Vladislav II. Jagellonský

, český král od roku 1471 a uherský král od roku 1490; syn Kazimíra IV. Jagellonského, manžel Anny de Foix. Na český trůn byl zvolen proti kandidatuře Matyáše Korvína. Uznáván, ač katolík, jen husitsky orientovanou částí Čech. 1478 až 1479 uzavřel s Matyášem Korvínem v Olomouci dohody, jimiž dosáhl plného uznání v Českém království (zatímco Matyáš Korvín si podržel vedlejší země včetně Moravy). Po smrti Matyáše Korvína získal Vladislav II. Jagellonský pod kontrolu vedlejší země a zároveň byl zvolen uherským králem; poté trvale sídlil na Budíně. Jako panovník nedokázal čelit prosazujícímu se stavovskému uspořádání státu, proto za jeho vlády měly stavy, zvláště vysoká šlechta, rozhodující politický vliv v Uhrách i v českých zemích. 1506 a 1515 uzavřel dědické smlouvy s Habsburky a nedělitelnost zemí české koruny stanovil majestáty 1499 a 1510. V jeho době se rozvíjelo pozdně gotické umění (vladislavská gotika).

Ottův slovník naučný: Vladislav II. Jagellonský

Vladislav II., Jagellovec, král čes. (1471 až 1516), od r. 1490 též král uherský; nejstarší syn Kazimíra IV., krále polského. Byv již r. 1469 od stavů českých přijat za nástupce krále Jiřího z Poděbrad, byl po jeho smrti na sněmě v Kutné Hoře zvolen českým králem (27. květ. 1471). Při volebním zápase o trůn Vladislav snadno zvítězil nad svými spoluuchazeči (Matiášem, králem uherským, a Albrechtem, vévodou saským), nicméně kapitulace, kterou přijal, byla velmi těžká. Poselství, které po volbě vypraveno bylo do Krakova, předložilo Vladislovi 19 článků, z nichž nejdůležitější byly požadavky, aby Vladislav zachovávaje kompaktáta postaral se, aby stvrdil je též papež, a aby přičinil se o dosazení arcibiskupa v Praze. Patnáctiletý Vladislav bez všelikého rozmyslu, zda bude moci vše splniti, kapitulaci přijal a vypravil se koncem července do Čech. Když však bral se přes Moravu, zabránili mu cestu přívrženci krále Matiáše, který po neúspěchu svých poslů na sněmě kutnohorském dal se v Jihlavě od papežského legáta prohlásiti a korunovati za krále českého. Vladislav tedy změnil cestu a dostal se do Čech přes Slezsko a Kladsko. Dne 19. srpna slavil vjezd do Prahy, kde přijat s jásotem a 22. srpna korunován od Mikuláše, biskupa z Podolského Kamence, za assistence ještě jiných dvou biskupů polských. Sliby však, které Vladislav, přijímaje korunu, učinil, nesnadno bylo splniti. Nejdříve zhatil se pokus dosaditi v Praze arcibiskupa, jímž měl se státi Polák, proslulý kronikář Jan Długosz, kterého Vladislav k tomu cíli přivedl s sebou do Prahy. Tento však, seznav blíže poměry v zemi nenáviděných kacířů, stolec arcibiskupský odmítl. Štěstím pro Vladislava bylo, že výbojný král uherský Matiáš, domáhající se české koruny, v době, kdy strojil se moci vyrvati Čechy Vladislovi, nucen byl hájiti své vlastní koruny v Uhrách, kde mocná strana nespokojenců s Janem Vitézem, arcibiskupem ostřihomským, v čele učinila pokus dosaditi na trůn Kazimíra, bratra Vladislova. Jinou šťastnou okolností pro Vladislava byla smrť papeže Pavla II. (27. čce 1471), jehož nástupce Sixtus IV. nevystupoval již proti českým kacířům s takovou energií a nesmiřitelností jako jeho předchůdce. Nový papež dal sice Vladislava, jakož i otce jeho Kazimíra, krále polského, do klatby, stalo se to však spíše na nátlak krále Matiáše, klatba pak