Wilde Oscar Fingal O'Flahertie Wills

, anglický dramatik, prozaik, básník a esejista irského původu. Ovlivněn estetickými názory J. Ruskina a W. H. Patera, stal se ústřední postavou hnutí dekadentů, proklamujících oslavu krásy a odmítajících spojení umění a morálky. Tyto názory se nejvýrazněji projevují v románovém podobenství Obraz Doriana Graye a v esejích. V dramatické tvorbě navázal na tradici komedie mravů v konverzačních dramatech Vějíř lady Windermerové, Bezvýznamná žena, Ideální manžel a Jak je důležité míti Filipa. Jediná tragédie (Salome) se stala předlohou pro stejnojmennou operu R. Strausse. Z ostatního díla jsou pozoruhodné andersenovsky laděné pohádky Šťastný princ a báseň Balada o žaláři v Readingu, vypovídající o pobytu ve vězení, kam byl Wilde odsouzen.

Ottův slovník naučný: Wilde Oscar Fingal O'Flahertie Wills

Wilde [uajld] Oscar, slavný básník angl. (* 15. říj. 1856 – † 30. list. 1900 v Paříži), pocházel z rodiny venkovské šlechty irské (»gentry«); otec jeho byl William Wilde, proslulý oční a ušní lékař v Dublině, muž velmi talentovaný, vášnivý a volných mravů; umělecké nadání podědil Wilde asi po matce Jane Francesce Elgee, dámě vysoké kultury duševní, která znala řadu jazyků živých i mrtvých, oslňovala společnost své doby, psala pode jménem Speranza básně i revoluční články a vedla později v Londýně salon navštěvovaný básníky a literáty; k matce své lnul Wilde velikou láskou, a když pozdější vězeň v žaláři readingském nemohl účastniti se jejího pohřbu, byla tato bolest jedním z největších utrpení jeho tehdejšího života. Oscar Wilde byl její druhý syn a byl vychováván s počátku jako děvče. V jedenáctém roce byl poslán na orthodoxně protestantskou kollej, kde vynikl v humanitních předmětech a projevil nechuť k mathematice; zde již osamocuje se Wilde od druhů, žije fiktivný život, nenávidí sport a vystupuje jako satirik a ironik. Sedmnáctiletý vstoupil na universitu v Dublině, později studoval v Oxfordě; i zde žije v ústraní životem snu a luxu, oddán vášnivě kultu slovesného umění a klassické filologii, v níž měl znalosti nevšedně prohloubené; hellénský ideál aestheticky kontemplativný stává se tu jeho životním ideálem. Jako student na »Magdalen-College« v Oxfordě uveřejnil svazek Poems a báseň Ravenna (1878), jež mu vynesla cenu a úspěch. první předsvit slávy; básně tyto nejsou ani inspirací, ani uměním charakteristiky wildovské, ale mají význam jako východiště básníkovo: jest jím praeraffaelistický archaismus. Wilde vychází z tohoto hnutí archaistického romantismu a pohádkové poesie, aby později je vyhrotil v paradoxní ironii romantickou a akcentoval v něm do krajnosti všecko, co má nepřátelského praktickému utilitarismu a životnímu realismu. V osmdesátých letech Wilde žije v Londýně; rozvíjí silnou literární činnost, nalézá a prohlubuje i vyhrocuje do krajnějších a krajnějších paradoxů svoji ryze aesthetickou theorii, zříkající se všeho éthického a utilitaristického cenění svých činů a děl; Wilde domáhá se tu velikého úspěchu společenského jako duch hrající opravdu jiskrami nevšedního, hlubokého vtipu, jako kouzelný vypravovatel a causeur, jako veliký světák a ironik, který nepominul žádné příležitosti, aby nevysmál se provokativně anglické pruderii, moralistickému pokrytectví, těžkopádnosti, »cantų; Wilde vystupuje jako dandy, dráždící svým vtipem i bizarrními a luxusními passemi průměrného anglického šosáka, jako poseur, který utrácí svého ducha v nápadech a bonmotech, jako krajní artista, pohrdající veřejným míněním, jako nositel »aesthetic movement«; v té době vzniklo proti němu nepřátelství široké massy, která se mu později pomstila tak bezmezně podle a surově. V této době nebylo v Londýně salonu, který by mu byl nepřístupný – cosi, co znamená v Anglii vzácný a neobyčejný