Zwingli Ulrych (Huldrych)

, švýcarský náboženský reformátor; v roce 1506 byl vysvěcen na kněze, pod vlivem E. Rotterdamského stoupenec pacifismu. V roce 1523 pod vlivem Martina Luthera vyhlásil 67 tezí a postavil se do čela reformního hnutí. Prosazoval republikánské principy v církvi i ve státě, odmítal katolické svátosti, celibát, klášterní život. Padl v bitvě u Kappelu.

Ottův slovník naučný: Zwingli Ulrych (Huldrych)

Zwingli Oldřich (Huldreich), náboženský reformátor ve Švýcarsku, vedle Calvina hlavní původce evangelické církve reformované (* 1. led. 1484 ve Wildhausu v kantoně svatohavelském ze selské rodiny, poměrně dosti zámožné – † 11. řij. 1531). Nabyv prvního vzdělání v Berně a Basileji, odebral se r. 1500 na kvetoucí tehda universitu vídeňskou, kde oblíbil si studia humanistická. Pobyv potom nějaký čas v Basileji, přijal r. 1506 místo faráře ve Glaru, kde stal se známým širší veřejnosti jako dobrý kazatel, horlící zejména proti zlořádům, jež tehdy vznikaly hojným vstupováním Švýcarů do cizích služeb vojenských. Jen pro papeže činil spočátku výjimku a sám dokonce dvakrát provázel jako polní kaplan glarské čety najaté do služeb papežských, začež bral až do r. 1520 od papeže roční pensi. R. 1516 Zwingli, když poměry v Glaru vytvářily se pro něho nepříznivě, stal se kazatelem v Einsiedelu. V té době styky s předními švýcarskými a jihoněmeckými humanisty a horlivé studium bible zrodily v něm první myšlenky reformátorské Zwingli, osvojiv si úplně humanistickou volnost myšlení, jal se srovnávati učení bible se soudobým učením církve, při čemž shledával značné rozdíly. Nutný závěr byl, že církev od pravého učení se odchýlila. Na veřejnost se svými názory Zwingli vystoupil teprve r. 1519 nepochybně pod vlivem hlučného a úspěšného vystoupení Lutherova. T. r. stal se farářem v Curichu, kde brzy získal si vseobecné sympathie, zvláště svou neohroženosti a obětovností v době moru, tak že nestrojená, ale účinná jeho kázání, v nichž opět a opět kladl váhu na bibli, nacházela vždy mnoho posluchačů. Za první však krok ve skutečné roztržce s církví pokládá se vystoupení Zwingliovo ve sporu o půst, který vznikl r. 1522 v Curichu. Zwingli vydal tehdy spis Von Erkiesen und Fryheit der Spysen, v němž půst zavrhoval. Dílo vyvolalo polemiku a hlučnou disputaci v Curichu (1524). v níž městská rada curišská prohlásila Zwingliho vítězem. Tím Curich zjevné odtrhl se od Říma a stal se první baštou a semeništěm učení zwingliánského. Zřízení biskupské bylo zavrženo, nádherná mše nahrazena tichou slavností večeře Páně, při níž oltář vyměněn za prostý, bílým plátnem pokrytý stůl a drahocenné mešní náčiní za dřevěné. Brzy též povoleno vystupovati z klášterů a zrušen coelibát. Sám Zwingli r. 1524 oženil se s Annou Reinhardovou, vdovou po Meyerovi von Knonau. Také extrémy brzy mezi Zwovými přívrženci se dostavily, rušení klášterův obrátilo se místy v pusté obrazoborství. S počátku zdálo se, že náboženské novoty Zwingliovy zůstanou obmezeny na Curich. Teprve když Bern r. 1528 k němu se připojil, následovaly rychle i ostatní kantony a města. Jedině t. zv. lesní kantony (Schwyz, Uri, Unterwalden, Zug a Lucern) houževnatě odpíraly náboženským novotám. Příčina odporu tkvěla částečně v poměrech politických. Zwingli totiž neobmezil se pouze na reformu náboženskou, ale usiloval též o opravy politické, snaže se zejména získati převahu městským kantonům proti zmíněným prakantonům, jež dosud ve švýcarském spolku měly hlavní slovo. Několikaleté napětí propuklo r. 1531 ve válku, v níž vojensky slabší Curich byl v bitvě u Kappclu poražen na hlavu. Zwingli, který vojsko provázel, padl a tělo jeho bylo od rozzuřených protivníků čtvrceno a spáleno. Zwingli byl muž neobyčejně bystrý a vzdělaný, povaha přímá a energická. Na něm nejlépe jest patrno, kterak náboženská reformace vyrostla pod vlivy humanistickými. Humanistická touha po pravdě a volnost zkoumání přivedla ho na dráhu reformátorskou. Vystoupiv pod vlivem Lutherovým, zašel mnohem dále, zvláště pokud se týkalo svátostí. Kdežto Luther uznává, že ve svátosti oltářní jest pravé tělo a pravá krev Kristova, Zwingli vykládá vse jen symbolicky. Tyto neshody dogmatické (spor o transsubstanciaci) marně pokusili se přátelé reformace urovnati veřejnou disputací Zwingliho a Luthera v Marburce (1529). – Ze spisů Zwingliových dlužno uvésti: De vera et falsa religione (Curich, 1525); Fidei ratio (t., 1530); Christianae figei brevis et clara expositio (t., 1538). Sebrané spisy jeho vyšly r. 1533, 1545 a 1581 ve čtyřech svazcích, novější vydání pořídili Schuler a Schulthess (1828 – 1842, 8 sv.). Srv.: Myconius, De vita et obitu Zwingli (1536); Hottinger, Zwingli und seine Zeit (Curich, 1842); Zeller, Das theologische System Zwinglis (Tubinky, 1853); Christoffel, Zwinglis Leben und ausgewählte Schriften (Elberfeld, 1857); Stähelm, Zwingli und sein Reformationswerk (Halle, 1883); t., Huldreich Zwingli Sein Leben und Wirken (Basilej, 1895 – 97, 3 sv.). Srv. též Finsler, Verzeichnis der gedruckten Schriften von und über Zwingli (Curich, 1897).

Související hesla