Voigt Mikuláš Adaukt

, český historik a numizmatik; zakladatel české numizmatiky. Piarista. Zabýval se slavistikou, českými dějinami a jazykem. Z díla: Beschreibung der bisher bekannten böhmischen Münzen (Popis dosud známých českých mincí), Effigies virorum eruditorum atque artificum Bohemiae et Moraviae (Vyobrazení učenců a umělců Čech a Moravy).

Ottův slovník naučný: Voigt Mikuláš Adaukt

Voigt: V. Mikuláš, klášterním jménem Adauctus a Sancto Germano, historik a buditel čes. (*14. kv. 1733 v Hor. Litvínově na Litoměřicku – † 18. říj. 1787 v Mikulově na Moravě). Byl syn soukenického dělníka a vychován německy. Česky přiučil se teprve ve Slaném, kde po čtyři roky studoval gymnasium u piaristů, kteří se mu tak zalíbili, že si umínil vstoupiti do jejich řádu, k novým myšlenkám západoevropským mnohem snášelivějšího než ustrnulé Tovaryšstvo Ježíšovo. Avšak otec nepřeje plánu tomu dal syna do Chomútova, aby tam u jesuitů dostudoval poesii a rhétoriku. Jesuité snažili se získati ho pro sebe, ale marně. Voigt: v. studoval filosofii v Litomyšli opět u piaristův a přistoupiv k jejich řádu, skončil tu i theologii. Vyučovav nějakou dobu latině na řádových kollejích, Voigt: v., r. 1758 vysvěcený na kněze, poslán byl do Kirchbergu v Badensku, kde po delší dobu zastával úřad kazatele, a to s takovou snášelivostí a mírností, že získal si sympathie nejen katolíkův, ale i evangelíků. Vedle přirozené povahy působilo v tom směru asi studium západní vědy, tak snášelivé a humanní, jíž Voigt: v. tehdy již horlivě se zanášel, a jež jmenovitě v řádu piaristském měla hojně ctitelů. Vrátiv se r. 1761 do Čech, Voigt: v. učil po několik let na školách řádových: 1762 – 66 v Ostrově, 1767 až 1769 ve Slaném, 1770 v Kosmonosích, kde novice vyučoval v mathematice a klass. filologii. Nejmilejším oborem Voigt:ova studia byla tehdy mathematika a experimentální fysika. Dobner, rektor pražské kolleje piaristické a tehdy již slavený zakladatel kritic. dějezpytu čes., vytkl mu úkol nový. Svěřiv mu popis numismatické sbírky hrab. Valdšteina, osvíceného biskupa litoměřického, uvedl Voigt: v.a do studia numismatiky a tím vůbec historie. Změna tato nezůstala bez vlivu na životní osudy Voigt:ovy. Již r. 1771 přikázán za vicerektora kolleji pražské, jež nejlépe hověla novým jeho studiím, a zbaven povinností učitelských, aby mohl plně věnovati se pracím vědeckým. Podporován Dobnerem a styky s pražskými učenci, kteří právě tehdy se soustředili pod vedením Bornovým a hr. Kinského kolem »Prager gelehrte Nachrichte◁ a brzo potom v »Soukromé Společnosti české«, Voigt: v. vyvinul tolik vědecké energie, že záhy vzbudil pozornost doma i v cizině. Největší a nejvýznamnější práce jeho vyšly neb aspoň vypracovány během 5 let jeho pražského pobytu. Jsou především význačnými dokumenty našeho obrození, ukazujíce názorně, jak vlivy západní vědy a západního myšlení působily na obrození duševního života v Čechách a tím zároveň na obrození čes. vědomí, čes. literatury a řeči. Dobner zůstal nejvlivnějším učitelem a vzorem Voigt: v.a historika. Z Dobnerových děl Voigt: v. přebírá většinou své názory o dějinách čes., od něho se učí také kritickým methodám ve zpytováni a oceňování pramenů, vážnosti k listinám, skepsi k pozdějším kronikářům (zvl. k Hájkovi atd.). Dobnerem, ale jistě také horlivým studiem vlastním Voigt: v. seznámil se s celým vývojem historiografie cizí, jmenovitě franc. a něm. Prostudoval podrobně Montesquieua, jehož slavné dílo o duchu zákonů vzbudilo v něm takový údiv, že pokusil se napodobiti je; zná Voltairea, »velikéhœ Leibnize, »velikéhœ Grotia, Pufendorfa, Thomasia, »o dějepis nesmrtelně zasloužiléhœ Schlözera, »nejlepšího spisovatele o Slovanech«, ba i histor. filosofické spisy Herderovy. Jako Dobnera, tak i Voigt: v.a studium historické vede ke germanistice, s níž, třeba dilettantsky, trochu jest obeznámen, jak ukazují jeho zmínky o Sam. Bochartovi, Olau Rundbeckovi, M. God. Ludevicim a zvl. o Schlözerovi, výklady o srovnáv. jazykozpytě i jeho objasňování čes. pohanství germanskými skaldy a bardy, srovnávání literáků s meistersingry atd. Studium těchto cizích historiků zanechalo význačné vlivy nejen v ideovém obsahu a v methodě histor. prací Voigt:ových, ale spolu se staršími studiemi mathematiky, experim. fysiky, filosofie (Cartesia, Leibnize, Wolfa) a mocnými nárazy západního osvícenství, pronikajícího k nám zvláště německou literaturou, již Voigt: v. bedlivě sledoval (připomíná i Wielanda, »miláčka něm. národæ, Mendelssohna, Herze, Hirschela) a sesilovaného domácími osvícenci (hr. Kinským, ryt. Bornem), působí pronikavě i ve Voigt:ovo smýšlení. Voigt: v. stává se rozhodným osvícencem. Osvícenské jsou jeho názory o středověku: jeho kultura jest mu barbarstvím, jeho filosofie dialektickým vtipkováním a slovíčkářstvím, fysika a přírodní vědy nestvůrou, předsudky a pověrou astrologie a zlatodějství, jeho poesie a gothika úpadkem umění. Voigt: v. osvícenec vykládá racionalisticky staré věštby a pověsti (o Libuši, dívčí válce), horlí proti hrubé pověře božích soudův a čarodějnických processů, zavrhuje pobožnůstkářství, inkvisice a nesnášelivost náboženskou proti jinověrcům, s opovržením píše o »katolické luze«, jež vybájila směšné pomluvy proti Bratřím (na př. o čertu, jak v podobě mouchy vcházel do Bratří). Voigt: v. osvícenec posléze vynáší nábož. snášelivost, humanitu, slaví svůj věk jako dobu osvěty, vítá s nadšením osvícenské reformy teresiánské, neurážeje se nikterak ani nejsmělejšími nároky a úchvaty státního absolutismu proti církvi. Teprve u materialismu a atheismu, u nevěry a nevázanosti mravní chladne nadšení Voigt: v.a vzdělance pro moderní myšlení a rozhodně je zamítá jako většina osvícenců rakouských i německých A stejně Voigt: v.a piaristu pohoršuje jednání Josefa II. s řády a kláštery, tak že dosti ostentativně r. 1782 domáhá se audience u papeže ve Vídni, pokorně líbá jeho nohy a vyprošuje si požehnání pro sebe i pro Dobnera. Snad tento projev, výsledek vlivu vysokého kleru vídeňského, byl spolu příčinou Voigt:ova odstraněni s professury. Studie historické, přátelské styky s Dobnerem, Pelclem, Procházkou, Ungarem a jinými vlastenci buditeli působily také na národní smýšleni Voigt:ovo. Ač byl rodem a vychováním Němec, stává se, jako Dobner a Ungar, v ovzduší pražském, v něž cizí i domácí proudy myšlenkové navály tolik obrodných zárodků, vřelým vlastencem a buditelem českým. »Lásku k vlasti a krajanům – píše v úvodě II. dílu Abbildungen – nezapru nikdy; spíše budu na ni hrdým, jakož každý poctivý člověk vždy měl za svou povinnost, horlivostí pro vlasť veřejně se honositi.« S tendencí vlasteneckou a buditelskou horlí pro slávu minulosti české, sbírá pro ni doklady z domácích pramenův i cizích spisů, zejména historických (Hardta a j.), ukazuje na slavné válečné činy předků v bojích proti Němcům i jiným sousedům, shání příznivé zprávy o povaze a kulturnosti starých Čechův a hájí jich proti pomluvám starých i nových spisovatelů, zvl. německých, želí úpadku po bitvě Bělohorské, kdy Čechové přestali býti Čechy, truchlí nad poklesnutím i nevážností českého národa ve své době. Vlasteneckou apologií minulosti české jsou po většině historické rozpravy a spisy Voigt:ovy, jmenovitě »Ueber den Geist der böhm. Gesetze«, z vlastenectví odhodlal