Výroba

, proměna věcných statků a služeb (výrobní faktory nebo inputy) v jiné statky (outputy). Věcné statky nebo služby vzešlé z výrobního procesu slouží bezprostředně nebo zprostředkovaně k uspokojení potřeb.

Ottův slovník naučný: Výroba

Výroba (produkce). V názvosloví národohospodářském jmenuje se výrobou každé vynakládání lidské práce a hmotných prostředků výrobních (»výrobního kapitálų) za účelem vzniku statků, t. j. předmětů způsobilých sloužiti k ukojení lidských potřeb. Při každé výrobě dlužno lišiti stránku technickou od vlastní hospodářské. Po stránce technické vyhovělo se účelu, když pomocí vhodných prostředků dosáhlo se statku v žádoucím způsobu a jakosti. Hospodářské stránce učinilo však se zadost jen tehdy, když řečený technický výkon spolu byl upraven tak, že jeho výsledek vyhověl zásadě hospodárnosti, že totiž svým užitkem převyšuje oběti. Vyrábí-li se v domácnosti pro potřeby jejích členů, záleží pouze na subjektivním názoru jejich, zda uznávají užitečnost, již vyrobenému statku přikládají, za dostatečnou, aby ospravedlňovala oběti (náklady) na něj postoupené. Vyrábí-li se pro odbyt, bude lze mluviti o výsledku hospodářském jen tehdy, když cena výrobku bude větší než náklady. Účinkem této hospodárné snahy ustavičně se upravuje technika výrobní (ovšem i obchodní a dopravní) tak, že snižuje náklady výrobní. Upravování techniky za tímto cílem a s tímto účinkem nazýváme hospodářskou organisací výroby, kteráž se uskutečňuje tím, že se hledí využitkovati volné síly přírodní (světlo, vzduch, teplo, hybná síla vodní atd.) a stupňovatí vydatnost práce i hmotných pomůcek výrobních. Chceme-li si příkladem znázorniti hospodářskou organisaci práce, dostačí nám rozpomenouti se na dělbu práce; hospodářskou úpravu hmotných pomůcek výrobních (výrobního kapitálu) nám znázorni srovnání ruční pily a rotační pily, motoru zvířecího a parního neb vodního, srovnání kolovratu se starodávným předením, když vřeteno musilo se otáčeti pouze rukou, a s novověkým selfaktorem, na němž zároveň se otáčí třeba 1000 vřeten a každé tisíckrát a více za minutu a všecky selfaktory zase jsou hnány jedním strojem. K tomu přistupuje dokonalé využitkovaní látky, zužitkování odpadků atd. Mluví-li se tudíž o pokrocích techniky, které způsobily a způsobují mnohostranější a dokonalejší ukojování lidských potřeb, myslí se tím především na takové, jimiž se vydatně vyhovělo zásadě hospodárnosti. Tohoto způsobu pokroky nejdou v dějinách nikterak chodem rovnoměrným, spíše bývají někdy rychlé a rozhodné, jindy zase po celá dlouhá století jen zvolné a nenápadné. Tak doba velikých západoevropských vynálezů, počínající se druhou polovicí věku XVIII., která se již opírala o znamenité pokroky přírodovědeckého poznání a byla příčinou hlubokých přeměn v celém společenském životě, jen proto byla příčinou těchto přeměn, že všecky její významné, až na naše dny rychle se stíhající vynálezy strojův a processů výrobních zlaciňovaly výrobu a dopravu a my význam jejich ani nijak nedovedeme vyjádřiti, než srovnáním výkonů jejich a ceny těchto. Tato nová epocha techniky nastala po déle než dvoutisícileté periodě pokroku zcela povlovného v postupech a prostředcích výrobních, ale kolébkou její byla Evropa. Ve starověku předkřesťanském jsou v čase mezi r. 5000 až 500 př. Kr. západoasijští národové (Akkadové, Sumerové, Assyrové, Babylóňané, Foiničané, Indové a Pársové) a pak Egypťané původci znamenitých výkonů technických, od nichž se učili Řekové a Římané. Přes takovouto nerovnoměrnost co do tvůrčí síly a dosahu v technickém pokroku panuje přece nepopíratelná nepřetržitost vývoje od prvních nástrojů, o nichž světla nabýváme pomocí nálezů praehistorických, až k našim mohutným parostrojům a dynamům. I lze s hlediště národohospodářského charakterisovati tento vývoj tak, že pokrok výrobní vyznamenává se stále určitějšími a bezprostřednějšími vlivy vědeckého poznání – věda a výrobní techníka vcházejí ve styk těsnější a těsnější – jakož i rostoucí kapitálovostí, to jest tím, že měrou stoupající přenášejí se podstatné výkony výrobní na uměle zrobené hmotné pomůcky výrobní (stroje hybné a pracovní). Srv. zejm. čl. Kapitál. – Hlavní dvě skupiny, na něž všecky obory výroby dělíme, jsou výroba prvotná, která opatřuje suroviny (hornictví, orba a lesnictví s jejich zvláštními odvětvími, jako jest chov dobytka, lov atd.), a výroba průmyslová, kterýmžto slovem zahrnujeme všecka odvětví, jež suroviny podrobují dalšímu zpracování (řemesla, fabrikace). Bf.

Související hesla