Evangelické církve

, souhrnné označení pro církve vzniklé z reformace a na reformaci navazující.

Ottův slovník naučný: Evangelické církve

Evangelická církev. Církevní reformace XV. a XVI. věku byla negací tehdy platného pojmu církve, hlavně Cyprianem a Augustinem vytvořeného a ustáleného, majíc v tom četné předchůdce po celou dřívější dobu. Již Matěj z Janova horlil pro navrácení církve k původnímu apoštolskému způsobu, mluvě o křesťanech, kteří jimi takovým právem se nazývají, jakým se vymalovaný člověk nazývá člověkem, Hus pak opíraje se o Viklefa, zřejmě již a souhlasně s napotomní evangelická cíckou cvangelická církkví definoval ve svém spise »O církvį církev jako »sbor či veškerenstvo všech k životu věčnému předzřízených, v přítomnosti, minulosti a budoucnostį, k níž nenáleží »předzvědění«, nýbrž toliko k spasení »předzřízení«, jejíž nejvyšší hlavou výlučně jest Kristus; i činí podstatný rozdíl mezi »býti v církvį a »býti z církve«, totiž mezi skutečným členstvím a příslušností toliko k zevnímu svazku. V tom smyslu definovala Jednota církev jako »jistý, však samému Bohu známý počet lidí k životu věčnému od Boha v Kristu Ježíši vyvolených a skrze Ducha svatého a slovo jeho u víře v jednotě Ducha povolaných a posvěcených« (Českobrat. katechismus z r. 1608). Podstatně stejně smýšleli reformátoři švýcarští a němečtí i evangel. dogmatikové až do nejnovější doby. Mezi symboly mluví o církvi nejjasněji a nejobšírněji II. Helvetská konfesse. V dobách něm. rationalismu přestala církev míti jasné vědomí o sobě samé, tak že povstavší denominace Herrnhutských a Svedenborgianů znamenaly návrat k evang. stanovisku, až konečně zdravá náboženská reakce XIX. stol., začínající Schleiermacherem v německé evangelická církev.cké cvangelická církkvi pojem církve oživila. Novolutherská positivní strana novější doby, položivši větší důraz na křest svatý, jakož i zvl. liberalismus, hledají novou formuli pro pojem církve, což jest tím obtížnější, ježto není žádné biblické definice církve a tato jest organismem neviditelně viditelným.

