Villon François

 (16kB - 220×330px)

, francouzský básník. Vedl nevázaný studentský život (studoval svobodná umění na univerzitě v Paříži); po hádce (s milostným pozadím) smrtelně zranil kněze, a proto musel uprchnout z Paříže. Ze soudních spisů je známo, že se zúčastnil krádeže v Collège de Navarre. Navštívil dvůr vévodů z Orleánu v Blois a setkal se i s novým králem Ludvíkem XIl. Žil v bídě; znovu uvězněn pro krádež, poté odsouzen k oběšení za předchozí špatný život. Rozsudek byl nakonec změněn na 10 let vyhnanství z pařížského kraje; od 1463 o něm nebyly žádné zprávy. Znám především jako autor Malého a Velkého testamentu. Malý testament obsahuje básně burleskního a satirického obsahu. Velký testament podává obraz Villona-rozervance, který krutost a provokaci mísí s hlubokou náboženskou vírou. Originální je jednoduchost, s jakou vyjadřuje své pocity, a realismus při líčení událostí. Jeho verše vycházejí zcela ze středověkých tradic, ale osobité meditace o smrti a upřímnost, s jakou líčí své vnitřní rozpory a pochybnosti, ho řadí mezi největší francouzské lyriky. Další dílo, Balady v žargonu (8 balad, asi 200 veršů), se podařilo „rozluštit“ teprve v 50. letech 20. století.