úspěch společenský; Wilde byl jednu dobu společenskou módou nejlepších kruhů londýnských. Finančně neznamenají však v té době literární a společenské úspěchy Wildeovy mnoho; z finančních důvodů podnikl alespoň r. 1881 přednáškové tourné po Americe, a když se byl oženil s Constancií Lloydovou (z manželství toho vzešli dva synové), převzal i na nějakou dobu redaktorství. Plody usilovné literární práce Wildeovy z této doby jsou menší satirické novelly The portrait of Mr. W. H. (1889) a Lord Savile's crime (1891) a kniha kouzelných pohádek praeraffaelistický křehkých, pravé vypravovatelské pohody, The happy Prince and other stories (1888). Z r. 1883 jest dramatická báseň Wildeova The duchess of Padua, od níž očekával básník hmotné úspěchy, které se nedostavily; z r. 1890 Wildeovo hlavní dílo krásné prósy, román The picture of Dorian Gray, dílo neúměrné v koncepci a stavbě, ale mohutné vývojové logiky opravdu železné, i veliké tragické ironie, oblité zvláštním rudým daemonickým žárem, dílo – a to jest charakteristické pro programmového immoralistu, jako byl Wilde – inspirace v jádře éthické; nejlepší díla Wildeova vůbec jsou inspirována éthicky a životem vynucena, vyvzdorována jaksi jeho artistní theorii. Z r. 1891 jest krásná kniha aesthetických a uměleckých studii Wildeových psaných většinou v dialogu, kteroužto platónskou formou vládl Wilde opravdu mistrně, Intentions, v nichž paradoxně vyhrotil své literární a aesthetické theorie; Wilde staví tu aesthetiku podstatně nepřátelskou realismu a pravdě, mimo všechnu éthiku, mimo každý utilitarismus, v pravdě proti nim; jest to vyhroceni literárního aristokratismu a romantické ironie, jimž Wilde sám později nezůstal věrný a které nebyly posledním výrazem jeho bytosti. T. r. Wilde vydal The house of pomegranates, čtyři povídky jemné básnické inspirace, zastřené zvláštní melancholií, pravé pohádkové invence a symboliky. Wilde, který chtěl se jednu dobu vybaviti z luxusního dandysmu svého a cítil, zdá se, umělecké nebezpečí, uměleckou sterilnost, k němuž vedl, upadá v něj po letech devadesátých zvláštní tragickou ironií a shodou okolností znova a hlouběji; jednou z příčin byl značný hmotný úspěch některých veseloher jeho v prvních letech devadesátých, který mu přinesl možnost žíti veliký život světácký, formovaný po snech smělé, nenasytné obraznosti, po rozmarech smyslů. R. 1893 počíná se pro Wildea nedlouhá doba horečné činnosti, nesené často jen snahou po finančním úspěchu. V této době vznikla dramata Lady Windermere's fan (1893; první provozování 22. února 1892) a A woman of no importance (1894; první prov. 19. dub. 1893); staršího data jsou An ideal husband a The importance of being earnest, na scénu však dostala se teprve r. 1895. Jsou to mistrně sestrojené divadelní kusy, často groteskní charakteristiky, sršící vtipem často manýrovaným; první tři jsou Wildeovu charakteru podstatně cizí, jen virtuosní sestrojení má význam pro něho, který cenil tak vysoko v umění techniku (»technika jest osobnost«); čtvrtá hra jest rozpustilá fraška skrz naskrz parodistická, neobyčejné vervy a síly komické, nejcharakterističtější Wildeova hra, dokonalá ve svém genru. Tyto hry vynesly Wildeovi nesmírný úspěch peněžní, který mu umožnil, že alespoň rok před katastrofou nežil nad své poměry. R. 1894 slil ještě jednou všecku svou nechuť ke světu a společnosti anglické, k jejímu utilitarismu a ke všemu životnímu realismu ve sbírky paradoxů, Phrases and philosophies for the use of the Young a Oscariana. Z t. r. jest i báseň The sphinx (illustr. Rickettsem; nový otisk soukromý z r. 1901), dílo neobyčejného kouzla, jeden z vrcholů básnické tvorby Wildeovy; tragická mocnost smyslnosti i obraznosti, i nemožnost vykoupení spiritualismem křesťanským byla málokdy vycítěna tak hluboce; poslední