Třicetiletá válka

, poslední evropská náboženská válka, zasahující 1618 – 48 (resp. 1659) celou střední, zápaní a jihozápadní Evropu. Je rozdělována na 5 konfliktů: českou válku, falckou válku, dánskou válku, švédskou válku a švédsko-francouzskou válku. Byla ukončena 24. 10. 1648 uzavřením míru vestfálského, avšak konflikt mezi Francií a Španělskem pokračoval až do pyrenejského míru 1659. Od roku 1635 přestala být třicetiletá válka náboženským konfliktem; francouzským vstupem došlo k promísení koalic bez ohledu na konfesi. Stala se bojem mezi teorií univerzalismu (Habsburkové) a bojem o prosazení národních zájmů (Francie, Švédsko). Představovala do té doby nejničivější vojenský konflikt. Vytvořila instituci stálé profesionální armády.

Ottův slovník naučný: Třicetiletá válka

Třicetiletá válka (1618–48) měla příčinu v nábož. a polit. sporech v Německu, podnětem pak stal se odboj protestantských stavů v dědičných zemích Ferdinanda II., zejména v Čechách. Tím, že odbojní stavové čeští zvolili si králem kurfiršta falckého, náčelníka protestantské unie, válka rozšířila se i na území nehabsburské, nabyla záhy rázu války evropské a pozměnila státní systém evropský. Ferdinand II. chtěl po svém vítězství na Bílé Hoře potrestati Bedřicha Falckého zabráním jeho území a proto poručil, aby španělské pomocné a ligistické vojsko vtrhlo do Falce. Po pokoření českého povstání následuje tedy období zvané válka falcká (1620–23). Obrany ohroženého území ujali se po neslavném rozkladu prot. unie Arnošt hrabě z Mansfeldu, princ Kristián Brunšvicko-Volfenbüttelský, prot. administrátor biskupství halberstadtského, a markrabí Jiří Bedřich Badensko-Durlašský. Také sám kurfiršt přišel z Hollandska na bojiště, avšak vedení války se neujal. U Wieslocha v Badensku Mansfeld r. 1622 dobyl vítězství nad Tillym, tento však brzo potom porazil markrabí badenského u Wimpfena nad Nekarem. Vítězstvím Tillyho nad Kristiánem u Höchstu nad Mohanem osud Falce byl zpečetěn. Kurfiršt Bedřich vzdal se další války, doufaje v mírné narovnání s císařem, tento však r. 1623 prozatímně udělil kurfirštství falcké Maxmiliánovi Bavorskému, jemuž o něco později udělil Horní Falc v trvalé léno. Válka proti dolnosaskému kraji a Kristiánovi IV. Dánskému (1624–29). Násilnosti, jichž se dopouštěl Tilly v Dolním Německu při pronásledování Kristiána Brunšvického, vedly k brannému odporu dolnosaských stavů, kteří povolali na pomoc Kristiána IV. Dánského, jenž jako vévoda holštýnský náležel také do svazku říše Německé. Anglie a Hollandsko pomohly penězi i vojskem, zejména Mansfeldovi a Kristiánovi Brunšvickému. Katolická liga necítila se dosti silnou proti tak silnému nepříteli a proto žádala za pomoc Ferdinanda II. Tento posud vlastně vedl válku bez vlastního vojska, na jehož naverbování neměl prostředkův. Proto mu velmi vhod přišla nabídka Albrechta z Valdšteina, jenž za udělení vrchního velitelství s rozsáhlou pravomocí a za titul vévody Fridlandského sám vojsko naverboval. Válka byla pak rychle rozhodnuta. R. 1626 byl Mansfeld poražen od Valdšteina u Dessavy, načež ustoupil do Uher k Bethlenovi. Poněvadž tento učinil s císařem mír, Mansfeld rozpustil vojsko a chtěl přes Benátky odebrati se do Anglie. Na cestě zemřel v Zadru. V létě t. r. Tilly zvítězil nad Kristiánem u Luttera pod Barenbergem, tak že koncem roku skoro celé Dolní Německo bylo v rukou vojska cís. a ligistického. Příštího roku Valdštein s vojskem vzrostlým na 70.000 mužů vtrhl do sev. Německa, kdež ukrutnostmi, jichž se dopouštěli jeho vojíni, pobouřil stavy katolické i protestantské. Přes to císař dal Valdšteinovi v léno území vypuzených vévod Meklenburských, kteří pro spojenectví s Kristiánem IV. byli dáni do achtu. Valdštein snadno opanoval Meklenbursko, z něhož znepokojoval i území krále dánského, jenom Stralsund kladl vítěznému vojevůdci odpor takový, že tento musil posléze od obléhání