Vladislav II.

, český kníže od 1140 a král 1158 – 73 (jako Vladislav I.) z rodu Přemyslovců; syn Vladislava I., otec Bedřicha, Přemysla I. Otakara, Jindřicha Vladislava. Na knížecí stolec dosazen proti právu svého bratrance Vladislava, syna Soběslava I. V roce 1142 čelil povstání části velmožů a většiny Přemyslovců, kteří zvolili za knížete Konráda II. Znojemského († 1161). Ve Vladislavův prospěch zasáhl německý král Konrád III. Roku 1143 byl sjednán mír s moravskými odbojníky. 1147 se účastnil 2. křížové výpravy.V roce 1158 získal od Friedricha I. Barbarossy královský titul za příslib podpory při tažení do Itálie (účast českého vojska při obléhání Milána). V 70. letech byla Vladislavova politika značně závislá na Friedrichovi I. Barbarossovi. V roce 1172 abdikoval ve prospěch svého syna Bedřicha.

Ottův slovník naučný: Vladislav II.

Vladislav II., syn před., kníže a později král čes. (* někdy ok. 1110 – † 18. led. 1174), prožil jinošský věk dosti dobrodružně. Nemaje za vlády svého strýce Soběslava I. naděje na stolec knížecí, uprchl r. 1133 do Bavor, snad ke svým příbuzným. O něco později vrátil se a měl r. 1136 vésti pomocný oddíl, který kníže poskytl cís. Lotharovi III., Vladislav však přijav peníze na výpravu, uprchl do Uher, neznámo s jakým úmyslem. Teprve smrť Soběslavova (v ún. 1140) přivedla jeho činnou povahu na lepší dráhu. Velmožové čeští spatřujíce v něm po dosavadních lehkomyslnostech příhodného pro sebe knížete, povolali jej na stolec knížecí přes to, že již syn Soběslavův byl dříve přijat za nástupce. Král něm. Konrád III. volbu potvrdil a Vladislav pojal k utvrzení za manželku Gertrudu, dceru markrabí rakouského Leopolda III. Nový kníže proti očekávání hned v prvních činech objevil znamenitou ráznost. Zklamaní velmožové, v čele jich Načerat, proto hned dali se proti němu v jednání s knížaty moravskými a jinými Přemyslovci; Konrád znojemský měl dosednouti na trůn. V bitvě pod Vysokou (u Milešova, 24. dub. 1142) Vladislav zradou byl poražen, ale pomocí Konráda III. nicméně udržel se na trůně. Knížata moravská potom ztrestal výpravou r. 1143. Jednání o smír, o něž mimo jiné přičiňoval se i legát papežský Guido, který tehdy poslán byl do Čech, protáhlo se vinou Konráda Znojemského, jmenovitě pro jeho loupežný útok na olomouckého biskupa Jindřicha Zdika r. 1145. Teprve po novém tažení Vladislově na Moravu r. 1146 uveden klid do zemí českých, tak že Vladislav mohl se v létě r. 1147 vydati spolu s Konrádem III. na křížovou výpravu do Palestiny, zatím co knížata moravští s biskupem Jindřichem podnikli podobnou výpravu proti Polabanům. Správu země odevzdal Vladislav svému bratru Děpoltovi. Vladislav však neúčastnil se výpravy celé; po prvních nezdarech vrátil se přes Kijev a Krakov domů. Změna na trůně německém r. 1152 měla zprvu za následek nepříznivý poměr Čech k říši, neboť Bedřich Barbarossa opanoval po smrti Viprechta Grojského Hor. Lužici, léno koruny české. Synové Soběslava I. zamýšleli odtud těžiti, avšak Bedřich zaujat jsa záležitostmi italskými, smířil se r. 1156 s Vladislavem za slib vydatnější pomoci, vrátil mu Lužici a r. 1158 propůjčil mu dědičně titul královský. Domácí šlechtě sice závazek Vladislův nebyl po chuti, avšak Vladislav sebral při tehdejší bojovnosti snadno na svůj náklad vojsko 10.000 mužů silné, s nímž osobně provázel císaře do Italie. Na tomto tažení vynikli v bojích proti Milánu netoliko Čechové vůbec, nýbrž i Vladislav sám osobní statečností. Po opanování Milána Vladislav vrátil se, zůstaviv v Italii svého bratra Děpolta a biskupa Daniela. O něco později vliv český uplatnil se na nemalou slávu Čechův i v domácích sporech uherských. Vladislav podnikl r. 1164 výpravu na prospěch prince Štěpána III. proti Štěpánovi IV., jejž podporoval řecký císař Emanuel I., a vítězně uplatnil proti Emanuelovi nároky svého chráněnce. Za to však dobrý poměr Vladislava k císaři Bedřichovi počal se kaliti, jmenovitě když biskup Daniel r. 1167 zemřel a když syn Vladislův Vojtěch zvolen byl r. 1168 proti vůli císařově na arcibiskupství salcpurské. Roztržka ta přišla Vladislovi nevhod zvláště v jeho rodinných zájmech, neboť chtěl přirozeně zabezpečiti proti ostatním Přemyslovcům trůn svému potomstvu. Pozoruje nepříznivou vnější situaci, rozhodl se k dobrovolné resignaci, aby ještě za svého života váhou své osoby mohl syna podporovati. R. 1173 odevzdal trůn svému prvorozenci Bedřichovi a uchýlil se do kláštera strahovského, jejž sám byl založil. Ale úmysl jeho se nezdařil. Bedřich vlivem císařovým musil přese všechno přičiňování otcovo ustoupiti synu Soběslava I., Soběslavovi II., jejž Vladislav r. 1161 nepěkným úskokem byl zajal a uvěznil na Přimdě. Starý král na konec svého života musil opustiti Čechy; utekl se do Durynk na statky své druhé manželky, kde žil pak ještě jen několik měsíců. – Vladislav jest z nejvýznačnějších zjevů údělné doby dějin českých. Osobně byl kníže rytířský s nádechem dobrodružnosti; politicky nepovznesl se sice nad obyčejný, osobními a rodinnými zájmy ohraničený obzor většiny tehdejších Přemyslovcův, ale řídil nicméně rázně a obezřele osudy zemí českých po 33 let k nemalému jich zdaru a prospěchu. Jeho rodinné a politické styky s cizinou učinily jej velmi přístupným kulturnímu vlivu německému v rodině i ve veřejnosti; s tím souvisí zakládáni četných klášterů za jeho doby, zvláště nových tehdy řádů cisterciákův a praemonstrátů. Po smrti své první manž. Gertrudy rakouské († 1151) pojal r. 1153 za manželku Jitku Durynskou. Měl 8 dítek: Bedřicha († 1189), Svatopluka, arcibiskupa Vojtěcha († 1200), abatyši Anežku, krále Přemysla I., Vladislava III. († 1222) a dcery Rejčku a Hedviku.

Související hesla