marnost života jest zvážena v tomto díle, které má neobyčejně raffinovanou básnickou techniku při značné diskretnosti formy prosté a zákonně čisté. Rok před tím (1895) vyšlo v Paříži v malém počtu výtisků nejznámější dílo Wildeovo, Salome, aktové drama; Wilde, který se pravidlem zdržoval léta a léta v Paříži a ovládal jazyk i literaturu francouzskou do posledních tajemství, napsal je výbornou francouzštinou, prosou ryze uměleckou, tvárnou i hudební, jak se jí podivoval na svém vzoru Gustavu Flaubertovi, z jehož »Trois contes« některé znal z paměti. (R. 1894 vyšel angl. překlad »Salome« v Londýně od lorda Douglasa s illustracemi Beardsleyovými.) Vlastní dramatická dynamika této práce Wildeovy není právě veliká; jest to především delikátní báseň prosou, dekorační arabeska veliké ryzosti a přesnosti liniové, virtuosní psychologický kus zahraný na jediné struně. V téže době trousily se již pověsti o Wildeově pohlavní perversnosti a nabývaly tvarů určitějších a určitějších; to, co bylo s počátku Wildeovi jen aesthetickou sensací a hrou, stávalo se mu temnou sudbou; málo střídmý život v nádheře, hlavně asi nemírné požívání nikotinu, zásadní pohrdání každou kázní a vůle realisovati každý rozmar, přeměnily asi původní občasné záchvaty v duševní nemoc, pro niž půda byla asi upravena dědičnými disposicemi. Ale Wilde procházel současně i hlubokou mravní krisí, jak o tom svědčí potomní konfesse z readingského žaláře; cítil vnitřní prázdnotu; cítil, že všecky zárodky a impulsy jeho artistického života jsou spotřebovány, cítil se ohroženým úplnou sterilností. V takovém momentě přikvačila na Wildea katastrofa. Wilde, zdá se, nejprve chtěl se ji vyhnouti: ujel do Alžíru, kde se setkal s francouzským spisovatelem André Gidem, který nám vylíčil velmi přesně duševní stav Wildeův těsně před krisí. Ale záhy rozhodl se čeliti svému osudu, vrátiti se do Londýna, ačkoliv jej Gide i jiní přátelé varovali před tímto krokem; nehnala jej touha, upevniti své otřesené postavení, jako vnitřní prázdnota, přesycenost duše, která bezděky toužila po utrpení, po čemsi jiném, jak řekl Gideovi. V Londýně podal žalobu diffamační na markýza of Queensbery, brzy však stal se ze žalobce obžalovaným a process skončil se odsouzením Wildeovým ke dvěma rokům káznice (hard labour). Process proti Wildeovi konal se pod nátlakem veřejného míněni, které se mstilo při této příležitosti na nenáviděném básníkovi-dandym; luza londýnská hrozila bombardovati hôtel, do něhož se uchýlil Wilde za processu; žurnalistika štvala surově a nízce jménem mravnosti; za těchto okolností vynesen byl rozsudek, kteréhož nelze obhájiti ani po právě formálném. A nedosti toho: nenáviděný autor měl býti zničen i hmotně; hry jeho zmizely s repertoiru, knihy z knihkupectví, přátelé se od něho odvrátili a věřitelé sesypali se na ožebračeného básníka. Wilde stal se obětí mravnostního pokrytectví anglického, jako jimi byli – byť ne v tom objemu – kdysi Byron a Shelley. Dvouletý žalář znamená v životě i díle Wildeově hotový mezník, bod přelomu; šel-li dosud, jak řekl sám, cestou Alkibiadovou, šel odtud cestou sv. Františka z Assisi. Wilde sám cítil se vinným, jak tvrdí v knize »De profundis«, ne proto, že žil aestheticky, nýbrž proto, že byl nevěren ideálu aesthetickému, nevěren snu, potřísniv se blátem života. Ze žaláře vyšel Wilde jiným, než do něho vešel. Plodem jeho žalářního života jest dvojí dílo velmi významné: báseň Ballad of Reading gaol (vyšla 1899 u Leop. Smithersa v Londýně) a kniha konfessí, deník duše, pohrobně vydaný De profundis (1905). »Ballada z readingského žaláře« jest cosi ve svém způsobě jedinečného; jest vynucena životem, maximum hrůzy a osudu životního, minimum literárního umění, blížící se intonací a spádem až lidovému umění primitivnímu, nejotřesnější snad z