Reformace

a) obecně obnova či návrat k původní, údajně čisté, biblické, podobě církevního života. Reformní snahy provázejí celé křesťanské dějiny; jejich cílem je odstranit deformace v učení a praxi církve; b) v užším smyslu první reformace ve středověku (valdenství, husitství) a druhá reformace, spjatá se jmény M. Luthera a J. Kalvína. Tato reformace se opírá o společné principy: a) Sola Scriptura (pouze písmem); svrchovanost Božího slova nad zbožností církve i jedince; jediným pramenem je bible; b) Sola gratia (pouze milostí); lidé jsou spaseni působením Boží milosti (a nikoli svou vlastní aktivitou; zaměřeno proti záslužnictví); c) Sola fide (samotnou vírou); spása se přijímá vírou; osobní vztah k bohu je nezastupitelný (zaměřeno vůči formalismu). Reformace vesměs obnovila v eucharistii přijímání chleba a vína i pro laiky, odstranila mnišství a celibát a zjednodušila liturgii; věrouku soustředila na centrální články. Ve srovnání s ostatními křesťany mají církve vzešlé z reformace (viz též protestanté) zjednodušenou organizaci s volitelností mnoha funkcí. Katolická církev se snažila proti reformaci postavit vlastní vnitřní obnovu označovanou jako protireformace. Viz též P. Melanchton, U. Zwingli.

Ottův slovník naučný: Reformace

Reformace (z lat. reformatio, obnovení, znovautvoření, snaha po nápravě), souborný název všeobecných snah ve středověku, které, směřujíce k nápravě církve západní, tehdy hluboce pokleslé, na základě božských pravidel Písma sv. a podle vzoru prvokřesťanské, apoštolské církve, propukly konečně v XV. a jmenovitě XVI. stol. ve velkolepém a dalekosáhlém hnutí nejen duchovenstva, ale všech stavů: lidu prostého i panovníků i učencův, a vyústily v úplné přetvoření západokřesťanského církevnictví, náboženství po stránce věroučné, mravní i organisační, myšlení i života mravního, hospodářského, společenského i politického. Reformace jest hnutí složité ve svých původech a příčinách, mnohostrané ve svých činitelích a bohaté ve svých důsledcích. Příčiny hlasů po nápravě byly 1. stále rostoucí zkáza církve v životě mravním (zesvětštění, znemravnělost, špatný příklad kněží a mnichů i papežů samých, do očí bijící zlořády, simonie, odpustky, dvojpapežství a trojpapežství; poblouzení v názorech o mravním ideálu života [klášternictví, coelibát, askése]); 2. původnímu duchu křesťanství odporující vývoj v učení (scholastika, t. j. theologická [i filosofická] věda, složitá, těžkopádná, neživotná, nepraktická a při tom vzdálená od svých původních pramenů, Písma sv., a prostoupená v obsahové stránce pozdějšími nálezy koncilů, papežů, círk. otců, učitelů [tradice]); 3. celkový ráz organisace a správy církevní a nároky církve na svrchovanou vládu nad národy, říšemi, panovníky, též ve věcech politických, nad svědomím a rozumem jednotlivců ve víře, mravouce, vědě (hierarchie, privilegované postavení kněží, autorita papežů, neomylnost koncilů). Vedle těchto především nábožensko-mravních neb aspoň církevních příčin byly v reformačním hnutí činnými též jiné pohnutky rázu mimonáboženského. Jako přehmaty církve nebyly jen rázu náboženského a mravního, nýbrž zasahovaly též do oboru života sociálního, státního, hospodářského, národnostního, povšechně osvětového, tak spolčili se k reformaci všichni činitelé jmenovaní: ozývaly se hlasy po samostatnosti a jednotě národův a států, tužby jednotlivých stavů (sedláci, měšťanstvo obchodní a řemeslné, šlechta), rozpadávaly se a nahrazení žádaly některé hospodářsko-společenské řády (feudální); probouzely se snahy individua proti útisku církevní uniformity a ztrnulosti, vzepření rozumu proti neomylné autoritě; jevil