Zikmund Lucemburský

, uherský král od roku 1387, český král od roku 1419, římský král od roku 1410, římský císař od roku 1433; syn Karla IV. a Alžběty Pomořanské, bratr Václava IV. a Jana Zhořeleckého, manžel Marie Uherské a Barbory Celské; otec Alžběty Lucemburské. 1373 obdržel Braniborsko a byl předurčen na polský trůn (1379 byl zasnouben s Marií, dcerou polského a uherského krále Ludvíka I. Velikého), v zápase o polskou korunu 1382 – 84 byl poražen. V roce 1385 vpadl do Uher a 31. 3. 1387 dosáhl královské korunovace. Z finančních důvodů 1388 zastavil bratranci Joštovi Lucemburskému Braniborsko. Jako uherský panovník bojoval s Benátkami o dalmatské pobřeží a bránil expanzi osmanských Turků na Balkáně. 28. 9. 1396 byla Turky poražena jím zorganizovaná křížová výprava u Nikopole. V roce 1401 byl zajat uherskými šlechtici a internován na hradě Siklos. Po propuštění podpořil českou vyšší šlechtu proti Václavu IV., od něhož si roku 1402 vynutil jmenování správcem Českého království a fakticky vládl v Čechách, což vzbudilo značný odpor části českého obyvatelstva. Po návratu do Uherska uklidnil poměry a podnítil prudký hospodářský a kulturní rozvoj. Za základ panovníkovy ekonomické moci považoval města, která podporoval udělováním privilegií. Zastával podřízenost církve světské vládě. 1403 – 04 po sporu s papežem zakázal odvádět peněžní dávky kurii a sám se rozhodl obsazovat některé církevní úřady, včetně biskupských. Po smrti Václavova římského protikrále Ruprechta Falckého usiloval o římskou korunu. 21. 7. 1411 získal pět kurfiřtských hlasů a s Václavovým souhlasem se stal faktickým římským králem (slavnostní korunovace 8. 11. 1414 v Cáchách). V roce 1411 zasnoubil dceru Alžbětu s Albrechtem II. Habsburským a vytvořil tak předpoklad pro pozdější spojení uherského, římského a českého trůnu. 1415 odstoupil Hohenzollernům Braniborsko. Jako římský panovník usiloval o reformu římské církve a odstranění papežského schizmatu. Proto podpořil svolání koncilu kostnického. Neúspěšně řešil české problémy. České dědictví se po smrti Václava IV. snažil získat kombinací politického a vojenského nátlaku, jím vedené křížové výpravy proti husitům skončily neúspěchem. V roce 1431 jako světský protektor podpořil konání koncilu basilejského. V létě roku 1436 byl přijat po ujednání kompaktát a dalekosáhlých ústupcích za českého krále i husity. Poslední rok vlády věnoval plánům reformy vnitřního uspořádání Svaté říše římské.

