Bible

, Písmo svaté – základní spis judaismu a křesťanství; soubor kanonizovaných knih, považovaných za inspirované Bohem, ve kterém je uloženo lidské svědectví o Božím slově. Biblický kánon se skládá ze Starého zákona, který je biblí judaistů i křesťanů, a z Nového zákona, který je specificky křesťanskou částí bible. Obsahem bible je zvěst o jediném Bohu, který stvořil svět, přislíbil lidem odpuštění hříchu a osvobození, povolal svůj zvláštní lid, vyváděl ho z otroctví a ze zajetí, dával mu své Slovo a (v novozákonním podání) s konečnou platností se ke všem lidem sklonil v Ježíši Kristu, který je Pán a Spasitel. Celá bible v křesťanském rozsahu má četné překlady od starověku dodnes, např. latinská Vulgata a Neovulgata, Lutherův německý překlad, česká Bible kralická a Bible svatováclavská. Viz též apokryfy.

Ottův slovník naučný: Bible

Bible čili biblí, slovo řeckého původu (τα βιβλια [knihy] a z toho latinské biblia, bibliae), značí soubor všech posvátných knih, které jsouce z vnuknutí a za přispění Ducha sv. od svatých mužů sepsány obsahují zjevení Boží a nazývají se společným jménem též Písmo sv. Celá bible, jak dle časového původu jednotlivých knih, tak dle obsahu svého a účelu dělí se ve dva hlavní oddíly. První zahrnuje v sobě posvátné spisy, které obsahují zjevení od Hospodina zvláště národu židovskému dané až do Krista; hlavní účel těchto knih, které Starý zákon či zjevení obsahují a tudíž i knihami starozákonnými se nazývají, byl, aby pokolení lidské prvotním hříchem kleslé připravovaly na spasení, jež mu Vykupitel světa. Ježíš Kr., zjednati měl; a proto vypravují vše, co Bůh za tímto účelem vykonal v dobách předkřesťanských. Druhý oddíl bible obsahuje posvátné knihy, v nichž podává se nám zjevení Boží od narození Kristova až do smrti sv. apoštolův od Boha skrze vtěleného Syna jeho dané, a v nichž spolu se vypravuje, jak Ježíš Kristus svým narozením, životem, utrpením a smrtí spásu pokolení lidskému skutečně zjednal, knihy tyto slují novozákonní čili Nový zákon. Které knihy k bibli přináležejí, může určiti jenom církev sv., protože ona jest ustanovena strážkyní celého Božího zjevení a těší se daru neomylnosti při označování a výkladu zjevení toho. A církev držíc se ustanovení staré židovské synagogy a nepřetržitého ústního podání skutečně také rozhodla, které knihy netoliko k Starému, nýbrž i které k Novému zákonu náležejí, a nazvala je »kanonickýmį. Dle rozhodnutí na obecném sněmě tridentském dne 8. dubna 1546 na základě již starších církevních nálezů učiněného náležejí celkem 72 knihy k Písmu sv. a to 45 k Starému zákonu: Patero knih Mojžíšových (1. Genesis, 2. Exodus, 3. Leviticus, 4. Numeri, 5. Deuteronomium; – zkrátka nazývají se tyto knihy řeckým slovem Pentateuch). Kniha Josue. Kn. Soudců. Kn. Ruth. Čtvero knih královských (které se však dle textu hebrejského dělí ve 2 knihy Samuelovy a ve 2 kn. královské). Dvě knihy Paralipomenon či Chronica zvané. První a druhá kn. Esdrášova, z nichž druhá sluje též Nehemiášova Kn. Tobiášova, Judith, Esther, Jobova, kn. Žalmů, Přísloví. kn. Ekklesiastes čili Kazatel, Píseň Salomounova, kn.Moudrosti. Ekklesiastikus