Evang. pojem církve jest podmíněn evang. učením o Písmu sv. jako jediném prameni a soudci ve věcech víry, o ospravedlnění člověka před Bohem z pouhé víry a o předzřízení člověka (praedestinaci) k spasení. Církev v sobě zahrnuje veškerenstvo duší, vírou v Krista vštípených, jak zápasících ještě na zemi (církev rytěřující), tak již dokonale blahoslavených v nebi (církev triumfující), což nejsou dvě různé církve, nýbrž toliko jedné a téže církve dva stupně vývoje a stavu. – Na rytěřující církvi musí rozlišiti se vnější stránka od vniterní, viditelný její zjev od neviditelné podstaty, skutečnost od ideálu. Církev (teprve na vrcholu svého vývoje = království Boží) není bezprostředně její zemský zjev, totiž sbor pokřtěných, nýbrž církev (v podstatě, ve vlastním smyslu) jest sbor právě věřících, vyvolených a účinně povolaných ze stavu hříchu do stavu milosti skrze slovo Boží a Ducha svatého. Porovnání církve s tělem, jehož hlavou jest Kristus (Efez. 1, Řím. 12) anebo s chrámem (1 Kor. 3, Efez. 2) atd. samo sebou dokazuje, že oudové těla nebo stavební kameny jsou jedině věřící v Krista. Ve výroku Kristovu (Mat. 16) »ty jsi Petr a na té skále vzdělám církev svoų vysvítá ze souvislosti, že to byla ta, mezi apoštoly co do času nejpředněji Petrem vyznaná víra »Ty jsi Kristus, syn Boha živéhœ, na které jako na skále svou církev Kristus vzdělati chtěl, a nikoliv snad na osobě Petrově. Přistupováním ku Kristu vzdělává se církev v dům duchovní (1. Petr 2). Jednotlivec přichází skrze Krista k církvi, nikoliv skrze církev ku Kristu. Poněvadž víra a život v Duchu svatém jsou neviditelny, vniterny, a počet vyvolených toliko Bohu znám, nazývá se církev neviditelnou, která a nikoliv v kterou se věří; oni jako lidé nejsou neviditelni, nýbrž toliko jejich skutečná příslušnosť ku Kristu (»znáť Pán ty, kteří jsou jehœ 2. Tim. 2), poněvadž zevní vyznání může býti pokrytecky napodobeno »Ne každý, kdož mi říká: Pane, Pane, vejde do království nebeskéhœ... Mat. 7). Této neviditelné církve (ve vlastním, užším smyslu) jest nedokonalým výrazem viditelná církev (v nevlastním, širším smyslu), totiž ta historická, od Krista Ježíše vylitím Ducha svatého na učedlníky v Jerusalemě založená společnost pokřtěnych čili skrze slovo Boží povolaných. Tato viditelná církev, podrobená lidskému vývoji a mající dějiny, musí býti pro lidskou nedokonalost nedokonalou, ideál ve skutečnosti nedostihující, ideu církve rázu duchovního čistě neuskutečňující. Máť i členy nehodné, jak podobenství o koukoli v pšenici a o královské svatbě ukazují, Mat. 13 a 22. Proto v církvi viditelné výhradně spasení se hledati nemůže a musí především žádáno býti poslušenství Kristu, nikoliv pak církvi, kteráž není prostřednicí, nýbrž toliko pomocnicí spasení. Úkolem církve viditelné, rozštěpené na církve partikulární, národní, konfessionální atd. jest, aby co nejvíce se svému ideálu přiblížila. A poněvadž Duch svatý, kterýž jedině k církvi povolává, působí skrze slovo a svátostmi potvrzuje, proto jsou také zevní znamení pravé církve viditelné tato: čisté zvěstování slova Božího, přisluhování svátostmi zřízeně a konání kázně církevní, při čemž jednotlivec, který pomocí touto posiluje živou víru v Ježíše Krista skutky se osvědčující, ví, že jest vyvoleným oudem církve; a čím patrnější jsou tyto známky v některé viditelné církvi, tím více realisuje svou ideu.

Obě, viditelná i neviditelná, nejsou dvě církve, nýbrž jedna a táž ze dvou stran uvážená, podle vnitřní podstaty a podle skutečného zjevu. Za analogon, znázorňující tento poměr obou, může dobře sloužiti zavřený ve skořápce ořech anebo lépe dva koncentrické kruhy. Neviditelná církev není bez viditelné, mimo ni neb nad ní, nýbrž v ní; jest společností v pravdě živých oudů zevní církve, kteří nejen ústy, nýbrž i srdcem ku Kristu se znají a po všech partikulárních církevních společnostech roztroušeni jsou. Tímto rozlišením církve neviditelné od viditelné vyhnul se evangelický názor dvojí krajnosti, přeceňování totiž stránky viditelné a podceňování její sekty) a jde střízlivě střední cestou.

Tato církev, jsouc nejenom výsledkem víry a vyznání, shromážděním znovunarozených a pokřtěných, nýbrž také obou pramenem, shromažditelkou nových členů, tvoří přechod mezi světem (t. j. lidstvem od Boha odvráceným) a královstvím Božím (t. j. lidstvem k Bohu navráceným). Účelem pak jejím jest česť Boží a spasení člověka.

