Melanchton Philipp

, německý teolog; představitel reformace. Žák Lutherův. Autor tzv. Apologie, 28 článků víry, předložených na zasedání augsburského sněmu 1530 císaři Karlu V. Od té doby Apologie nazývána augsburským vyznáním; formulovala zásady protestantské víry a vedla k vytvoření protestantské (luterské) církve. Po Lutherově smrti stál Melanchton v čele protestantského hnutí. Velký význam má jeho pedagogická, vědecká a organizační činnost (reformoval systém vzdělání od základní školy až po univerzitní výuku).

Ottův slovník naučný: Melanchton Philipp

Melanchthon (Melanthon) Filip, společník reformačního díla Lutherova a zakladatel učeného školství protestant. (*16. ún. 1497 v Brettenu ve Falci – †19. dub. 1560 ve Vitemberce), slul původně Schwarzerd a pořečtil své jméno na studiích, ve kterých tak velice prospíval, že již r. 1509 přijat byl na universitu v Heidelberce a ne zcela patnáctiletý stal se bakalářem (1511); hodnosti magisterské dosáhl v Tubinkách (1514), kdež také započal svou činnost učitelskou a spisovatelskou. Slavný humanista Reuchlin, blízký jeho příbuzný, vyjednal mu professuru řečtiny na universitě ve Vitemberce (1518) a přivedl jej tím ve styk s Lutherem, jenž v učeném Melanchthovi záhy nalezl nejmohutnější oporu na své dráze reformační. Původně Melanchthon neměl záliby v oboru theologickém; šlo mu především o pěstování nauk směrem humanistickým, v tom viděl svůj úkol životní. Jasně zračí se to v jeho vstupní přednášce vitemberské: De corrigendis adolescentium studiis (1518), t. j. o nápravě studií universitních, kdež v osnově vzdělávací přisouzeno čelné místo řečtině, jako základu badání vědeckého. Neméně svědčí o tom rukověti školní; Institutiones graecae grammaticae (1518), řecká mluvnice, kteráž postupně byvši doplněna a zdokonalena (1520, 1542, 1545) rozšířila se ve více nežli 40 vydáních; De rhetorica libri tres (1519, v pozdějším zpracování »Elementorum rhetorices libri duœ), nauka o řečnictví dle Cicerona a Quintiliana; Compendiaria dialectices ratio (1520), obecně známá jako »Dialectica Philippį, a j. Avšak ponenáhlu jednak vroucí zbožnost, jednak skvělý příklad Erasmův a zvláště neodolatelný popud se strany Lutherovy vytiskly jej od klidných studií na kolbiště sporů církevních. Mohutný duch Lutherův, dávaje se unášeti přesvědčením, bezohledně razil cestu ku předu, za ním pak Melanchthon, vyzbrojený důmyslem neméně nežli učeností, utvrzoval základy, poskytoval výborných prostředkův k obraně a sám za všech okolností trval na stráži. Přítomen byl v Lipsku o hádání Lutherově s Eckem (1519) a v polemice potom dále vedené měl přední účastenství; současně pohřižoval se ve studium listů sv. Pavla a mezi tím, co Luther hledal útočiště na Vartburce, uveřejnil proslulé své dílo Loci communes rerum theologicarum seu hypotyposes theologicae (Vitemb., 1521), t. j. obecné pravdy učení křesťanského neboli základní věty protestantské věrouky. Od té doby Melanchthon měl rozhodující slovo, kdykoli zápaseno důvody učenými a rozumovými; kde však vášeň mísila se do věci, tu, jsa povahy mírumilovné, pozbýval odvahy a zcela svěřoval se Lutherovu vedení. Přirozeným důsledkem reformačního úsilí byla u Melanchthona proměna dřívějších názorů humanistických, že totiž snaha jeho vzdělavatelská přestávala míti na zřeteli obecný pokrok vědecký a podřizovala se svrchovaným zájmům vědy jediné, theologické; Aristotelés nahrazen svatým Pavlem, a všecka učenost, neměla-li evangelického základu, zdála se pouhým klamem, bez pravé zásluhy. Ba nějaký čas Melanchthon pohrdal antickou filosofií, jak patrno nejen z jeho přednášek, ale i z vydání Aristofanových »Oblaků« (1520), odkudž měli čtenáři nezvratně přesvědčiti se o nicotě starého mudrctví; avšak názor tento opět pominul, jakmile počalo vycházeti na jevo, že důsledné jeho provádění bylo by osvětě pohromou. Zejména lekal se Melanchthon proudu mezi theology, kteří zamítali