Višnuismus

, spolu se šivaismem jeden z dominantních směrů v rámci hinduismu, orientující se na uctívání Višnua, obvykle v podobě některého z jeho vtělení (avatárů), jako nejvyššího, popř. jediného boha, udržovatele světa a jeho řádu. Z deseti hlavních vtělení jsou z hlediska kultu nejvýznamnější Kršna a Ráma, jejichž uctívání má často podobu bhakti. První jasná formulace kršnaistické bhakti je obsažena již v Bhagavadgítě, která je jedním ze základních textů višnuismu. Obsáhlá kršnovská mytologie byla soustředěna v Bhágavatapuráně (viz též purány), základním textu kršnaistické sekty bhágavatů. Obhájení zásadního dualismu bhakti (láska k bohu předpokládá existenci dvou odlišných subjektů, a to člověka a boha) proti vlivné tradici filozofického monismu (védánta) bylo dílem jihoindických višnuistických filozofů Rámánudži, autora systému tzv. podmíněného monismu, který formuloval čistý dualismus, a Nimbárky (12. stol.), hlásajícího současnou platnost dualistického i monistického pohledu. Višnuističtí teologové tak napojili původně neortodoxní višnuistickou bhakti na autoritativní tradici, jež se opírá o interpretaci upanišad; tím ji začlenili do hlavního proudu pravověrného hinduismu. Obdobným způsobem bylo integrováno i učení bengálského extatického bhaktického světce Čaitanji (15. – 16. stol.), zakladatele vlivné kršnaistické sekty, jejímž pokračovatelem je mj. i moderní hnutí Haré Kršna. Zejména v severní Indii je rozšířeno uctívání Rámy, ztělesnění ideálního vládce a zakladatele dokonalého společenského řádu. Základním textem je Rámájana ve své původní sanskrtské verzi i v řadě verzí novoindických.

Související hesla