Církev jest svatá, záležející z členů Bohu v Kristu posvěcených skrze Ducha svatého, od něhož všechno posvěcení jest, ze světa oddělených, krví Kristovou od hříchů očištěných, zúmyslně a tvrdošíjně nehřešících.»Kristus miloval církev a vydal sebe samého za ni, aby ji posvětil, očistiv obmytím vody skrze slovo, aby ji sobě postavil slavnou církev nemající poskvrny« (Efez. 5). »Chrám Boží svatý jest, jenž jste vy« (1 Kor. 3, viz 1 Kor. 6–11). Církev jest obecná (katolická), po všem světě rozšířená, žádnými různostmi místa, času, lidí neobmezená, pro každého nevyhnutelná a všem vyhovující, žádných mohutností lidstva a poměrů jeho vývoje nevylučující, nýbrž posvěcující; má určeno, býti jedinou církví na světě. »Kázáno bude toto evangelium po všem světě. Jdouce učte všecky národy« (Mat. 24 a 28). Církev jest jedna jediná, ne jednotným zřízením zevnějšího organismu, stejností dogmat a kultu, ne zevní, ne-li vynucenou, jednotou, nýbrž jednotou duchovní v Kristu Ježíši (Gal. 3, 28), účastenstvím společných věcí hlavních a zásadních (»jeden Bůh, jeden Kristus, jeden křest, jedna ospravedlňující víræ Efez. 4). Různost círk. společností netýká se podstaty církve, s kterou církevní sbory nejsou totožny. Církve národní a konfessionální neruší jednoty, tak jak různé pluky s různými výložky neruší jednotnost velení a armády. »Jakož v jednom těle mnohé oudy máme, ale nemají všickni oudové jednostejného díla, tak mnozí jedno tělo jsme v Kristu a obzvláště jedni druhých oudové« (Řím. 12). – Ani církev apoštolská nebyla jednotná (sbor v Korintu rozštěpený 1.Kor. 1, neshody mezi apoštoly). Ba různost i volnost jest přímo biblicky připuštěna. 14 a Skut. ap. 15. – Církev jest také apoštolská, vzdělána skrze slovo apoštolské z nařízení Páně; neomylná a samospasitelná, mající zaslíbeného Ducha svatého, základní učení evangelia nezapírající, jsoucí »sloupem a utvrzením pravdy«, pokud se slova Kristova drží a jeho duchem vésti dá; jest vítězná a nepomíjitelná, poněvadž nespočívá na náhodě, nýbrž na vůli Boží, mající zaslíbení Páně: »Kdežkoli shromáždí se dva neb tři ve jménu mém, tuť jsem já uprostřed nich; a aj, já s vámi jsem po všecky dny až do skonání světæ (Mat. 18 a 28). Tyto vlastnosti jsou v církvi viditelné jen nedokonale uskutečněny.

Církev tato má Krista za jedinou neviditelnou hlavu, z něhož vzrůst béře (Kol. 1, Efez. 4). Jiného základu žádný položiti nemůže (1 Kor. 3). Tento zakladatel ji zachovává a spravuje skrze Ducha svého; k tomu založil úřad kazatelský. První svědkové byli apoštolové (Skut. ap 1) slovem i spisy (proto v Efez. 2, řeč o vzdělání »na základ apoštolský a prorocký«), kteří byli všickni sobě rovni a rázu jakéhosi stavu prostřednického neměli, ačkoliv mnohými, mimořádnými dary Ducha svatého pro své osoby byli obdařeni. Evang. názor, vycházeje od všeobecného kněžství všech věřících (»I vy vzdělávejte se v dům duchovní, kněžstvo svaté. Ale vy jste královské kněžstvœ 1. Petr 2), nezná v církvi zvláštních kněží (»Kristus jednou jest obětován k shlazení mnohých lidí hříchů... ale skrze svou vlastní krev věčné vykoupení nalezl« Ep. k Žid. 9). Církevní úřad Kristem nařízený jest služebnost slova, přisluhování kázáním a svátostmi sice účinnými, avšak nikoliv magicky, ne panování. Služebníci církve, kazatelové a círk. starší, jsou přední mezi sobě rovnými. Kristus (Luk. 22), Petr (1. Petr 5) i Pavel (»ne jako bychom panovali nad věrou vaší, ale pomocníci jsme radosti vaší« 2. Kor. 1.) všelikou nadvládu v církvi výslovně zamítali. Duchovní úřad předpokládá vnitřní povolání k úřadu skrze Ducha svatého a zevní skrze církev, která sama sebe spravuje.

