Vodule

, draví vodní roztoči ze skupiny Hydrachnellae. Druhy s nápadně zbarveným tělem, často s prodlouženýma nohama, které jsou opatřeny plovacími brvami. Dospělí jedinci žijí volně mezi vodním rostlinstvem. Larvy vodule jsou ektoparazité; žijí přichyceny na těle různého hmyzu (např. vážek, komárů, ploštic), kde sají tělní tekutiny.

Ottův slovník naučný: Vodule

Vodule (Hydrachnidae), skupina drobných živočichů pavoukovitých, tvaru většinou kulovitého a barvy červené. Z největší části obývají vody stojaté nebo mírně tekoucí, řidčeji je zastihneme v proudící vodě (rod Atractides). Obyčejně obývají chumáče vodních rostlin, po kterých lezou. Některé cizopasí v mlžích (Atax). Ač v celku stavbou těla připomínají zvířata pavoukovitá, přec od nich v několika bodech se odchylují, tak že nechybějí pokusy, učiniti z nich a z ostatních roztočů vyšší skupinu na roveň postavenou pavoukovitým, stonožkám a hmyzu (Oudeman). Předem nápadné jest soustředění oddílů těla: hlavohrudí a břicha, jež spolu bez švů srůstají. Se srůstem oddílů těla jde i soustředění ve skladbě vnitřní. Tělo jest měkké (Atax, Neumania se spirálně stočenými brvami na nohou, Curvipes, Limnesia) nebo pancířem kryté (Hydrachna, Eylais, Limnochares, Frontipoda, Arrhenurus, jejichž nymfy jsou měkkého těla a byly dříve popisovány jako rod Amurania). Pestrým krunýřem se vyznačuje rod Midea. Na zpodině těla jsou tuhé desky, podpory nohou (epimery), pak destičky (areae genitales) obklopující vývody žláz pohlavních (gonad), jež vedle makadel jsou důležitým znakem určovacím. Jen u rodů Limnochares a Eylais desky chybějí. Na genitálních ploškách jsou smyslová tělíska různé velikosti i různého počtu. Oči jsou buď uprostřed (H. medioculatae), nebo po stranách (lateroculatae) hlavy blízko čelního okraje; mají tvar dvouvrstevných kalíšků. Ústa mají po stranách dva páry kusadel se složitým ústrojím přiústním, přikrytým chitinovým pyskem, který s tělem souvisí třemi páry chitinových lišten a tak činí malou dutínku. První pár kusadel (chelicerae, mandibulae) má základní článek končící silným drápkem, jenž vyčuhuje z úst uprostřed pysku položených. Kusadly I. páru rozdrcuje potravu. Druhý pár kusadel má mohutně vyvinutá 4členná makadla u různých rodů různého tvaru. Nejčastěji jsou drápkatá, řidčeji mají tvar nůžek (Hydryphantes) nebo klepítek (Arrhenurus). U dospělých jsou čtyři páry nohou. Rody volně plovoucí mají dlouhé a hustými, dlouhými brvami poseté nohy (Hydrachna, Hydryphantes). U rodů plížících se mezi rostlinstvem (Limnochares) nebo u rodů cizopasných (Atax) jsou brvy řídké nebo chybějí. Na nohou dva konečné drápky se rozšiřují v jakousi destičku. Poslední články 3. páru noh samečků rodu Curvipes a j. jsou zvláštního tvaru, způsobilé k zachycováni samiček. Vodule dýchají povrchem těla nebo vzdušnicemi. Pár vzdušnic vyúsťuje do dvou váčků u kořene kusadel I. páru, v nichž se hromadí voda vzduchem nasycená. Zažívací ústrojí končí řití na konci těla položenou; mimo otvory pohlavní jest tu několik pórů se štětinkami neznámé funkce. Sudé, obloukovité vaječníky dole se spojují ve vakovitě rozšířený vývod (uterus), jenž skulinou se otvírá na venek. Složité ústrojí samčí má 1 – 5 párů varlat s vývody a pyjí (»Vesmír«, roč. 27., obr. 45). Zajímavý jest vývoj. Pestrá vajíčka obyčejně jsou v květnu nalepena na rostlinách a živých barev (»Archiv pro výzkum Čech«, díl 51, č. 3, obr. 79). Již ve vajíčku se objevuje pupový tvar (deutovum). Z vaječné blány a pokožky této první pupy vylézá šestinohá larva, jež po nějaké době znovu se mění v druhou pupu. Z ní vylézá osminohá více méně dospělé voduli podobná nymfa. Tato buď přímo se svléká a mění v dospělé zvíře nebo po třetí se zakuklí a pak proměňuje. Ač mnoho ještě zbývá prozkoumati, přece možno vodule, jak Kramer naznačil, rozděliti na 3 skupiny: Hydrachnidae, Eylaidae a Hygrobatidae, jež vykazují tři typy různých larv, jež žijí částečně volně nebo cizopasně na vodním hmyzu (viz Thon, O vývoji vodulí »Vesmír«, roč. 27). Vodule se objevují největším počtem v létě, v čci a srpnu. Na podzim mizejí a některé druhy ještě se objeví. Vodule nejčastěji přezimují jako nymfy, ale také i dospělé kusy. V zimě najdeme i druhy na žabrách mlžů cizopasící. Některé larvy pobíhají na hladině jako znakoplavky; ale záhy se uchycují na hmyzu, jmenovitě na vylézajících vážkách. Vedle létajícího hmyzu a proudu vodního pomáhají je rozšiřovati i vodní ptáci. Samečkové jsou celkem vzácní. Vodule až na některé rody jsou sladkovodní. Halacarus žije i v mořské i pramenité vodě, Pontarachna v terstském přístavě. Jako potrava mladých ryb vodule mají jistý význam. Literatura: Kramer, Die Hydrachniden (»Archiv f. Naturg.« 1893); Piersig, Deutschlands Hydrachniden (Zoologica, sv. XXII, 1897 až 1900); Piersig u. Lohmann, Hydrachniden u. Halacariden (Das Tierreich, XIII, 1901). Seznam českých vodulí uveřejnil Pisařovič ve »Věstníku král. uč. spol.« 1896 (Zur Kenntniss der H. Böhmens). Řadu prací uveřejnil † dr. K. Thon Ve výzkumu a popisu vodulí českých pokračuje dr. Vávra, adjunkt Čes. musea. Nsk.