Helvétius Claude Adrien

, francouzský filozof sociálně politického zaměření. Vycházel ze senzualismu J. Locka a chápal člověka jako stroj poháněný smyslovým vnímáním, které vyvolává slast i bolest, vášně i potřeby (O duchu, O člověku). Na senzualistické koncepci člověka zbudoval utilitaristickou a sociálně politicky zaměřenou etiku, která ovlivnila sociálně utopické i revoluční ideje ve Francii.

Ottův slovník naučný: Helvétius Claude Adrien

Helvetius [elveciys] Claude Adrien, filosof franc. (*1715 v Paříži.–.†1771 t.), pocházel z bohaté rodiny pařížské a chráněn mocnými vlivy dvorskými. obdržel, maje 25 roků, místo generálního pachtýře, jež mu ročně vynášelo 300.000 franků; držel je až do r. 1751. V jeho domě soustřeďovala se stkvělá společnost filosofů a literátů, na jejíž hostění Helvetius nešetřil nákladu. Ctižádosti jeho podařilo se proniknouti knihou de ľ Esprit (1758), jejíž objevení způsobilo veliký rozruch. Na naléhání nejen strany klerikální, ale i kruhů politických, byla kniha z rozkazu parlamentu spálena a Helvetius musil odebrati se do ciziny. Pobyl v Anglii a potom v Německu, kde od Bedřicha II. s velkou poctou byl přijat. Vrátiv se do Paříže, shledal mínění o svém spisu i mezi encyklopaedisty samými valně ochladlé. Aby názory své obhájil a kritiku oslabil, psal de l’ Homme, de ses facultés et de son éducation (vyd. až 1772, do něm. přel. G. A. Lindner, Víd., 1877), kde celkem tytéž názory pronáší jako ve spisu prvém. Helvetius byl sensualistou po módě tehdejší doby. Člověk jest podle jeho názorů bytost čistě smyslná, všechno vědění jeho jen ze smyslů pochodí. Mezi ním a ostatními tvory není rozdílu než stupňového; čím jsou smyslové dokonalejší, tím výše bytost stojí. Přirozený rozvoj smyslné podlohy lidské jsou vášně. Ty mají býti buzeny, nebo v nich jest založena velikost člověka, jen souměrný jich rozvoj má býti řízen. Co vůlí zoveme, nejsou než vášně, pokud v nich vidíme zdroj svých činů. Příčinou všeho konání jest sebeláska (Mme Deffandová charakterisovala jádro spisu Helvetiova řkouc. jím že prozrazeno tajemství světa). Vyhledáváme blaho a vyhýbáme se utrpení. A i tam, kde konáním svým oběť přinášíme, činíme tak, poněvadž nás to více blaží než opak. Jest tedy Helvetiovi vypočítavostí, co jiným ctností a ideálem. Sloužíce sobě samým, můžeme osobní tento prospěch uvésti ve shodu i s prospěchem jiných, a pak dospíváme ctnosti. Z nedbání shody té vzniká nespravedlnost. V řádu společenském horlí Helvetius tudíž jmenovitě proti vykořisťování sil dělných, žádaje osmihodinné doby pracovní a pod., a vznáší na zákonodárství povinnost takých oprav. Tyto zásady jsou též vůdčí myšlénkou jeho básně le Bonheur (Paříž, 1772), že štěstí zavítá mezi lidstvo, až vyrovnán bude prospěch jednotlivcův s prospěchem celku. Mimo uvedené psal ještě: Le vrai sens du syst. de la nature (Londýn, 1774); Le progres de la raison dans la recherche du vrai (t., 1775). Úplné vydání jeho děl vyšlo v Paříži, 1795, 14 sv.; t., 1818, 3 sv..–.Srv. ArezacLavigne, Diderot et la société du baron Holbach (Paříž, 1875). Zb.

Související hesla