Renesance

, obnovení, obrození;
1. kulturně historická epocha přibližně od roku 1350 do konce 16. stol.; doba znovuzrození estetického ideálu a životních měřítek antiky a na něm založeného nového rozkvětu umění, filozofie a přírodovědy. Vyjadřovala kulturní situaci přechodného období od středověku k nové době, zejm. v Itálii (od 14. stol.), kde dosáhla nejvyhraněnějších forem. Později se rozšířila do Anglie (konec 14. stol.), Francie (od 15. stol.), Španělska a Německa (15. a 16. stol.) a střední Evropy (16. stol.). – Renesance se ve srovnání s gotikou a následujícím barokem vyznačovala bohatou vnitřní členitostí, světonázorovou a uměleckou rozrůzněností. Sociálně ekonomicky je nástup renesance charakterizován rozvojem řemeslné výroby a vznikem prvních manufaktur, významnými námořními objevy a rozvojem mezinárodního obchodu a dalšími jevy (knihtisk), které doporovázely ekonomický, politický a kulturní vzestup měšťanstva. V závěru renesance konfrontována se zaalpskou reformací; nastal úpadek italských signorií a vzrůstal vliv velkých říší (Francie, Habsburkové) i církve (1540 založení jezuitského řádu a počátek protireformace). – V myšlenkové oblasti, na rozdíl od středověkého supranaturalismu, došlo k jednoznačnému příklonu k přírodě (naturalismus) a smyslové skutečnosti (senzualismus). Obnoveno zkoumání přírody jako svébytného jevu, kosmos považován za oduševnělý. Pozornost soustředěna na člověka (viz též humanismus), který byl považován za střed zájmu (antropocentrismus); ideálem doby byl univerzální umělec a vědec (ztělesněno Leonardem da Vinci). Viz též filozofie renesanční. – V umění příklon k reálnému životu přinesl novou estetiku (antropocentrismus) v podobě uměleckého individualismu (kult umělce jako osobnosti nadané božskou mocí). Umělecká tvorba hodnocena především z estetického hlediska; přestávala sloužit náboženským idejím. Vznikla řada teoretických traktátů, které převáděly reálné přírodní zákony i do umění, vznikaly nové umělecké žánry a postupy. Mecenášem umění se staly vedle církve, vládnoucích rodů a šlechty i městské cechy; a) hudba hlavní směry hudebního vývoje soustředěny do oblasti franko-vlámské (viz též nizozemská polyfonie) a do Itálie (zvláště madrigalová produkce, od 2. pol. 16. stol. i hudba církevní, římská škola). Na přelomu renesance a baroka významné působení florentské cameraty (vznik monodie, počátky opery); b) literatura využívány výsledky studia antické literatury (humanismus); v centru pozornosti stál člověk, důraz byl kladen na harmonický rozvoj jeho osobnosti. Pozornost však byla věnována i tragickým důsledkům lidské existence, zejm. touhy po moci, osobním úspěchu a majetku, kvůli nimž se lidé dopouštěli nelidských činů. Na přelomu středověku a renesance stojí Dantova Božská komedie, významnými představiteli renesance byli zejm. G. Boccaccio, F. Petrarca, Michelangelo Buonarroti, F. Villon, F. Rabelais, M. de Cervantes, W. Shakespeare, L. F. de Vega Carpio, P. Calderón de la Barca. V českých zemích v průběhu 16. stol. všestranný rozvoj kultury a literatury psané latinsky nebo česky. Převažovala literatura s výchovným a vzdělávacím zaměřením. Významnými autory B. Hasištejnský z Lobkovic, Viktorin Kornel ze Všehrd, J. Blahoslav. Četné překlady antických a biblických textů, rozšíření cestopisů, zábavných knih, naučné literatury a lidové četby; c) výtvarné umění viz renesanční výtvarné umění;
2. v širším smyslu termín, jímž se od 19. stol. označovaly duchovní a umělecké směry, které po delším časovém intervalu vědomě navazovaly na starší uměleckou a výtvarnou tradici a pokoušely se ji dále rozvíjet, např. karolínská renesance v období vlády Karla Velikého.

