Baroko

, barok – umělecký sloh v době mezi manýrismem 16. stol. a neoklasicismem , 2. pol. 18. stol. Vznikl v Itálii, rozšířil se do celé Evropy (zejm. katolické) a Latinské Ameriky. V 17. stol. řada místních variant, mj. české baroko. Základní tendencí baroka je svár a dvojznačnost, odrážející konflikty vyvolané reformací a protireformací, dynamika a monumentálnost. Projevuje se spojováním protikladných výrazových prostředků do působivého celku a úsilím o zvýšený výraz (pohyb a vzruch), velkolepost a iluzionistickou náznakovost. Opakem je klasicistická tendence, zejm. ve Francii a Anglii, přinášející zklidnění; a) hudba baroko přineslo převratné změny, mj. doprovázenou monodii, instrumentální polyfonii a nové hudební formy (sonáta, fuga, ouvertura, concerto grosso, sólový koncert, opera, oratorium, kantáta aj.). Hlavní představitelé: C. Monteverdi, A. Vivaldi, F. Couperin, G. F. Händel, J. S. Bach, G. Ph. Telemann aj.; b) literatura charakterizováno složitou metaforičností a symbolikou, senzualismem, expresivitou, mystikou (Jan z Kříže, Terezie z Ávily), nábožensky podbarveným erotismem. Hlavní představitelé: Torquato Tasso, P. Calderón, J. Milton, H. J. Ch. Grimmelshausen aj.; c) výtvarné umění v architektuře se dynamika baroka projevila v utváření prostoru (obliba elipsovitého půdorysu a půdorysu na proniku geometrických tvarů), stavebních článků, kleneb a stěn. Významný je urbanismus, plánování zahrad, stavba pevnostních systémů. V sochařství a malířství baroko zobrazovalo niterné až extatické stavy, využívalo realistické motivy a těžilo z protikladů světel a stínů. Hlavní představitelé: architekti G. L. Bernini, F. Borromini, C. Fontana, G. Guarini; sochaři A. Algardi, G. L. Bernini; malíři Caravaggio, G. B. Tiepolo, P. P. Rubens, Velázques, Rembrandt aj. – Do českých zemí baroko proniklo za třicetileté války (rané baroko asi do roku 1680), vrcholné úrovně dosáhlo v 1. třetině 18. stol. (tzv. české baroko); posléze ovlivnilo lidovou tvorbu a doznívalo ve 2. pol. 18. stol. Dalo nový výraz městům i venkovu; typické byly přestavby a úpravy starších budov a jejich vybavení (barokizace). Originální je česká barokní gotika. Hlavní představitelé v českých zemích: architekti J. B. Mathey, Kryštof Diezenhofer, Kilián Ignác Dienzenhofer, G. Santini; sochaři J. J. Bendl, M. B. Braun, J. Brokof, F. M. Brokof, M. J. Brokof; malíři K. Škréta, P. J. Brandl, V. V. Reiner, J. Kupecký; hudebníci Michna z Otradovic, P. J. Vejvanovský, B. M. Černohorský, J. D. Zelenka; spisovatelé J. A. Komenský, Michna z Otradovic, B. Bridel, F. Kadlinský, V. J. Rosa. – Termín baroko užíván též pro charakteristiku pozdního období jiných uměleckých slohů, kdy často docházelo ke stupňování výrazu (např. barokní fáze antického, gotického a jiného umění). Ve 2. pol. 19. stol. se v rámci historických slohů uplatnilo neobaroko.