čili Jesus Sirach. Knihy prorocké: Isaiáše, Jeremiáše, a sice proroctví tohoto i Pláč proroka Jeremiáše, Baruchova, Ezechielova, Danielova; tyto všecky knihy vyjmouc Baruchovu nazývají se zkrátka knihy 4 velkých proroků; k nim druží se knihy 12 proroků malých: Oseáše, Joele, Amosa, Abdiáše,Jonáše, Michéáše, Nahuma, Habakuka, Sofoniáše, Haggéa (Aggéa), Zachariáše a Malachiáše. Konečně náležejí k Starému zákonu i dvě knihy Makkabejské. Staří židé v Palaestině všech těchto zde vytčených knih za kanonické vždy neuznávali a některé anebo i jen některé částky jejich ze seznamu knih posvátných vylučovali třídíce všechny ve 3 hlavní druhy, jež jsou: I. Thórá, t. j. zákon, k němuž počítali pouze patero knih Mojžíšových. II. Nebíjjím, t j. proroci, k nimž brali velké (6) i malé (15) proroky kromě Daniele a Barucha, i knihy dějepisné Josue, Soudců, Samuelovy a Královské, a III. Ketubbím, t. j. spisy (svaté později hagiografa zvané), jež obsahovaly tyto knihy: Žalmy, Přísloví, Job, Píseň Šalomounova, Ruth, Pláč Jeremiášův, Kazatel, Esther, Daniel, Esdráš, Nehemiáš a Chronika. Celkem obsahuje bible hebrejská toliko 39 knih. Nezná knih: Tobiáše a Judith, Knihy moudrosti, Barucha a dvou knih Makkabejských. – Naopak dělili křesťané tytéž všecky starozákonní knihy ve tři druhy: 1. Knihy dějepisné, 2. prorocké a 3. poučné. K Novému zákonu náleží celkem 27 knih: a) Čtvero evangelií, sv. Matouše, sv. Marka, sv. Jana a sv. Lukáše. b) Skutkové apoštolští. Tyto dosud vytčené tvoří knihy historické čili dějepisné. c) Následuje 14 listů sv. Pavla, a sice: k Římanům, 2 listy ku Korinthským, Galatům, Efeským, Kolosským, Filippským, 2 k Thessalonickým, 2 k Timotheovi, k Titovi, Filemónovi a k Židům. d) Dva listy sv. Petra, e) 3 sv. Jana a f) sv. Judy Thaddéa. Všecky tyto spisy od c) až f) patří ku knihám poučným. Konečně sem náleží též kniha prorocká, totiž Zjevení sv. Jana (Apokalypse). Bible neobsahuje celého Zjevení, neboť toto má ještě druhý zdroj, totiž tradici či ústní podání. – Že bible hlavně Nového zákona nepodává celého Zjevení, vysvítá z těchto důvodů: 1. Knihy posvátné povstaly více méně příležitostně a pod vlivem jenom jistých událostí a podnětů. 2. V některých se toto zcela zřejmě dí (I. Kor., 11., 34.; II. Jan 12.; III., 13.; Jan 20., 30; 21., 25. a j.), že tu vše psáno není. 3. Kristus Pán sám ničeho nepsal, aniž poručil apoštolům, aby psali, nýbrž jen, aby kázali (Mark. 16., 15.). A proto se také dle toho většina apoštolů za. chovala, tak že nám po nich žádné písemní památky nezbyly. Dále třeba ještě podotknouti, že bible jest na mnohých místech co do smyslu svého temná a nesrozumitelná, čehož příčinou jsou jednak hluboké a zásmyslné pravdy náboženské, jež tvoří její obsah, a jednak i způsob, kterým se zde tytéž zásmyslné pravdy líčí; děje se to totiž v temných starozákonních obrazech a s narážkami na stará zařízení, jen vrstevníkům posvátných spisovatelů známá, pro nás však ne vždy vystižitelná. A proto k pravému porozumění Písma sv. třeba vůdce a vykladatele spolehlivého a neklamného a takovým jest církev katolická, a nikoliv rozum jednotlivců. Jrk.