Jednou viditelnou větví této obecné křesťanské církve jest Evangelická církev. cvangelická církev., jež, snažíc se uskutečniti pojem apoštolsko-křesťanské církve, jest zbudována, ustrojena a spravována výhradně zásadami evangelia v širším smyslu čili slovem božím. Evangelická církev. cvangelická církev. má dva základní principy: že náboženství subjektivně a po formální stránce jest záležitostí svědomí a že objektivně a po reální stránce jest výhradně závislým na slovu Božím. Proto jednak vysoce cení přesvědčení svědomí a svobodu svědomí, poněvadž sama vyrostla z nezadatelného práva svědomí, a nebrání zřízení nových církevních společností, a jednak, vylučujíc ústní církevní podání, má za jediný pramen víry a života Písmo svaté, nezávislé na výkladu církve (synod, konfessí), nýbrž svobodnému badání podrobené. Evangelická církev. cvangelická církev. věří v Boha trojjediného a má Krista za jediného prostředníka a orodovníka, vylučujíc vzývání svatých a andělů, a kněžství s povahou nesmazatelnou; nad příslušnost k církvi staví osobní sjednocení jednotlivce s Kristem a osobní jistotu spasení následkem vnitřního a bezprostředního zkušení, nezávislého na kněžském prostředkování; věří v ospravedlnění (prohlášení za spravedlivého) člověka naprosto porušeného jedině z víry, milostí boží beze vší lidské zásluhy, popírajíc záslužnost lidských skutků a lidského dostičinění (modliteb, postů, almužen, slibů řeholních). Uznává dvě svátosti, křest svatý a večeři Páně (pod obojí způsobou), jimž nepřivlastňuje moci působící násilně (magicky), nýbrž účinnosti toliko při věřícím; zavrhuje mši jakožto oběť a přepodstatnění chleba a vína; zamítá odpustky, očistec, ušní zpověď, uctívání ostatků a obrazů, růženec, zázračná místa, svěcenou vodu, kadidlo, kněžské bezženství, kněžovládu a papeže. Naproti tomu šetří jednoduchosti v bohoslužbě. Učí nezávislosti církve na státě, rovněž i státu na církvi. Viz J. Delitsch, Vier Bücher von der Kirche (1847); Kliefóth, Acht Bücher von der Kirche (1854); Krauss, Das protest. Dogma von der Unsichtbaren Kirche (1876); J. Delitsch, Das Grunddogma des Romanismus oder die Lehre von der Kirche (1875); Jan Pelíšek, Církev samospasitelná (1890).

Církevní zřízení. Poněvadž evang. názor v pojmu církve největší důraz položil na neviditelnou stránku, totiž na víru příslušníků, musilo zevní viditelné upravení církve jako věc pro spasení nepodstatná ustoupiti do pozadí. Proto se jednotlivé církevní společnosti, jakkoliv v příčině idee církve úplně jsou jednomyslny, uživše evang. svobody v různých okolnostech, co nejrůzněji zorganisovaly. Původně všechny reformační církve měly snahu, aby správu a moc v církvi jí samé odevzdali, ale z různých příčin ne všude první náběh vedl také k uspokojivému zakončení. Toliko reformované církvi podařilo se ve skutečnosti církevní zřízení přiměřeně evangelickému názoru a důsledně vyvinouti. Luther z počátku přiznal jednotlivému sboru samostatnost a právo ustanovovati a sesazovati duchovního správce, ale nábožensko-sociální hnutí (selská válka, novokřtěnci atd.) přimělo jej, že na místo samostatného sboru postavil světskou vrchnost a odkázal správu církevní země pánům, což usnesením říšského sněmu ve Špýru roku 1526 bylo potvrzeno. Zeměpán vykonával přenesené na sebe »právo biskupské« na venkově neobmezeně, v městech obmezeně, a to konsistořemi od něho zřízenými a jemu zodpovědnými, které složeny byly z duchovních a světských členů od církve nevolených a jménem jeho nad čistotou učení, duchovními správci, nad majetkem bděly, namnoze i círk. kázeň a soudní moc v manželských záležitostech vykonávaly a jsouce zeměpanskými orgány církev spravovaly. První konsistoř byla kurfirštem saským r. 1539 zřízena. Toto círk. zřízení konsistorní, kteréž nevyšlo z evang. pojmu církve, rozšířilo se ve všech církvích augšp. vyznání i bylo také daným zřízením evang. církví v Rakousku až do r. 1861. Později se konsistoře proměnily v ryzí státní úřady a teprve v novější době mají zase své původní určení s poněkud většími svobodami. ale až podnes v odvislosti od státu; ryzí nejsou již nikde, nýbrž přibraly zásady presbytero-synodní. – Jinak se vyvinulo círk. zřízení na půdě církve reformované. Zwingli dal jednotlivým sborům patřičný význam a zařídil starševstva, ale další vývoj se zastavil zvláštním ponětím, které měl o křesťanské vrchnosti, jíž jako oprávněné zástupkyni sboru přikázal správu církevní; tak tomu jest po dnes v něm. kantonech Švýcarska a v Německu. Zcela jinou organisaci obdržela církev ženevská a dcery její zásluhou Calvinovou, totiž círk. zřízení presbyterní, důsledně vrcholící ve zřízení synodním. Církev sebe samu spravuje skrze své zvolené zástupce. Správa sboru spočívá v kollegiu, v němž vedle kazatele (duchovního správce) jsou círk. starší, z nichž on jest nejpřednějším, ale jim náleží nejen správa jmění a zastupování práva, nýbrž spolu účastenství v duchovní správě ve spojení s kazatelským úřadem. Více sborů spojených spravuje se okresními synody (konventy) od presbyterstev obeslanými; celý kraj spravuje se synody zemskými, povšechná církev synody generálními. Církev si sama pořádá všechny své záležitosti, jsouc v tom úplně neodvislou od státu Zřízení toto presbytero-synodální jest aristokraticko-demokratické a rozšířilo se ve všech reform. církvích, zvl. ve Francii (presbyterstvo = consistoire) a v reform. církvích pronásledovaných. Tento princip círk. autonomie nejdůsledněji jest proveden v presbyteriánských církvích v Anglii a Americe a ve franc. Švýcarsku. Kdežto anglikánská církev jest episkopální, jest v independentismu autonomie jednotlivého sboru chráněna před každou autoritou státní, biskupskou nebo synodální.