Ottův slovník naučný: Zikmund Lucemburský

Sigmund: , cís. německý, král český a uherský, syn cís. Karla IV. a Alžběty Pomořanské (*15. ún. 1361 v Norimberce-†9. pros. 1437 ve Znojmě). Otec chtěl mu zajistiti mocné postavení jednak tím, že odkázal mu marku Braniborskou, jednak tím, že už záhy hledal pro něj bohatou nevěstu. S počátku chtěl Karel IV. oženiti jej s jednou z dcer Bedřicha V., purkr. norimberského, později smluvil však daleko výhodnější sňatek s Marií, dcerou Ludvíka, krále uherského a polského (1374). Zasnoubení provedeno na schůzi krále Václava IV. s králem uherským ve Zvoleni (v červ. 1379) a Sigmund poslán do Budina a potom (1381) do Krakova, aby jako budoucí dědic obeznámil se s poměry obou království. Po smrti kr. Ludvíka (1382) nechtěli Poláci ani slyšeti o další unii uhersko-polské, a když Sigmund se svou snoubenkou nechtěli vzdáti se Uher, uznali mladší dceru Ludvíkovu, Hedviku, královnou. Sigmund i v Uhrách měl s počátku velmi těžké postavení. Jeho snoubenka Marie byla hned po pohřbu otcově korunována za »krále« uherského, ale proti osobě Sigmundově stála mocná strana, v jejímž čele byla sama jeho choť Marie i její matka, Alžběta Bosenská. Sigmund musil opustiti Uhry a vrátiv se s pomocí českou a moravskou vynutil si teprve skutečný sňatek s Marií (1385), jež před tím hned po jeho odchodu byla se zasnoubila s pr. Ludvíkem Orléanským. Ale hned na to Sigmund byl znovu nucen jíti do Čech pro pomoc. Za jeho nepřítomnosti král neapolský Karel (Dračský), jenž neuznávaje dědičného práva dcery Ludvíkovy sám hlásil se o trůn po svém příbuzném, přitáhl do Uher, zmocnil se Budína a dal se korunovati ve Stol. Bělehradě, ale lstí staré královny-vdovy byl jat a v žaláři zemřel (1386). Tehdy vrátil se Sigmund znovu s pomocí českou a královny přinuceny ke smíru v Rábu. Brzy na to obě královny byly jaty uher. velmožem Horváthem (v čci 1386). Tím teprve Sigmund dostal se ke skutečné moci byv od stavů zvolen králem a korunován (31. bř. 1387). Královnavdova byla v zajetí zardoušena, čímž Sigmund byl zbaven nejhoršího nepřítele. Zmíněné boje přivedly Sigmunda do finanční tísně, pročež zastavil svému bratranci Joštovi Mor. marku Braniborskou na pět let za 565.263 zlatých. Za prvního povstání panské jednoty proti Václavu IV. (1395) choval se Sigmund tiše; teprve po propuštění bratrově přijel do Čech, kde spolu s markr. Joštem byl ustanoven od krále za rozhodčího ve při jeho s pány a vynesl pak rozsudek požadavkům panské jednoty příznivý (2. dub. 1396). Při tom obnovil s Václavem IV. smlouvu o vzájemném dědění z r. 1394 (1. bř. 1396) a byl od bratra jmenován císařským vikářem v Německu (19. břez.); ale nemohl tam prozatím nic poříditi, protože jeho vlastní zemi hrozilo nebezpečí od Turků. Sigmund svolal mnoho rytířů ze záp. Evropy na křížovou výpravu, ale byl od sultána Bajazida u Nikopole na hlavu poražen (28. září 1396) a jen stěží velkou oklikou po Dunaji a mořem okolo celého poloostrova Balkánského dostal se do Dubrovníka a odtud do Uher (1397). Šťastná okolnost, že Turci nevyužili proti němu svého vítězství, poskytla mu příležitost znovu vmísiti se do věcí českých, a to způsobem, který ani nesvědčil o bratrské lásce ani nebyl na prospěch celé dynastie lucemburské. V krátkozraké sobecké ctižádosti Sigmund sblížil se se stranou panskou, s níž se zapsal v Jihlavě (18. led. 1400) proti markr. Prokopovi, který platil za předního rádce Václavova. I když brzy na to volbou Ruprechta Falckého králem německým hrozila