Bible se stanoviska evangelického. Církev evangelická má bibli za knihu knih, za jediné dokonalé pravidlo víry a mravů, za knihu nejdůležitější, nejslavnější a nejpožehnanější. »Především správcové naši jednomyslně učí o Písmech svatých, za kánon a pravidlo přijatých, že jsou pravá, jistá, víry hodná, jimžto se žádná jiná jakákoli lidská psaní vyrovnati nemohou, ale postoupiti jako lidská Božím musejí. Nejprve proto, že jsou Duchem svatým nadšena i divy a zázraky Božskými utvrzena, a on také sám rozum a pravdu jejich, jakž ráčí, otvírá. Druhé proto, že jsou vůle Boží zjevené jistá osvědčení, bez nichž není žádné známosti spasitelné, ani víry, ani přístupu k Bohu. Neb se v nich všecko, čehožkoli k učení a spravení církve potřebí jest, úplně a cele zdržuje.« (Konf. Bratr. z r. 1535.) »Jediným pravidlem a měřítkem, dle kteréhož veškeré články víry ceniti a souditi náleží, věříme býti prorocká a apoštolská Písma Starého i Nového zákonæ (Form. Konk.). »Věříme a vyznáváme, že Písma kanonická svatých prorokův a apoštolův obojího Zákona jsou opravdivé slovo Boží a dostatečnou věrohodnost ne z lidí, nýbrž samy ze sebe mají. A v tomto sv. Písmě má obecná církev křesťanská plně vysvětleno vše, cožkoli ku spasitelné víře aneb ke spravení života Bohu libého přináleží.« (Konf. Helv. II.) Toto stanovisko církve evang. jest v úplné shodě s tím, co Písmo sv. samo o svém původu, významu i účelu vyznává. Co se nejprve tkne knih Starého zákona, zřejmo jest, že Kristus Písma ta za pravé a neklamné slovo Boží předpokládá i výslovně prohlašuje. »Bloudíte neznajíce Písem ani moci Boží. Zdaliž jste nečetli, co jest vám povědíno od Boha, kterýž dí: Já jsem Bůh Abrahamův..« atd. (Mat. 22., 29 – 32.). Uváděje slova žalmu 82. jakožto řeč Boží doložil: »nemůže zrušeno býti Písmœ (Jan 10., 35.). »Nedomnívejte se, že bych přišel rušit zákona aneb proroků; nepřišelť jsem rušit, ale naplnit« (Mat. 5., 17.). A takž ve všem svém působení Kristus napořád odkazuje k tomu, což psáno bylo »skrze Mojžíše a proroky«. Podobně činili i apoštolé dle daného naučení, jmenovitě po seslání Ducha svatého, sloužíce lidu »k víře o Ježíšovi ze zákona Mojžíšova a proroků« (Sk. 28., 23.) a nevypravujíce »nic jiného než to, což proroci a Mojžíš zvěstovali, že se mělo státį (Sk. 26., 22.). »Bůh to – káže sv. Petr Jerusalemským – což byl předpověděl skrze ústa všech proroků svých, naplnil« (Sk. 3., 18.). A v druhém listě svém (1., 21.) týž apoštol osvědčuje: »Nikdy z lidské vůle nepošlo proroctví, ale Duchem svatým puzeni byvše, mluvili svatí Boží lidé.« Stejná vážnost a platnost přísluší knihám Nového zákona. Kristus sice sám nepsal ničeho, a to zajisté proto, že teprv po jeho na nebe vstoupení mohlo evangelium jakožto celek světu býti předloženo, a že úkol tento, zvěstování evangelia lidem, právě jen zase lidem měl svěřen býti. Za tím účelem vyvolil si Kristus dvanácte apoštolů, jež pilně sám vyučoval a Duchem svatým vystrojil, aby jakožto »svědkové od Boha k tomu zřízení« (Sk. 10., 41.) jeho jménem a v jeho moci (»Cožkoli svížete na zemi, budeť svázáno i na nebį Mat. 18., 18.) učili všecky národy »učíce je zachovávati všecko, cožkoli on přikázal jim« (Mat. 28., 20.). Poněvadž pak apoštolé a pomocníci jejich nemohli všude sami přítomni býti, tudíž »pro jistotu těch věcí, jimž věřící byli vyučovánį (Luk. 1., 4.) a pro lepší pamatování přikázání od apoštolů vydaných (jakž dí 2. Petr 3., 2.) pilnou snažnost na to vynaložili, aby potřebná naučení »o obecném spasení« církvi písemně podali (Jud. 3.). »Cožť píši vám, aj, před Bohem, že neklamám,« praví apoštol Pavel (Gal. 1., 20.). »Co vám píši, jsou přikázání Páně« (1. Kor. 14., 37.), a apoštol Petr: »věda, že brzké