Zinek

, zincum, značka Zn – chemický prvek z II. B skupiny periodického systému. Protonové číslo 30, relativní atomová hmotnost 65,38, teplota tání 419 °C, teplota varu 907 °C, hustota 7,14•103 kg•m–3. Objeven v roce 1530. Modrobílý lesklý kov. Vyrábí se ze sfaleritu ZnS. Používá se na výrobu galvanických článků, v metalurgii zlata a stříbra, jako redukční činidlo, k povrchové úpravě plechů, k výrobě slitin (mosazi) aj. Ze sloučenin jsou důležité např. oxid zinečnatý ZnO (zinková běloba), síran zinečnatý ZnSO4•7 H2O (bílá skalice).

Ottův slovník naučný: Zinek

Zinek a jeho sloučeniny. Chem. značka a atom. váha Zn = 65,4 (O = 16). Ač rud zinkových používáno bylo jíž ve starověku k výrobě mosazu, o kovovém zinku – a jak se zdá, ještě orientálního původu – zmiňuje se v XVI. stol. po prvé Paracelsus. V Evropě, v Anglii počato s výrobou zinku v polovici XVIII. století. V přírodě zinek ryzí nachází se velmi zřídka, sloučeniny zinku: sirník, uhličitan, křemičitan, kysličník ve formě rud tvoří místy značnější ložiska (Čechy, Horní Slezsko, Belgie, Anglie a j.). Výroba zinku děje se hutnicky a řídí se podle složení rud. Kysličník lze přímo redukovati žíháním s uhlím, sirníky a uhličitany se předem praží, ke křemičitanům přidává se kysličník vápenatý. Páry zinku srážejí se v jimadle. Nověji zinek vyrábí se také elektrolyticky. Kovový zinek jest bílý s namodralým nádechem, na lomu krystallinický, jest polymorfní, krystalluje v krychlové a hexagonální soustavě. Za obyčejné temperatury jest křehký, asi při 120° stává se kujným a dá se válcovati, při 200° stává se znovu křehkým a dá se práškovati. Taje při 420° a vře při 950°. Na vzduchu za obyčejné teploty pokrývá se jemnou vrstvou hydroxydu neb uhličitanu zinečnatého. která jej chrání před další oxydací. Při vyšší teplotě shoří na kysličník zinečnatý. V kyselinách solné, sírové i louzích alkalických za tepla se rozpouští. Zinku používá se v podobě plechu (ke krytí), k potahování železa (galvanisované železo), k různým okrasám a k výrobě důležitých slitin (mosaz, tombak, bronz atd.). Zinkový prášek jest působivým redukovadlem. Ze sloučenin zinku důležitější jsou: Kysličník zinečnatý ZnO vyskytuje se v přírodě jako minerál zinkit aneb červeně kysličníkem železitým zbarvený jako červená ruda zinková. Připravuje se uměle žíháním hydroxydu, uhličitanu neb dusičnanu zinečnatého. Na veliko vyrábí se přímo spalováním par zinkových v proudě vzduchu. Jest prášek bílý (nihilum album, lana philosophica), horkem žloutnoucí, při chladnutí opět bílé barvy nabývající. Používá se ho v lékařství a jako krycí barvy »běloby zinkové«. Hydroxyd zinečnatý. Zn (OH)2 povstává srážením roztoků solí zinečnatých žíravinami a jest v nadbytku jich rozpustný. Chlórid zinečnatý ZnCl2 vzniká zahříváním zinku v proudu chlóru neb chlórovodíku, též může býti získán žíháním směsi síranu zinečnatého a chlórídu sodnatého. Z roztoku zinku neb vhodných sloučenin zinečnatých v kyselině solné krystalluje ZnCl2. H2O. Bezvodý chlórid jest látka bílá, nesmírně hygroskopická; používá se ho v chemii k odnímání vody, v chirurgii slouží za leptadlo, má silně vlastnosti desinfekční a za tím účelem upotřebuje se ho k impregnaci dřeva. Sirník zinečnatý ZnS vyskytuje se v přírodě jako sfalerit krychlově, jako wurzit hexagonálně krystallující. Povstává jako bílá sraženina z roztoku solí zinečnatých sirníkem ammonatým, rozpustná v kyselinách minerálních, nerozpustná v kyselině octově. Směs sirníku zinečnatého a síranu barnatého pod názvem lithopon slouží za krycí barvu. Síran zinečnatý, ZnSO4.7H2O, skalice bílá, získává se rozpouštěním zinku v kyselině sírové, nebo ve velkém pražením sfaleritu, vyluhováním zbytku a koncentrováním louhů ke krystallisací. Jest bezbarvý, krystallický, isomorfický se síranem hořečnatým. Používá se ho v lékařství. Dusičnan zinečnatý Zn (NO3) 2.6H2O krystalluje z roztoku zinku v kyselině dusičné v bezbarvých, ve vodě snadno rozpustných krystallech. Uhličitan zinečnatý ZnCO3 v přírodě jako smithsonit, též kalamín jest známý. Uměle při srážení solí zinečnatých uhličitany alkalií tvoří se zásadité uhličitany. Z křemičitanů zinečnatých nejdůležitějšími jsou willemit Zn2SiO4 a hemimorfit Zn2SiO4.H2O. Sloučeniny zinku pevně na uhlí skýtají samotny nebo s uhličitanem sodnatým žíhány v oxydačním i redukčním plamení nálet kysličníku zinečnatého, jenž pokropen byv roztokem dusičnanu kobaltnatého zelená, v roztoku poznáváme je hlavně podle vlastností sirníku a hydroxydu. B. Kužma.

Související hesla