Žukovskij Vasilij Andrejevič

, ruský básník, literární kritik a překladatel. Jeho rané básně jsou poznamenány sentimentalismem, např. Vesnický hřbitov a další. Později se stal jedním ze zakladatelů ruského romantismu. Psal poezii plnou melancholie, snění a romanticky přepracovaných národních pověstí. Je autorem balad Ludmila, Světlana, Ondina. Překládal z antické, německé a anglické literatury (Homér, F. Schiller, G. G. N. Byron).

Ottův slovník naučný: Žukovskij Vasilij Andrejevič

Žukovskij: Vasilij Andrejevič, básník rus. (* 29. led. 1783 ve vsi Mišenské tulské gub. – † 7. dub. 1852 v Baden-Badeně), otec jeho byl starý statkář A. J. Bunin a matka – zajatá turecká dívka, kdežto jméno dostal po svém kmotrovi Andreji Grigoroviči Žukovském. Před narozením Žukovského postihlo rodinu Buniných neštěstí, v krátké době zemřelo jim šest dítek, i rozhodla se Marie Grigorjevna Bunina, že přijme mladého Žukovského do rodiny a vychová jej jako vlastního syna. Žukovskij stal se brzo miláčkem rodiny. Do školy chodil v Tule, ale když mu bylo 11 let, vyloučili jej ze školy pro neschopnost. Tehdy zůstal v rodině jedné z dcer Buninových, Juškové v Tule, a jeho společnici od té doby byly téměř výhradně dívky, což nezůstalo bez vlivu na jeho měkkou povahu. Dům Juškové byl střediskem duševního života městského a domácí paní měla kolem sebe četnou družinu literárních a hudebních nadšenců. Když bylo Žukovskému 14 let, byl dán do šlechtic. universitního pensionátu, kde strávil 4 roky. Ač velikých vědomosti tam nenabyl, přece tam vznikly jeho náklonnosti k literatuře, neboť žáci scházeli se na večírcích, kde předčítali své literární pokusy. Zde seznámil se s Bludovem, Daškovem, Uvarovem a j. Z kroužků vznikla literární společnost »Sobranije«, se stanovami úředně schválenými. Prvním předsedou byl Žukovskij, který otiskl první práci svou r. 1797 (Mysli pri grobnicě za příčinou smrti V. A. Juskové). Za svého pobytu v pensionátě vytiskl mimo jiné: Majskoje utro (1797); Dobrodětělj (1798); Mir (1800); K Tibullu (1800); K čelověku (1801). Již v těchto pracích převládá melancholický tón, jenž sice byl tehdy v literatuře oblíben vlivem Karamzinovy povídky »Bědnaja Lizæ, ale který u Žukovského vyplýval z jeho poměrů rodinných: matka jeho byla sice v rodině Buniných milována, ale přece měla postavení podřízené, otce svého skoro vůbec neznal a nikdy nemluvil o něm. V pensionátě přeložil také Kotzebuův román Maljčik u ručja (Moskva, 1801). Když opustil ústav, vstoupil k úřadu, ale brzy zanechal služby a usadil se v rodišti. Do vsi odvezl si z Moskvy celou knihovnu spisů domácích i cizích a jeho povídka Vadim Novgorodskij (1803) nasvědčuje, že se pilně zabýval rus. dějinami. Za pobytu na vsi (1802 – 08) Žukovskij tiskl málo, ale přece vzbudil pozornost parafrasí Grayovy Elegie na hrobkách veských (Seljskoje kladbišče). Tou dobou napsal pod vlivem zmíněné povídky Karamzinovy román Marjina Rošča a r. 1806 vzbudil pozornost proslulou nadšenou básní Pěsňa barda nad grobom slavjan-poběditělej. R. 1808 objevilo se konečně jeho zpracování Bürgerovy »Leonory« pod názvem Ljudmila, kterou uveden do rus. literatury nový živel – romantismus. Žukovského vábila z romantismu nejvíce záliba pro šedý středověk se zaniklým světem jeho pověstí a podání. Úspěch básně nadchl Žukovského k četným překladům a parafrasím. Nejvíce tlumočil básníky německé a nejlepší překlady pořídil ze Schillera. Z původních jeho básní spadají do té doby Gromoboj a první čásť básně Dvěnadcať spjaščich děv. Vedle toho napsal několik úvah prosou. V l. 1809 – 10 redigoval »Věstnik Jevropy« a přesídlil za tou příčinou do Moskvy. Ale odevzdav redakci Kačenovskému, usadil se opět na vsi, kde