Ottův slovník naučný: Baroko

Barokový sloh jest výraz uměleckého směru, jakýž zavládl, když umění renaissanční dospělo podstatou svou v 2. pol. XVI. stol. v poslední fasi svého vývoje. Sloh tento, vyplynuvší z renaissance samé, užívá některých základních elementů z renaissance přenesených, ale odchyluje se od ní samostatným spracováním jich, při čemž neváže se nikterak jejími zákony a popřává subjektivitě umělcově nejširšího pole. Po přepjetí sil svých upadá v 1. pol. XVIII. st. v extrém; na místo mohutného výrazu a tvaru nastupuje hravá forma drobného detailu, jenž zanechává své podružné funkce a stává se v umění tak zv. rokoka hlavním činitelem. B. s. neobmezuje se pouze na architekturu, základní rys jeho jeví se též v umění plastickém, v uměleckém průmyslu a namnoze též v umění malířském. Panství jeho rozšířeno bylo celou západní a střední Evropou a vliv jeho zasáhl částečně jak Rusko tak i Turecko. V některých zemích ujal se dříve, v jiných později; celkem kryje se perioda umění barokového s dobou zmohutnění monarchií a církve katolické, a oba tyto momenty přispívají mocně k celému vývoji umění směrem tímto, v němž samy nacházejí výrazu. Počátků barokový svého sarokový slohu nelze přesně vymeziti určitým rokem nebo desítiletím; nejmohutnější zjev v dějinách umění renaissančního, Michel-Angelo, sám při spěl k jeho vývoji v architektuře i v plastice. Jeho abnormní postavy, překvapující svými tvary a výrazem, prudké v pohybu a grandiosní v klidu zlákaly celé generace sochařů, že vybočili z mezí; jeho příklad přivedl v plastiku ruch, pohyb a zároveň bravuru, jež jsou základním rysem baroku. Již v posledních dvou desítiletích XVI. st. množí se na půdě italské živly baroku rychlým proudem v architektuře, znenáhla též v plastice. při níž někteří z předních umělců, jako Giovanni da Bologna († 1608), zachovávají ještě delší čas pravou míru. Proměna vkusu zračí se dříve než kde jinde v architektonickém detailu a ornamentu. Ušlechtilý ornament renaissanční zdivočuje nebo slučuje se s novými elementy. Z různých motivů nabývá hlavně maskaron rozšíření měně se neustále v pitvornější podoby. Tak užívá se ho hojně v architektuře jakožto klenáku u vrat, dveří, oken. Čistě barokním motivem jest stavení mask v profil; tyto během časů se prodlužují, jednotlivé části obočí, nos, ústa, brada se sesilují a oddalují, až posléz samostatně slouží za ornamentální živly. Tak povstává onen nechutný druh ornamentu, skládající se z nosů, boltců a laloků, jenž zvláště v Německu v prvních desítiletích XVII. st. u ornamentistů, truhlářů ano i mnohdy u architektů byl oblíben. I jiné motivy podléhají neprospěšným změnám; ku př. guirlandy, uspořádané krom květin a plodů z látek a koží; trofeje, v něž mísí se součástky moderní výzbroje, krunýře a helmy, bubny a posléz prapory, děla a koule atd. I architektonický detail mající určitý účel se přetvořuje, stočené vypjaté tvary počínají převládati, hlemýžďová voluta původně jen při hlavici sloupu užívaná zastává nejrůznější funkce a nabývá obrovských rozměrů; římsové oblouky se přetínají, a poloviny jejich se rozstupují nebo dokonce v opačném směru k sobě se řadí, tak že znenáhla různé součástky pozbývají svého úkolu a užívá se jich za účelem čistě dekorativním. Tyto zjevy vyskytují se již u mnohých stavitelů vlaských na sklonku XVI. stol. a poč. XVII. století, aniž se dosud dotýkají jádra konstrukce. Velký vliv na pozdější umělce měl v tomto směru jmenovitě Bernardo Buontalenti (*1536 – † 1608), jenž zůstavil celou řadu stoupenců; vedlé něho pak Domenico Fontana (*1543 – † 1607) a Carlo Maderna (*1556 – † 1639); Vicenzo Scamozzi (*1552 –†1616), jenž působil též v Praze, Baccio di Bartolomeo Bianco (*1604 – † 1656), jenž účastnil se též při malířské výzdobě paláce Valdštýnova v Praze a j. Záhy pak vyspěl směr barokní v každém ohledu působením dvou umělců římských; byliť to Giovanni Lorenzo Bernini (*1598 – † 1680) a Francesco Borromini (*1599–† 1667). První dílo Berniniho, oltář v chrámě sv. Petra, nesoucí na šroubovítých sloupech baldachyn, odchyluje se v každém ohledu od dosavadních tradicí a v umění plastickém jest činnost Berniniho pro další vývoj přímo osudná. Kdežto Bernini při svých velikých úkolech stavitelských, jmenovitě při stavbě chrámu sv. Petra, nepozbývá úplně smyslu pro pravidelnou konstrukci a účelnost forem architektonických, vybočuje druh jeho Borromini úplně