Země koruny české

, země české koruny – historický státní útvar, zakotvený v roce 1348 v listině Karla IV. a trvající do roku 1918. Země koruny české spadaly pod svrchovanost českého krále a byly také synonymem pro český stát. Jádro zemí koruny české tvořilo České království (hlavní země) a Moravské markrabství (vedlejší země). Ve 14. stol. byla postupně připojována další území se statutem vedlejších zemí: Chebsko (1322), Slezsko (1327 – 35 a 1353), Horní Lužice (1319 – 29), Dolní Lužice (1368) a zahraniční léna české koruny, hlavně ve východním Německu a Sasku. Kratší dobu byly součástí zemí koruny české i Lucembursko (1310 – 1437), Braniborsko (1373 – 1415) a část Horní Falce (1353 – 1373). Integrita českého státu byla narušena za husitské revoluce, kdy se Slezsko, obě Lužice a částečně i Morava postavily proti revoluci, a 1478 – 90, kdy byly Morava a Slezsko začleněny Matyášem Korvínem do uherského státu. Nástupem Vladislava II. Jagellonského na uherský trůn byl obnoven původní stav. Uhersko na tyto země uplatňovalo nárok až do roku 1526, kdy byl Ferdinand I. Habsburský zvolen českým králem. V roce 1635 byly ztraceny obě Lužice ve prospěch Saska, 1742 Kladsko a téměř celé Slezsko; poslední zahraniční léna (a platný lenní vztah k Lužicím) byla ztracena na vídeňském kongresu. Od roku 1742 tvořily země koruny české Čechy, Morava a české Slezsko, které se v roce 1918 staly základem československého státu.

Související hesla