věnoval se sebevzdělání zejména ve všeobecných a rus. dějinách. Tou dobou však zamiloval se vášnivě do své žačky a sestřenice M. Protasovy, tak že r. 1812 požádal za její ruku, ale byl matkou odmítnut z důvodu blízkého příbuzenstva. Nezdar tento těžce dolehl na Žukovského, způsobil mu mnoho duševních útrap, aź v pozdější době láska jeho béře na sebe ráz mystické úcty a zbožňovaná žena stává se mu symbolem všeho nejvyššího, ideálního. Pod tíhou nezdaru Žukovskij odjel do Moskvy a vstoupil k vojsku jako dobrovolník a v ležení pod Tarutinem napsal proslulou báseň Pěvec v staně rus. vojinov, která proslavila jej více než všecka jeho činnost posavadní, rozšířivši se v opisech po celém Rusku. K témuž roku vztahuje se i proslulá Světlana, připomínající základní motivy Bürgerovy »Lenory«. Koncem r. 1812 Žukovskij rozstonal se tyfem a počátkem r. 1813 šel do výslužby. Navrátiv se do vsi, pokoušel se opět marně dosíci svolení ke sňatku. Po roce 1815 – 16 poesie Žukovského ochabuje a jeho vliv na rozvoj rus. literatury kotví výhradně v jeho překladech, vynikajících vesměs dokonalosti a lehkostí formy a uvádějících rus. čtenáře do okruhu poesie západní, jmenovitě německé. V l. 1817 – 41 Žukovskij byl domácím učitelem velkokněžen Alexandry Fedorovny a Jeleny Pavlovny a od r. 1825 také vychovatelem pozdějšího cara Alexandra II. V té době často jezdil za hranice, do Německa a do Švýcar. Vedle překladů ze Schillera a Byrona napsal tehdy pod vlivem Puškinovým básně Spjaščaja carevna; Vojna myšej i ljagušek; Skazka o carě Berenděje. Zimu r. 1832 až 1833 strávil u Genevskěho jezera, kde pilně překládal ze Schillera, Uhlanda, Herdera a j., r. 1837 procestoval s následníkem Rusko a čásť Sibiře a v l. 1838 – 39 cestoval po záp. Evropě. V Římě spřátelil se s Gogolem a okolnost ta nezůstala bez vlivu na jeho mystickou náladu. R. 1841 skončila se jeho vychovatelská činnost, která nesla se duchem v pravdě humanním, a dne 21. dub. 1841 starý básník oženil se v Düsseldorfu s 18letou dcerou svého přítele Reiterna. Posledních 12 let svého života Žukovskij trávil v Německu v kruhu svých příbuzných. V té době pořídil ještě několik překladů, jmenovitě »Odysseje«, a napsal Ob Ivaně carevičě i sěrom volkě; Kot v sapogach; Ťuljpannoje děrevo a j. Nedokončen zůstal Stranstvujuščij Žid. K stáru Žukovskij skoro úplně oslepl. Zůstavil dceru a syna a pohřben byl vedle Karamzina v Aleksandro-Něvském klášteře v Petrohradě. Hlavními motivy jeho poesie jsou stesk po neznámém, touha lásky, usilováni do dálky a bolest rozloučení. Ráz její závisí úplně na ideálně-mystické náladě básníkově, kterou podporovala i záliba doby. I nově jím do rus. literatury vnesený živel romantismu jest projevem jeho citu, hledajícím i ve středověku jen to, co odpovídalo jeho ideálně-mystické náladě. Poesie jeho byla sice subjektivní, ale sloužila duševnímu rozvoji, neboť jeho subjektivismus byl pokrokem proti chladnosti školy lžiklassické, vnesl do rus. literatury neznámý dotud svět vnitřního života a šířil ideu lidskosti. Souborně vyšly jeho spisy osmkráte (Petr., 1815, 1818, 1835 – 44, 1849 – 57, 1869, 1879, 1885, poslední dvě redakcí Jefremova. Literatura o něm jest rozsáhlá. Srv. P. Zagarin, Žukovskij i jego proizveděnija (Moskva, 1883); K. K. Zeidlic, Biografija Žukovskago (něm., Mitava,1870, rus. vyd. Petr., 1883). Nejlepší ocenění podal Pletněv, O stichotvorenijach Žukovskago (t., 1852); A. Nikitěnko, Žukovskij so storony jego poetičeskago charaktěra i dějatěljnosti (t., 1863); Ponomarev, Stranstvujuščij žid. Predsmertnoje proizveděnije Žukovskago (t., 1885); J. A. Byčkov, Bumagi Žukovskago, postupivšija v Imper. publ. bibliotěku v 1884 g. (t., 1887) a j.

Související hesla