Zoologie

, vědní obor, který zkoumá tělesnou stavbu a způsob života živočichů a řadí je do systému vypracovaného na základě současných znalostí o vývoji a příbuzenských vztazích jednotlivých druhů a skupin; (z řeckého zoo zvíře a logos věda).

Ottův slovník naučný: Zoologie

Zoologie (z řec.) jest věda pojednávající o živočišstvu v nejširším smyslu. Jako v botanice mající na zřeteli studie o rostlinách jakožto součástí říše ústrojenců, mezi něž i zvířata náležejí, jest možno v zoologii podrobnější rozbor jednotlivých nauk provésti v témže smyslu, a proto označeny jsou oddíly zoologie i stejnými názvy vědeckými. Pokud přihlížíme ke stavbě těla a rozboru ústrojů jednotlivých, vzniká tvarosloví (morfologie), máme-li na mysli jejich úkony během živobytí, fysiologie. Poněvadž stavba jednotlivých zvířat jest rozmanitější než v říši rostlinné, není divu, že studium poměrů jejich roztříštilo se v řadu jednotlivých odborův a že příslušná literatura vzrostla do míry obrovské. Tak prvý z uvedených odborů zahrnuje nejen rozbor ústrojnosti celkové (anatomie či zootomie), ale i jednotlivých ústrojův až k pletivům (histologii). Ve druhém odvětvi, jde-li o zjevy, jejichž podklad vykládá lučba nebo přírodozpyt, vzniká zoochemie a zoofysika, jež zahrnovány ještě všeobecně v rozsah biologie jakožto nauky o životních projevech, jež objevují se též u rostlin. Nemenší rozmanitosti doznává i nauka o vývoji zvířat (embryologie), ať již máme na mysli jednotlivce (ontogenie) neb celou řadu živočichů navzájem příbuzných (fylogenie). Všechna uvedená odvětví mohou se státi po stránce methodologické naukami srovnávacími (na př. srovn. anatomie, histologie, fysiologie, embryologie), vztahují-li se k většímu počtu skupin živočišných, aby mohly býti vystiženy společné znaky i zjevy. Nejstarším odvětvím jest pak zoologie popisná n. soustavná (systematika), jež přihlížela s počátku jen k zevním znakům odlišným – jak byla již v starověku řeckém pěstována – a teprve později, když byla zvířata pitvána, i ke vnitřní ústrojnosti. Na základě shodných znaků, pokud byly dědičně přenášeny a ustalovány, stanoveny byly základní pojmy soustavné, na př. druhu a rodu. Hlavní snahou systematiků jest pak podati přesný popis živočicha, aby mohl býti kdekoliv a kdykoliv poznán, tak že musí stavěti na poznatcích morfologie a anatomie, méně již histologie neb fysiologie. Úkolu tomu nápomocny byly především sbírky různě upravené buď soukromé neb v ústavech zvláštních, jež přezvána zoologická musea a umístěna dnes ve hlavních městech jednotlivých zemí i sem tam jako soukromá (na př. v Hluboké z panství kníž. Schwarzenberka, okeanografické v Monaku a j. v.). Jednotlivé části popisné zoologie došly u sběratelů přírodnin větší obliby a tak mluví se zvláště o ornithologii jako nauce o ptactvu, ichthyologii (o rybách), entomologii (o hmyzu i členovcích vůbec), malakozoologii (o měkkýších), helminthologii (o hlístech), protistologii (o prvocích) a j. v. S rostoucími vědomostmi o cizích krajinách vznikaly i podrobnější známosti o zvířenách tamních a srovnávány byly zvláště v odvětví zeměpisu živočišného (zoogeografie) na rozdíl od místního rozšíření, o němž jedná chorologie neb o podmínkách bytování t. zv. oikologie. Při studiu vrstev zemských shledány byly i zbytky zvířat předvěkých buď úplně neb částečně zachovalé, jež tvoří obsah vědy palaeontologické (palaeozoologie, na rozdíl od fytopalaeontologie ku předvěkým rostlinám se vztahující), jejíž doklady podporují ve mnohém názory o fylogenii živočišné. Uvedená odvětví zahrnována jsou též v rozsah všeobecné zoologie oproti podrobné (speciální), již stává se soustavná zoologie ve smyslu užším. Pokud jsou poznatky zoologické zpracovány pro potřeby praktického života, nabývá zvláštního významu na př. hospodářská zoologie (s odvětvím vztahujícím se na škůdce plodin neb zvířat domácích – označovaným jako fytopathologie i zoopathologie), neméně