Filaret

, ruský církevní hodnostář. Jako nábožensky tolerantní arcibiskup (od 1821) a metropolita moskevský (od 1826) silně ovlivňoval ruskou politiku. V roce 1861 se podílel na sestavení manifestu cara Alexandra I. o zrušení nevolnictví.

Ottův slovník naučný: Filaret

Filaret (Vasilij Michajlovič Drozdov), metropolita moskevský (*1782 v Kolomně1867 – v Moskvě), pocházel z diakonské rodiny a r. 1803 ukončil seminář, načež vyučoval řečtině, hebrejštině a řečnictví. Vstoupiv r. 1808 do kláštera, povolán po roce na duch. akademii v Petrohradě, kde přednášel filosofii a bohosloví. R. 1812 stal se zde rektorem, potom biskupem revelským (1817), členem synodu a arcibiskupem tverským (1819), jaroslavským (1820), moskevským (1821), konečně metropolitou (1826). Filaret byl nejen vynikajícím učitelem, výmluvným rečníkem a hlubokým myslitelem-bohoslovcem, jehož sláva pronikla i za hranice, ale i vlivuplným státníkem. Z jeho četných spisů cení se nejvíce: Izložeženije raznicy meždu vostočnoju i zapadnoju cerkovju v učeniji věry (1815); Razgovory meždu ispytnjuščim i uvěrennym o pravoslaviji; Načertanije cerkovno-bibléjskoj istoriji (1816); Zapiski na knigu bytija (1816); Besědy k glagolemomu staroobrjadcu; Pravoslavnyj katichizis (dosud užívaný za učebnici); Žitije prepodobnago Sergija a Žitije prep. Nikona. Jeho Slova i rěči (2. vyd., 1848) vyznamenávají se jasností myšlének, stručností i silou a svého času čítaly se na všech koncích Ruska. Velkou důležitost má rozsáhlá jeho korrespondence s vynikajícími osobnostmi. Svojí náboženskou snášelivostí získal si velikou oblibu a měl hlavní účastenství v ruské biblické společnosti až do jejího zrušení. Jako státník měl rozhodný vliv na celou církevní politiku ruskou a car Alexandr I. bral jej na poradu při všech svých vážnějších záměrech. Srv. Suškov N. V., Zapiski (Moskva, 1868); Korsunskij Iv., Svjatitel F., mitropolit moskovskij, jego žizň i dějatěljnosť atd. (Charkov, 1894).