sama brzy upadla v zapomenutí. Válka o trůn mezi Vladislavem a Matiášem vypukla mocněji teprve r. 1474. Vladislovi pomáhal jeho otec, král polský. Tím uskutečnila se myšlenka krále Jiřího, naděje však jeho, že spojená království (české a polské) snáze budou odpírati mocnému Matiášovi, valně se nesplnila. Vojsko české a polské vtrhlo do Slezska, ale, ač číselně daleko převyšovalo voje Matiášovy, nepořídilo téměř ničeho. V polovici listopadu r. 1474 došlo tedy na sjezdě tří válčících králů ve Vratislavi k příměří, které mělo trvati od 8. pros. 1474 do 25. květ. 1477. Král Matiáš však r. 1476 příměří porušil a podporoval vojskem knížete zaháňského Jana v boji o knížetství Hlohovské, které sňatkem s Barborou, vdovou po zemřelém knížeti hlohovském Jindřichovi, mělo připadnouti králi Vladislovi. Když však Hlohov dostal se do moci zmíněného knížete zaháňského, Vladislav sňatek, k němuž byl dal již svolení, zamítl. Zatím ve válce s králem uherským bylo pokračováno, ale vedena liknavě a bez důrazu. Matiášovi v rozhodném útoku na Vladislava bránilo nebezpečenství, hrozící jeho říši od Turků, Vladislav pak nedovedl příhodné chvíle, kdy Turci útočili na Uhry, využíti ve svůj prospěch. R. 1477 Vladislav získal pro sebe císaře Bedřicha III., který za pomoc poskytnutou proti rakouským jeho poddaným, podporovaným od krále uherského, odměnil se Vladislovi tím, že uznal ho veřejně českým králem a udělil mu kurfirštské insignie. (Tím však císař popudil na se krále Matiáše, který zvedl proti němu válku a mečem císaře donutil, že uznal i jeho českým králem.) K míru mezi Vladislavem a Matiášem došlo teprve r. 1478. Již v březnu t. r. v Brně ujednána byla smlouva, podle níž Vladislav měl postoupiti Matiášovi Moravu, Slezsko a Lužici. Vladislav smlouvu přijal, ale Matiáš, kterého současně se smlouvou brněnskou došla zpráva o velikém vítězství, kterého nad stranou Vladislovou dobyl vůdce jeho Jan Planknar z Kinšperka u Plzně, odepřel smlouvu potvrditi. Pokračováno tedy ještě několik měsíců ve válce, konečně však dosaženo v Budíně míru (v září), jímž bylo ustanoveno, aby Vladislav i Matiáš podrželi titul krále českého a o země koruny české se rozdělili. Vladislav podržel toliko Čechy, kdežto Moravu, Slezsko a Lužici měl podržeti Matiáš do své smrti, načež za výplatu 400 tisíc dukátů měly zase připadnouti k Čechám. V případě, že by Vladislav zemřel bezdětek a na český trůn byl povolán Matiáš nebo někdo z jeho potomstva, měly jmenované země připojeny býti k Čechám bez výplaty. Smlouva budínská utvrzena byla na sjezdě Vladislava s Matiášem v Olomouci (v čci 1479). Po míru budinsko-olomouckém vypukly v Čechách intensivněji spory vnitřní – náboženské a stavovské. Není pochyby, že nepřímou vinu na nich měl sám Vladislav, jemuž nedostávalo se nejpotřebnější energie, aby svářící se strany udržel na uzdě. Mělť Vladislav všechny vlastnosti charakterisujíci rod Jagellovský, vykazující řadu bezúhonných lidí, ale málo skutečných panovníků. Jsa dobrého srdce, ale ducha zcela prostředního, Vladislav nedovedl zjednati si náležitého světla v projednávaných záležitostech, odpovídaje na vše: »dobře, dobře« (od čehož dána mu i přezdívka král Dobře), zobal prý jako holub vše, co bylo mu předloženo, a dával vždy za pravdu tomu, s nímž mluvil naposled. Ač přišel do Čech téměř ve věku chlapeckém, ke kacířskému