Volavka

, souhrnný název větších štíhlých ptáků z čeledi volavkovitých, z řádu brodivých, zástupců několika rodů (např. Ardea, Egretta). Volavky obývají příhodné biotopy celého světa. Hnízdí v koloniích na stromech či v rákosinách, číhají na ryby a jiné obratlovce a loví je prudkým vymrštěním harpunovitého zobáku. Za letu esovitě skládají krk. V ČR je nejběžnější volavka popelavá (Ardea cinerea); chráněná.

Ottův slovník naučný: Volavka

Volavky (Ardeidae) tvoří čeleď ptáků čápovitých lišících se od ostatních kráčivých prsty poměrně dlouhými, nártem kratším a zobákem tvrdým, přímým, na špici jemně pilovitým. Zobák jest mimo nosní dírky pokryt hladkou tvrdou hmotou rohovitou, nohy prostředně vysoké, dráp prostředního prstu jest na vnitřní straně jemně hřebínkovitě zoubkován; křídla dlouhá a široká, v předu tupá; ocas z 10 – 12 per složený jest krátký a zaokrouhlený, peří velmi husté a měkké prodlužuje se na temeni, na hřbetě a na prsou. Volavky jsou mimo krajiny nejstudenější zastoupeny po vší zemi. Všem členům této čeledi bohaté druhy v šesti rodech a as 70 druzích známým, jest blízkost vody životní podmínkou, neboť živí se hlavně rybami vedle plazův, obojživelníků, měkkýšů, členovcův a červů. Všechny mají let těžký, pomalými údery křídel provázený, při němž krk mají skrčený, tak že hlava spočívá na ramenech, což je vyznačuje, i stojí-li v klidu. Rod Ardea má v týle a dole na hrdle pera prodloužená, zobák mnohem delší hlavy. Středoevropský druh volavky popelavé (A. cinerea) miluje čisté, tekoucí vody, ovšem též krajiny rybami oplývající, jen nikoli bažiny hustě zarostlé. Nejmilejší jsou mu krajiny lesnaté, kdež na nejvyšších stromech hnízdí se pospolitě. Na příhodných pro ně místech bývá na sta hnízd pohromadě, mnohdy jest jich několik na jediném stromě. Do podobných kolonií volavek přimísí se druhdy i volavka červená, stříbřitá a kolpík; někdy s úspěchem hledí se vetříti i kormorán, ač mu volavky v tom všemožně brání. Pro tohoto vetřelce volavky v nejbližším roce opouštějí svá hnizdiště. Kolonie volavek z daleka patrné jsou po bílém trusu, odumřelé trávě pod stromy též odumírajícími, po zápachu ryb, jež mláďatům vypadávají. Hnízda bývají 1 – 2 hodiny cesty od vody vzdálena, jsou plochá, 60 – 90 cm široká, z větví, rákosu, slámy stavěná a obsahující v dubnu 3 – 4, zřídka 5 světle zelených vajec. Mláďata krmí volavky s počátku z vole, později cpou jim ryby přímo. Číhají u vod, a jakmile vypátrali kořist, vymrští bleskurychle zatažený krk a chybí zřídka ranou zobáku. Rybářství pták tento, jejž nesnadno jest střeliti, velmi škodí; dříve loven byl sokoly. Volavky jsou ptáci nedůvěřiví a bojácní, jež i blesk a hrom děsí; při tom zákeřně napadají menší ptáky. Stěhujíce se tvoří šikmou čáru nebo trojhran vzadu otevřený. V srpnu shromažďují se u větších vod po 20 – 50 kusech, aby v září táhli na jih. Volavka popelavá jest 86 – 96 cm dlouhá, na vrchu šedě popelavá, vezpod bílá; v předu na hrdle má podlouhlé skvrny načernalé. Na temeni jsou prodloužená pera bílá, v týle delší pera modravě černá. Za starodávna lovili ji pomocí sokolů spíše pro zábavu než pro užitek, neboť zvěřina její není chutná. Dnes tento druh lovu provozuje se ještě v Asii pomocí jestřábů. Při ulovení nutno míti pozor před potměšilým ptákem, který (jako ostatní volavky) zobanem vždy po očích míří; leckterý pes přišel tak o oko, ba jsou případy, kde i lidé zaplatili nezkušenost tuto ztrátou oka. Volavka červená (A. purpurea) jest domovem v teplejší Asii, zalétá však téměř každoročně i k nám. U Vídně se i hnízdí. Jest 106 cm dlouhá, na hřbetě, křídlech a ocase šedá, na prsou a po stranách kaštanově rudohnědá, letky šedohnědé s leskem zelenavým. Na rozdíl od popelavé staví si hnízdo s oblibou na rákosí u bažin a nikdy na stromech. Zajímavý jest způsob, kterak, jsouc v nesnázích, hledí ztrnulými posicemi oklamati lovce, vyhlížejíc buď jako vrbový pařez nebo pahýl nebo větev. Volavka bílá (A. egretta) jest velmi půvabná, v Evropě vzácný host; v Pekingu však, jsouc šetřena, stala se přítulnou a hnízdí se i ve městě a u rybníku císařského paláce. Volavky bílá je předmětem úsilovného a nebezpečného lovu, ne tak pro zvěřinu, která je nechutná, jako pro vzácná delší péra ze hřbetu a pod křídly, jež přicházejí do obchodu pod jménem egretta nebo reiher a slouží za ozdobu damských kloboukův a kalpaků uherských magnátů. Ještě více vyváží se jich do Asie, kde volavčí chocholy jsou obyčejnou ozdobou turbanů vznešených osob. Volavka stříbřitá (A. garzetta), jejíž zdobná péra mají menší cenu než předešlé, jest pták neméně půvabný, délky 55.5 cm, obývající země kol Středozemního moře, na Východě moře Černé, Kaspické, Aralské, nížiny Nílu; jako vzácný host objevuje se i ve střední Evropě. Volavka vlasatá (A. ralloides Scop., Buphus ralloides Bp.) má chocholku na hlavě z pírek bílých, černě obroubených, tělo 50 cm dlouhé s peřím žlutavým a bílým. Jest domovem v jižní Evropě, u nás jen vzácně se vyskytuje. Bše. – Roz – a.

Související hesla