i lesnická, lékařská (až lekárnická), technická, obchodní až i osadní zoologie Na vrchol soustavy živočišně zařazen byl již Linnéem člověk do řádu Bimana, ježto ústrojnost jeho shoduje se s nejdokonalejšími ssavci, ale podrobnější studium bývá vyňato z oboru zoologie a jako tělověda v nejširším smyslu stalo se základem věd lékařských neb jako anthropologie a národopis bývá uváděno v poměr k vědě dějepisné a zeměpisné. Nejstarší zkušenosti a vědomosti o živočišstvu srovnány byly Aristotelem v pevnou soustavu, jež v pozdějších dobách římských doplňována byla na př. Pliniem, aneb ve středověku arabskými učenci a známým spisovatelem Albertem Magnem. Teprve po objevných cestách mořeplavců rozmnožily se vědomosti o cizokrajných zvířatech, a když vynalezen drobnohled, podány Leeuwenhoekem, Malpighim, později Swammerdamem a Redim základy k výzkumu drobného světa živočišného sladkovodního i mořského a pokrok zoologie spěl rychlými kroky ku předu, neboť účastnili se ho zástupci všech téměř národův evropských. Když byl pak Johnem Rayem (v XVII. stol.) stanoven pojem druhu, sestavována již větší soustavná díla o jednotlivých skupinách, jejichž zástupci mohli býti snadno sbíráni (obratlovci, měkkýši, členovci), a zjednán tak podklad pro nejdůležitější díla, jež počal vydávati K. Linné, když byl upravil vědecké názvosloví (na pojmu druhu a rodu) i srovnal vyšší pojmy soustavné. Řada spolupracovníků z konce XVIII. stol. a na začátku XIX. stol. pomáhala nejen ve studiu systematickém, ale rozšiřovala i rozsáh zoologie na půdu morfologie, anatomie a j. oborů již uvedených. Jméno J. Cuviera, jenž živočišstvo rozdělil na 4 typy, položil důraz na nezměnitelnost stvořených druhů i zjednal základy pro morfologii a palaeozoologii, pojí se ke jménu krajana J. Lamarcka jako zakladatele školy filosofické, jenž proti mínění předešlého badatele poukazoval více na zjevy přizpůsobení a výběru přirozeného. Baerem, Wolfem a Purkyní položeny základy k vývojezpytu, Schleidenem, Schwannem k histologii, Joh. Müllerem a Purkyní k fysiologii, Owenem, Milne-Edwardsem, Steenstrupem, Sieboldem, Huxleyem, Gegenbaurem, Haecklem k morfologii a srovnávací anatomii, L. Agaszizem, Schmardou, Forbesem a A. Wallacem k zeměpisu živočišnému. Vstoupivši tou dobou v život vědecké společnosti podporovaly podrobnější výzkum jednotlivých krajů; rovněž i u zakládaných museí vznikající pracovny odborníků (na př. u Jardin des plantes v Paříži, v britském museu londýnském a j. v.), později i zoologické ústavy při vysokých školách staly se semeništěm čilého rozvoje ve vědě zoologické. Kromě velikých soustavných prací vydávaných od společností vědeckých a ústavů neb soukromě, uveřejňovány byly i podrobnější menší studie a to buď ve sbornících akademií anebo v odborných časopisech, jejichž význam stal se pro mnohá odvětví směrodatným. Uvádíme např.: Troschelův »Archiv für Naturgeschichte«, Sieboldův »Zeitschrift f. wissensch. zoologie«, »Annales des sciences naturelles«, »Annals and magazine of natural history«, Müllerův »Archiv f. Anatomie und Physiologie«, »Proceedings and Transactions of Zoological Society at Londo◁, jejichž počátky spadají do prvé polovice XIX. stol. a jsouce přístupny příslušníkům ostatních evropských národností, pokud podobných sborníků neměly, staly se nejdůležitějšími činiteli v rozvoji vědy zoologické i svými kritickými přehledy soudobé literatury (t. zv. Jahresberichty Soustavné názory byly doplňovány tak, že na počátku 2. pol. XIX. stol. místo čtyř Cuvierových typů rozeznávalo se jich již 7 (nově červi, láčkovci, prvoci). Největší rozmach nastal v zoologii po r. 1859 kdy Ch. Darwin vydal svůj spis o původě druhů, v němž na místě mínění o neměnitelnosti typů poukázáno jest v duchu Lamarckových a Saint-Hilaireových myšlenek na schopnost měnlivosti druhů vlivem přirozeného výběru a boje o život. Volně badající přírodozpytci rozdělili se jednak na