z těch požadavků. Jeho stavba kostela St. Carlo v Římě (1640–1667) se svým půdorysem na oválu založeným, s façadou vlnitě se dmoucí, se spínajícími se profily je prvním příkladem nejbujnějšího baroku. Hlavními jeho nositeli kromě vlaských umělců samých v cizině zaměstnaných jsou členové duchovenstva, zvláště pak řád jesuitský. Ve službě církve stalo se umění takřka agitačním prostředkem; nádherou, pomposností nových stánků božích mělo se působiti v mysl lidu mnohde sotva na víru katolickou obráceného. V tom ohledu kromě Italie předstihují se země mocnářství Rakouského, jižní Německo, Španělsko a Nizozemí. Příznivým momentem tohoto umění jest celkovitý ráz jeho památek. Stavitel, který sám často byl sochařem a dekoratérem, zároveň míval hojnost prostředků po ruce provésti úkol svůj v krátké době, tak že dílo jeho vyšlo z jeho ruky jednolité. Vizme na př. dílo jinak málo vynikající, kostel sv. Salvatora v Praze, poměrně ranní příklad; zde vše: oltáře, obrazy nástěnné, stukatura celkem dosti hrubá, nábytek chrámový, z části i železná zábradlí oltářní tvoří jeden celek, v nějž nevtírá se žádný jiný živel. Pozdější stavby jesuitské jsou mnohem nádhernější než tato stavba, celkem suchopárná. Zevnější effekt zvyšuje se užíváním drahého materiálu, různobarvých mramorů, jež v nepříznivějších poměrech nahrazují se surrogátem stukovým, jenž vůbec hraje velkou úlohu, jako nikdy před tím. K tomu přistupuje hojné zlacení a bronzování, výzdoba malířská a kouzelná hra světla a stínu. Také na ostatní smysly působila v chrámech doba baroku šumnou hudbou a hojností kadidla; obé i v umění výtvarném zůstavilo sledy; v stavitelství vytčením kruchty s bohatou architekturou varhan, v plastice nechutným napodobením dýmových kotoučů a oblak, vznášejících se kol obrovských oltářů. Plastika baroku nerozpakuje se zobrazovati zjevy tak nehmotné a proměnlivé, jakož vůbec se nikterak neváže na meze podstatou jí vytčené. Přes všechno poblouzení má i světlé stránky; přede vším je to dekorativní význam pro architekturu a souhrnné uspořádání skupin, náhrobků, fontán a pod., jež dovedla doba baroková velmi působivě arranžovati na vykázaném místě, podobně jako i stavitelství se přizpůsobovalo místu i v nepříznivé poloze, tím více pak u volném prostoru, jejž zužitkovalo v malebném směru zřízením teras, schodišť, parapetů a balustrád. Hlavní páky skulptury barokové jsou naturalismus forem a snaha po výrazu stupňovaného affektu. Odtud zkroucené, zanícené nebo prudce pohnuté postavy, ve vlajícím a vzedmutém šatu, znázornění různých martyrií, jako na př. sv. Šebestiána, jenž svíjí se bolem přivázán ku kmeni. K docílení effektu slouží různé nápady, v pravdě barokní; tak uvedení kostry v plastiku sepulkrální, nesrozumitelné allegorie a symboly, pak různé bravurní kousky technické, posléz též realistické polychromování soch dřevěných a sádrových. Týž duch vane velkou malbou oltářní, která zná takřka jen dvojí předmět: martyrie a glorie. Ještě úže souvisí s vlastním i směrem barokovým malba nástěnná, sloužící jakožto dekorace vnitřku budov. Hlav. mistrem dekorativní malby byl Pietro Berrettini, zvaný Pietro da Cortona (* 1596 – † 1669). V bohatých a svěžích svých nástropních malbách, jako na př. v Palazzo Pitti ve Florencii, užívá architektonického dělení; obrazy v malovaném orámování nejsou o sobě účelem, nýbrž jako toto mají též ony jen dekorativní funkci; rámce samy, římsy a kartuše, bohatě členěné, vypjaté a vlnité, souhlasí úplně s principy současných stavitelů Berniniho a Borrominiho. Jinak následovali někteří v malbách nástropních a klenbových příkladu Correggiova, vyplňujíce plochy zástupy andělů do výše vzlétajících a společností svatých rozložených po oblacích. V tomto směru činí jesuita P. Andrea Pozzo (* 1642 – † 1709) další krok tím, že konstruuje způsobem perspektivním na klenbách jakési pokračování vlastní architektury, malované kupole a velkolepé sině, jako na př. v San Ignaziu v Římě. Dílem svým o perspektivě (1693) a plodnou svou činností přispěl k dovršení vývoje nádherného slohu, užívaného hlavně řádem jesuitským a zvaného též slohem jesuitským. Jinou cestou bralo se dekorativní malířství ve Francii, jmenovitě při stavbách světských. Stavitelství franc. dovedlo se celkem vystříhati barokních výstředností zachovávajíc při mohutné koncepci klid a jistou jednoduchost forem se stálým zřetelem k antice a klassickému směru Palladia a Vignoly. V době Ludvíka XIII. vyznívá ještě renaissance, a ani barokní živly doby Ludvíka XIV. nejsou bez úměrnosti. Ve službách dvorských, pod protektorátem mocného vládce vyvinul se zde směr barokový v sloh oplývající nádherou a zároveň elegancí, nazvaný dle panovníka »style Louis XIV.