měl skládati jen ze zástupců 4 evropských velmocí (Rakouska, Pruska, Ruska, Anglie), ale Talleyrand se domohl toho, že přibráni byli také zástupci Španělska, Portugalska, Švédska a ovšem Francie. Předsednictví v něm mělo Rakousko. Pokud šlo o evropská území, skoro vše bylo upraveno již mírem Pařížským, kterým Francie podržela hranice z 1. led. 1792 s polovinou Savojska a většinu uměleckých památek, které Napoleon dal svézti do Paříže. Obtíže skýtala jen otázka polská a saská. Car Alexander I. žádal celé vévodství Varšavské a chtěl z něho utvořiti království Polské, spojené s Ruskem; proti tomu však byla Anglie a Rakousko, kdežto Prusko za své území polské, jehož se mělo vzdáti, chtělo v náhradu celé Sasko; jeho panovník měl býti takto potrestán za svou dlouhou věrnost Napoleonovi. Spory dostoupily té ostrosti, že v prosinci 1814 se podobalo, jako by mělo dojíti k válce mezi spornými tábory mocností; Talleyrand pracoval co nejvíce k tomu, aby bývalé spojence rozeštval, a tak došlo 3. led. 1815 k tajné smlouvě mezi Anglií, Rakouskem a Francií, kterou měly býti zmařeny plány ruské na Polsko a pruské na Sasko. Ale Metternichovým úsilím došlo přece ke smírnému narovnání a již v únoru 1815 Prusko svolilo k rozdělení Saska, z něhož mělo obdržeti severní části s městy Torgavou a Vitemberkem (asi 850.000 obyv.), ostatek měl se ponechati staré rodině královské. Také Polsko bylo rozděleno, car postoupil Prusku západní čásť (Poznaňsko s Toruní), ostatek učiněn královstvím Polským a car přijal titul krále polského. Smlouvy o tom byly podepsány v květnu, dříve v dubnu shodly se mocnosti, že Krakov má se státi svobodným městem. Potom porady měly již klidný průběh, zvláště když návrat Napoleonův značně zeslabil vliv Talleyrandův. Prusko kromě Velkopolska a části Saska (za to, že odstoupilo vých. Frísko, Hildesheim a ještě některá menší území Hannoversku, Ansbach a Bayreuth Bavorsku, Lauenburg Dánsku) obdrželo: Kleve, Berg, větší čásť levého Porýní a zbytek švédských Pomořan (proti r. 1805 bylo o 33.000 km2 menší, za to o 1/2 obyv. lidnatější a národně jednolitější, t. j. mnohem němečtější). Belgie a Hollandsko byly spojeny v království Nizozemské, které bylo dáno rodu Oraňskému; k tomuto království připojeno ještě Lucembursko. Anglie kromě některých hollandských osad (Kapsko, Ceylon) obdržela některé osady francouzské, dále Maltu a protektorát nad Iónskými ostrovy, Švédsku potvrzeno držení Norska. Ve Švýcarsku obnoven federalismus, připojeno k němu knížetství Neuchâtelské a neutralita jeho zaručena mocnostmi. V Italii arcikníže Ferdinand obdržel opět Toskánu. Manželka Napoleonova Marie Luisa obdržela již smlouvou ze 14. dub. 1814 Parmu doživotně, po její smrti měla připadnouti infantu španělskému Karlu II., který obdržel mimo to vévodství Luccu a 500.000 fr. ročního důchodu. Modenu dostal arcivévoda František z Este, Janov byl připojen k obnovenému království Sardinskému. Murat Neapolský dne 11. led. 1814 smlouvou s Rakouskem si zabezpečil držení Neapolska, ale když r. 1815 se přidal k Napoleonovi, byl z Neapolska vypuzen a země vrácena Bourbonům. Také Církevní stát byl obnoven ve starém rozsahu, jen Rakousko podrželo čásť Ferrary na levém břehu Pádu s právem obsaditi Ferraru a Comacchio. Kromě toho Rakousko obdrželo Lombardsko, Benátsko, Istrii a Dalmacii. Vráceny mu dále Tyroly, Salcpursko, Vorarlbersko a Halič. Napoleonovi byl smlouvou z 11. dub. 1814 vykázán za pobyt ostrov Elba, ale italská knížata, Rakousko, Anglie a Francie záhy si přála, aby byl zavezen jinam, kde by byl méně nepohodlný. Když Napoleon vrátil se do Francie, kongress dal jej dne 13. bř. 1815 do klatby, načež vykonány přípravy k boji s ním; diplomati pak si pospíšili dovésti vyjednávání ke konci; šlo hlavně o německou otázku. O ní jednal již od řijna 1814 pětičlený výbor, skládající se ze zástupcův Rakouska, Pruska, Bavorska, Virtemberska a Hannoverska. Svob. p. ze Steinu playdoval pro utužení německé jednoty a pro obnovení císařství Habsburského, ale Rakousko o to nestálo a Prusko a jiné státy tomu nepřály. Po dlouhých sporech došlo teprve 8. čna 1815 k úmluvě t. zv. Bundesakty, k utvoření Bundu německého. Territoriální poměry byly v Německu upraveny v hlavních rysech takto: z panství Napoleonem mediatisovaných bylo obnoveno jen Hannoversko, Hessy-Kasselsko, Oldenbursko a Brunšvicko. Hannoversko bylo zvětšeno (viz výše), Bavorsko za části postoupené Rakousku obdrželo Rýnskou Falc, Vircpurk, čásť bývalého velkovévodství Frankfurtského, Aschaffenburg, Ansbach a Bayreuth. Mohuč dostal velkovévoda hessko-darmstadtský, ale poněvadž se stala spolkovou pevností, vložena do ní posádka rakouská a pruská. Hessy-Darmstadtsko na místě vévodství Vestfálského obdržely Rýnské Hessy; Kasselsko dostalo větší čásť území Fuldského. Vévodové meklenburští, oldenburští a výmarští obdrželi tituly velkovévodů. Ze svobodných měst zbyly jen Frankfurt nad Moh., Hamburk, Brémy a Lubek. Ve Frankfurtě n. Moh. zřízena kommisse, která zasedala až do r. 1819, urovnávajíc spory o území.

Související hesla