se vydávati »Acta litterariæ, aby cizině ukázal, jak bohatou a skvělou literaturu mívali Čechové. Vlastenectví toto činí Voigt: v.a chvalořečníkem a obráncem čes. jazyka, buditelem lásky k němu a posléze i čes. filologem-dilettantem. Vřele hájí krás, bohatství a předností češtiny – lingua bohemica patria, – jež vyrovnává se řečtině a pravopisem předčí nad němčinu, otiskuje starší pochvaly a obrany její (Veleslavínovu; neschvaluje však vydání »Obrany« Balbínovy, obávaje se odtud tím větší nenávisti Němců), sbírá stará nařízeni vydaná na její prospěch, želí jejího úpadku a povrženosti v době nové, radostně vítá každou snahu k jejímu povzneseni a obrození: se zvláštní rozkoší vzpomíná si sedění sněmu, kdy naši největší magnáti mluvili po česku, Poláky, Rusy vytýká za vzor, jehož by měli následovati i Čechové ve vzdělávání svého jazyka, důrazně hájí práva národa k vlastní, české poesii, ukazuje na potřebu češtiny pro přírodopisce, historika, a to nejen češtiny nynější, nýbrž i starších fasí jejích. Sám Voigt: v. historik plní tento požadavek, jako před ním již Piter a Dobner, způsobem zajímavým a s patrnou tendencí: otiskuje věrně staré české texty, aby ukázal, jak vypadala stará čeština, přidává k nim grammat. a lexikální poznámky a výklady, po vzoru Dobnerově a Piterově sbírá látku pro český glossář (glossarium slavicum), jehož potřebu opět a opět vytýká pro historiky, vybírá ze staré zásoby české, co by se hodilo novému jazyku, neblahými okolnostmi tak pokleslému, zchudlému. A jako české vědomí Voigt:ovo povzneslo se až ke slovanství, jež co chvíli ukazuje na příbuznost Čechů s Rusy, Poláky, Srby, Chorvaty (přál si, aby Učená Společnost vydávala své publikace latinsky, by byly srozumitelné také národům německy neznajícím, jmenovitě našim příbuzným Polákům a Rusům!), tak Voigt: v. filolog všímá si nejen slovenštiny a moravštiny, ale také jiných slovan. jazyků (rus., srb., chorv., pol., luž.), užívá jich při svém oblíbeném etymologisování, ovšem hodně fantastickém, ba vlivem germanské filologie a Schlözera propaguje již myšlenku »obecné slovanské mluvnice«. A nemenší zajímavost spisy Voigt:ovy mají také svým věcným obsahem, svou vědeckou cenou. Nejen ve vývoji čes. numismatiky, také ve vývoji čes. literární historie Voigt: v. má významné místo, spolu s Procházkou jest z nejvýznamnějších předchůdců Dobrovského. Z pražského pobytu vedle příležitostného Schreiben an einen Freund von den bei Podmokl.. gefundenen Goldmünzen (Praha, 1771), byla to hlavně Beschreibung der bisher bekannten böhmischen Münzen nach chronologischer Ordnung (Praha, I. 1771 – 72; lI. 1773; III. 1774; IV. 1787), dílo, jež rozhlásilo vědeckou pověst Voigt:ovu také mimo Čechy a zjednalo mu názvu zakladatele kritické numismatiky české; ještě r. 1842 Palacký označuje je jako »dosud stále nepostradatelné« (Drobné spisy II, 472). Pro svou dobu nemalý význam měly také Effigies virorum eruditorum atque antificum Bohemiae et Moraviae (Praha, I – IV,1773 – 82; současně také něm. s názvem: Abbildungen böhmischer und mährischer Gelehrten und Künstler), dílo přinášející reprodukce (mědirytiny) J. Balzerovy (několik od K. Salzera) podobizen J. Kleinhartových, Skretových, J. Quir. Jahnových, A. Hickelových, Renzových, provázené životopisy a bibliograf. zprávami. Hlavní popud k dílu, věnovanému »slávě starších čes. učencův«, dal ryt. Born, jenž měl také vynikající podíl při nákladu a účast při něm. překladu I. a II. dílu; vlastním vydavatelem a zpracovatelem textu, jenž měl připravovati půdu budoucí literární historii české, byl Voigt: v., jenž napsal jmenov. úvodní stati o počátku, vývoji a osudech věd