rodu lucemburskému ztráta císařské koruny, Sigmund obětoval dynastický prospěch svému sobectví a překazil společnou akci vojenskou svými přílišnými požadavky; chtěl za pomoc válečnou odstoupení Slezska i Lužice a správu samotných Čech. R. 1401 propukla proti Sigmundovi vzpoura v Uhrách, kde magnáti těžce nesli jeho veliké nadržování cizincům. Byl jat (28. dub.) a vězněn nejprve na Vyšehradě nad Dunajem a potom na Siklósi, kde ho střehl bán chorvatský Mikuláš Gara. Jen nesvornosti magnátů, kteří se nemohli shodnouti o osobě nového krále, jakož i pomoci sedmihradského vévody Stibora ze Stibořic a svého bratra Václava IV., jenž Mikuláši Garovi zapsal roční plat 1000 dukátů, měl Sigmund děkovati, že dostal se na svobodu a na sněmu v Pápě (27. říj. 1401) smířil se s magnáty. Tyto události zase na čas sjednotily Sigmunda s Václavem ke společnému hájení lucemburských zájmů v Německu. Václav chystaje se ke korunovační jízdě do Říma ustanovil Sigmunda správcem království Českého i vikářem v Německu (4. ún. 1402). Ale shoda se brzy porušila z příčin nedosti známých a Sigmund dal v Praze svého bratra zajmouti (6. břez. 1402) a později (v čnu) odvedl jej do Rakous vyhlašuje, že chce jej dovésti do Říma ke korunovaci. S tohoto úmyslu-byl-li opravdový-musilo však sejiti pro smrť italského přívržence Václavova, Jana Galeazza Viscontiho a Sigmund odevzdal jatého bratra ke střežení do Vídně. Chtěje pak potlačiti odpor, jenž se zvedl proti němu v Čechách po zajetí Václavově, přitáhl v prosinci s uherským vojskem znovu do Čech a dobyl tu hlavního sídla odporu, Kutné Hory. Na to musil spěchati do Uher, kde Ladislav Neapolský, podporován papežem Bonifácem IX., obnovil nároky Anjouského rodu na korunu uherskou a zmocniv se značné části říše dal se arcib. ostřihomským korunovati v Zadru na král. Uherské (5. srp 1403). Sigmund však přece pomocí Stibora ze Stibořic vypudil Ladislava ze země a pomstil se pak Bonifáci IX. tím, že zapověděl pod ztrátou hrdla i statků přijímati od římské kurie jakékoli úřadní listiny neb církevní hodnosti, ustanovil, že právo obsazovati círk. praebendy náleží králi a zakázal odváděti jakékoli platy do komory papežské. S Václavem IV., jemuž se mezitím podařilo z Vídně prchnouti, Sigmund se smířil (1404). Po smrti Ruprechta Falckého byl Sigmund hlasy falckým, trevírským a braniborským zvolen za krále německého (20. září 1410); když pak smrtí markr. Jošta odpadl mu sok, smluvil se s Václavem v ten smysl, že ponechá Václavovi titul i klenoty říšské, že bude s ním se děliti o říš. důchody a pomáhati mu k dosažení koruny císařské, a byl pak novou volbou ve Frankfurtě jednohlasně uznán králem římským (21. čce 1411). Braniborsko, které smrtí Joštovou znova mu připadlo, zastavil ihned Bedřichovi, purkr. norimberskému, který při volbách byl jeho horlivým agentem. R. 1412 Sigmund přišel do Italie s tím úmyslem, aby tam válčil s Benátkami, jež byly od Ladislava Neapolského odkoupily Zader a přilehlé kraje dalmatské; nepořídil však ničeho, protože Benátky byly smluveny s Habsburky i Polskem. S větším zdarem potkala se jeho snaha o odstranění církevního schismatu. Přiměl pap. Jana XXIII. ke svolání koncilu do Kostnice a vymohl od něho slib, že osobně se tam dostaví. Sigmund agitoval pak pro četnou návštěvu koncilu ve všech křesťanských zemích; vyzval také Husa, aby dostavil se na koncil ke konečnému rozhodnutí svojí pře, a dal mu také k tomu cíli glejt. Sigmund dav se 8. list. 1414 korunovati korunou německou přibyl