česká konfese

, společné vyznávání víry o 25 článcích dohodnuté mezi českou luterskou, novoutrakvistickou a českobratrskou šlechtou, předložené na sněmu v roce 1575 Maxmilianovi II. Panovník pod tlakem okolností (potřeba získat schválení mimořádných berní, souhlas s korunovací Rudolfa II.) ústně českou konfesi potvrdil, 25. 8. povolil vyšším stavům luteránského vyznání ustanovit defenzory, později však souhlas odvolal. Česká konfese potvrzena až Majestátem Rudolfa II. v roce 1609; po bitvě na Bílé hoře Ferdinandem II. zrušena.

Ottův slovník naučný: česká konfese

Česká konfesse, vyznání víry, r. 1575 českými stavy pod obojí císaři Maxmiliánu II. podané a majestátem císaře Rudolfa II. r. 1609 potvrzené. Vyznáním tím měl získán býti společný podklad k domáhání se volnosti náboženské pro všecky stoupence učení reformačního a k nutné reorganisaci strany utrakvistické. Strana tato, původně na základě kompaktát z r. 1433 ustavená, přecházela vždy rozhodněji, jmenovitě vlivem lutherské reformace německé, na stanovisko čistě evangelické, tak že v druhé polovici XVI. věku již jen nepatrná její čásť starého utrakvismu se přidržovala. Nicméně zůstala vrchní správa strany té v rukou konsistoře, jejíž členové od roku 1562 králem samým bývali dosazováni a většinou ze starých utrakvistů vybíráni. Když pak roku 1568 stavové pod obojí císařem Maxmiliánem II. byli ze závazků kompaktát propuštěni, a jim ponecháno, aby se nadále jen Písmem svatým spravovali nastala v poměrech strany pod obojí rozháranost tím škodlivější, ježto odpůrcové volnosti náboženské odtud dokazovali úplnou nemožnost, aby živlům tak nestejným a sobě prý navzájem odporujícím povolena byla samostatná správa církevní. Protož uznána jest náčelníky stavů pod obojí nutná potřeba takového výrazu hlavních článků víry, ku kterému by se všickni češti evangelíci připojiti mohli. Při tom tanula jim prvotně na mysli konfesse augšpurská z r. 1530, ale když tato hned z předu na nepřekonatelný odpor narazila, bylo rozhodnuto sestaviti zvláštní české vyznání víry, jehož návrh potom sepsali dr. Pavel Pressius a M. Kryšpín. Na Jednotu bratrskou vzat při tom zřetel tak, že nová konfesse co nejblíže se ku konfessi bratrské přimkla, a že o Bratřích, kteří jinak při svých zvláštnostech ponecháni, stavové evangeličtí v předmluvě k císaři výslovně prohlásili: »Této naší Konfesse podáváme ne tak, jako odpornou jejich (Bratří), ale v předních artikulích se snášející s touto. A poněvadž až posavad při ní zůstávali, my také je utiskovati a jedni druhých v pořádcích našich stěžovati nemáme a nemíníme«. Č.k. má 25 článků, celkem v pořadu bratrské konfesse sestavených a také v ostatním vůbec šlepějí této konfesse více než konfesse augšpurské sledujících. K česká konfesské keská konfessi připojen byl řád církevní, dle něhož vrchní správa církve pod obojí ponechána v rukou konsistoře pražské, ale tak, že její členové, t. j. administrátor co předseda a pět přísedících českými stavy evangelickými dosazováni býti měli, a v kteréž také Jednota bratrská svým seniorem a dvěma jinými přísedícími zastoupena byla. Císař Maximilián zastrašen vyhrůžkami papežskými, č-ské keská konfessi schválení neudělil. Toho dostalo se jí teprve slavným majestátem císaře Rudolfa II. r. 1609, jehož platnost však za krátko císařem Ferdinandem II. po bitvě na Bílé Hoře byla zrušena. Č. k. vyšla tiskem v Brně r. 1608 a v Praze r. 1610; německým jazykem r. 1610 v Praze, r. 1621 v Norimberce; lat. u Niemayera, Coll. confess. –šp.

Související hesla