se vliv šířící se osvěty (university v Paříži, Oxfordě, Praze), věda pracovala o své osvobození; působilo znovuzrození klassického studia a klassické filosofie (humanismus); všichni cítili útisk, všichni toužili po emancipaci, po nápravě trvajících poměrů. Nedostatky a potřeby náboženské a mravní ovšem daly první a hlavní podnět a heslo k odporu proti církvi; mužové církve, vynikající ve svém oboru, začali, a ostatní snahy teprve tím propukly, ostatní stavové šli za nimi, a tak reformace stala se všeobecným hnutím duchů. Snahy opravné jevily se v církvi již dávno před vědomým hnutím reformačním (Bernard z Clairvaux, Katharové, Albigenští, Valdenští, mystikové [Tauler, Tomáš Kempenský], reformátoři též v řádech mnišských [františkáni] požadovali obnovení vnitřní zbožnosti, změny života klášterního neb obecně křesťanského). Projevovaly se ovšem formálně i obsahově různě: evangelický duch vedle libertinských výstředností, revolucionářské snahy a blouznivci vedle střízlivých praktikův. Určitějšího rázu nabyly tyto povšechné snahy poprvé (mimo Valdenské, kteří rozvinuli zvláštní reformační činnost a vytvořili první evangelickou církevní společnost) v Anglii (Wiklif) a Čechách (Waldhauser, Milíč, Matěj z Janova). Když zkáza nabyla rázu veřejného pohoršení a hrozila býti na újmu vážnosti a vlivu církve (schisma papežské, »babylónské zajetí«), tu církev sama ve svých officiálních zástupcích (professoři, biskupové, koncily) činila pokusy o nápravu v hlavě a údech (reformní koncily v Pise r. 1409, Kostnici r. 1414 – 18 a Basileji r. 1431 – 49). Tyto pokusy se nezdařily, poněvadž nebylo důslednosti a odvahy (a snad ani poznání) jíti až ke kořenům zla a odstraniti a změniti ducha, princip a podklad církve, nauku a mravní ideál (Petr d’Ailly, Gerson, Clemanges) a reformovati také sebe (Jan XXIII., biskupové). Ukázalo se, že nestačí odstraniti některé křiklavé a nápadné zlořády a přehmaty. Papežství nejen se udrželo, ale i utužilo. Církev v koncilu zastoupená prohlásila se za neomylnou a tím za nepotřebnou opravy. Když se nepodařila oprava v církvi, pokoušeli se někteří provésti ji proti církvi způsobem radikálnějším a jedině správným: poukazem na princip a zdroj zkázy a požadavkem úplné změny celé soustavy. Sem náleží Wiklif, myšlenkově, věroučně původní (princip autority Písma; též pokusy o kritiku nauky církevní: transsubstanciace) a Hus více prakticky provádějící opravu života již s ohlasem některých principův opravdu protestantských. U Husa, který obyčejně počítá se mezi předchůdce reformace, ozývají se již v začátcích hlavní zásady pozdější světové reformace Lutherovy a Calvinovy, ač ne v plné jasnosti: pojem církve (ne papež s biskupy, nýbrž sbor vyvolených a věřících), odpor proti autoritě papežově a neomylnosti církve, důraz na Písmo. Jinak nauka církevní zůstává nedotknuta; hlavní tón: ospravedlnění z víry, nenalezen. Ale s našeho stanoviska českého lze Husa právem počítati mezi reformátory vlastní, poněvadž jeho snahy vedly k novým, evangelickým útvarům církevní organisace, k utrakvismu (kališníci čeští, kteří jen formálně zůstávali ve svazku církve římsko-katolické, věcně stáli blíže pozdějšímu stanovisku církví evangelických) a Českobratrské Jednotě (která nejen obsahově, ale již i zevně zrušila spojení s officiální církví). Odtud pak jest již dějinná souvislost až se světovou reformací německo-švýcarskou, jejímiž hlavními představiteli jsou Luther, Zwingli, Calvin. Dr. Martin Luther, augustiniánský mnich ve Vitemberce, na základě vlastní zkušenosti vnitřní a z potřeb osobního nábožensko-mravního života ozval se 31. říj. 1517 proti dusivému tlaku církve