sám do Kostnice (25. pros. 1414). Sigmund na koncilu sledoval hlavně jeden plán, odstranění schismatu, a pro něj pracoval vskutku horlivě. Jeho zásluhou bylo, že koncil po útěku Jana XXIII. se nerozprchl. Svým osobním zakročením vymohl v Narbonně, že panovníci navarrský, kastilský a aragonský se odřekli svého papeže Benedikta XIII. a obeslali koncil, který odtud představoval vskutku jednotu křesťanstva. Tímto zdarem podnícen Sigmund odcestoval do Paříže a do Londýna, aby přivodil smír mezi Francií a Anglií, avšak to se mu nepodařilo. Sigmund dokonce v Canterbury (15. srp. 1416) uzavřel s Anglií smlouvu na výboj i odboj proti Francii. Vrátiv se do Kostnice (v led. 1417) Sigmund snažil se o to, aby před zvolením nového papeže koncil se postaral o důkladnou mravní nápravu v církvi, avšak odpor většiny koncilu zmařil tento jeho plán. V záležitosti Husově byl Sigmund koncilu po vůli, nechtěje, aby strana kuriální z jeho ochrany vzala si záminku opustiti-a tím zmařiti-koncil, jak už byla hrozila. Sigmund ostatně sám Husovým přívržencem nebyl. Po skončení koncilu naléhal na Václava IV., aby netrpěl v zemi kacířství. Sigmund netušil, jakého rozsahu nabyl husitismus v Čechách, proto také stav se po náhlé smrti bratrově jcho dědicem nepřijel do Čech, nýbrž svěřil královně Žofii vladařství a sám zanášel se přípravami k válce s Turky. Teprve nové poplašné zprávy z Čech přiměly jej k tomu, že přijel do Moravy. Požadavky českých husitů, aby je nechal při jejich novotách, Sigmund zkrátka odmítal a žádal bezvýminečné podrobení. Na zač. r. 1420 byl ve Vratislavi, kde vynesl ve při Německého řádu s Polskem stranický rozsudek ve prospěch řádu; tu dal také popraviti pražského měšťana Jana Krásu pro husitské kacířství (15. bř.) a dva dni na to prohlásiti bullu Martina V. vyzývající k výpravě křížové proti Čechům. Tím začaly dlouhé boje husitské, jež pro Sigmunda byly zároveň bojem o panství. Obležení Prahy (od 28. čna do 30. čce 1420) za pomoci velkého vojska křižáckého bylo zmařeno porážkou na Vítkově (14. čce);-Sigmund mohl jen použíti té okolnosti, že hrad Pražský byl v jeho rukou, ke korunovaci (28. čce). 1. list. utrpěl novou porážku pod Vyšehradem, v lednu 1421 s novým vojskem pokusil se zničiti husity v záp. Čechách, ale po marném obléhání kláštera kladrubského ustoupil před silnějším vojem Žižkovým. V březnu pak odjel z Čech, aby chystal ve spolku s něm. knížaty novýkombinovaný útok na Čechy, k němuž vsak Sigmund přišel pozdě, až když Němci odtáhli zase ze země. Dostal se do Kutné Hory, ale 6. led. 1422 nedovedl zabrániti všeobecnému zmatku, jenž nastal v jeho vojsku náhlým přitažením Žižkovým, a dal se na rychlý ústup, jenž skončil porážkou u Něm. Brodu (8. ledna). Sigmund sám od té doby do Čech nepřišel po celé trvání války a také tu od většiny národa za krále nebyl uznáván, jak usneseno na sněmu v Čáslavi (7. čna 1421); za to Moravu, Slezsko a Lužici dovedl sobě udržeti v poslušnosti. Sigmund staral se od té doby spíše vyjednáváním dobýti si v Čechách uznání hledě získati si hlavně stranu mírných kališníků. Sigmund v těchto letech byl i jinde mnoho zaměstnán. Vedl válku s Turky, kteří ho při obléhání Golubce v Srbsku přepadli a málem zajali (1428); stál v napiatém poměru k Polsku, od něhož byl ohrožován v Čechách a které hleděl seslabiti podporováním Něm. řádu a separatistických snah Vitolda Litevského. V Německu chtěl zvelebiti pokleslou moc královskou opíraje se proti zvůli knížat o města říšská, ale nenašel u nich