Bohosloví

viz teologie

Ottův slovník naučný: Bohosloví

Bohosloví, lat. theologia, z řec. τεoς λoγoς, slovo o Bohu, nebo slovo Bohem zjevené. U Řeků rozumělo se bohoslovím bájení o bozích, a tudíž pravilo se, že Orfeus, Hésiod, Homér bohosloví pěstují, poněvadž dějiny bohův olympských vymýšleli a sepisovali. Filosofové nazýváni »fysiology«, že o vzniku světa a podstatě věcí badali. Teprv Aristoteles vytkl zásadu, že badání o Bohu a bytosti božské jest prvním úkolem filosofie, a tudíž prvou čásť filosofie nazval filosofií theologickou. V církvi křesťanské slovo bohosloví mělo s počátku význam omezený, zahrnujíc nauku o Bohu a jeho vlastnostech, kdežto nauka o skutcích božích, stvoření a zachování, vykoupení atd. nazývala se oeconomia divina. Teprv od sv. Augustina počínajíc bohosloví béře se v tom smyslu, že veškerou nauku zjevenou v sobě zahrnuje. Bohosloví křesťanské jest vědou o Bohu, která zásady své čerpá ze zjevení Kristem Ježíšem učiněného. Bohosloví křesťanskokatolické jest vědou o Bohu, kteráž obsah zjevení křesťanského přijímá od učitelského úřadu církve Kristovy. Bohosloví jest vědou v plném slova smyslu, neboť snaží se dosíci co možná nejdokonalejšího poznání pravdy a nabyti nejvyššího stupně jasnosti a jistoty tohoto poznání. Obsahuje poznatky přirozené i nadpřirozené, týká se nejdůležitějších zájmů člověka a poskytuje úplnou bezpečnost, ježto na základě neomylného zjevení božího se buduje. Za prvních dob bohosloví nazýváno scientia sacra, věda posvátná, naproti vědě světské, sc. profana. Později bohosloví děleno na věrosloví (theol. dogmatica) a mravosloví (theol. ethica). Vývojem jednotlivých částí vědy theologické ustálilo se následující encyklopaedické sestavení. Bohosloví dělí se na tré hlavních částí: bohosloví theoretické či doktrinální, bohosloví praktické a bohosloví historické. V bohosloví theoretickém rozeznávají se tyto vědy: apologetika či fundamentální bohosloví, posvátná filologie, t. j. znalost řečí řecké, hebrejské, chaldejské; starověda biblická či archaeologie; úvod k písmu St. a Nov. zák. či introdukce; hermeneutika obsahující pravidla výkladu biblického; exegese; věrouka či dogmatika; mravouka či morálka; právo církevní; pak patrologie, jež seznamuje s životy Otců církevních, a patristika, jež seznamuje s obsahem jejich spisů. V bohosloví praktickém rozeznáváme didaktiku, homiletiku, katechetiku, liturgiku a pastorálku či bohosloví pastýřské v užším smyslu. V bohosloví historickém konečně rozeznáváme dějiny nauky, kultu či bohoslužby a kázně; mimo to círk. dějiny dělí se na všeobecné a zvláštní. Pokud se způsobu pojednávání věcí bohoslovných týká, rozeznáváme: bohosloví kladné (theol. positiva), kteréž z Písem sv., z podání ústního a z výroku učitelského úřadu církve pravdy zjevené vyvodí a dokazuje; a bohosloví zkoumavé (th. speculativa), jehož úkolem jest, aby badáním rozumu lidského objasněna a dovozena byla vnitřní pravdivost článků víry. Bvý.