upustiti. Zatím však Kristián IV. byl nezdarem války tak rozmrzen, že v květ. 1629 ujednal s císařem mír v Lubeku, podle něhož obdržel nazpět krajiny obsazené cís. vojskem, za to však se zavázal, že již nebude se vměšovati do věcí německých. Restituční edikt r. 1629 a sjezd kurfirštů v Řezně r. 1630. Císař Ferdinand II. umínil si opětného svého vítězství užíti k úplnému vyhlazení protestantství. Proto 6. bř. 1629 vydal restituční edikt, jímž nařízeno, aby vrácena byla všecka duchovní území, kláštery a círk. statky, jež byly katol. církvi po smlouvě Pasovské odňaty. Katolickým duchovním přiznáno právo, aby poddané na svých statcích směli nutiti ke své víře, svoboda náboženská pak přesně dle nábož. míru Augšpurského přiznána pouze konfessi augšp., nikoliv helvetské. Přesné provedení tohoto ediktu znamenalo úplné zničení něm. protestantství, což však nebylo možno bez přispění ligy. Avšak náčelník její Maximilián Bavorský nebyl spokojen s jakýmsi druhem vojenského absolutismu, jaký provozoval Valdštein se svým vojskem. Právě tak i ostatní katol. i prot. knížata horšili se na násilí, jichž se dopouštělo vojsko Valdšteinovo, a spolu s Maximiliánem žádali od císaře, aby Valdštein byl odvolán. Této žádosti císař vyhověl na sjezdě kurfirštů v Řezně (v srp. 1630), od něhož očekával zvolení svého syna za císaře, avšak po propuštění Valdšteinově rozjeli se kurfiršti, neprovedše volby. Císař zbavil se pomoci Valdšteinovy v kritické době, neboť právě rozhodl se švédský král Gustav Adolf, že přispěje něm. protestantům na pomoc. Válka švédská 1630–35. Krále Gustava Adolfa velmi znepokojilo, že panství císařské a tím katol. reakce rozšířily se až k Baltickému moři a ohrozily tím jeho vlastní zemi. Samolibost jeho pak dotčena byla tím, že Valdštein netajil se plány na zřízení cís. panství nad mořem Baltickým, na něž výhradní právo osvojovalo si Švédsko. Proto chystal se k válce, k níž mu kardinál Richelieu připravil dobrou půdu. Přičinil se znamenitě o propuštění Valdšteinovo, zprostředkoval r. 1629 příměří mezi Švédskem a Polskem a v led. 1631 ujednal formálně spolek se Švédskem. Zatím již 4. čce 1630 Gustav Adolf přistal na pomořanském břehu s 13.000 muži, jež záhy rozmnožil na 40.000, a zvláštním manifestem vyzval prot. stavy, aby se připojili k němu. Vyzvání toho poslechly Hessy-Kasselsko, Sasko-Výmarsko a Magdeburk, Sasko pak svolalo v ún. 1631 t. zv. Lipský konvent prot. stavů, jenž od císaře žádal zrušení restituč. ediktu, ovšem bez úspěchu, vůči Švédsku pak prohlásil neutralitu. Zatím Gustav Adolf násilím donutil vévodu pomořanského ke spolku, načež rychle vytlačil císařské vojsko z celého sev. Německa. Dobyv Frankfurta n. O., hleděl si získati kurf. braniborského i saského, zatím však Tilly dobyl Magdeburka (20. kv. 1631). Gustavu Adolfu podařilo se pak hrozbami donutiti kurf. braniborského ke spojenectví, hrozné zpustošení Magdeburka získalo mu pak celou řadu jiných spojencův. Když Tilly nešetře prohlášené neutrality vpadl do území saského, kurf. Jan Jiří povolal Gustava Adolfa na pomoc. Tento posílil se vojskem nových spojencův a porazil Tillyho u Breitenfelda (17. září 1631). Hned potom saský gen. Arnim vpadl do Čech, opanoval Prahu a ohrozil i Slezsko, Gustav Adolf pak protáhl Durynskem a Franckem do Porýní, kdež přezimoval, vyjednávaje s protest. stavy o budoucí formě Německa. Na jaře r.1632 vytrhl proti Bavorsku. Tilly chtěl mu zabrániti v přechodu přes Lech, byl však 15. dub. odražen a smrtelně zraněn. Gustav Adolf vtrhl pak volně do Mnichova. Císař v největší nouzi požádal za pomoc Valdšteina, jenž teprve na základě podmínek pro císaře rozhodně ponižujících v dub. 1632 převzal velení. Rychle naverboval na Moravě vojsko, vytlačil Sasy z Čech, spojil se se zbytky ligistického vojska a vytáhl konečně proti Gustavu Adolfovi, jenž zatím opevnil se v táboře u Norimberka. Po 3 měsíce oba vojevůdcové se