a umění v Čechách (I) a o učené šlechtě v Čechách a na Moravě (II), prozrazující jako celé dílo obsáhlou sčetlost v starší literatuře a zároveň patrné tendence k soudobé aristokracii a intelligenci české, v nichž snaží se vzbuditi zájem pro vědy, lásku k čes. dějinám, literatuře a řeči, a to s takovým enthusiasmem, že narazil až na odpor Wielandova »Merkurų (viz úvod k II. dílu Abbild.). Teprve po odchodu Voigt:ově a Bornově do Vídně spadla všechna další práce při svazcích III. a IV. na Pelcla. K »Effigies« řadí se obsahem, významem a tendencemi Acta litteraria Bohemiae et Moraviae (Praha, I. 1774 – 75; II. 1776 – 83), sborník literárně historický, prvý toho druhu v literatuře české, stejně významný svým rozsahem a obsahem, jako motivy, tendencemi a duchem. Jest to jakýsi pendant k »Effigies«, probírající látku, jíž tam nebylo lze zařaditi. I cíl je stejný, připraviti půdu pro systematické dějiny literatury české, jejichž plánem Voigt: v. dávno se zanášel a k nimž průpravou měly býti hojné, převahou bibliografické a biografické rozbory a zprávy o starších tiscích i rukopisech památek čes., latin., něm., Čech se týkajících, i o spisech nových, obsahu sice nejrozmanitějšího, ale s patrným zájmem historickým volených. Proti Balbínovi Voigt: v. jest kritičtější, přesnější, hlubší, jeví rozhodný zájem pro památky česky psané, tolerantněji se dívá na čes. reformaci, jež Voigt: v.a historika a vlastence mocně poutá, střízlivěji posuzuje humanisty, s patrnou účastí píše o dobách pobělohorských a jejich obětech. A stejně zajímavé byly i motivy a tendence díla. Voigt: v. výslovně přiznává v předmluvě, že popudem byl mu nejen mocný rozvoj liter. historie evropské a pobádání Bornovo, nýbrž hlavně nevšímavost a nevážnost ciziny k našim kulturním snahám, projevivším se tak skvěle zvl. v literatuře XVI. stol. Národní hrdost byla tudíž předním motivem a dala zároveň význačný ráz celé publikaci: její tendence národně apologetické vzhledem ke kulturní minulosti české a národně buditelské vzhledem k úpadku české národnosti, literatury a řeči v přítomnosti. Z menších rozprav spadají do pražské doby: Untersuchung über die Einführung, den Gebrauch und die Abänderung der Buchstaben und des Schreibens in Böhmen (Abhandl. einer Privatges. I, 1775), dokazující na základě kritic. rozboru hojné literatury i slovanské, že Čechové i Slované vůbec před Cyrillem neznali písma, že hlaholice povstala později z kyrillice a nastiňující rozvoj latinky; Von dem Alterthum und Gebrauch des Kirchengesanges in Böhmen (t., 1775; také latin. v díle opata Herberta von Hornau »De cantu et musica sacræ, pro něž článek prvotně byl zpracován), snůška histor. zpráv z kronik a j. pramenů k dějinám zpěvu v Čechách; Hilarii Litomericensis S. Pragensis Decani disputatio cum Joanne Rokyczana coram Georgio, Rege Bohemiae, per 5 dies habita a. 1465 (Praha, 1775); Versuch einer Geschichte der Universität zu Prag (»Abhandl.« II. 1776), pokus zdělaný na základě pramenů, jdoucí jen po dobu Husovu, pouhá průprava k obšírným a úplným dějinám university v jazyce latin., k nimž však nedošlo; Ueber den Kalender der Slaven, besonders der Böhmen (»Abhandl.