porozumění. V pozdějších letech pro zaneprázdnění ve vlastních zemích přicházel do Německa jen zřídka ponechávaje knížatům samotným starost o udržení říšského míru a o boj s Čechy, kteří od r. 1426 přešli k offensivě. Málo již důvěřuje v úspěchy válečné, Sigmund vyjednával na jaře r. 1429 s husity v Prešpurce, ale po nezdaru jednání ještě jednou odhodlal se k válečnému tažení. Přišed r. 1430 do Němec umluvil na sněmě v Norimberce (ún. 1431) křížové tažení; v květnu na to však znova na sjezdu v Chebu chtěl v poslední chvíli ujednati pokoj a přiměti Čechy k tomu, aby ve věcech náboženských svěřili se rozsudku koncilu, v Basileji se shromažďujícího. Výpravy křížové (v srpnu) Sigmund se osobně nezúčastnil a po porážce u Domažlic opustil Německo pospíchaje do Italie, kam pudila jej dávná touha získati koruny císařské. Korunovace dosáhl (31. kv. 1433) a pobyv dva měsíce v Římě přibyl do Basileje (11. říj.). Sigmund doufal v blahodárné působení basilejského koncilu a proto stál na jeho straně proti papeži, jenž koncil chtěl rozpustiti; také se mu podařilo obě strany smířiti (1434), ale po krátkém pobytu Basilej opustil nejsa spokojen s malou činností koncilu ve věci církevní reformy (12. kv. 1434). Hlavní starosti Sovou v té době bylo dosíci od Čechů uznání. Proto naléhal na smír husitů s církví a horlivě prostředkoval v tom smysle na říš. sněmě v Řezně a potom na sjezdu v Brně (v čci 1435). Sigmund nešetřil při těchto jednáních sliby navzájem si odporujícími; v Brně slíbil poslům českým splnění nejen všech jejich požadavků politických (zákaz půhonů před cizí soudy, vyloučení cizinců z úřadů a pod.), ale i náboženských (volba arcibiskupa a dvou biskupů od sněmu, svěcení žáků pod obojí od katol. biskupů atd.); když však z toho legáti koncilu brali pohoršení, prohlásil jim v Stol. Bělehradě, že nebude se vkládati do věcí víry. Tímto slibováním na obě strany podařilo se mu konečně sjednati smír husitů s církvi v Jihlavě (5. čce 1436). Vydav pak Čechům potvrzení jejich svobod (20. čce) byl od nich za krále přijat (25. čce) a uveden do Prahy (23. srp.), kde přijal holdování a jmenoval nejv. úředníky. V ohledu náboženském Sigmund jal se v Praze prováděti politiku reakční, již nejtíže pocítili horliví kališníci. Rokycana zbaven fary týnské, Payne vypověděn a mírný Křištan z Prachatic zvolen administrátorem pod obojí (11. čna 1437). S Tábory sjednán také smír, tvrdošíjně odporující Sion dobyt a Roháč z Dubé popraven (9. září). Tato reakce vzbudila v zemi nespokojenost, jíž výraz dal na sněmu (30. září) Diviš Bořek z Miletínka v mnohých žalobách na Sigmunda. Sigmund zachvácen chorobou pomýšlel v té době zajistiti nástupnictví svému zeti Albrechtu V. Rakouskému; tomuto úmyslu však nepřála jeho choť Barbora Celjská a Sigmund obávaje se dorozumění strany Celjských se šlechtou českou, opustil Prahu (11. list.). Na cestě do Uher zemřel ve Znojmě.-Sigmund byl dvakráte ženat; první choť, Marie z Anjou zemřela r. 1395; s druhou, Barborou Celjskou oženil se r. 1408. Měl jedinou dceru z druhého manželství, Alžbětu, provdanou za Albrechta V. Rakouského (1422), jemuž Sigmund byl 4. říj. 1423 odevzdal Moravu v léno a jejž zároveň ustanovil za svého dědice.-Nejobšírnější, ač už poněkud zastaralou, monografii o Sigmundovi napsal Aschbach (Gesch. Kaiser Sigmund, Hamb., 1838-45, 4 d.). Ostatní díla menšího rozsahu v Dahlmann-Waitzově Quellenkunde. Regesta Sigmundova vydal W. Altmann, Urkunden K. Sigmund Inšpr. (1897-1900). J. F.

Související hesla