Vratislav II.

, český kníže od roku 1061 a od roku 1085 první český král (jako Vratislav I.) z rodu Přemyslovců. Otec Břetislava II., Bořivoje II., Vladislava I. a Soběslava I. Po smrti svého otce Břetislava I. získal jako druhorozený syn úděl na Moravě (Olomoucko). 1056 vyhnán starším bratrem Spytihněvem II. Po svém návratu v roce 1058 opět vládce olomouckého údělu. Od roku 1061 český kníže. Vládu na Moravě rozdělil mezi své bratry Konráda I. Brněnského (brněnský úděl) a Otu († 1087, olomoucký úděl). 1063 obnovil olomoucké biskupství jako oporu knížecí moci na Moravě. Spory s bratrem Jaromírem-Gebhartem (od roku 1068 pražský biskup), který protestoval proti novému dělení diecéze, vedly k tomu, že olomoucké biskupství bylo 1085 zrušeno; 1088 z vůle Vratislava II. znovu obnoveno. V zahraniční politice byl Vratislav II. spojencem Jindřicha IV. v době bojů o investituru. Za své zásluhy získal v roce 1085 titul krále českého (jen pro svoji osobu). 15. 6. 1086 byl slavnostně korunován v bazilice sv. Víta na Pražském hradě, pro korunovaci byl zhotoven Vyšehradský kodex. Od Jindřicha IV. získal dočasně též tituly markraběte saského východní marky (Lužice), Míšeňska a později (snad náhradou za tituly předchozí) markraběte bavorské východní marky (Rakous). Vojenské pokusy o ovládnutí Míšeňska (1079, 1087 – 88) či Rakous (1081 – 85) nebyly úspěšné. K Čechám byl připojen Budyšín a Zhořelec. Vratislav II. podporoval slovanskou liturgii a povolal zpět sázavské mnichy; v roce 1079 se pokoušel u kurie o širší zavedení slovanské liturgie. Založil vyšehradskou kapitulu, přímo podřízenou papežské kurii.

Ottův slovník naučný: Vratislav II.

Vratislav II. (král český Vratislav I.), druhorozený syn knížete Břetislava I., od něhož obdržel v úděl Olomoucko. Nechtěje však uznávati nad sebou svrchovanosti staršího bratra Spytihněva, knížete českého, nucen byl před jeho hněvem prchnouti do Uher. Do rukou Spytihněvových dostala se pouze Vratislova manželka, neznámého jména, která uvězněna byla na hradě Leštně, následkem však surového s ní nakládání onemocněla; byvši pak propuštěna, zemřela na cestě k Vratislovi do Uher. Tento ovdověv pojal za choť Adlétu, dceru uherského krále Ondřeje, jehož prostředkováním smířil se se Spytihněvem. R. 1059 Vratislav drží již zase úděl olomoucký. Po předčasné smrti Spytihněvově († 1061) Vratislav dosedl na český trůn, Moravu pak rozdělil mezi bratry své Konráda a Otu. O úděl však přihlásil se také nejmladší bratr Jaromír, určený ke stavu kněžskému. Neobdržev pak ničeho uchýlil se ke knížeti polskému Boleslavovi, který v té době vedl válku s Vratislavem. Příčina války není blíže známa, brzy však dosaženo bylo míru a Vratislav, který r. 1062 po druhé ovdověl, pojal za manželku Svatavu, dceru polského knížete (1063). T. r. Vratislav s dovolením papežovým zřídil v Olomouci biskupství. Prvním biskupem stal se Jan, mnich kláštera břevnovského. Brzy potom (1064) Vratislav povolal zpět do kláštera sázavského slovanské mnichy, které byl Spytihněv II. pro nesváry vypudil ze země. Když pak r. 1067 zemřel starý biskup Šebíř, Vratislav zamýšlel obsaditi uprázdněný biskupský stolec svým dvorním kaplanem Němcem Lancem, proboštem litoměřickým. Tomu však v táboře u Dobenína (1068) vzepřeli se přítomní Vratislovi bratří Konrád a Ota, jakož i někteří čeští velmožové. Vratislav nucen byl povoliti hrozivé opposici a vyhověti žádosti, aby stal se biskupem bratr jeho Jaromír. Budoucnost však ukázala, že Vratislav ne bez příčiny a bez důvodů nepřál si míti církevní hlavou své říše svého bratra, mladíka bujarého, který však k úřadu biskupskému naprosto se nehodil. Téměř po celou dobu svého biskupování Jaromír vedl spory s panujícím svým bratrem, dvakrát dokonce nucen byl prchnouti za hranice. R. 1075 Vratislav vstoupil v přátelské styky s císařem Jindřichem IV., jemuž v nekonečných bojích s německými knížaty a papežem byl spojencem nejvěrnějším a nejvydatnějším. Ve velikých bitvách u Hohenburku nad Unstrutou (1075), u Mellrichstadtu na Strevě (1078), u Flarchheimu v Durynsku (v čnu 1080), nad Halštrovem (v říjnu t. r) pomáhaly císaři četné zástupy českého vojska. Když pak císař r. 1081 vypravil se do Italie, Vratislav mimo peněžitou podporu poslal mu ku pomoci 300 vybraných oděnců pod vedením syna svého Bořivoje a Viprechta Grojčského. V té době odpadl od císaře Leopold Krásný, markrabě rakouský. Vratislav vyzván byv od císaře, aby Leopolda pokořil, vpadl společně s údělnými knížaty moravskými do Rakous a připravil Rakušanům u Mailberka krvavou porážku (1082). R. 1086 císař navrátiv se z Italie odhodlal se konečně veliké služby Vratislovy odměniti. Na sněmě v Mohuči osobně odevzdal českému knížeti korunu královskou, kterou Egilbert, arcibiskup trevírský (v čnu 1086) Vratislava a choť jeho Svatavu slavně v Praze korunoval. Titul královský, udělený Vratislovi jen pro jeho osobu byl odměnou celkem malou. Také dříve Vratislovi již udělena Míšeň a Lužice bylo malé odškodnění, zvláště vzhledem k tomu, co bylo Vratislovi slibováno (mimo jiné i markrabství Rakouské). Úspěchem však Vratislovy vlády vzhledem k říši Německé byl krok k uvolněni Čech od říše. Za Vratislava Čechy přestaly odváděti starý poplatek, na jehož místo vstoupil závazek stavěti 300 oděnců při jízdě císařově ke korunovaci do Říma. V posledních letech své vlády Vratislav vedl spory s bratrem svým Konrádem, údělným knížetem brněnským, a krátce před smrtí rozešel se s nejstarším svým synem Břetislavem, který prchl do Uher. Vratislav zemřel 14. led. 1092 poraniv se pádem s koně. Není pochyby, že Vratislav vedle řady znamenitých vlastností panovnických měl četné chyby osobní, z nichž nejvíce do popředí vystupuje mstivost, kterou za vlády své projevil častokrát. Také ve sporech s příbuznými Vratislav nevždy byl bez viny. Ženat byl celkem třikrát. Z první manželky neměl potomků, z druhé Adléty Uherské měl dva syny (Břetislava a Vratislava) a dvě dcery (Jitku I. a Ludmilu), třetí choť Svatava Polská porodila mu 5 synů (Boleslava, Oldřicha, Bořivoje, Vladislava a Soběslava) a dceru (Jitku II.).

Související hesla