Zvláštní zřízení Jednoty bratrské rázu biskupsko-synodálního, kteréž všechnu vládu kladlo do sborového výboru, užší rady a synodu, nezrodilo hierarchii a nevadilo Jednotě dostoupiti vrcholu církve ve všem vzorné.

Círk. zřízení rakouských evangelíků jest částečně presbytero-synodální, částečně konsistoriální. – Sbory zastupují starševstva, senioráty superintendentství: seniorátní a superintendentní konventy, povšechnou církev gener. synod. Faráře volí shromáždění sboru, seniora a superintendenta starševstva, v církvi reformované konventy seniorátní a superintendentní. Nejvyšší výkonnou moc má c. k. vrchní církevní rada ve Vídni, jejíž členové jsou výhradně státem ustanoveni. Viz Richter, Geschichte d. ev. Kirchenverfassung (1851): Stahl, Die Kirchenverfassung nach Lehre und Recht der Protest. (2. vyd. 1862); Hundeshagen, Beiträge zur Kirchenverfassungsgeschichte (1864). BM

Dějiny evangelická církev.cké cvangelická církkve jsou s evang. stanoviska vědecké vylíčení vzniku a skutečného vývoje křesťanské církve; liší se od historie křesťanského náboženství jako činitele v kulturním vývoji, jakož i od dějin křesťanství, jehož účinky meze církve přesahují. Poněvadž církev jest shromážděním lidí živých a království Boží ve formě církve teprv nějak se uskutečniti má, má církev vývoj nejen zevně, nýbrž i vniterně, podle okolností postupuje, jde na zad, mění se v časné formě, ač náboženství Kristovo změně nepodléhá, má dějiny. Tento vývoj jest výsledkem součinnosti božské a lidské. Každý projev života se strany církve jako organismu živého má nárok, aby se o něm v círk. dějinách pojednalo, které se tudíž dělí na zevní (rozšíření církve, poměr k státu) a vnitřní (učení, kultus, zřízení, círk. život), na universální a speciální; obsahuje tři doby: starou (až ku pokřesťanštění Čechoslovanů), střední (až do reformace Husovy) a novou. K círk. dějinám náleží i život Kristův. Pomocných věd jest několikero. Od círk. dějepisce se žádá: kritika a křesťansko-theologická pragmatika.