a postavil proti dosavadní náboženské theorii i praxi (dobré skutky, odpustky, askése) materiální princip reformace: ospravedlnění před Bohem z víry, t. j. z vnitřního, bezprostředního spojení jednotlivé duše s Kristem, na základě prostého přijímání objektivní, v Kristu projevené milosti boží odpouštějící svobodně hříchy, jejichž tíhu svědomí lidské tísnivě pociťuje a jichž člověk sám zbaviti se nemůže. To znamená nejen reformu jednoho věroučného článku, ale obnovení pobožnosti a života, náboženství i mravnosti, vztyčení nového ideálu mravního života: ne askése, útěk ze světa, nýbrž křesťanský život ve světě a jeho řádech. Vedle materiálního stojí formální princip reformace: jediná autorita Písma sv. ve věcech víry a náboženského života. S tím souvisela emancipace od autority církve, koncilů, papežů, kněžského zprostředkování, tradice, tedy reforma círk. organisace, ale dále též osvobození individua, individuálního svědomí a rozumu, právo laiků v církvi, náležité místo vrchnosti, a zároveň také požadavek reformy, obrození, nápravy vnitřního mravního života individua. Tyto zásady, tvůrčím náboženským geniem Lutherovým objevené a jeho energií uplatněné, zpodrobnil, vědecky zpracoval a do církevní praxe převedl Filip Melanchthon. Souborem této reformy jest augšpurská konfesse z r. 1530. – Současně, ale samostatně žádal a prováděl reformu ve Švýcařích Oldřich Zwingli. Kladl hlavní důraz na praktické provádění mravního posvěcení v činném křesť. životě; byl v něčem radikálnější (poměr k bohoslužbě římsko-katol., nauka o večeři Páně), střízlivější a důslednější (puritanismus, rigorismus a spiritualismus reformovaného typu) s převahou myšlení a chtění nad citem; spojoval s potřebou náboženskou širší zájmy: potřebu všeobecného osvobození ducha, potřebu vzdělání, úpravy též občanských poměrů (cílem: jednotná křesť. obec církevněobčanská; vliv jeho republikánského a hospodářského okolí). – Lutherova a Zwingliova reforma spěly původně ke stejným cílům ovšem cestami samostatnými. Tyto cesty r. 1529 (disputace v Marburku) se rozešly (jmenovitě o nauku o večeři P.) a vedly k utvoření dvou samostatných, v celku stejným duchem nesených, jen v podřízeném se lišících církví reformačních, »augšpurské« a »reformované«, později nazývané »helvetského vyznání« nebo podle jiných konfessí lokálních. – Druhou periodu a druhý typ reformovaného církevnictví představuje Jan Calvin v Genevě, který na půdě již připravené provedl organisačně, sociálně, mravně a nábožensky zásady reformace v praxi, shrnuje různé prvky v organický celek. Vytvořil soustavu věroučnou důsledně myšlenkově. Vychází od přesvědčení o absolutní boží příčinnosti, o působnosti boží milosti ve vnitřním náboženském životě křesťanově (praedestinace), klada důraz na hřích lidský a boží milost, objektivní ospravedlnění a subjektivní posvěcení duchem božím, jsa v nauce o večeři P. na stanovisku prostředkujícím mezi Lutherem a Zwinglim. Jeho hlavní a celé reformované církve stěžejní dogmatické dílo jest: Institutio religionis christianae (1536). Calvinovy zásady a círk. organisace (presbyterianismus) našly hojně ohlasu i mimo Švýcary. – Vedle těchto dvou typů reformy především náboženské zasluhuje zmínky třetí způsob reformace státně-církevní v Anglii, reformace, která byla ve věcné souvislosti s reformou evangelickou, ale šla cestami zvláštními: příčinou její byla snaha královské moci (Jindřich VIII.) po emancipaci z nadvlády papežské; vedla též k utvoření odlišného organismu círk.: evang. církve s biskupským zřízením (ovšem bez ius divinum) v těsném spojení se státní mocí (anglikanismus). FŽa.

Související hesla