život


1. biologie, filozofie základní kategorie biologie a jeden z nejvýznamnějších pojmů filozofie. V biologickém pojetí jsou pro živé systémy (organismy) charakteristické výměna látková (metabolismus), schopnost reprodukce, schopnost reagovat na vnější podněty a přizpůsobovat se podmínkám vnějšího prostředí. Ve filozofii je život mj. vymezován jako proces mezi zrozením a smrtí, popř. jako protiklad smrti. Člověk je jediný tvor, který si je svého života plně vědom a podrobuje jej reflexi. Z morálního hlediska bývá život většinou považován za posvátný. Viz též vitalismus;
2. různé aspekty lidské existence; společenský život, citový život, sexuální život a podobně.

Ottův slovník naučný: život

Život vyznačuje se zvláštním uspořádáním přeměn látkových, energetických a utvářecích naproti dění v přírodě neústrojné, »mrtvé«. Přeměny látek a energií pozorovatelné u živých těl podléhají nepochybně týmž zákonům, jaké byly a budou zjištěny při fysikálních a chemických dějích v přírodě neživé, neústrojné; avšak právě zvláštní spořádání, »ustrojení« dění odlišuje živé od neživého. K výkladu této organisace životního dění, jíž se zachovává jeho trvání, předpokládáme zvláštní stavbu, strukturu »živé hmoty« jakožto podmínku směřovosti, namířenosti, sjednocenosti, scelení projevů životních: živé tělo odpovídá (reaguje) na vlivy z vnějšku působící projevy látkovými, přeměnami energie (zvláště pohybem) účelně; zvláště pak vynikají utvářecí děje touto vlastností: porušené tělo se hojí, zaceluje, ztracené části po případě dorůstají (regenerují), stavba ústrojů se mění podle změn výkonnosti (přizpůsobování tvarové, výkonné) atd. – Živé tělo jeví se býti nestejnorodým útvarem, z částí značně rozlišených (na rozdíl na př. od krystallů, které rovněž jeví směrové dění, po zkomolení, docelováni a p.). – Trvalý proud přeměn látek a energií může býti na čas zastaven, i nastává »zdánlivá smrť« čili »latentní život«: tak na př. odnětím vody u suchých semen, spor bakterií, vysušených prvoků a j; lze si zobraziti tento stav nataženým hodinovým strojem, jehož kyvadlo jsme zarazili, stačí však náraz na kyvadlo, aby stroj dal se v chod: dodáním vody »oživí« se ústrojenec, zachovavší v sobě způsobilost k projevům dějů pro život význačných. Definitivní přerušení dějů životních zoveme smrtí: můžeme si tu mysliti, že nastalo shroucení oné zvláštní struktury živé hmoty, jež je právě nosičem dění životního. – Usmrcené tělo skládá se z mnohých složitých látek, jež jinak v přírodě se nevyskytují a z nichž některé jen pokročilá intelligence chemikova dovede sestrojiti. – Živé tělo roste z látek zcela nepodobných živému tělu, sloužících takřka jen za surový materiál, z něhož se buduje stavba živé hmoty. – Veliká většina živých těl roste a vyvíjí se po jistou dobu, načež po jistém období »dospělostį dostavují se příznaky »opotřebování«, kažení, zhoršování ústrojů – stárnutí (»degenerace«); přirozená smrť (obyčejně však násilná smrť předčasná, u člověka nákazou osláblého těla nebo puknutím degenerovaných stěn cevních v mozku atd.) ukončuje život; v potomstvu – odloučených to a zrostlých částicích těla – Život však pokračuje. Délka života kolísá velmi značně u různých skupin tvorstva; někteří obratlovci dožijí asi věku až i několika set let (želvy, havrani a j.), kdežto mnozí bezobratlí maji život několikadenní. – Mluvívá se o »nesmrtelnosti prvoků«: na př. nálevník doroste jisté velikosti, i rozdělí se ve dva jedince malé, kteří opět dorůstají atd., takže v několika dnech z původního jedince lze jich dostati při vhodných podmínkách nesčetné množství, aniž zůstávají mrtvoly; avšak ukazuje se, že toto množení nejde do nekonečna: po jistém počtu opětovaných dělení nálevníci posbývají schopnosti dál se děliti a konečně kultura za příznaků »stařecké« degenerace vymírá, leda že se dá příležitost ke konjugaci s jedinci jinými; tato konjugace záleží v částečném splynutí dvou jedinců, takže dochází k jakémusi »omlazení« a umožnění nového cyklu dělení. – U vyšších živočichů mluvívá se o rozplozovacích nebo »zárodečných« žlazách jakožto protivě ostatních ústrojů těla, »somatických«: tělo samčí nebo samičí může býti pokládáno za dočasného nosiče »zárodečné plasmy« samčích žlaz pohlavních (varlat) nebo samičích (vaječníků); z nich vznikající vajíčka a spermie (chámové tělísko) splynutím – při oplození – dají zárodek znenáhla se vyvíjející v nového jedince, kdežto těla rodičů umírají. Žlázy pohlavní chovají takřka »nesmrtelnou plasmu zárodečnoų, kdežto těla chovající tyto žlázy hynou, s nimi ovšem násilně zacházejí i žlázy pohlavní; avšak »plasma zárodečná« žije dále v pohlavních žlazách potomků, jejichž »somatické částį jsou opět jen krátkověkými nosiči jejími. Smrť somatických částí byla by důsledkem jejich rozlišení v rozmanité zvlástní ústroje, kdežto plasma zárodečná, zůstávajíc nerozlišenou, je potenciálně »nesmrtelná«. – Avšak rozdíl mezi somatickými částmi a zárodečnou plasmou je hlavně jen u vyšších živočichů nápadně vyvinut; u nižších a u rostlin tento rozdíl mizí, takže kterákoli čásť těla může po odloučení vyvinouti se v nového jedince. Dr. E. B.

Související hesla