Reformací nabylo studium historické nového podnětu a oživení, a jí teprv ražena cesta kritickému badání a vědeckému pojednání, tedy vlastnímu círk. dějepisu, kdežto až posud výhradně oblíbena byla forma nekritické kroniky. V první době reformační mělo písemnictví církevních dějin ve všech stranách veskrze tendenci dogmatickou, konfessionální, strannicky-polemickou. Velkolepé dílo vydali lutheránští učenci Flacius, Wigand a j. »Centuriae Magdeburgicae 1559 – 1574«, 13 fol. V téže církvi: Kosthold, Ittig, Sagittarius a j. V církvi reformované, ve Francii: Dalläus, Blondel, Salmasius, oba Basnageové, v Anglicku: Usher, Pearson, Bingham, ve Švýcarsku něm.: Hottinger, franc.: Turretin, v Hollandsku: Clericus, Venema, v Německu: Spanheim. V Německu nalezla snaha vymaniti církevní dějiny z pout dogmatických a polemických platný výraz v Mosheimovi, jejž předcházeli Calixt a Arnold a jehož následoval Semler, vlastní otec kritiky. V šlepějích této kritické objektivnosti jsou: Walch, Planck, Schröckh, Spittler. V čele nové doby stojí: Neander, otec novější evang. historiografie (pojednává vědecky-vzdělavatelně o vnitřním vývoji církve; Hagenbach, jeho žák), Gieseler (zjišťuje události bez subjektivních příspěvků, má velikou znalost pramenů), Ferd. Chr. Baur (který jako zakladatel školy tubinské hyperkriticky si počíná) a K. Hase, originelní, duchaplný v slohu epigrammatickém Mimo to: Rothe, Hasse, Schaff. Na stanovisku positivním luther.: Guericke, H. Schmid, Kurtz; na stanovisku reformovaném: Herzog, Ebrard, franc. Merle d'Aubigné. V českých církevních dějinách vynikají: Mikuláš z Pelhřimova, zvaný Biskupec. r. 1420, náčelník a kronikář Táborský, Bartoš písař r. 1534, přívrženec luther. učení, Bohusl. Bílejovský r. 1537, kališník. Pilná Jednota bratrská sepsala své dějiny a zůstavila v rozličných rukopisech, hlavně v archivu v Ochranově chovaných, až podnes netištěných: jejich spisovatelé: Bratr Řehoř, Jan Černý r., 1467. Matěj Červenka r. 1561, Jan Jafet r. 1605, Žalanský r. 1619, Sam. Mart. z Dražova, vyhnanec, r. 1636, Komenský (Historia o těžkých protivenstvích církve české, 1655, vyd. Spolkem Komenského, 1888), Jan Lasitský r. 1649, Pavel Skála ze Zhoře, vyhnanec, r. 1624 (velké, všeobec. dějiny církevní v 10 dílech). Po vydání tolerančního patentu: Historický kalendář církví českých obnovených r. 1785. Pozoruhodno jest, že církevní dějiny české v souvislosti česky nebyly napsány, jakož i že není většího českého životopisu Husova z péra přátelského. Mimo to, co příležitostně ve všeob. dějinách českých přinášejí Palacký, jako protichůdce Höflera a Helferta, a Tomek, a mimo Gindelyho »Gesch. der böhm. Brüder« a nejnovější práce Rezkovy (Hnutí náboženské v toleranční době) a Gollovy (Quellen z. Untersuchung d. Geschichte der böhm. Brüder), obstarala evang. cizina: Jordan (Palacký), Vorläufer des Hussitenthums (Lipsko, 1846); Böhringer, Joh. Huss (1858); Krummel, Geschichte der böhm. Reformation (1866); Czerwenka, Geschichte der evang. Kirche in Böhmen (1869); Lechler, Johann Hus (1890), český překlad od B. Mareše (1892); Červenkův překlad Calwského vydání Historie církve křesťanské; Sommerův překlad Zitteho životopisu Husova (1850), pak Bonnechose (Kath.) Reformateur (1853); Denis, Huss (1878), nejnověji Šebesta, Dějiny církve křesťanské se zvláštním zřetelem na církev českomoravskou (1888); B. Mareš, Dějiny církve křesťanské (1893). Naděje vzbuzují publikace ochranovského historiografa Müllera.

