Zákon

, obecný princip interpretovaný v různých disciplínách v různém významu; 1. filozofie obecná, stálá, vnitřní a nutná souvislost mezi jevy a věcmi. Často bývá interpretován morálně jako vnitřní mravní závaznost; 2. náboženství regulativní princip světa určený osudem, bohy nebo Bohem. Řídí běh světa, přírodních dějů i lidského života; 3. právo prvotní právní norma, která formou zákazu, respektive příkazu obecně, reguluje určitý okruh společenských vztahů, tj. autoritativně stanoví práva a povinnosti zpravidla individuálně nespecifikovaných subjektů (např. právnická osoba, občan, obžalovaný) pouze v druhově, tedy ne konkrétně vymezených případech. Na rozdíl od druhotných právních norem (nařízení vlády, vyhlášky ministerstev apod.), vydávaných orgány moci výkonné k provedení prvotních právních norem, jsou zákony vytvářeny orgány moci zákonodárné, aniž by byly odvozeny od jiných obecně závazných právních předpisů. Pojem zákona v tomto širším smyslu je třeba odlišit od pojmu zákona v užším smyslu (tzv. obyčejný či běžný zákon); toto označení se užívá pro zákony, které mají nižší právní sílu než ústavní zákony. Viz též akt normativní právní, prameny práva; 4. věda jeden ze základních prostředků vědecké systematizace, umožňující vědecké vysvětlení a predikci. Obecný výrok bez omezení časového nebo konkrétní oblastí. Chápán zejména jako matematicky vyjádřitelná vnitřní a nutná souvislost mezi jevy.

Ottův slovník naučný: Zákon

Zákon (lat. lex, fr. loi, angl. law, rus. zakon, něm. Gesetz, pol. ustawa, maď. törvény) v právě jest imperativní projev vůle oprávněného orgánu státní moci, upravující vynutitelným způsobem společenský řád. Poněvadž zákon jest všeobecné, abstraktní pravidlo (již slovo samo ukazuje, že jest to pravidlo pro konání, proto ve starém rus. jaz. i pokon), týkající se všech příslušníků státu a vztahující se na všechny případy, musí býti jasně vysloven a veřejně vyhlášen. Proto jsou předepsány pro vydávání zákonů jisté formy. Ve státech konstitučních vydávati se mohou zákony jen se svolením zastupitelstva lidu čili t. zv. sborů zákonodárných, parlamentů. Moc zákonodárná náleží tu sboru zákonodárnému společně s panovníkem, tak že parlament dříve o jistém zákoně se usnese a pak zákon ten předloží se panovníkovi k sankcí, načež teprve veřejně se vyhlašuje. Zákony dělí se podle různých hledisek na skupiny. Obyčejně upravují zákony všeobecně jisté právní poměry, jsou totiž všeobecnými právními pravidly pro všecky případy, a to jsou zákony všeobecné (leges generales). Jindy však obsahují pravidla pro určité osoby nebo věci, a to jsou zákony speciální. Podle toho, jaký právní obor zákonem se upravuje, dělíme zákony na civilní č. občanské, jestliže se jimi upravují soukromé poměry právní, a na zákony veřejnoprávní. Tyto opět dělí se na zákony ústavní, správní, finanční atd. Podle toho, zda vztahují se zákony na celé státní území či jen na určitou jeho čásť, zákony dělí se na universální a partikulární. V literatuře rozeznávají se dále zákony formální a materiální. Je-li v zákoně obsaženo právní pravidlo obecně závazné, mluvíme o zákoně ve smyslu materiálním. Naproti tomu zákonem ve smysle formálním rozumíme všeliký správní akt (akt vlády nebo panovníka), k němuž se vyžaduje svolení zákonodárného sboru, jak tomu jest na př. pří zcizováni státních statků. Zákonem ve smysle materiálním může tedy býti i t. zv. nařízení (Verordnung, Erlass), jímž ve státě konstitučním rozumí se předpis hlavy státu nebo státních úřadů. Nařízení mohou býti vydávána obyčejně jen pro takové případy, kde zákon má mezeru, kde jest nejasný, nebo kde vyžaduje podrobnějšího rozvedení zásad v něm obsažených (t. zv. prováděcí nařízení, Ausführungsverordnung). Takováto nařízení bývají vydávána v oboru státní správy, aby se úřadům dostalo návodu, jak jistý zákon má se prováděti (instrukce, reglementy atd.). Nařízení ta nejsou arci zákony v materiálním smysle, poněvadž neobsahují všeobecně závazných právních pravidel pro všechny státní občany (právní nařízení, Rechtsverordnungen). Nařízení s povahou zákonů mohou býti vydávána, jen když panovník a vládní orgány jsou k tomu zmocněny ústavou nebo zákonem. – Zákony počínají působiti někdy dnem, kdy byly vyhlášeny, jindy určitým dnem po publikování. V Rakousku nastupuje působnost zákonů, nebylo-li nic jiného ustanoveno, 45. dnem po vyhlášení. Zákon ve smysle filosofickém a přírodovědeckém jest vytčený vztah všeobecné pravidelnosti mezi sourodými členy nějaké řady. Nejvšeobecnější zákon přírodního dění jest zákon příčinnosti (principium causalitatis), jež zní: každá změna má svou příčinu, a stejné příčiny mají stejné účiny. Vyhledávati k daným změnám jejich zvláštní konkrétní příčiny, znamená stanoviti zákony daných úkazův. Ustálený zákonný výklad zjevův toho kterého odboru sluje theorie. Zákon jest vždy všeobecný výraz, jímž si vykládáme příčinné dění určitého oboru zjevů, zahrnujíce jím rozmanitost stejnorodých případů, a právě proto, že zákon jest příčinným výkladem, nepřipouští výjimek. V něm obsažen jest důvod poznání, proč něco jest takové a proč takové to býti musí. Zákonný výklad přírodního dění jest možný jen tehdy, trváme-li při zásadě příčinnosti. Zákon přírody jest neměnitelný, všechno libovolné zasahaní v jeho řád jest vyloučeno. Vedle zákonů, které stanoví pravidelnost toho, co jest, jsou zákony, jež určuji normy a zásady toho, co býti má, kterýchž příkazů možno poslechnouti, možno se jim i vyhnouti. Zákonům toho druhu náleží všeobecná závaznost mravní, po případě aesthetická, mluvíme totiž o zákonech mravních a aesthetických. Zákony logické stanoví ony tvary myšlení, od nichž uchýliti se nemožno, aniž bychom upadli ve spor. zákonům těm náleží tolikéž ráz normativní Zb.

Související hesla