Ottův slovník naučný: Renesance

Renaissance [renésans], fr., nazývá se hnutí v duševním a uměleckém životě evropských národů, které na místo názorův a forem středověkých postavilo názory a formy nové, jež byly v první řadě důsledkem obrozeného (renaître, znovu se zroditi) poznání literatury a umění národů klassických, předem řeckého. Renaissance jest posud největší a nejradikálnější popření tradice, nejpyšnější reakce proti nejbližší národní minulosti, kulturní revoluce, která ani dnes není skoncována a jejíž důsledky dnes prožíváme: t. zv. moderní duch: individualismus, liberalismus, racionalismus filosofický, politický, vědní i umělecký jest jejím plodem. Hnutí toto vzniklo v Italii, a italský genius dal mu zcela patrně první ráz a tvar a prostředkoval je v tomto tvaru národům cizím, francouzskému, španělskému, německému a anglickému i j. Východiskem hnutí toho byli humanisté; humanisté jsou literáti a učenci, kteří pojali antiku jinak, než jak ji pojímali učenci středověcí, neboť-a to jest první běžný blud, jejž třeba vyvrátiti--není pravda, že středověk neznal klassického starověku: znal jej alespoň částečně, ale nazíral naň podstatně jinak, než nová doba. Nestaral se o to, aby poznal starověk důkladně, objektivně, starověk nebyl mu předmětem studia sám o sobě. nýbrž viděl v něm jen předchůdce křesťanství, jen stupeň ke křesťanství a průpravu k němu, hledal v něm jen nápovědi, jak se domníval, příštího křesťanství a vážil si ho hlavně jen potud, pokud se domníval jich v něm nalézati. Novota humanistického nazírání jest v tom, že učinilo z antiky a jejího studia výlučný cíl života a že v antických literaturách, umění, kultuře a filosofii vidělo něco samostatného a nejvýš dokonalého, co nebylo překonáno ničím pozdějším a zejména ne křesťanským středověkem; humanismus položil slovem základy k historickému studiu antiky. K tomu přistupuje, že prameny ke studiu antického světa na konci středověku úžasně se rozmnožily; středověk znal, překládal a napodobil jen některé autory latinské, předem Vergilia, Cicerona, Tita Livia, Ovidia, Seneku, Plauta a Juvenala, ale neznal ani jazyka ani literatury řecké a úmyslně se jim vyhýbal, poněvadž mu byly podezřelé jako jazyk všemožných haeresí (Graeca sunt, non leguntur). Humanisté první obracejí se k řeckým pramenům a připravují tím, nevědouce ani a nechtíce, velikou duševní revoluci. Literární a vědecké styky mezi Řeckem a Italií navázaly se teprve ve XIV. stol. Petrarca neuměl ještě ani obstojně řecky, ačkoliv se snažil naučiti se tomuto jazyku od dobrodružného Řeka, kterého se ujal. Boccaccio uměl více, neboť po několik let choval ve svém domě jakéhosi kalabrijského Řeka. Později řecké vědění soustředilo se ve Florencii, kam je přinesl Manuel Chrysoloras, jehož žákem byl Lionardo Bruni l'Aretino, předák humanismu na počátku XV. stol., Bruni tvrdil, že po sedm století nebylo v Italii učeno řečtině. Jiní vrstevníci Manuelovi ve Florencii působící byli Jan Chrysoloras a Jiří z Trapezuntu. Jak se blíží pád Cařihradu, množí se v Italii řečtí učenci, přinášející s sebou řecké rukopisy. Ale humanismus nesmí se ztotožňovati s renaissancí. Humanisté jsou literáti, učenci a pedanti, kteří mají na zřeteli jen formálnou, filologickou stránku antiky, jen její literní umění; byli již ve středověku a nepřestali býti od konců starověku až po naše dny. Humanismus snaží se jen poznati a napodobiti veliké