Vogulové

viz Mansové

Ottův slovník naučný: Vogulové

Vogulové (Voguliči), vymírající finský nárůdek v Rusku. Bydlí s obou stran Sev. Uralu s menší částí v új. verchoturském gub. permské a s větší v berezovském i tobolském gub. tobolské celkem v počtu 7651 duší (1897). Sami, podobně jako sousedé jejich Ostjaci, od nichž málo se liší, nazývají se Mán-si, t. j. plémě Mán, podle řeky Manu, jež v mythologii jejich hrála důležitou úlohu. Jméno Vogulové dostali asi od Zyrjanů, v jejichž jazyku vogul znamená »divoký«. Kdysi sídla jejich sahala mnohem dále na západ i na východ. Čásť Vogulovélů přivykla životu usedlému, zabývajíc se rolnictvím, ostatní, valná většina, zaměstnává se lovem, živíc se ulovenou zvěří a chycenými rybami. Na lov vychází se hlavně v zimě, v létě žiji Vogulové z vytěženého. Značná čásť jich přijala křesťanství (již v l. 1714 až 1726). Ostatní přidržují se starého šamanismu. Jazyk jejich náleží k východní čili »ugerské« haluzi jazyků finských. Mnozí mluví také rusky. Zajímavé jsou jejich písně a názory náboženské. Život vedou jednoduchý. Lihovin nepijí. Nářadí a nádobí připravují namnoze z kůry březové. Vogulové vzpomínají se v ruských pramenech po prvé r. 1396. Rusové pokořili je již r. 1485, ale ještě Jermak musil s nimi bojovati a podrobení dokonáno teprve na počátku XVII. stol. Život Vogulovélů studovala řada učenců, zejména uherských. Srv. Reguly-Hunfalvy, A vogul föld és nep (Země a národ Vogulův, Pešť, 1864); Ahlquist, Unter den Wogulen und Ostjaken (Helsingfors, 1863). Pp.