Volný Jiří

, český písmák; šafář ovčína v Kratonohách na chlumeckém panství. Autor lidově pojatých náboženských, mravokárných a satirických básní. Jeho básně vydal v roce 1822 V. Hanka (Veselé písně).

Ottův slovník naučný: Volný Jiří

Volný: V. Jiří, syn Lukášův, od r. 1730 šafář a vrchní ovčák kratonožský († asi 1745), následoval otce nejen v živnosti, nýbrž i v písmáctví a veršování. Veršované skladby jeho byly dlouho hojně oblíbeny mezi selským lidem a často opisovány, udržujíce tak zálibu ve čtení a psaní. Duchovní písně Jiřího i Lukášovy, bez mála půldruhého sta, zachovány ve sbírce spořádané r. 1788 a dochované v městském museu pardubském (srv. Ant. Šolta, Dva selské kancionály z XVIII. stol., psané písmáky, v »Národopis. sborníku českoslov.«, 1898, II. sv., 55). Z přepisův světských skladeb Jiřího Volného znám jest jmenovitě Fr. Vavákův, jejž vydal V. Hanka pod názvem Jiřího Volný: v.-ného Veselé písně (v Hradci Kr., 1822), a druhý, obšírnější a původnější, vydaný s výklady Č. Zíbrtem s názvem Jiřího Volný: v.-ného Písně kratochvilné (Praha, 1894). Obsah didaktických a satirických skladeb Volného vysvítá patrně již z jejich názvů; Larva Masopustu, Dobrý a zlý hospodář, K tanci veliká hbitost, O karbanících, Tabáku nemírní kuřáci, Myslivost polní a lesní, O jedné schytralé panně, O třech ženách, Ovčácká abeceda, O pijanství, O lnu a konopích, Rozmlouvání starého Čecha s mladým, O fatkářích, Napomenutí čarodeníků, O útrapách robotních (?), O úplatnosti panských úředníků (?) a j. Poesie ani uměni nesmíme hledati ve verších těchto. Tím významnější jsou po stránce kulturně historické jednak látkou, zachycující věrný obraz selského života té doby, jednak tendencemi. »Kratonožský hospodář – pověděl pěkně Jar. Vlček – spoluobčany své vyhledával při práci i zábavě, v hojnosti i strádání, veškerý život jejich bystře pozoroval svým reálním, prakticky přirozeným smyslem, a bez rozpakův, s humorem a často s neomaleným selským sarkasmem po svém rozumu rozlišoval světlo i stín a z něho vyváděl naučení mravokárná. Nenáviděl sedláka hodujícího po žních a o posvíceních, pijáka, kuřáka, tanečníka, karbaníka, nenáviděl selskou pověru i manželskou nevěru, nenáviděl ovšem i nelidskou robotu a panskou i úřednickou hrůzovládu. Těšil se ze světa a nezamítal radosti ze života, ale chtěl životní správu rozvážnou a rozumnou: krotiti vášně a náruživosti, šetřiti těžce nabytého jmění, aby sedlák, společensky zotročený, platnost své existence zvýšil aspoň spořádaným stavem mravním a hmotným.« Tato snaha spolu s jeho abrahamitskou snášelivostí ke »kacířům« povznáší veršovce Volného téměř nad jeho dobu, ohlašujíc obrat v myšlení náboženském i sociálním. Srv. Jar. Vlček, Dějiny české lit. II., 76 sl., kde uvedena obšírnější literatura.