jest složení stánku mého, přičinímť se tedy všelijak o to, abyste vy po odchodu mém na ty věci rozpomínati se mohlį (2. Petr 1., 15.). Nejsouť arci všecky řeči a skutky Kristovy neb apoštolské zaznamenány, ale Duch svatý bděl nad spisovateli knih Nového zákona (jako dříve nad proroky), tak aby vše ku spasení potřebné plně církvi podáno bylo. »Mnohé i jiné divy činil Ježíš (praví apoštol Jan na konci svého evangelia, kteříž nejsou zapsáni v knize této, ale tito zapsáni jsou, abyste věřili, že Kristus jest syn Boží a abyste věříce život věčný měli ve jménu jehœ (Jan 20., 31.). Zde apoštol patrně odmítá snadno pochopitelnou zvědavost mnohých čtenářův a napomíná k tomu, aby přestali na tom, což jim o skutcích Kristových zapsáno a k jejich poučení a spasení úplně dostatečno jest. Také z jiných výrokův apoštolských vysvítá, že zjevení Boží jest tím, což apoštolé ústně a písemně církvi sdělili, ukončeno, tak že nemá nic tomu odporného býti přijímáno, aniž jakýchkoli dalších přídavkův očekáváno. »Bychom pak i my neb anděl s nebe kázal vám mimo to, co jsme vám kázali, prokletý buď« (ap. Pavel ke Gal. 1., 8.). A zavíraje poslední knihu Nového zákona připsal apoštol Jan výstrahu: »Osvědčujiť pak každému, jestliže by kdo přidal k těmto věcem, žeť jemu přidá Bůh ran napsaných v knize této, a jestliže by kdo ujal od slov proroctví tohoto, odejmeť Bůh díl jeho z knihy životæ (Zjev. 22., 19.). Bylyť zajisté i takové epištoly apoštolské, kteréž v první řadě potřebě některé určité obce křesťanské sloužiti měly, již napřed s dalším zřetelem na širší kruh církve sestaveny. »Když bude přečten u vás tento list,« nařizuje ap. Pavel, »spravtež to, ať jest i v Laodicenském sboru čten a ten z L. i vy také přečtěte« (Kol. 4., 16.). Podobně k Thessalonickým (5., 27.): »Zavazujiť vás skrze Pána, aby čten byl list tento všechněm bratřím svatým.«

Z těchto důvodů má církev evang. známost Písma sv. za užitečnou, ano ku vzdělání církve a jednotlivých duší za nevyhnutelnou, majíc v uctivosti příkazy Kristovy (»Ptejte se na Písmæ, Jan 5., 39,) a apoštolské (»Všeliké Písmo od Boha jest vdechnuté a užitečné k učení, k trestání, k napravování, k správě«, sv. Pavel, 2. Tim., 3. 16. »Mámeť přepevnou řeč prorockou, kteroužto že šetříte jako svíce v temném místě svítící, dobře činíte, až by se den rozednil a dennice vzešla v srdcích vašich«, sv. Petr v 2. ep. 1., 19.) a příklad prvotní církve křesťanské, kdež obzvláštní chvály došly na př. Berienští, »kteříž přijali slovo Boží se vší chtivostí, na každý den rozvažujíce Písma, tak-li by ty věci byly« (Sk. 17., 11.). Ačkoli pak Písmo sv. nebývá od každého hned a ve všech částech dokonale pochopeno, a tak jako vůbec vše na světě, ano i samo ústně kázané slovo může od lidí »neučených a neutvrzených« (2. Petr 3., 16.) k vlastnímu zatracení býti natahováno, nicméně církev evangelická hledíc ke zřejmě vyslovené vůli Božské hlavy církve, podlé pravidla abusus non tollit usum a v důvěře, že moudrost Boží zjevení své jistě ve formu lidstvu nejpřiměřenější oděla, svobody věřících k volnému koumání Písma sv. neobmezuje a odpovědnost za úmyslné převrácení jeho smyslu svědomí každého člověka ponechává. Protož také církev evang. pilnou má všude o to péči, netoliko aby veškerá bohoslužba v srozumitelném jazyku lidu se konala, nýbrž aby také Písma svatá každému národu vlastním jazykem jeho byla vyložena. Překladům těm však jen potud plnou cenu přičítá, pokud se s míněním původního textu (hebrejského v Starém zákoně, řeckého v Novém zákoně) srovnávají: »Ten toliko za pravověrný a přesný výklad Písem držíme, kterýž ze samých Písem se béře, podlé vlastnosti totiž toho jazyka, v němž sepsána jsoų (Konf. helv., II., 2.).