šiřitele těchto theorií (descendenční i selekční), jednak odpůrce a obojí snášeli důvody, tak že zavládla zvláště horečná činnost ve všech odvětvích zoologie a vznikla i rozsáhlá literatura jen o těchto otázkách. Vydatnou podporu poskytl darwinismu professor university jenské A. HaeckeI četnými odbornými i populárními spisy s celým štábem spolupracovníků vědeckých. Nemenší vliv měly pak vědecké výpravy směřující k prozkoumání zvířeny mořské a jejích podmínek životních, z nichž přední zásluhy ziskala anglická »Challengerovæ na své cestě kolem světa (1373 – 76). Výsledky její obsaženy jsou ve 32 svazcích neb 32 zprávách na 2600 tabulích. Pozdější i dřívější výpravy zoologické měly již úkoly podrobnější a účastnily se jejich nákladů téměř všechny státy evropské i americké. Zároveň hojně opatřené ústavy zoologické při vysokých školách i při velikých museích pod správou vynikajících odborníků přispěly vydatně pracemi žáků svých k rychlému rozvoji literatury, že jest přehled její až obtížný. Záslužnými proto zůstanou díla L. Agaszize, jenž podal bibliografii zoologickou (Lond., 1848 až 1854), Engelmannova (až do r. 1846); pozdější pak literaturu zpracoval Carus a Engelmann (do r. 1860), Taschenberg (do r. 1880). Jinak sleduje rozvoj její časopis založený V. Carusem (autorem dějin zoologie z r. 1372) »Zoologischer Anzeiger«, jenž vychází od r. 1878 v Lipsku a uveřejňuje soudobý přehled všech prací zoologických i drobnější zprávy autorů ve čtyřech hlavních evropských jazycích (angl., franc., ital. a něm.). Srovnávati a krátké přehledy neb obsahy zool. studií podávati převzal r. 1896 mezinárodní ústav zařízený v Curichu H. H. Fieldem jako Concilium bibliographicum, jenž vydává ročně svazek »Bibliographia zoologicæ připojovaný též k »Zool. Anzeigerų. Jiný starší podnik soustavu zool. přesně provádějící jest Bronnův »Klassen und Ordnungen des Tierreichs« od r. 1860 vycházející a stále doplňovaný. Zmínky zasluhují dále zool. společností něm. založený sborník »Tierreich«, kde mají býti srovnány přesné popisy všech posud známých druhů, neméně i veliké dílo franc. I. Delagea a Hérouarda »Traité de la zoologie concrète«, jakož i souborné angl. dílo »The Cambridge Natural History« vydávané od S. F. Harmera a A. E. Shipleye (v 10 svazcích). Rovněž přibylo i odborných časopisů; k uvedeným lze ještě připojiti: »Jenaische Zeitschrift für Naturwissenschafte◁, »Archiv f. mikrosk. Anatomie«, »Archives de biologie«, »Archives de zoologie expérimentale et générale«, »Biologisches Centralblatt«, »Morphologisches Jahrbuch«, »Quaterly journal of microscopical science«, »Novitates zoologicae«, »L'année biologique« a j. v. řízené vesměs vynikajícími odborníky evropskými. Objevila se dokonce i potřeba o článcích v různých časopisech i sbornících společností vědeckých uveřejňovati přehledy i výtahy (»Zool. Jahresberichty« ze zool. stanice neapolské, »Zool. Centralblatt«, »Zoological Record« a pod.) – neboť i jednotlivá odvětví i převládající směry mají již své časopisy (na př. »Zeitseh. f. wiss. Mikroskopie«, »Archiv für Entwickelungsmechani▽, »Archiv für Protistenkunde«, »La Cellule«, »Archives de parasitologie«, »Archiv f. Hydrobiologie«, »Biometrikæ – a četné časopisy ornithologické, malakozool., rybářské, entomologické ve všech hlavních řečech, ani českou nevyjímaje). Mohutný rozvoj zoologické literatury naznačuje nejlépe počet čísel v uvedené švýc. bibliografii, jenž činil v prosinci 1907 99.000, tak že průměrně na rok připadá 9000 prací a článků zoologických. Jakkoliv zmíněné zámořské výpravy objevily velmi mnoho mořských obyvatelův a seznámily nás s jejich poměry životními, nepostačily rostoucím potřebám vědeckým, kdy bývá třeba hojné zásoby živých zvířat k řešení otázek anatomických a zvláště vývojeslovných. Proto založeny byly na přístupných místech pobřeží mořského vědecké ústavy, t. zv. zoologické stanice. Prvým ústavem toho druhu stala se