literní umělce antické; jest hnutí ryze učenecké a knižní a význam jeho pro renaissanci jest jen ten, že rozšířil prostředky k poznání antických ideí, předem filosofických, a že do literatury uvedl pojem formálné dokonalosti, umění výrazu literního, kázeň, řád a racionální literární práci, které byly většinou cizí středověkým národním literaturám. Velikou většinou humanisté zůstávají dobrými křesťany, přes to, že se snaží napodobiti nejen formu, ale i ducha antického a tak propagují pohanství-ale jest to právě pohanství jen knižní, poetický apparát, mythologická staffáž, učenecká hra a ne ideový a citový život antický. Ve velikém ideovém boji, který na přechodu středního věku v nový vzplane mezi renaissancí, reformací a katolicismem, humanismus stává se posléze spojencem katolicismu a dovršuje jeho zesvětštění. Renaissance jako hnutí ideové počíná se teprve tehdy, když byla změněna vědecká methoda, když myslitelé a umělci odvrátili se od scholastiky a dialektiky a počínají se přikloňovati k racionalismu, od glossy k textu. Na toto zracionalisování tehdejší vědy mělo nejvyšší vliv obnovené studium římského práva, které z řecko-latinské kultury první působilo ve vytvoření moderního ducha. Kdežto v Paříži hádali se o Aristotela, jehož původního textu neměli, v Bologni a v Římě kommentovali již authentické památky psaného práva a uváděli tak vědeckého ducha do dráhy racionální. Již Petrarca nepřímo odsuzuje dialektickou methodu pařížské university a vidí v ní jen jakýsi cvik ducha, ale ne cíl vědní. Racionalismus pronikl posléze i do filosofie, a probuzení vědeckého ducha, nejhlubší a nejtrvalejší důsledek renaissance, vedlo posléze k zrevolucionování hvězdářství a věd fysických a exaktních (Koprník, Kepler, Galilei). Filosofové měli konečně authentický text Aristotelův a studovali mistra, který ovládl myšlení středověku. Ze sporu mezi aristotelovci a platónovci, který vybojoval ve prospěch Platóna u většiny vrstevníků kardinál Bessarion (1403 až 1472), vznikl onen aesthetický idealismus půl křesťanský, půl pohanský, který zanechal hluboké stopy nejen v soudobé poesii, ale přeměnil i celý ráz malířství: na místo podrobného realismu a naturalismu quattrocenta nastoupil zevšeobecňující idealismus cinquecenta, přesvědčení, že jest třeba doplňovati a opravovati a ne prostě napodobiti přírodu, pracovati podle »idee své myslį. (Raffael dal výraz tomuto svému vůdčímu principu v listě k Baldassaru Castiglione.) V renaissanci přesunuje se těžiště z theologie do věd racionálních a naturalistních, a celý světový a tím i mravní názor podstatně se mění. Objevy hvězdářské vyvrátily geocentrismus, a brzy objevy věd přírodních vyvrátí i anthropocentrismus. Úzký, patriarchálně zařízený svět středověký rozstoupil se v nesmírno; »bůh sám unikl v nekonečnœ, a samy problémy moderní theologie kladly se odtud jinak; názor na boha jako osobního ochránce ustupuje tím podstatně do pozadí. Že otřesení víry mělo u většiny intelligence za následek klesnutí mravnosti, nelze popříti; u humanistů, původně vysoce ctěných, byla tato mravní laxnost příčinou pozdějšího všeobecného opovržení. První rys nového ducha byl rozvoj individualismu. Kdežto ve středověku jedinec neplatí sám sebou, nýbrž žije jen jako člen třídy, celku a společnosti, předem nejabsolutnější společnosti: všeobecné církve, a smýšlí i cítí kollektivně, nyní emancipuje se, pokud může, individuum z