Evangelická církev. cvangelická církev. vznikla z vnitřních, věcných pohnutek, z příčin svědomí. Dějiny její obsahují vývoj vnitřní (dogmatický a bohoslužebný) a vnější (v poměru jejím ke státu a jiným útvarům církevním). Učením o večeři Páně a předzřízení k spasení (praedestinace) rozstoupila se reformační církev ve dvě větve: lutheránskou čili dle augšburského vyznání a reformovanou.

Církev lutheránská, majíc východiště v Lutherovi a Melanchthonovi, prošla spory kryptokalvinskými , přijala oživení pietismem , prošla dobou rationalismu a podržela i v unii své zvláštnosti. Jest rázu více konservativního v učení, bohoslužbě i zřízení (konsistorním). Spravuje se symboly: augšpurskou konfessí, apologií, Lutherovými oběma katechismy, šmalkaldskými články a formulí svornosti. Jest rozšířena hlavně v Sasku, Sev. Německu, v Prusku, Virtembersku a Badensku, Dánsku, Švédsku, Norsku a v Baltických provinciích v Rusku. – Reformovaná církev majíc východiště v Zwingliovi a byvši prohloubena Calvinem a opanována calvinismem, prodělala v různých zemích různý dle země a národu vývoj, čehož výsledkem byly různé, jedním duchem prodchnuté, národní, společné i zvláštní konfessí; z těch největší vážnosti požívají: druhá helvetská (švýcarská) konfessí a heidelberský katechism; kromě těchto jsou konfessí czengerská, skotská, westminsterská, usnesení synodu dortrechtského, konfessí belgická, gallikanská, českobratrské. Má ráz více radikální. V učení staví do popředí svrchovanost boží a naprostou porušenost člověka, v bohoslužbě šetří největší prostoty a jednoduchosti; i v zřízení presbytero-synodálním jest demokratickou. Jest namnoze úplně nezávislou na státě. Jest rozšířena hlavně ve Švýcarsku, Již. Německu. Braniborsku, Slezsku, Uhrách, Francii, Nízozemí, Britannii, Sev. Americe. Měla stejný vývoj jako luther. církev: překonala amyraldismus a pajonismus, byla oživena pietismem (Labadie), prošla osvětářstvím a obživla v novém věku Spojení círk. společností obou vyznání jest provedeno v unii. Viz Schenkel das Wesen des Protestantismus (2. vyd., 1862); spisy Merlea d'Aubigné; Schnekenburger, Vergl. Darstellung des luth. und reform. Lehrbegriffs (1855).

Rozsah. Kromě dvou hlavních směrů jsou větší a menší společnosti církevní s různými zvláštnostmi: švenkfeldiáni, novokřtěnci (anabaptisté, mennonité, sociniáni, baptisté, methodisté, herrnhutští (obnovená Jednota bratrská) a j. Příbližně jest všech evangelíků asi 140 – 145 mill. (Prof. Hickmann, Karte der Verbreitungsgebiete der Religionen, Vídeň, 1894) a sice v Evropě asi 89 mill., v Asii mill., v Africe 2 1/2 mill., v Americe 48 mill. (ve Spoj. Obcích severoam. 44 mill), v Australii 3 mill.; ve Vel. Britannii 31,600.000, Německu 29,470.000.Švédsku 4,720.000.Rakousku 436.352, Čechách 127.236, Moravě 61.279, Slezsku 84.724 (popis 1890). Uhrách 3,270.000, Rusku 3,000.000, Nízozemí 2,700.000, Dánsku 2,190.000, Norsku 1,950.000, Švýcarsku 1,725.000, Francii 750.000, Italii 70.000. Belgii 15.000, Rumunsku 14.000, Španělsku 7000. Portugalsku 2000, Turecku a Řecku 3000, Bulharsku a Srbsku 1000. Učení lutheránského jest asi 28 mill., spojených asi 17 mill., učení reformovaného 87 mill.; z těchto poslednějších jest zřízení presbyterního 18 mill., independentů s baptisty a mennonity 20 mill.. anglikanů 29 mill. a methodistů 20 mill.; kromě toho menších společností herrnhutských, unitářů a j. asi 8 mill. (V. Calwer, Kirchenlexicon 1890, str. 497). BM.

Související hesla