Boží soud

, ordál – soudní prostředek používaný zejm. v raném středověku; vedl ke zjištění viny či neviny obžalovaného, nemohl-li obžalovaný podat jiný důkaz o své nevině. Sporné strany dokazovaly svou nevinu pomocí zkoušky ohněm (přechod po rozžhaveném železe ap.), vodou, soubojem ap. V českých zemích Boží soud zanikl koncem 14. století.

Ottův slovník naučný: Boží soud

Boží soud (očista, ordalie), soudní zřízení, kterým se za starodávna rozhodovalo o vině nebo nevině, o právu nebo neprávu obžalovaného, nemohl-li obžalovaný podati důkazu o tom způsobem jiným. Nemohl-li přísahou s očistníky ani jiným způsobem dokázati svou nevinu (buď že bál se přísahati, nebo že jsa pověsti pochybné ku přísaze nebyl připuštěn), musil podrobiti se boží smu soží soudu. Skončil-li boží soud soží soud pro něho příznivě, byl prohlášen za nevinna, jinak byl odsouzen. – V Čechách konal se boží soud soží soud soubojem, ohněm nebo vodou. Souboj konal se u lidu urozeného mečem, u lidu tříd nižších kyjem. Boží soud soží soud ohněm záležel v tom, že obžalovaný kráčel bosýma nohama přes rozžhavené radlice (počtem as 9), nebo žhavé železo určité váhy bral do holých rukou, nebo že položil dva prsty na rozžhavené železo a přísahal na svou nevinu. Popálil-li se, byl vinen, ne-li, byl prohlášen za nevinna. Způsobu tohoto užívalo se při žhářství, krádeži, loupeži a těžkém poškození cizího majetku. Boží soud soží soud vodou konal se buď vodou vřelou nebo studenou. Boží soud soží soud vodou vřelou záležel bezpochyby v tom, že obžalovaný buď z kotla naplněného vřelou vodou vytáhl holou rukou nějaký předmět, nebo že vřelou vodu pil. Neutrpěl-li žádné pohromy, byl uznán za nevinna. Způsobu toho užívalo se při plenu, loupeži a poškození cizího majetku. Boží soud soží soud vodou studenou byl v obyčeji nejvíce při sporech právních a konal se buď uvržením do vody, nebo broděním se ve vodě. Buď byl totiž obžalovaný spuštěn do vody na provaze (svázán na rukou a nohou a kolem těla provazem přivázán, aby ho mohli zase vytáhnouti) a prohlášen za nevinna, když se potopil, za vinna pak, když splýval na vodě; nebo vešel žalobce i obžalovaný do hluboké vody s nebezpečenstvím života, onen napřed, tento za ním: a zahynul-li žalobník, bylo přisouzeno právo obžalovanému; nezahynul-li ten, ani onen, byl obžalovaný zproštěn obžaloby. U národů germánských užívalo se jakožto boží soudho soží soudu souboje, ohně, vody vřelé i studené, losu, kříže, mar, svěceniny, nejsvětější svátosti oltářní. Boží soud soží soud ohněm konal se buď jako v Čechách anebo tak, že obžalovaný držel ruku jistou dobu v ohni, nebo že v pouhé košili voskem napuštěné šel volně uličkou mezi dvěma hořícími hranicemi, jež úzce k sobě byly postaveny. Při boží soudm soží soudě vodou studenou pokládán byl také jako v Čechách ten za vinna, kdo splýval na vodě; ale vyskýtal se též způsob opačný: že pokládali za vinna toho, kdo se potopil. Při boží soudm soží soudě křížem postavili se žalobce i obžalovaný pod kříž s rukama na způsob kříže rozpjatýma; komu dříve klesly, byl pokládán za vinna. Boží soudho soží soudu marami užívalo se, byl-li někdo podezřelý z vraždy; tu byla mrtvola zavražděného položena na máry, a osoba z vraždy podezřelá musila se jí dotknouti; začalo-li mrtvé tělo krváceti, nebo změnilo-li barvu, nebo se hnulo, byl podezřelý uznán vinníkem. Boží soud soží soud svěceninou záležel v tom, že dal se obžalovanému do úst kousek svěceného chleba a kousek svěceného sýra (obé určité váhy); nemohl-li spolknouti toho, aneb dusil-li se při tom, byl pokládán za vinníka. Při boží soudím soží soudě nejsvětější svátostí podávala se obžalovanému nejsvětější svátost ku přijímání; zůstal-li zdráv, byl uznán za nevinna. Boží soud soží soudy počaly se v době pohanské a trvaly až do konce středověku. V Čechách zrušil je Karel IV. Boží soud soží soudy spočívaly dílem na pověře (na příklad, že oheň a voda jakožto živlové dobří nevinnému neuškodí, nebo že voda nic nečistého do sebe nepřijme), dílem na důvěře, že Bůh nedá zahynouti spravedlivému, byť zázrakem měl zakročiti. Církev neschvalovala jich sice, avšak trpěla je hlavně proto, že byly v lidu příliš zakořeněny; také proto, že ubýváním věrnosti a pravdomluvnosti mezi lidem přísaha jakožto důkaz pravdy ztrácela váhu. Ačkoli však církev trpěla boží soud soží soudy, neponechala jich přece v původní podobě, nýbrž vzavši je pod svůj dozor hleděla odstraniti nebo zmírniti způsoby, jež byly životu nejnebezpečnější. Sa.

Související hesla