Co se dotýče kánonu, totiž vytčení knih nepochybně a věrně zjevení Boží obsahujících, přijala jej církev evang. tak, jakž v prvních stoletích církve křesťanské byl ustálen, tudíž s odmítnutím apokryfů Starého zákona, Kristem a apoštoly neuznaných a teprv po zaniknutí ducha prorockého v Isráéli (po posledním proroku Malachiáši) v řeckém jazyku složených. Přijavši jej od prvotní církve jako od hodnověrného svědka pravosti dotyčných spisů, činí církev evang. přesný rozdíl mezi tímto zevnějším svědectvím a mezi autoritou rozhodující o obsahu jeho, ohrazujíc se proti tomu, jako by přijetím toho svědectví přiznáno bylo komukoliv právo k rozhodování o obsahu toho zjevení. »Posel přinášející list může svědčiti o pravosti jeho; svědkové dotvrzují řádné sepsání kšaftu. avšak ani posel, ani svědkové nejsou pány nebo soudci toho, což původce do listiny položil.« Jinak se ovšem mají věci vzhledem k uvažování lidské stránky bible, totiž ke kritickému zkoumání historických svědectví o pravosti knih Písma sv., všelikých zevnějších okolností, za kterých knihy Písma sv. sepsány byly, jakož i samého hebrejského a řeckého textu. V této příčině církev evangelická uznává úplnou volnost a oprávněnost, aby veškery sem spadající otázky bedlivě vyšetřeny byly, což také přečetnými evang. učenci s největší pilností a v každém směru se dálo i děje. Neníť knihy, kteráž by tak důkladně se všech stran až k samým pramenům stopována a dopodrobna prozkoumána byla jako bible Ačkoli pak kritika tato nejednou (jako v t. zv. Tubinské škole) do divných výstředností vybočila a literaturu Starého i Nového zákona opět a opět (jako jmenovitě se stalo nejnovější skeptickou školou Wellhausenem, Kuenenem a j. vedenou) ostrému, takřka mikroskopickému rozboru podrobila, lze přece říci, že pravost knih bible i neporušenost jejich textu jest rozhodně obhájena, ano, že uvažováním různých námitek získáno bylo hojně nových positivních dokladů, zejména co do historické věrohodnosti Starého zákona, čímž zároveň na vždy odklizeny jsou mnohé hrubé představy o původu bible, které ještě na konci předešlého století šířeny byly Voltairem, T. Painem a j.