celku, jest naladěno kriticky a často i odbojně. Kdežto ve středověku bylo každému stydno odlišovati se znatelněji od své třídy, hledá v tom nyní většina svoji pýchu a česť. Petrarca, který bývá pokládán za prvního moderního člověka, jest krajně individualistický; známa jsou jeho slova z listu k Boccacciovi, doporučující pěstovati »ut in vultu et in gestu sic in voce et sermone quiddam suum ac proprium«. Celý život svůj kultivuje svoje já, touží poznati svůj život vnitřní a sděliti své nejosobnější zkušenosti s jinými. Řada jeho spisů je rázu confiteorového, a psychologická sebeanalysa, často pessimisticky zbarvená, zní docela moderně: žízeň slávy, melancholie, ironický paradox, všecko tu již hledá a nalézá výraz. Četba římských historikův i řečníků (předem Ciceronova spisu De gloria) měla za následek nové pojetí slávy a její soustavný kult. Všichni veřejně působící lidé představují si stále soud potomstva a snaží se jej ovládnouti.Literáti zápasí o slávu všemi prostředky, snaží se podrýti cizí popularitu a založiti neb utvrditi svoji; vzniká a bují ryze osobní a neurvalá polemika, vždycky skoro bezvýznamná. Jiný následek tohoto nového individualistického ducha jest vznik kritiky, která nebyla s počátku, jak praví Brunetičre, ničím než formou literární závisti. Význam literátův stoupl ve XIV. stol. nesmírně: jako básníci nebo historikové rozdíleli slávu těm, jež opěvali, srovnávajíce je s jejich římskými předky nebo vzory; sami slavni zakládali slávu druhých a jsou odtud předmětem kultu; korunovace básníkův (Petrarkova na Kapitolu r. 1341) jest jen výrazem tohoto nového cítění. Renaissanční liberalismus a kriticismus stával se stále negativnějším. Laurencius Valla, žijící klidně v Římě v 1. pol. XV. stol., útočí na všecky autority a instituce věky posvěcené, na Aristotela jako na coelibát a mnišství, odkrývá podvodnost donace Konstantinovy, pochybuje o božství Kristově, chválí epikurejství, vyznává dobrotu a všemohoucnost přírody jako Rabelais a ztotožňuje s ní boha. Ze studia historikův a právníků římských zrodilo se také nové pojetí politické a sociální; idea občana počala nahrazovati ideu poddaného, idea vlasti ideu věrnosti k dynastii, ano i idea společenské smlouvy dobývá se zvolna a nejasně na světlo. Renaissanční hnutí, které bylo s počátku aristokratické, tiskařstvím, právě tehdy vynalezeným, rozneseno záhy do vrstev širších; knihtiskařství tisklo po celé století skoro jen nově nalezené klassiky a bylo mocnou podporou nové kulturní revoluce; pařížská Sorbonna věděla, proč žádala na Františku I. s potlačením haerese i odstranění knihtiskáren. Renaissanční hnuti dělivá se obyčejně na čtvero období: první (t. zv. proto-renaissance, časná renaissance) klade se do XIV. stol.; antické vzory napodobí se kriticky a volně; pisští sochaři a Giotto, Petrarca a Boccaccio jsou jejími repraesentanty. V XV. stol. propaguje se znalost řečtiny a organisuje se vyučování klassickým jazykům; vzniká celá novolatinská literatura, čítající na tisíce básnických nebo lépe veršových plodů. z nichž nejvýš je ceněna Sannazarova De partu virginis. V umění výtvarném jest doba naturalismu. V třetí době platónský vliv vede v životě k blouznivě smyslnému paganismu, který vyvolá pronásledování papeže Pavla lI. Umělá a neživotná poesie humanistická upadá v polovici XVI. stol. a rodí se kritické pojímání antiky; znalost antických řečí, literatur a umění