«, který ve velkých rozměrech přichází ku platnosti ve velkolepých rozlohách residencí, jako jsou Versailles, a v jejich vnitřní výzdobě. Hlavními umělci jeho doby jsou Fr. a J. Mansart, A. Lepautre, Jean Berrain a Ch. Lebrun. Teprve touto dobou vyvíjí se vkusný a samostatný umělecký průmysl, na jakýž první doby vlaského baroka se nevzmohly, s ním pak zároveň elegantní a často duchaplný ornament plochý. V podstatě zakládá se i tento na ornamentu renaissančním, jmenovitě na »grotesce«, kterouž nové době přizpůsobuje Berrain ve svých četných návrzích: v grotesky ty mísí se již koncem XVII. století mnohý orientální motiv čerpaný z oblíbených cestopisů po Indii, Číně a Japanu neb odvozený z výrobků čínských a japanských, do vážených hojně přes přístavy hollandské. Vedlé grotesky má také platnost bohatý, vždy symmetrický ornament složený ze stilisovavaných přirozených květů, listí a úponků, k nimž místy se pojí lambrequiny a pernaté chocholy. Ornament tento spatřujeme u hedvábných látek lyonských, krajek, na kožených tapetách, na vykládaných pracích Bouleových, na rytých a tepaných pracích zlatnických, a s ním setkáváme se také v českém sklářství z konce XVII. a počátkem XVIII. století. Vkus francouzský stal se prostřednictvím dvorů a šlechty v umění světským účelům sloužícím po celé Evropě platným, a jmenovitě v Německu povstávaly koncem XVIII. a v XVIII. století četné residenční paláce i venkovské zámky po příkladu versaillském. Čilý umělecký ruch rozproudil se jmenovitě v Sasku za nádherymilovného kurfiršta a krále polského Augusta Silného. S elegancí franc. pojí se zde překypující, téměř orientální nádhera jak ve velkolepých stavbách, tak i v drobných výrobcích uměleckého průmyslu. V onom oboru nejskvělejším příkladem jest drážďansky Zwinger vystavěný v létech 1705–1710 M. D. Pöppelmannnem, v tomto skvostné klenoty bratří Dinglingerů v komoře drážďanské, jejichž předměty, jako ku př. dvůr velkého mogula v Delhi, jsou často přímo čerpány z cestopisů po Indii. Současně a v době na to následující dostupuje umění barokové posléze v zemích mocnářství Rakouského svého vrcholu a skvělého zakončení. Ač i zde při stavbách dvorských vliv francouzský jest patrný, podržuje směr vlaský převahu. Kdežto však zprvu zde působili ponejvíce umělci vlaští sami, vystupují nyní v popředí umělci v zemi rodilí, kteří dodávají vlaskému směru jistého lokálního rázu. V Praze jest to Kilián Dinzenhofer (* 1690 v Praze – † 1752) a Jan B. Fischer z Erlachu (* 1650 – † 1723), stavitel paláce ClamGallassova (Architektura Tab. XII.). Fischer přenáší působení své do Vídně, kdež mimo jiné vystavěl chrám sv. Karla Borromejského (Architektura Tab. XIII.); vedlé něho jest hlavně činným původce Belvederu Jan Lukáš z Hildebrandu (* 1666 – † 1745). Dinzenhofer jest spolu se sochařem Brokoffem a malířem Reinerem pravý tvůrce barokní Prahy, a působnost jejich sahá na celý český venkov. V jeho chrámech s bohatými façadami. jichž rozčlánkování často ani nesouhlasí s vnitřkem budovy (viz jmenovitě chrám uršulinský ve Ferdinandově třídě, kde façadou jest vlastně bok chrámu maskován), s mohutnými prostorami vnitřními, se silnými profily detailu, se zaokrouhlenými a proláklými okny jsou na vrchol provedeny zásady Pozzovy, podobně jako v malbách Reinerových perspektivický směr jeho jest dovršen a zobrazenými ději oživen. Kdežto směr barokní v užším smysle, nesen těmito vynikajícími umělci, v zemích našich až do poloviny XVIII. stol. převládá, podrývá se mu půda znenáhla drobnými výtvory, jimiž s jedné strany Francie, s druhé Míšeň zaplavily Evropu, a připravuje se pro panství t. zv. rokoka, jež záhy po smrti Ludvíka XIV. v době regentství vzniká, a jež jest charakteristickým výrazem doby Ludvíka XV. Umění barokové, jemuž v novější době značná pozornost se věnuje, má dosti velkou literaturu. Ze starších spisů viz A. Pozzo, Perspectivae pictorum atque architectorum partes II. (1693 a 1700); z novějších C. Gurrlitt, Geschichte des Barockstils (1–3 d., 1887–1889); Burckhardt, Cicerone (5. vyd.); Genevay, Le style Louis XIV. a j. Chl.

Související hesla