Individualismus

a) způsob uvažování, který za výchozí bod myšlení, jednání, hodnocení (etického, společenského) klade proti celku individuum, jedince s jeho schopnostmi, zájmy a právy a s důrazem na jeho samostatnost. Politicky se projevuje uplatňováním práv jednotlivce proti mocenské nadvládě státu. Teoreticky i politicky je spjat zejména s liberalismem 19. stol. (kořeny již v renesanci a osvícenství). Sociologicky chápán jako rozvíjení relativní autonomie jedince ve společnosti. Společnost chápe jako účelové sdružení svobodných lidí a všechny další společenské jevy odvozuje i hodnotí z hlediska jejich svobody, jejich potřeb a zájmů. Opak kolektivismu; b) individualismus metodologický, společenskovědní směr inspirovaný zejména M. Weberem.

Ottův slovník naučný: Individualismus

Individualismus (lat.) jest výraz pro snahu udržeti individuum či jedince jako takového proti hromadě, obecnosti a zpovšechnění. Uskutečňuje se tudíž individualismus vědomým vzpříčením se všemu, čím vyrovnávají se rozdíly osobní s ostatním celkem. V éthice stojí individualismus proti altruismu, který žádá sebezapření, a proti determinismu, který popírá možnost určovati sebe podle motivů. Individualismus jest příkrý, bezohledný, nekompromissní; třeba jednostranný, přece jest vždy povahový a liší se tímto pravě zřetelem od egoismu, jemuž pro vytýkání důležitostí vlastního já podoben jest. V sociologii stojí i proti kollektivismu a všemohoucnosti státní; v národním hospodářství znamená individualismus volnou konkurrenci obchodní a tržební bez vměšování se autority státní jakoukoliv akcí v poměry národohospodářské. Jako typy fllosofického individualismu platí v nové době Max Stirner a Bed. Nietzsche. K filosofii individualismu přispěl též Challemel-Lacour studií »Philosophie individualiste, étude sur Guill. de Humboldt« (1864). Ve vědách společenských, a to i ve všeobecné (t. zv. sociologii) i ve speciálních, jakou jest na př. věda národohospodářská, všeobecná státověda atd., naznačuje slovo individualismus pojem důležitý; avšak při citelné neustálenosti jejich názvosloví panují i značné rozdílnosti ve smyslu, který se tomu slovu přikládá. Týž osud mají ovšem ze stejné příčiny i jiné v různých smyslech užívané názvy, jako na př. socialismus nebo kommunismus. Pokud běží o slovo individualismus, bude lze lišiti dvojí hlavní smysl jeho: 1. Individualismus jako výhradný ústrojný základ celých společenských theorií. Rozumíme-li totiž sociální či společenskou theorií nauku nějakou, která nás poučuje o původě rozličných společenských útvarů, o jejich typičných jevech jakož i pravidelnostech (zákonnostech), které panují ve vzájemných vztazích a ve vývojích těchto jevů – tedy budou individualistickými ony společenské theorie, které učí, že všeliké společenské útvary (zejména i nejvyšší společenský organismus: stát) vznikají pouze z pudů, potřeb, snah nebo z vůle jednotlivců, že ony jsou povolány sloužiti jenom potřebám a prospěchům všech jimi zahrnutých jednotlivcův a mají tedy jen ve prospěších těch jednotlivců svůj důvod existenční. Bude takto na př. individualistickým učení, které vykládá, že stát povstává společným dohodnutím jednotlivců (smlouvou společenskou, contrat social); individualistickou bude nauka národohospodářská, která vznik a všeliké proměny hospodářské společnosti lidské odvozuje jen z osobních potřeb a prospěchů všech příslušných jednotlivců. K vrcholům svým dospívají učení ta, když zásadně zamítajíce všecku záměrnou, regulující a organisující působnost veřejné moci, jedině ve volném sebeurčení jednotlivců (v individuální svobodě) spatřují přirozený řád všeho života společnosti lidské, její »přirozený záko◁. Čirý a bezvýminečný politický, hospodářský a náboženský liberalismus jest tedy logickým důsledkem podobných učení. Opakem individualismu jsou tudíž zase všecka učení, která vycházejí že základního názoru, že jednotlivci jsou jen podřízené součásti rozličných společenských celků, jako státu, národa, církve atd., že jsou účelům těch celků naprosto podřízeni a že v případě rozporu zájmy a důležitosti celku mají vrch nad zvláštními prospěchy a důležitostmi jednotlivců. Pro tento názor společenský, prve řečenému naprosto opačný, není již dokonce jednotně přijatého názvu a užívá se označení nejrozmanitějších, ačkoliv spor obou těch základních theoretických východišť je tak starý, jak starým jest vůbec lidské badání o státě a společnosti. V pravdě jsou oba ty principy, pokud v řečené výhradnosti platnost svou hájí, pouhými axiomaty, nedokázatelnými východišti společenských theorií. 