přechází z rukou básnících dilettantů do rukou učeneckých a stává se vědním oborem; upouští se všeobecně od naděje, že národní literatury mohly by se nahraditi literaturou novolatinskou, a největší básníci vracejí se k jazyku mateřskému-ovšem antické literatury mají odtud v národní literatury dalekosáhlý vliv technikou, výrazem, ideami. Proti katolicismu římskému, který alespoň za některých papežů přál renaissanci, vystupuje reformace která stejně příkře jako proti katolicismu obrací se proti renaissanci a zadrží v některých zemích (v Německu až do XVIII. stol.), v jiných (v Anglii) přeruší a seslabí její postup; teprve později v XVIII. a XIX. stol. nastane mezi renaissancí a reformací přátelštější poměr, zvláště tam, kde mají v katolicismu společného nepřítele.Do třetího období spadá počátek vědecké revoluce v astronomii vědeckým činem Koprníkovým. V posledním období, které zaujímá konec XVI. stol., přistupuje k reakci protestantství i reakce katolická (protireformace) a pokus o návrat k askétickému duchu středověkému (zešpanělštění církve). V umění a literatuře započíná většinou akademisující šablona, a úplné zracionalisování poesie i umění vede k pseudoklassicismu a k vleklému úpadku, z něhož je vysvobodí většinou až romantismus na počátku XIX. stol., tato nová reakce proti renaissanci a navazování na národní středověk. Vědecká revoluce pokračuje zatím, neznáma širšímu obecenstvu, a připravuje dnešní přeměnu světa i života. Soud o renaissanci daleko ještě není ustálen. Vedle velebitelů jejích vyskytli se i přísní soudcové: jeť právě XIX. stol. ve mnohých směrech reakcí proti ní. Cítí se dnes zvláště bolestně její nedostatky, vady a slabosti: její ochromující vliv na uměleckou tvořivost, rozklad jednotné středověké kultury, společenské i výtvarné, neplodnost jejího liberalismu a hlavně seslabení moderního člověka historickým epigonstvím. Poměrně oprávněno jest toto odsouzení renaissance na poli literárním a ještě více výtvarném: Ruskin ukázal tu přesvědčivě její vražednost, a veškeré opravdu nové umění malířské, architektura i umění applikované plným právem se od ní odvrací. Srv. Jacob Burckhardt, Die Kultur der Renaissance in Italien (Lip, 19018); t., Geschichte der Renaissance in Italien (18913): H. Taine, Philosophie de l'art (Pař., 1880, 2 sv.); Voigt, Die Wiederbelebung des klassischen Alterthums (Berl., 18933); Janitschek, Die Gesellschaft der Renaissance in Italien und die Kunst (Štutg., 1879); Ludwig Geiger, Renaissance und Humanismus in Italien und Deutschland (1882); L. Courajod, Les véritables origines de la renaissance (Pař., 1888); E. Gebhart, Les origines de la renaissance en Italie (t., 1879); E. Müntz, Les précurseurs de la renaissance (t., 1882); t., Histoire de l'art pendant la renaissance. Italie (3 sv. 1888, 1892, 1895); Rio, De l'art chrétien (18744, 4 sv.); John Ruskin hlavně v »The stones of Venice« a v »Seven lamps of architecture«; John Addington Symonds, Renaissance in Italy; Maurice Barrès, Du sang, de la volupté et de la mort (Pař., 1895); E. Faguet, Le seizième siècle (úvod, t., 1895); Walter Pater, Die Renaissance Studien in Kunst und Poesie (Lip., 1902, překl. z angličtiny); Henri van de Velde, Die Renaissance im Kunstgewerbe (Berl., 1901); Fritz Schumacher, Im Kampfe um die Kunst (Štrasb., 1901); Richard Muther, Die Renaissance der Antike (Berl., 1903, ve sbírce »Die Kunst«). Šld.

Související hesla