Vojenství husitské

, vojenství husitských ozbrojených sil, které v průběhu 15. stol. ovlivnilo válečnictví ve střední Evropě. Opíralo se o pěší bojovníky, vyzbrojené zvláště cepy a řemdihy určenými k probíjení plátové zbroje, respektive sudlicemi pro stahování jezdců, a chráněné proti těžké jízdě vozovou hradbou, při přesunu v blízkosti nepřítele pak vozovým šikem. Jízdní vojáci tvořili zpravidla desetinu z celkového počtu vojenského oddílu. Užívaly se i palné zbraně, i když ještě nepříliš účinné. Taktika husitů byla v podstatě defenzívní; často využívala terén (umístění vozové hradby na návrší či opřené o mírný svah, postavení mezi rybníky ap.) a prvky partyzánského boje. Po prvním období, kdy se husité spoléhali na dobrovolníky, městské hotovosti a ozbrojené družiny šlechticů, vznikala 1423 – 26 stálá vojska polní. Vlastním tvůrcem husitské válečné taktiky byl Jan Žižka; po jeho smrti spoléhali hejtmané na prověřené taktické prvky, což ale po roce 1430 vedlo k ustrnutí vývoje. Přesto našly principy vojenství husitského uplatnění nejen v česko-moravském prostoru, kde způsob válčení převzala i katolická strana, ale též v Uhrách, Polsku, německých oblastech a rakouských zemích, v nichž po skončení husitské revoluce nacházeli čeští bojovníci uplatnění jako žoldnéři. Taktika vozové hradby a přesunu ve vozovém šiku, jakkoli úspěšná proti těžké jízdě, se po roce 1440 potýkala s problémy při konfrontaci s lehkou uherskou jízdou. Začátkem 16. stol. přestávaly být principy vojenství husitského ve střední Evropě užívány; na místo pěších bojovníků nastoupila pěchota švýcarského typu, která již nepotřebovala ochranu vozové hradby, a rozvíjely se palné zbraně.

Související hesla