vyšší vzdělání; v té věci viděl právem opětný vznik barbarství a důrazně tudíž prohlašoval odpor proti vědám za neštěstí a větší hřích než svatokrádež. Zřizování dobrých škol ukazovalo se nejúčinnějším lékem na takové bludy a ovšem i nejlepším prostředkem k utvrzování víry evangelické (scholae seminaria ecclesiae). Projevené v té příčině tužby mocným vlivem Lutherovým docházely živého ohlasu, a Melanchthon, jemuž připadl úkol vlastního tvůrce a rádce, vyhověl plnou měrou požadavkům doby. Dle řádů jím buď přímo aneb aspoň dle návodu jeho sestavených upravují se latinské školy v Magdeburce (1524), v Eislebích (1525) a v Norimberce (1526), první jaksi vzory podobných učilišť, jež pak nalézají společné středisko v proslulém školním řádě kurfiřství Saského, obsaženém ve visitační zprávě o církvích a školách v Durynsku (1528). Nesmírný vliv měl Melanchthon i na způsob studií universitních, jednak zaváděním soustavné organisace podle vysokých škol vitemberských, jednak, a to hlavně, živým slovem učitelským. R. 1529 přítomen byl-na říšském sněmě ve Špýru, kdež protestováno proti dočasnému zastavení proudu reformačního, a důležitý podíl měl i na úmluvách v Marburce o sjednocení stran evangelických. Mnoho starostí a duševního rozčilení přineslo mu období říšského sněmu augšpurského (1530), o kterémž, jsa hlavním zástupcem theologických zájmů protestantských, po mnohých úradách s Lutherem a jinými přáteli sestavil památnou Konfessí augšpurskou (Confessio Augustana) ve 28 článcích věroučných a reformačních. Za dílo v každém směru znamenité pokládána i Obrana konfesse (Apologia, 1531) proti odporu se strany katolické. V klidných celkem letech následujících až do války šmalkaldské (1546) Melanchthon pracoval neunavně v oboru vědeckém a docházel skvělého uznání zejména svou činnostní universitní. Přednáškový obor jeho nepřestával pouze na jazycích klassických a jejich literatuře, nýbrž zahrnoval také dialektiku a rhétoriku, filosofii a fysiku jako soujem přírodních věd, éthiku a historii, hebrejštinu, písma svatá i výklady theologické; poskytoval tudíž příležitost mnohonásobnou ku vzdělání a vábil k sobě hlavy nadané i z končin vzdálených. Odchovanci M-ovi šířili pak nadšeně zásady svého mistra, přičiňovali se o zlepšení školství a stavěli se namnoze i v popředí ruchu reformačního; z Čechův, kteréž Melanchthon přízní svou vyznamenával, proslul nad jiné mistr Mat. Kolín z Chotěřiny. Avšak ani zájmů církevních Melanchthon tehdáž se zřetele nepouštěl a o sesílení reformace zasazoval se nejen dogmatickou přesností, nýbrž i shovívavou snášelivostí. R. 1534 vyložil současně s Bucerem štrasburským své mínění o možnosti církevního dohodnutí mezi protestantstvem a Francií (Consilium ad Gallos), a od úmyslu podniknouti cestu do Paříže, kamž byl zván od krále Františka I., ustoupil jen na přímý zákaz kurfiršta Jana Bedřicha. Zmohutnění reformace tkvělo mu na mysli též při poradách se zástupci krále anglického Jindřicha VIlI., jemuž »Loci communes« v novém zpracování jsou připsány (1535), jakož i při předběžných úmluvách stran zamýšleného koncilu církevního, jejichž výsledkem byly pak odmítavé články šmalkaldské a Melanchthonův důležitý traktát De potestate papae (1537), vymezující dosah moci papežské a odstraňující dosavadní mezeru Konfesse i Apologie. R. 1539 při dorozumívacích pokusech ve Frankfurtě spřátelil se s Kalvinem a pomocen byl při reformaci vévodství Saského i markrabství Braniborského; v Sasích zvláště universita lipská obdržela podle jeho zařízení novou tvářnost. R. 1540 rozechvěn jsa bigamií lantkrabí Filippa Hesského a přičítaje sobě vinu za takový skutek, ježto nebyl se vyslovil dosti určitě proti němu, těžce onemocněl ve Výmaru; z nemoci povstav odebral se k rokování do Vormsu, opatřen jsa novým zpracováním Konfesse augšpurské (»Confessio variatæ proti původní, zvané »invariatæ), a v disputacích tam zahájených pokračoval v