Bible jest především knihou náboženskou a jeví svou osvěcující a potěšnou moc nejvíce těm, kdož ve svých duchovních potřebách, zápasech a strastech k ní se uchylují. Avšak význam její tím není vyčerpán, a ona bývá oceněna vůbec všemi, kdož přístupni jsouce dobru a krásnu blíže se s ní seznámili, byť i její věroučné stránce cizími zůstali. Potkává se sice bible také s nechutí a s odsudky, ty však z největší části nezakládají se na bibli samé, nýbrž spíše buď na nedostatečné znalosti jejích odpůrců, nebo také na jednostrannosti a nerozumu jejích vlastních zastáncův a vykladačů (process Galileiho a pod. neshody mezi zástupci theologie a věd přírodních). Ale jinak z celého dosavadního běhu historie jde najevo, že knize, která vzbudila obdiv básníků (jako Chateaubrianda) pro své krásy poetické, řečníků (jako pohana Longina) pro svou výmluvnost, filosofů (jako J. J. Rousseaua) pro svou mravouku, aesthetiků (jako W. Humboldta) pro svou všestrannost, státníků (jako Gladstonea) pro svou nevyčerpatelnou poučnost, lidumilů (jako hrab. Lva Tolstého) pro svou paedagogickou cenu, a o které Göthe pověděl (Farbenl. 2.), že jest číms větším než knihou lidovou, totiž knihou všech národů, pojištěno jest na vždy zvláštní, výlučné postavení. Její původ, její věk, její spisovatelé, její nehledaná harmonie, její nároky, její nevyrovnaný vliv: vše to poutá k ní pozornost. Jsouc nejstarší známou knihou přečkala všecky, jež přišly po ní a stkví se podnes neztenčenou svěžestí a životní silou; sepsána po malých částkách v době delší než 1000 roků dvojím jazykem, různými spisovateli a v různých krajinách nesena jest jedním a týmž směrem a tvoří obdivuhodný souměrný celek; složena neučenými rolníky, pastýři, rybáři a celnými, odhaluje nejtajnější záhyby lidského srdce s pravdivostí, kteráž jest důstojna »zpytatele ledví i srdce«; rozpoznávajíc různé neduhy mravní i společenské se všelikými jejich příznaky hned také podává nejúčinnější prostředky a rady k jejich vyléčení; učíc pravé radosti a blaženosti v životě vede zároveň k trpělivosti v strádání a ku potěšení v smrti; kniha zároveň jasná i tajemná, laskavá i přísná, kteráž vábí i děsí, slibuje i hrozí, a to vše za jediným účelem oslavení Boha a povznesení člověka; kniha, kteráž jest stejně pro chudé i pro bohaté, pro lid i kněží, pro učené i prosté, služebníky i pány, krále i národy, muže i ženy předkládajíc těmto vzory nejčistší něhy, oddanosti a spanilomyslnosti, oněm vzory rytířské statečnosti, pevné povahy a nezdolné věrnosti; kteráž nikomu nepochlebuje a nikomu nenadržuje, ale všechněm vyměřuje tak dokonalou rovnováhu práv a povinností, že si nad to nic rozumnějšího ni blahodárnějšího nedovedeme pomysliti: kniha taková nemohla vykonati běh svůj, aniž by zanechala hluboké stopy svého vlivu.

Kdekoliv bible značnější měrou přístupu nalezla, dala mohutný podnět ku povznesení veškerého mravního i společenského života, k vymanění z poroby, k uznání lidských práv a občanské volnosti, ke zvýšení činnosti a zdatnosti, k rozmnožení blahobytu. Nejmocnějšími, nejvzdělanějšími a nejbohatšími jsou i dnes ještě ti národové, kdež bible nejvíce zdomácněla. Že i v našem českém národě vliv bible blahodarným se prokázal, netřeba zvláště vykládati. Proto má šíření bible v jazycích různých národů světa mohutný vliv na šíření osvěty a mravnosti, na povýšení kmenů v barbarství vězících k lidské důstojnosti a na jejich budoucí sbratření co rovných s rovnými. Každý nový překlad bible do jazyka potud nepěstovaného a nevyvinutého značí založení nové literatury, zasetí nového kulturního pole, nový přírůstek civilisace, přimknutí nového článku lidstva k velikému všelidskému kruhu, novou stanici na dráze ke konečnému vítězství pravdy, lásky a spravedlnosti. šp.

Související hesla