Vitalismus

1. filozofie názor, podle něhož v živých organismech působí nehmotná nadpřirozená životní síla entelechie, kterou fyzika a chemie nemůže postihnout. Klasický vitalismus (H. Driesch, H. Bergson, F. Mareš) soudobá věda sice odmítá, nicméně rozdíl mezi živým a neživým (např. ve schopnostech účelového chování a negativní entropie) se nepodařilo uspokojivě překlenout; 2. umění vývojová tendence v evropském umění a zejm. v literatuře, která vznikla jako reakce na prožité katastrofy 1. světové války. V české literatuře se vitalismus projevil v souvislosti s estetickým programem některých autorů předválečné generace (S. K. Neumann Kniha lesů, vod a strání, F. Šrámek Splav, Tělo), ale také generace poválečné (K. Čapek Loupežník, J. Wolker Host do domu). Autoři spjatí s vitalismem se v dílech vraceli k tematice radosti ze života, který je naplněn vřelými vztahy k lidem i věcem kolem nás. Svět přirozených lidských vztahů vitalisté stavěli proti násilí, válce, nesvobodě a smrti.

Ottův slovník naučný: Vitalismus

Vitalismus (lat.) je hledisko, přiznávající životním dějům zcela zvláštní zákonitost, svézákonnost (autonomii). Kontrastným hlediskem je mechanismus, jenž chce vykládati dění životní toliko děním fysikochemickým, t. j. zákony dění životního převésti na zákony známé ve fysice a chemii světa neústrojného. Naproti mechanistickému názoru tvrdí vitalismus, že životní zjevy nedají se beze zbytku dovoditi z pouhých činitelů fysikochemických; v rostlinách i živočiších působí vedle činitelů fysikochemických ještě jiní činitelé přírodní, kterých neznají vědy o světě neživém, fysika a chemie, vybudované posavad téměř vyhradně na podkladě výzkumů světa neústrojného. Už objektivní pozorování dějů životních ukazuje zřejmou jejich odlišnost od způsobů dění v přírodě neživé: tak na př. vývoj vyšších rostlin a živočichů z jednobuněčného zárodku přesložitými tvarovými změnami v tělo dospělé, specificky (druhově) charakterisované jeví podivuhodné směřování k přesně vytčenému cíli; po porušení živého těla nastávají děje regenerační (a jiné děje regulační), jimiž se provádí úprava k normě: žádnou strojovou theorií nelze vyložiti tyto útvarné účelné děje, pro něž není v neživém světě naprosto žádné obdoby (t. zv. regenerace krystallův atd. nejsou ve skutečnosti úkazy, jež by bylo možno stavěti vedle regenerace živých bytostí, podstatně různé). Avšak i každá kterákoli živá bytost tvarově se neměnící jeví důkazy svézákonného dění životního: veškeré jednotlivé činnosti životní jsou u ní účelně spořádány v harmonickou jednotu. Ústrojenec se dále řídí ve svých reakcích netoliko právě působícími podněty, nýbrž také dávno minulými vlivy, čemuž říkáme u člověka a vyšších živočichů »jednání na podkladě zkušenostį. Vůbec pak subjektivní život člověka – pociťování, cítění, chtění atd. – je zdrojem vitalistického nazírání neméně závažným než objektivní výzkum tělesných změn živých bytostí: prožíváme subjektivně svoje tělesné výkony. Naproti tomu mechanismus, splynuvší ponenáhlu s materialistickou metafysikou, dochází k absurdnímu »vykládání« duševních dějův abstrakcemi, získanými při objektivním výzkumu neživé přírody (»atomy«, »kmit« jejich atd.). Takto stručně charakterisovaný novodobý vitalismus (neovitalismus) není tedy pouhé spekulování o »životní síle« a podobných pojmech, nýbrž pevně opřená přírodovědecká theorie; vychází z empirie nesčetných novodobých objevů vědeckých, jež soustavným přesným myšlením spojuje, kritisujíc pečlivou analysou hledisko materialistického mechanismu, do nedávna převládavšího. Podrobnější poučení o otázkách sem spadajících nalezne čtenář v české literatuře ve spisech fysiologa prof. F. Mareše (Idealism a realism v přírodní vědě; Fysíologie díl I.: Všeobecná fysiologie); z cizích literatur celkový přehled historický od Aristotela až do nové doby podává stručně H. Driesch (Der Vitalismus als Geschichte und als Lehre, Lip., 1905). Dr. E. B.

Související hesla