Řezně (1541) na základě zvláštních předloh smiřovacích (Kniha řezenská). Vzájemná nepovolnost i katolíkův i protestantů měla v zápětí další trvání stavu prozatímního (řezenské interim). Opětné úmluvy byly na programmě říšského sněmu vormského (1545); avšak se strany protestantské podán toliko soujem učení a požadavků, vypracovaný Melanchthonem. Úspěchu smírného nedosáhlo se ani tam, ani později v Řezně (1546). Po smrti Lutherově byl Melanchthon válkou šmalkaldskou na čas vypuzen z Vitemberka a zdržoval se pohostinu v Srbišti, Brunšviku a Nordhausích; po návratu (1547) hleděno k němu téměř všude jako k nejpřednější hlavě protestantstva, avšak tíživá odpovědnost s místem vůdčím spojená způsobovala mu řadu trpkých protivenství. Veliké bouře i se strany starších přátel některých dožil se pro bezděčné účastenství při lipském interim (1548), jež vedle vlastních nauk evangelických připouštělo též obřady katolické. Povolnost ve věci oné, pokládanou málem za zradu, Melanchthon později odčinil obnovou konfesse augšpurské (Repetitio confessionis Augustanae sive confessio doctrinae Saxonicarum ecclesiarum, 1552), jež měla býti základem jednání na koncilu ve Tridentě. Mír augšpurský (1555) Melanchthovi nepřinesl poklidu; přicházelyť právě tehdáž více než kdy jindy na přetřes neshody v názorech theologických, vznikající jednak hloubáním, jednak odporem proti všelikým úchylkám i oprávněným a namířené z velké části přímo proti Melanchthovi. Sem náležejí spory, částečně již z dřívějška se vlekoucí, s Ondř. Osiandrem, Vlachem Stankarem, Kašparem Schwenkfeldem, Fridr. Stafylem, a nejlítější ze všech s Matiáš. Flaciem, jenž se svými stoupenci Melanchthona obviňoval zřejmě z odpadlictví. Melanchthon bránil se důstojně, proniknut jsa až do smrti vroucí snahou, aby ve sporech mezi souvěrci, pokud možná, nepodajná umíněnost učinila místo všestranné pokrokové rozvaze, vedoucí k vyrovnání a smíru; bolestnou ovšem bylo pro něho trýzní, že vášnivá přepjatost odpůrců v jednání takovém viděla vždy a vždy jen zbabělost a chabost přesvědčení pravověrného (výčitka kryptokalvinismu a j.). Poslední a jako závětní prací Melanchthovou, vydanou až po smrti jeho, byl sborník věroučný: Corpus doctrinae (lat. a něm.), obsahující řadu nejčelnějších spisů theologických, ve kterých nauku svou byl uložil (Konfesse augšpurská z r. 1540, Apologie, Repetitio, Loci z r. 1548 a j.). Podrobnou zprávu o jeho skonání uveřejnili prof. vitemberští; životopis sestavil důvěrný přítel Melanchthonův Joach. Camerarius (1566). V působení Melanchthově dva proudy vzájemně se pronikají, humanistický a theologický. Vývojem poměrů proud theologický převážně mohutní, ale i tehdy po většině bývá prosycen přílivem humanistickým. Účinkem humanismu Melanchthon, ač, podobné jako Luther, v Písmě svatém uznával výhradní základ pravé víry, nepřestával jednou pro vždy na témž výměru, k němuž dospěl vlastní úvahou, nýbrž zkoumal pečlivě i cizí mínění a hleděl zdokonaliti svůj názor, až by místo zdání ukazovala se plná jistota. Odtud vznikly jeho úchylky v nauce o eucharistii, kdež přiblížil se ke stanovisku Kalvinovu, o předurčení, o svobodné vůli, o záslužnosti dobrých skutkův a j.; odtud vyložiti jest i jeho nechuť k předčasnému zatracování různověrců, snášelivost v otázkách pochybných aneb při věcech rázu vedlejšího. Jasným, přesným postupem ve výkladu a dovozování, soustavným pořádkem, přehlednou úpravou a klidnou formou slynul vůbec již jako paedagog; přednosti tyto, spojené s důmyslem a výtečnou znalostí odbornou a mimo to majíce ku pomoci neobyčejnou zásobu vzdělání povšechného, činily z Melanchthona v otázkách vědeckých a při sporných záhadách bojovníka nenahraditelného. Luther věc tu výborně postřehl a sdružil se nerozlučně s Melanchthonem, říkaje o sobě, že jest pouze »hrubý dřevorubec, jemuž průseky jest mýtiti; avšak mistr Filipp chutě rozsévá a zalévá, an Bůh udělil mu svých darů v