Viktor Emanuel II.

, poslední sardinský král 1849 – 61 ze savojské dynastie, první italský král od roku 1861; syn Karla Alberta. Od 1831 vévoda savojský, 1849 uzavřel mír s Rakouskem. Jeho zahraniční politiku řídil C. B. Cavour; orientovala se na sblížení s Francií. Rozpory Francie s Rakouskem využil Viktor Emanuel II. k připojení Milánska v roce 1859 a dalších území včetně Království obojí Sicílie 1860; Savojsko a Nizza byly postoupeny Francii. Po prusko-rakouské válce v roce 1866 se Itálii (v důsledku pruského vítězství nad Rakouskem) podařilo získat Benátsko, 1870 anektováno ostatní území církevního státu a Viktor Emanuel II. přesídlil do Říma (tím dovršeno sjednocení Itálie). V 70. letech se Itálie orientovala na Spolek tří císařů.

Ottův slovník naučný: Viktor Emanuel II.

Viktor Emanuel: V. E. II., král sardinský, později italský (*14. bř. 1820 – †9. led. 1878), nejstarší syn Karla Alberta a Marie Terezie Rakouské, měl od r. 1831 titul vévody Savojského. Byl vychován vojensky a v l. 1848 až 1849 účastnil se čestně války proti Rakousku, v bitvě u Grita (30. kv. 1848) byl raněn. Když otec jeho po nešťastné bitvě u Novary složil vládu, V. E. stal se 29. bř. 1849 králem sardinským za okolností velmi nesnadných. Ujednav s Rakouskem mír, založil svou vládu na zásadách pokroku, čímž zjednal si sympathie všech vlastencův italských, kteří němu počali pohlížeti jako k příštímu sjednotiteli a osvoboditeli Italie. V. E. pracoval tím směrem od počátku své vlády, uměl si získati Napoleona III. a jeho pomocí podařilo se mu po vítězné válce s Rakouskem r. 1859, ve které sám osvědčil osobní statečnost, dílo sjednocení v podstatě provésti; r. 1861 dal se korunovati na krále italského. Po válce r. 1866, třeba se strany Italie nešťastně vedené, získal s pomocí Pruska Benátsko a r. 1870 použil odchodu francouzské posádky z Říma k obsazení hlavního města Italie, třeba že osobně nerad porušil přátelský poměr k papeži. Tím sjednocení Italie bylo dokonáno a V. E. přesídlil se do Říma. V zahraniční politice proti Francii a papeži sbližoval se víc a více se spolkem tří císařů. Zevním projevem tohoto spojenectví byly návštěvy Viktor emanuel:a Eiktor emanuel:a ve Vídni a v Berlíně (1873), načež císař rakouský navštívil jej r. 1874 v Benátkách a německý r. 1875 v Miláně. V. E. zemřel po krátké nemoci v led. 1878. Byl neveliké, ale silné postavy, povahy přímé a dobrosrdečné, v soukromém životě jednoduchý. R. 1842 pojal za manželku Marii Adlétu, dceru arcivévody Rainera; z tohoto manželství vzešly dítky: Klotilda (*1843), provdaná r. 1859 za prince Jérômea Napoléona, král Humbert, Amadeus, vévoda z Aosty, Otto Eugen, vév. montferratský (*11. čna 1846 – † v led. 1864) a Maria Pia (*16. říj. 1847), provdaná r. 1862 za krále portugalského Ludvíka. Po smrti první manželky (1855) V. E. oženil se pak ještě r. 1869 s Rosou, hraběnkou Mirafiori. Srv. Rüffer, König V. E. (Víd., 1878); Massari, La vita ed il regno di Vittorio Emanuele (nejnov. Mil., 1901); Morelli, Vittorio Emanuele (t., 1903); Cappelletti, Storia di Vittorio Emanuele (Řím, 1894, 2 sv.); Bonillier, Un roi et un conspirateur, V. E. et Mazzini (Pař., 1885).

Související hesla