tvorby Wildeovy, prostá a veliká. »De profundis« jest hluboká »epistola de carcere«, Wildeova konfrontace s vlastním osudem; Wilde má zde odvahu, pohleděti mu přímo v tvář, a mravně, utrpením, jej překonati, přerůsti; kniha opravdové mravní velikosti, jakých není mnoho ve světové literatuře.Vyšed ze žaláře, Wilde odešel do Francie pod přijatým jménem Sebastian Melmoth, hodlaje velikými literárními činy smýti pohanu lpící na jeho jméně. Žil nejprve v pobřežním městečku Le Petit Berneval u Dieppu v slušných poměrech, pokud ho docházely příjmy z neznámého pramene. Později dostavila se nouze. Rodina jeho ženy slíbila mu 10 sh. denní pense, přeruší-li svůj poměr s mladým lordem, který byl příčinou jeho processu a odsouzeni; ale Wilde neodolal prosbám jeho, došlo k setkání, a Wilde odejel s ním do Neapole, kde žil krátký čas v přepychu, který vzal konec, když rodina zastavila mladému lordovi příjmy; ostatně odcizil se vnitřně svému mladému příteli: z někdejšího Helléna a hédonisty stal se spiritualistický křesťan – změna, již nedovedl pochopiti mladý jeho přítel. Wilde vrátil se do Paříže, kde živořil v bídě skoro dvě léta ještě; zdraví i vůle jeho byly podryty, k literárním pracím nebylo síly; posmrtně vyšel jen Wildeův překlad románu Barbeye d'Aureville, What never dies (1902, soukromý tisk). Život Wildeův ve své typičnosti až drtivé jest větší než dílo jeho, které jest jen odleskem a odrazem jeho života, vlastních zpodních dramatických proudů jeho; to cítil Wilde sám velmi jasně, když řekl, že do svého života vložil svého genia, do svého díla jen svůj talent. Dílo jeho ne všude vyplňuje absolutní aesthetickou sféru tak, aby žilo samo o sobě jako organický vnitřní celek, bezvadný a naplněný umělecký typ; nejednou bývá příliš dokumentem životním, ovšem dokumentem nejvyšší ceny, rovnicí nejvyšších sil a hodnot životních. Tím dílo to ovšem nijak se nesnižuje; jsou v ně často vtěleny inspirace veliké tragické síly, nese je často žízeň, bolest, nuda, hoře, zoufalství duše veliké a nevšední; osud tohoto člověka byl však tak veliký, nesl se kroky tak železnými, že dílo umělcovo nemohlo s nim zachovati stejný krok. Wilde jest nejkrajnější, nejparadoxnější, nejúmyslnější vyvršení romantického artismu, a velikost Wildeova jest v logické důslednosti a charakterné ryzosti, která se nelekala posledních důsledků, byť byly vražedny, a dovedla sledovati běh hlubších a osudnějších sil, než jest běžná rozumovost. V tom jest typická cena Wildeova, Wilde jako příklad, od něhož se musí mnohému ještě učiti dnešní generace, Wilde jako problém nedomyšlený posud. – O Wildeovi bylo mnoho psáno, ne vždy s dostatečnou znalostí i smyslem pro mysterium jeho případu. Velmi cenný jest článek Andréa Gidea (L'Ermitage, červen, 1902), dobrou essay napsal o něm Felix Paul Greve (Berl., 1903); významný jest také krátký článek Huga von Hofmannsthal, »Sebastian Melmoth« (nyní v Sebraných spisech prosou u Fischera v Berlině) a Ernesta La Jeunesse (»Revue blanche« 15. pros. 1900). Dobrou příruční publikaci vydal »Inselverlag« v Lipsku »In memoriam Oscar Wilde« (1905), kde vedle některých Wildeových básní v prose jsou otištěny i některé články a essaye o něm. Kritického životopisu posud není; není jím ani veliký životopis Roberta Harborougha Sherarda, The life of Oscar Wilde (Lond., 1906), z jehož péra jest i The story of an unhappy friendship (1902), menší ceny. Do češtiny jest z Wildea dosti přeloženo; zejména Ballada ze žaláře v Readingu (v »Symposių Kosterkově), De profundis (v Kamilly Neumannové »Dobrých autorech«), Šťastný princ a Dům granátového jablka (v Anglické knihovně Ottově), Obraz Doriana Graye (nákl. »Máje«), Salomé (ve »Světové knihovně«), která byla hrána na Národním divadle, jakož i »Ideální manžel« (1907). Šld.

Související hesla