pozorovali, až 3. září Gustav Adolf odvážil se útoku, jenž byl odražen. Král vrátil se pak hloub do Bavor, počítaje, že Valdštein potáhne za ním, tento však odtáhl do Sas. Gustav Adolf táhl rychle za Valdšteinem, obávaje se, aby kurf. saský nespojil se s císařem, a u Lützena 16. list. 1632 svedl bitvu. Gustav Adolf padl, čímž něm. protestanté byli zbaveni jednotného vedení, poražený Valdštein pak odtáhl na zimu do Čech. Po Gustavu Adolfovi přejal řízení polit. záležitostí švédský kancléř Oxenstjerna, jenž Heilbronnskou smlouvou (23. dub. 1633) obnovil spolek s prot. stavy ve Švábsku, Francku a Porýní, kdežto ostatní, zejména Sasko a Braniborsko, spolku se Švédskem se vzdaly. Skoro všichni stavové se Švédskem spolčení zdráhali se však postaviti svá vojska pod vrchní velení švédské a proto jmenován vrchním velitelem Bernard Výmarský. V té době německé i švédské vojsko právě jako Valdšteinovo rozpadlo se na četné tlupy žoldnéřův, jež toužily jen po kořisti, tak že od té doby válka pozbyla jednotného plánu a rozdrobila se na celou řadu bojů, sváděných na roztroušených bojištích. Valdštein sám ze sobeckých důvodů nevedl války s dřívější energií. Po vítězství u Stinavy (1633) opanoval sice Slezsko a dobyl i Budyšína a Zhořelice, avšak otálel s výpravou na pomoc Řeznu, obleženému od Bernarda Výmarského, až toto město padlo v moc nepřátel (14. list.). Tím, jakož i stálým vyjednáváním s nepřítelem Valdštein uvalil na sebe podezření ze zrady, tak že byl opět sesazen, ale ještě před uveřejněním tohoto rozhodnutí v Chebu zavražděn (25. ún. 1634). Císař odevzdal pak nejvyšší velitelství synu svému králi Ferdinandovi III., jemuž přiděleni Gallas a Piccolomini. Ferdinand, posíliv se vojskem nově naverbovaným i ze Španělska a Lotrinska na pomoc poslaným, dobyl Řezna a vytlačil úplně Švédy z Bavorska. Zatím jiné vojsko pod gen. Banérem vtrhlo společně se Sasy do Čech a poplenilo zemi až ku Praze. Teprve když Colloredo, vojenský velitel v Čechách, obdržel posilu, podařilo se mu nepřítele ze země vytisknouti. Brzo potom (5. a 6. září 1634) Ferdinand ve spolku s vojskem bavorským pod Janem z Werthu porazil Bernarda Výmarského a Horna u Nordlink a opanoval potom Franky a Švábsko. Vítězstvím tímto byla zlomena moc Švédů v Německu a spojenci jejich zastrašeni. Nejprve dal se ve vyjednávání s císařem kurfiršt saský a 30. kv. 1635 ujednal s ním mír Pražský, jímž provedení restitučního ediktu bylo na delší čas odloženo a Sasku postoupeny církevní statky zabrané před r. 1627, jakož i obojí Lužice jako dědičné léno koruny České. K míru tomu přistoupili potom i kurfiršt braniborský a jiní stavové protestantští kromě Badenska, Hess-Kasselska a Virtemberska. Válka švédská a francouzská 1636 až 1648. Moc císařova po míru Pražském neobyčejně vzrostla, tak že vzbudila obavy u kard. Richelieua, jenž přestal nyní podporovati penězi odpůrce císařovy a počal s celou svou mocí válku s císařem i Španěly najednou. Ježto tedy katol. Francie bojovala nyní po boku Švédska a jeho prot. spojenců, kdežto většina prot. knížat učinila s císařem mír, válka pozbyla charakteru náboženského a stala se válkou loupežnou, při níž šlo nepřátelům císařovým pouze o uloupení nějakého německého území. Válka vedena hlavně na Rýně, v sev. Německu a v Čechách. Banér zvítězil nad císařskými u Wittstocka v Braniborsku 4. říj. 1636 a tak obnovil převahu moci švédské v sev. Německu. Císař poslal proti němu Gallasa, jenž posud bojoval proti Bernardovi Výmarskému na Rýně, avšak Bernard překročil ihned Rýn a poraziv císařské pod Janem z Werthu u Rheinfeldenu (3. bř. 1638), dobyl Breisachu (17. pr. t. r.). Po náhlé smrti Bernardově (18. čce 1639) Francie převzala jeho vojsko do své služby a podržela pro sebe také vše, čeho se byli Švédové v Porýní zmocnili. Na sev. bojišti Banér porazil Gallasa a r. 1638 vtrhl do Čech. Nenalézaje nikde odporu, dobýval města za městem, při