Ottův slovník naučný: Villon François

Villon [vilòn] François, slavný básník franc. (*1431 v Paříži – †po r. 1463); otec jeho pocházel pravděpodobně z Montcorbieru v Bourbonnais, matka z Anjou; jeden z příbuzných jeho, maître Vilém Villon, kaplan kollegiátního chrámu sv. Benedikta Bestourné, byl mu adoptivným otcem. Villon studoval na universitě pařížské; bakalář od března 1449 a magister artium od léta 1452 dal se zapsati pravděpodobně na fakultu dekrétovou (kanonické právo), ale zde počal zanedbávati studium a oddávati se životu málo spořádanému: bratřil se s ničemy, dobrodruhy, tuláky, nevěstkami a vydržovateli nevěstek a získal záhy ve světě tom značné pověsti. Magister Guillaume zaštítil jej, zdá se, leckdy od úkladů veřejné moci; až do r. 1455, zdá se, Villon nebyl stíhán soudy. T. r. večer před Božím tělem (5. čna) Villon zranil smrtelně kněze Filipa Sermoise, který se s ním pohádal pro nějakou nevěstku; Villon po této příhodě ukryl se na nějaký čas a v lednu 1456 obdržel milost. Poněvadž byl bez prostředků a také, aby se vzdálil od »kruté a zrádné« ženy, kterou příliš miloval, rozhodl se cestovati; zatím zloděj, s nímž byl spřátelen, Colin des Cayeux, navrhl mu, aby vyloupali pokladnu theologické fakulty uloženou v kolleji navarrské, což také provedli, a z iniciativy Villovy vyšlo zase vykradení kteréhosi jeho strýce v Angers. R. 1457 bylo vyneseno proti němu několikeré vypovědění a byl snad vězněn v Blois; pak potuloval se po Berry až k Dauphiné; r. 1461 v létě byl uvězněn v zámku meunském, jsa viněn z krádeže; t. r. byl nedaleko odtud pověšen jeho druh Colin des Cayeux. Následkem amnestie udělené při nastoupení Ludvíka XI. (čnec 1461) byl propuštěn na svobodu. Pobyv krátce v Paříži, uchýlil se do zátiší, snad do Saint-Généroux u Parthenay, složil svůj slavný Testament. Na konci r. 1462 octl se zase v Paříži, kde brzy potom v listopadu dostal se s několika druhy do rvačky, v níž byl raněn magister François Ferrebouc, písař úřadu pařížského. Villon byl dán na právo útrpné a odsouzen k šibenici, ale parlamentem, k němuž se Villon odvolal, byl změněn tento rozsudek v 10leté vyhnanství z Paříže a pařížského okresu; nález tento jest poslední známý dokument o životě Villově; odtud mizejí všecky zprávy o jeho životě. Rabelais vypravuje ještě, že se uchýlil do Poitou u Saint-Maixentu a dal tu hráti pašijové drama, ale sleduje jen ústní tradici; když vyšlo první datované vydání děl Villových r. 1489, byl již autor, jak se zdá, dávno mrtev. Básnické dílo Villovo není rozsáhlé a není z něho ani všecko pro něho charakteristické, tak na př. morální, chvalořečné a zamilované ballady z jeho mládí ve způsobu Eustacha Deschampse a Alaina Chartiera, dále verše připsané různým velikým osobnostem prázdně pompésní a verše příležitostné přeplněné narážkami dnes nesrozumitelnými. Ale ostatek ukazuje Villona jako básníka svrchovaně originálního, velikého lyrika, plného vervy, života, fantasie, rozmaru, vtipu a humoru, pravda, často nepřebraného, ale i místy veliké něhy a opravdového smutku a hoře, které cítil tento tulák a geniální bohém předčasně životem ubitý hlouběji a upřímněji než kdokoli z jeho vrstevníků; má i veliký smysl pittoresknosti, reliefnosti a názornosti a cit pitvorné hrůzy, šíleného tance smrti, jímž jest život lidský; v balladách svých jest i jedním z největších básnických virtuosů francouzských; tento cynik měl i chvíle melancholické, jak je zachytil v Ballade des Dames du temps jadis, měl i chvíle lítostného zkrušení a naivní víry, jak je podávají některá místa Testamentu a La ballade que fit Villon à la requête de sa mère. Chronologie básní jeho není pevně postavena. G. Paris klade před r. 1456, kdy Villon opustil Paříž, několik jeho proslulých ballad, jež vložil později do »Testamentų, tak balladu pro jeho matku, La grosse Margot, Les regrets de la belle Heaumière, Les dames du temps jadis, Les contredits de Franc Gontier. Do r. 1456 klade se báseň Lais (tolik jako legs, odkaz) a ballada À s'amie; do r. 1457 do pobytu v Blois báseň na narození Marie Orléanské a Je meurs de soif auprès de la fontaine; ballada vévodovi Bourbonskému s prosbou o »žold« jest asi z r. 1458; r. 1461 ve vězení meunském Villon napsal tři ballady, mezi nimi proslulou Débat du coeur et du corps de Villon; šest ballad v argotu vzniklo asi v l. 1461 – 62; poslední známé básně jsou ballada des Pendus, kterou napsal asi po svém odsouzení k smrti, a poděkování parlamentu pařížskému po kassaci prvního nálezu. První vydání děl Villových uspořádané knihkupcem Pierrem Levetem podle různých dochovaných rukopisů bylo velmi vadné; bylo v l. 1489 – 1533 dvacetkrát otištěno s rozmnoženými chybami. R. 1533 vydal Clément Marot, který jako Rabelais miloval Villona, jeho »opravené« vydání, ne právě šťastné; bylo šestkrát otištěno do r. 1542, kdy vkus a přízeň nové doby se od Villona odvrací přes to, že jej Boileau v XVII. stol. chválil; teprve r. 1732 vyskytne se nové vydání textu Marotova; v XVIII. stol. má již Villon dosti milovníků i badatelů, ale vlastního pochopení a ocenění dostane se mu teprve v XIX. věku; nyní jest teprve cítěn jako veliký básník v celé osudnosti slova toho a jednou Heine, po druhé Verlaine jest s ním srovnáván. Vydání jeho v tomto věku patrně se zlepšují: P. Lacroixovo jest z let 1854, 1866 a 1877, L. Molandovo z r. 1884; definitivní vydáni kritické podal A. Lognon (1892) se znamenitým úvodem životopisným. Srv. Aug. Vitu, Le jargon du XVe siècle (Paříž, 1884); Lucien Schöne, Le jargon et jobelin de François Villon (t., 1888); A. Bijvanck, Essai critique sur les oeuvres de François Villon (Lejda, 1883); Gaston Paris, François Villon (Pař., 1901, v »Grands écrivains français«); Marcel Schwob ve Spicilège (t., »Mercure de France«). Šld.

Související hesla