2. Individualismus jako jeden ze mnohých ústrojných živlů společenských, které vždy zároveň jsou v platnosti, byť i pokaždé poměrně rozličnou silou a účinností. Tak učili na př. někteří národní hospodáři, že původem všech hospodářských jevů jest buď osobní zištnost jednotlivců nebo společenský cit; jiní (Schaeffle) mluví o třech organisačních principech národohospodářských, totiž o spekulativném (sledování vlastních osobitých prospěchů každého jednotlivce), veřejnohospodářském (pospolitá organisovaná péče o společné prospěchy ve svazcích jednotlivce bez ohledu na vůli jeho vížících, zejm. ve státním) a charitativném (dobročinné, nezištné obětování). Zde individualismus objevuje se pořád ještě jako totožný pojem s egoismem, osobní zištností. Jiní však zase (Sax) berou individualismus ve smyslu širším naznačujíce tím slovem vůbec společný základ všeliké samočinné působnosti jednotlivců, která může se jeviti ve trojí podobě, totiž jako egoismus, jako mutualismus (egoismus modifikovaný vědomím, že svého prospěchu dosáhnu jen současně slouže prospěchům jiných ve vzájemné podpoře, na př. ve společenstvě výdělkovém) anebo jako altruismus (naprosto nezištné obětování se prospěchu jiných). V této trojí své stránce stojí pak individualismus jako ústrojný princip společenský proti kollektivismu, principu to, na němž zakládá se podstata všelikých takových svazků, které ve všech dobách a na všech místech mezi lidem panovaly a panují, jakým každý jednotlivec chtěj nechtěj bývá podřízen a které samy zase naproti jiným podobným svazkům (na př. státy naproti státům) egoisticky, mutualisticky neb altruisticky jednají. Badatelé se tu netáží, který z uvedených principů jest nebo měl by býti jediným původem společenských útvarů, oni tu myšlénku ani nepřipouštějí, nýbrž účtují s nimi jako se skutečnostmi, kteréž na jistých stránkách lidské přirozenosti jsou založeny, vyšetřují a třídí na působnosti jejich se zakládající úkazy, stopují dosah a sílu, jakou každý jednotlivý z těch principů v různých dějinných obdobích byl v platnosti, ano doufají, že se podaří objeviti v té příčině jisté vývojové pravidelnosti. S druhé strany zase z poznání jistých nesrovnalostí společenských a se stanoviště určitých éthických požadavků objevují se snahy platnost toho neb onoho principu (na př. hospodářského egoismu) obmeziti ve prospěch větší platnosti jiného. Tak na př. novověký socialismus domáhaje se toho, by místo osobního vlastnictví na hmotných prostředcích výrobních a místo svobodné soutěže zavedeny byly jisté způsoby pospolitého vlastnictví a jednotného řízení výroby i spravedlivějšího rozdělování důchodů, velmi krajné platnosti zjednati hledí kollektivismu. I beze všeho ohledu na ideály a programmy podobné znamenati jest v novověku všech vzdělaných států – v rozhodné protivě k jednostranně individualistickým (liberálním) směrům z konce XVIII. a 1. pol. XIX. stol. – postupné rozšiřování státní působnosti na nejrozličnější, jindy samočinnosti jednotlivců zůstavené obory (vyučování, dopravnictví, mnohé větve pojišťování a bankovnictví a m. j.), kdežto zároveň ve mnohých jiných oborech volnému sebeurčení jednotlivců kladou se obmezení zákonná. S tím právě souvisí, že se někdy individualismem naznačuje jen vůbec jaksi směr smýšlení těch, kteří se nevrlým protestem obracejí proti této rostoucí přemoci státu v kulturních a hospodářských otázkách. Bf.

Související hesla