stanice v Neapoli r. 1872 zřízená něm. zoologem A. Dohrnem jako mezinárodní, ježto náklad z části hradily i některé státy evropské zaplacením stálých míst. Podle vzoru jejího zařizovány jsou i v jednotlivých zemích podobné ústavy na pobřeží mořském, tak že Francie sama má jich 10, Anglie 4 a 1 v Indii, též Japan (v Tokiu), ano i Španělsko (v Santanderu). Rakouská stanice jest v Terstu (od r. 1376), německá pak v Rovinji (jinak na Helgolandě a v Kielu). Neapolská stanice vydává »Mittheilunge◁ a veliké dílo: Fauna und Flora d. Golfes von Neapel, ostatní pak zprávy neb menší sborníky. (Podrobnější zprávy sdělovány občas v časopisech přírodovědeckých; viz též pojednání »O zool. ústavech a stanicích« v progr. jičínské reálky z r. 1901.) Zájem probuzený studIem mořského obyvatelstva, pokud tvoří t. zv. plankton, přenesen byl též na zástupce sladkovodní, pro jejichž studium zřizovány ústavy podobné. Z návodu prof. A. Friče zřízena byla podobná stanice přenosná komitétem pro výzkum Čech (nyní v Poděbradech umístěná) a teprve později Zachariasem v Ploně jako státní ústav. V Sev. Americe známa jest: Illinois' state laboratory of nat. history řízená A. Forbesem s větším počtem odborníků. Tyto vydávají též sborníky a důležité práce. Zmínky zasluhuje též limnologická stanice na řece Volze u Saratova a stanice pro výzkum dunajského živočišstva v Lunzu u Vídně. Jiné ústavy s týmž účelem jsou ve Francii, Skotsku, Rusku, Švédsku, Hollandsku a zvláště v krajinách jezerních Sev. Ameriky. Výtěžky pozorování těchto sdělovány jednak ve vlastních zprávách neb v »Zool. Anzeigerų a založen konečně i časopis »Annales de biologie lacustre« (vyd. E. Rousseau v Brusselu) a »Archiv für Hydrobiologie« (vyd. O. Zacharias ve Štutgartě). O české zoologii uveřejněno bylo již několik přehledných článků, na př. v »Živě« I. roč. (z r. 1891): Dnešní stav zoografie české od prof. Vejdovského, v článku Čechy v Ottově Slovníku naučněm a v »Památníkų Čes. akademie r. 1898 od prof. F. Bayera, z nichž vysvítá, jak skrovně byly počátky zoologie v zemích Českých. Zásluhy Preslovy, Purkyňovy a jejich žáků neb následovníků zůstanou stále vzornými, ač mnoho prací českých badatelů bývá uveřejňováno v řeči německé a jiné. Když pak ustaven byl po letech šedesátých XIX. stol. komitét pro přírodovědecký výzkum Čech, zpracována byla zvířena česká v jednotlivých monografiích a činnost odborníků soustřeďovala se v pracovnách Musea král. Českého, byť i sem tam znatelný byl vliv něm. prof. univers. Bedř. Steina. Po zřízení českých stolic univ., kde zoologie svěřena prof. A. Fričovi, rozvrženo studium zoologické i sběratelské mezi jednotlivé odborníky, kteří později i na venkově působili jako učitelé na středních školách. Když byl zařízen ústav srovnávací anatomie a embryologie prof. F. Vejdovským, spěl rozvoj české zoologie rychleji ku předu, jednak celou řadou publikací vlastních, jež získaly pozornost odborníků v cizině, jednak studiemi žáků v ústavě. Tyto byly uveřejňovány nejprve ve »Věstníku král. spol. nau▽ (od r. 1886) neb v cizojazyčných časopisech a později zvláště vydávány jako sborníky »Práce z ústavu srovn. anat.«. V nich zpracováno nejen velmi mnoho zvířeny české, ale řešeny i podrobnější otázky morfologické, anatomické i histologické, tak že pěstění vědecké zoologie české nezůstává pozadu za poměry v jiných zemích, kde je s dostatek postaráno o vysoké školy a jejich ústavy. Prvý odborný list přírodovědecký »Živæ, později »Vesmír«, obnovená »Živæ (od r. 1891 nákladem J. Otty), »Přírodæ (moravská), »Časopis spol. entomologické«, neméně i hojné populární spisy, překlady vynikajících děl (na př. Brehmův »Život zvířat«), dále pak učebnice (zvláště Všeobecná zoologie od prof. Vejdovského) i práce uveřejňované ve spisech Čes. akademie rozšířily velmi mnoho vědomostí zoologických, tak že poskytují hojně podnětů k dokonalejšímu poznaní zvířeny české. Sek.

Související hesla