« III. 1777), článek zpracovaný podle vzoru Haltausova »Calendarium medii aevi praecipue Germanicum« a ku potřebě přátel čes. historie a diplomatiky vykládající zvláštnosti datování listin a pod. v Čechách, s výklady o slovan. názvech roku, měsíců, dní, týdnů, časů ročních, svátků pohyblivých i stálých, o cisiojanech, s hojnými etymologiemi a zmínkami folkloristickými. Práce tyto a neméně i osvícenské smýšlení Voigt:ovo a vlivní příznivci (hr. Kinský, ryt. Born, hr. Clary) obrátili na Voigt: v.a pozornost císařovny a jejích osvícenských rádců. Když Voigt: v. r. 1776 meškal ve Vídni, vyznamenán císařovnou a Martini vyjednával s ním, aby převzal professuru historie na vídeň. universitě. Než jednání ukončeno, Voigt: v. za pozváním rektora piarist. kolleje veszprimské zajel si do Uher. Professura, k níž r. 1777 přibyl také úřad kustoda univ. knihovny a císař. sbírky mincí, přerušila na čas Voigt:ovy studie z čes. kulturní historie. Ve Vídni vydal pouze Schau- und Denkmünzen, welche unter Maria Theresia geprägt worden sind (Praha, 1783; také franc. od arcivévodkyně Marie); Numi Germaniae medii aevi qui in numophylacio Caesareo Vindobonensi adservantur (Vídeň, 1783, I., na žádost Marie Terezie); článek Nachricht von merkwürdigen böhm. Maecenaten und einigen ihnen sowohl von einheimischen als auswärtigen Schriftstellern dedicirten Büchern (»Abhandl.« VI, 1784), několik zpráv literárně a kulturně historických, porůznu sebraných ve víd. knihovně, a tendenční spisek Ueber den Gebrauch der Volkssprache bei dem öffentlichen Gottesdienste (Víd., 1783, vyd. s pseudonymem Nikl Richter). Tím horlivěji Voigt: v., ač sklíčen na duchu i tělesně vzrůstající chorobou, zabral se do starých svých prací, když r. 1783 byv propuštěn s professury, usadil se v Mikulově, chovajícím slavnou knihovnu Ditrichsteinskou. O tom svědčí obšírná studie literárně historická Abhandlung über die Naturgeschichte Böhmens (v »Abhandl.«, 1785), odpovídající na cennou otázku Učené Společnosti, od níž poctěna byla akcessitem, a prozrazující Voigt:ovu obšírnou známost nejen čes. literatury odborné, ale i spisů cizích, Linnéových, Cronstädtových, Hallerových, Buffonových a j. a zároveň osvícenství i vlastenectví jeho, a posléze Ueber den Geist der Böhmischen Gesetze in den verschiedenen Zeitaltern. Eine Preisschrift (Drážďany, 1788, nákl. Čes. Společ. věd.), rozprava řešící cennou otázku Společnosti z r. 1786, dílo vysoce zajímavé ani ne tak vědeckým obsahem, ač význačně charakterisuje Voigt:ovy názory na dějiny české a slovanské, jmen. kulturní, jež silně idealisuje, tak že dobře se hodila za pramen RZ., jako spíše literárně histor. významem svým: Voigt: v. historik pokusil se tu methodicky napodobiti slavné dílo Montesquieuovo »L'esprit des lois«, jemuž se podivoval a jehož spisy dobře znal, podobně jako historiky antické, histor. a filosoficko-histor. díla Mablyho, Cotrona, Verlota, Herdera, Thomasia, Pufendorfa, Schlözera, z nichž učil se také pragmatismu historickému. A stejně zajímavý jest také celý duch spisu, vlastenecky apologetického a buditelského. Dílo své Voigt: v. bezpochyby dovedl až po svou dobu; ale z příčin, jež snadno lze uhodnouti, vytištěno jen do doby bělohorské. Vydání ostatních prací svých Voigt: v. se již nedočkal. Rukopis Lebensbeschreibung des Cardinals und Bischofs zu Olmütz, Dietrichstein, mit Diplomen und Münzen vydal Fulgentius Schwab (Lip., 1792); vše ostatní zaleželo po většině v jeho pozůstalosti: pátý díl jeho díla numismatického, popisující mince čes. rodův a slavných můžů, třetí díl »Acta litterariæ, pro něž Voigt: v. marně hledal nakladatele, dějiny Židů v Čechách, dějiny humanitních a chudinských ústavů v Čechách, tři slavnostní řeči duchovní a sbírka kázání z doby kirchberské. Životopis Voigt:ův od Pelcla přinesly »Abhandlunge◁ (sv. III. 1787) České Společnosti věd, jejímž byl členem. Rozbor spisů, tak významných pro dějiny našeho obrození, jsme posud dlužní velikým zásluhám Voigt:ovým. Srv. také Wurzbach, Biograph. Lexicon LI, str. 228 sl., kde jest i podrobnější bibliografie, a Vlčkovy Dějiny čes. literatury II. 149 sl. Hš.