národu českému nepřilnul po celý život. Pokud se náboženských věci týče, Vladislav zachovával, jak byl přísahou se zavázal, kompaktáta, ale jsa vychován ve víře přísně katolické, nedovedl povznésti se úplně nad stranickost. Tuto ukázal zvláště při osazování rad tří měst Pražských, kde ustanovoval za konšely katolíky nebo lidi, kteří utrakvisty byly jen podle jména. Násilná pak vláda těchto vzbuzovala velikou nespokojenost v obyvatelstvu ohromnou většinou utraquistickém, které v září 1483 se vzbouřilo, vybilo radnice a mnoho konšelů připravilo o život. Vladislav, který v době bouře meškal mimo Prahu, chystal se vzbouřence krutě potrestati, když však ujali se jich stavové, nucen byl odpustiti. Po návratu však do Prahy, necítě prý se v králově dvoře na Starém městě pražském, posavadním svém sídle, dosti bezpečným, přeložil svou residenci na Hradčany. (Nejkrásnější části hradu, Vladislavský sál, vystavěny právě za Vladislava.) Nesváry náboženské konečně urovnány byly na slavném sněmě v Kutné Hoře (1485), kde strana podobojí a katolická umluvily příměří na podmínkách, jež dlouho v náboženských dějinách zůstávaly ojedinělými, totiž na základě úplné svobody náboženské, což vztahovalo se i na poddané. Jediné, co scházelo do moderní tolerance náboženské, bylo, že svoboda víry týkala se jen utrakvistův a katolíků, kdežto menší sekty, zejména Jednota bratrská, pronásledovány krutě jak od katolíků, tak od utrakvistův. Náboženský mír kutnohorský ujednán byl na 31 let, ale r. 1512 prohlášen za věčný. Po skončení svárů náboženských vystoupily do popředí neméně tuhé spory stavovské. Nejprve stav panský vedl spor s rytíři o místa v zemských úřadech a na soudě zemském R. 1487 Vladislav rozhodl spor o »sedání v lavicích«, nařídiv, aby mimo příslušné úředníky zemské zasedalo na soudě 12 pánův a 8 rytířů. Spor o místa v úřadech v té době rozhodnut ještě nebyl, nicméně rytíři spojili se s pány ke společné akci na úkor lidu poddaného, stavu městského a moci panovnické. Pokud se týče lidu selského, poroba jeho po delší dobu připravovaná za vlády Vladislovy kulminuje ve známém usnesení sněmu z r. 1487 »o čeledi a lidech zběhlých«, jímž připoutání selského lidu k hroudě, prakticky již prováděné, nabylo zákonité sankce. Proti stavu městskému šlechta zahájila útok již r. 1479, odpírajíc mu hlas na sněmě (spor o třetí hlas). Krom toho pokoušela se podkopati blahobyt měst tím, že bránila jim kupovati statky, zápisy o tom vkládati do desk zemských, na druhé pak straně porušovala výsady městské, provozujíc živnosti vyhrazené městům. Ve sporu tomto největší ránu městům zasadilo Vladislovo zřízení zemské, svod zákonův a stavovských privilegií, které na základě starých snesení sněmovních, zapsaných hlavně v deskách zemských, pořídil znamenitý právník Albrecht Rendl z Úšavy. V tomto zákoníku šlechtě přiřčeno vše, oč právě vedla s městy spor. Král Vladislav pokusil se několikrát spor rozhodnouti, ale, ježto rozsudek vždy dopadl ve prospěch šlechty, města vzpírala se ho uznati a zapsala se již r. 1502 v jednotu na obranu svých práv. Obrat městům příznivý nastal teprve r. 1513, kdy na jich stranu postavil se kníže Bartoloměj Minsterberský, vnuk krále Jiřího. Tento znamenitý muž spojiv interessy stavu městského se zájmy moci panovnické, od šlechty víc a více obmezované, způsobil, že Vladislav v