hojnostį; proto také v případech, kde mínění obou se různila, varoval se vůči Melanchthovi obvyklé drsné příkrosti. Z humanistického stanoviska světla nabývá i káraná nezřídka v povaze Melanchthově povolnost, neshodující se všude se skutečným přesvědčením, jednak vzhledem k Lutherovi, jednak vzhledem k nátiskům poválce šmalkaldské; určovalať jednání ono vyšší pohnutka, by totiž dosažené výsledky reformační nepřišly na zmar buď-vnitřním rozbrojem aneb nevčasným odporováním.Jako theologie bez humanismu nepovznáší se k dokonalosti, tak děje se též s ostatními vědami; proto Melanchthon po celý život horlil o zvelebení škol a činností v tomto směru pojistil si nejvděčnější památku. Čestný název »praeceptor«, již od vrstevníkův obecně mu přikládaný. podnes nepozbyl lesku. Melanchthon pečoval o řádnou organisaci, vzdělával učitelstvo a pro veškeren téměř obor nauk sám spisoval knihy učebné. V klassicích starověkých spatřuje základ osvěty a zušlechtění; cesta k nim otvírá se důkladným studiem grammatiky. Latinou činí se počátek; brzkou lekturou předmět se oživuje, smysl pro ryzost jazyka a lepotu formy se probouzí; Terentius, Plautus, Cicero jsou první na řadě. K lektuře pojí se stilistická cvičení, napodobování, deklamace, disputace, básnické pokusy; bezvadná výmluvnost (eloquentia) je vrcholem. K řečtině, jež poskytuje klíč ku bráně vědecké, přistupuje se později. Na těchto zásadách Melanchthon pořizoval své knihy učebné a rukověti vědecké, grammatiku řeckou (1518), latinskou (1526), jež doplněna byvši syntaxí (1532) všeobecně se rozšířila (i s českými glossami několikrát vydána), četné výklady a úvody ke klassikům (annotationes, commentarii, scholia, prolegomena), obsahy a rozbory (enarrationes, argumenta, dispositiones), latinské překlady z řečtiny (Euripides, Pindaros, Theognis, několik řečí Demosthenových, Aischines proti Ktesifontovi, Lykurgos proti Leokratovi, řeči z Thukydida a j.). Sem hledí též trojí vzdělání jeho rhetoriky (1519, 1521, 1531) a proslulé dialektiky (1520, 1527, 1547) i řada znamenitých přednášek řečnických (declamationes), kteréž přičiněním Melanchthovým od r. 1524 na universitě vitemberské zobecněly. Značnou váhu vzdělavací přičítal také skládání básní latinských a povzbuzoval k tomu nejen pochvalou, nýbrž i vlastním příkladem. – Nauky filosofické Melanchthon vzdělával methodou eklektickou, drže se v základech Aristotela a ponechávaje rozhodčí platnost názorům křesťanským. Mimo výklady děl Aristotelových (částí Politiky a Ethiky Nikomachovy) a Ciceronových Officií jsou čelnější jeho spisy v oboru tom: De anima (1540, 1553); Initia doctrinae physicae (1549) a Ethicae doctrinae elementorum libri duo (1550).-Z ostatních odvětví literárních připomenouti jest hlavně ještě latinské zpracování a rozšíření oblíbené kroniky Karionovy, Chronicon Carionis (1558 – 1560), podávající v osnově čtyř monarchií dějiny lidstva od stvoření světa až do Karla Velikého; pokračování až po Maxmiliána II. sestavil Kašp. Peucer, Melanchthonův zeť (české vzdělání pořídil Daniel Adam z Veleslavína).Celkové vydání spisův Melanchthových, »Philippi Melanchthonis Operæ (red. Bretschneider a Bindseil, Halle a Brunšvik, 1834 – 60, 28 dílů), obsaženo jest ve sbírce »Corpus reformatorum«; vřazena tam i rozsáhlá korrespondence, pro poznání snah a styků Melanchthových předůležitá. V bohaté literatuře o životě a působení Melanchthově vynikají ze starších: Heppe, Ph. Melanchthon, der Lehrer Deutschlands (Marburk, 1860); Schmidt Carl, Ph. Melanchthon, Leben und ausgewählte Schriften (Elberfeld, 1861); z novějších: Hartfelder, Melanchthon als Praeceptor Germaniae (»Monum. Germ. Paedagogicæ, VII., r. 1889); týž, Melanchthoniana Paedagogica (1892); Lösche, Melanthons Beziehungen zu Oesterreich-Ungarn (»Jahrbuch f. d. Gesch. d. Protestantismus in Oesterr.«, 1897; rozprava důležitá pro poznání styků s českými humanisty). Thř.

Související hesla