posledních letech své vlády (také působením Albrechta Rendla, který rovněž přidal se na stranu měst) přiklonil se k stavu městskému. Spor však vyřízen teprve po smrti Vladislově památnou smlouvou svatováclavskou (1518). Co se panovnické moci týká, za vlády Vladislovy klesla velmi rychle a hluboko. Příčinou toho byla jednak Vladislova přirozená slabost, jednak i nepřítomnost králova v zemi, který, byv po smrti Matiášově zvolen r. 1490 za krále uherského, přebýval téměř výhradně v Budíně, správu pak království Českého ponechával úředníkům zemským, t. j. šlechtě. Shora zmíněný již spor o místa v úřadech urovnán byl r. 1497, načež páni i rytíři svorně pracují na seslabení moci panovnické. Téhož ještě roku Vladislav k nemalé své škodě zřekl se práva odúmrtí po osobách stavu šlechtického, vyjímaje toliko statky manské. Takovým a podobným způsobem královská komora byla konečně tak ochuzena, že Vladislav byl ustavičně v trapných finančních nesnázích, ba nemohl si vydržovati na vlastní peníz ani tolik vojska jako leckterý bohatý jeho poddaný. – V zahraniční politice v druhé polovici své vlády Vladislav podléhal silně vlivu císaře Maximiliána. S tímto s počátku žil v nepřátelství, když byl r. 1486 při volbě Maximiliána za krále německého kurfirštský hlas český opominut. R. 1489 však Vladislav byl usmířen uznáním svého kurfirštského hlasu a závazkem, kdyby se to mělo opakovati, že kurfiršti jsou povinni zaplatiti Vladislovi ve 3 letech 300 hřiven stříbra. Brzy potom znepřátelil Vladislava s Maximiliánem zápas o korunu uherskou, který skončil se mírem v Prešpurce (1491), jímž Vladislav zaručil Maximiliánovi nástupnictví. Stavové uherští uznali r. 1492 smlouvu Prešpurskou, ale na sněmě r. 1505 mocná strana nacionální s Janem Zápolským v čele prorazila nálezem, že po vymření rodu Vladislova na uherský trůn nesmí býti volen cizinec. Císař Maximilián cítě se na svých nárocích zkrácen, zvedl proti uherským stavům válku, s Vladislavem pak učinil v březnu r. 1506 v Novém Městě za Vídní novou smlouvu, podle níž dcera Vladislova Anna (narozená r. 1503 z Anny de Candal, hraběnky de Foix, příbuzné krále francouzského, kterou Vladislav jsa čtyřicetišestiletý pojal r. 1502 za choť), měla býti zasnoubena s jedním z vnuků císařových, syn pak, kterého Vladislav čekal, s vnučkou Maxmiliánovou Marií. Dne 1. čce. 1506 skutečně narodil se Vladislovi syn Ludvík, královna Anna však zemřela hned po porodě. Narození Ludvíkovo ukončilo také spor Maximiliánův s uherskými stavy, ježto tím otázka nástupnictví posunuta byla do pozadí. Nicméně ani potom Zápolský nevzdával se naděje na trůn a císař Maximilián stále byl nucen kaziti jeho pokusy o získání ruky princezny Anny. Když pakr. 1514 Zápolskému po potlačeni divého selského povstání přibylo úžasně popularity, Vladislav, cítě se sám na trůně ohrožen, přimkl se cele k císaři. Výsledek toho byl proslulý kongress Vídeňský r. 1515, kde dědičné a svatební smlouvy z r. 1506 byly obnoveny a utvrzeny. Vladislav zemřel brzy potom (13. břez. 1516) ve věku 60 let. – Z literatury třeba vytknouti: Palacký, Dějiny národu českého, V.; Denis, Konec samostatnosti české; Bachmann, Geschichte Böhmens II.; Zd. Nejedlý, Volba krále Vladislava II. roku 1471 (»Č. Č. H.« XI); Rezek, Příspěvky k dějinám českým za králů Vladislava a Ludvíka (»ČČM.«, 1882). Slvk.

Související hesla