čemž jeho vojsko zemi nesmírně hubilo. Dvakráte Banér přitrhl před Prahu, ale marně se o ni pokoušel, a teprve r. 1640 podařilo se bratru císařovu Leopoldovi z Čech jej vytlačiti. Banér podnikl pak ještě vpád do Bavor, ale již 20. kv. 1641 zemřel. Velitelství švéd. vojska přejal Torstenson, jenž dobyl Slezska, vnikl až k Olomouci, 2. list. 1642 porazil císařské u Breitenfelda a potom po druhé vtrhl do Slezska a Moravy, odkudž ohrožoval i Vídeň. Tu vypukla válka mezi Švédskem a Dánskem, tak že Torstenson byl odvolán na severní bojiště. Donutiv krále Kristiána IV., aby uprchl na ostrovy, vytlačil v létě 1644 ze sev. Německa Gallasa, jenž spěchal Dánům na pomoc, a zahnal jej až do Moravy. Hned potom vtrhl do Čech a porazil jiné vojsko císařské pod Götzem a Hatzfeldem u Jankova (6. bř. 1645). Torstenson přitáhl potom až k Vídni, nemoha však dočkati se pomoci ze Sedmihradska, vrátil se a brzo potom složil velitelství v ruce gen. Wrangla. Zatím výmarské vojsko, stojící pod franc. gen. Guébriantem, utrpělo krutou porážku od Jana z Werthu u Tuttlingen (24. list. 1643). Ale r. 1644 Condé a Turenne překročili s franc. vojskem Rýn, porazili Bavory u Allersheimu (3. srp. 1645), spojili se dvakráte s Wranglem k útoku na Bavorsko (1646 a 1648) a pronikli po druhé až k Isaru a Innu. Gen. Königsmark oddělil se od hlavního vojska, vtrhl do Čech až k Praze, zmocnil se zradou Malé strany a oblehl ostatní čásť města. Ještě za obležení Prahy rozhlásila se pověst o ujednání Vestfálského míru. Podmínky míru Vestfálského. Jednati o všeobecný mír počalo se hned po míru Pražském, kdy za prostředníky se nabídli král dánský a papež, žádajíce za místo vyjednávání Kolín nad Rýnem a Lubek. Francie zavrhla takové prostřednictví, žádajíc za sídlo sjezdů města méně od sebe vzdálená. Císař zase upíral říš. stavům právo, aby na konferencích vystupovali jako samostatní spojenci cizích panovníků, a povolil v té věci teprve na říš. sněmě v Řezně r. 1640, ustanoviv zároveň, aby jednání dálo se v Münsteru a Osnabrücku. R. 1641 v Hamburce stanoveny jakési praelimináře, zejména o místě a způsobu jednání mírových konferencí. Skutečně jednati počalo se teprve po vítězstvích Torstensonových v dub. 1643 v Osnabrücku mezi zástupci císařskými, říšskostavovskými a švédskými, v Münsteru mezi císařskými a francouzskými; prostředkovateli byli poslové papežští a benátští. Se strany franc. vyjednávali v Münsteru vév. z Longueville, d'Avaux a Servien, Švédsko bylo zastoupeno Janem Oxenstjernou a Adlerem Salviusem, císař. plnomocníky byli v Münsteru hrabě Jan Ludvík Nassavský a Isák Volmar, v Osnabrücku hrabě Maximilián Trauttmansdorff. Papežským nunciem byl Fabio Chigi (pozd. papež Alexander VII.), benátským vyslancem byl Contareno. Španělský dvůr zastupovali Saavedra, Brun a j., generální státy hollandské vyslaly 8 plnomocníků, Švýcarsko dalo se zastupovati basilejským purkmistrem J. J. Wetsteinem. Stavové říšští vyslali celou řadu zástupců. Dne 19. list. 1645 hrabě Trauttmansdorff uvázal se v řízení konferencí jako cís. principální kommissař. S počátku veliké obtíže činily otázky etiketní, na něž v té době kladena nepřiměřená váha, avšak i když ty byly přemoženy, postupovalo vyjednávaní zdlouhavě, neboť časté proměny válečného štěstí působily také na větší nebo menší povolnost vyjednávajících stran. Jmenovitě císař jevil málo ústupnosti. Konečně však úspěchy Wranglovy a Königsmarkovy, jakož i nespokojenost, vzmáhající se v říši Německé, zejména v Bavorsku, přiměly císaře k ústupnosti, tak že 24. říj. 1648 byl mír podepsán zároveň v Münsteru i Osnabrücku. Teprve za 3 měsíce byly vyměněny ratifikace a dlouho pak ještě trvala různá vyjednávání o provedení míru. Ustanovení Vestfálského míru obsahovala především mnoho territoriálních změn. Švédsko obdrželo kromě válečné náhrady 5 mill. říš. tolarů celé Přední Pomořany s ostrovem Ránou a ústím Odry, dále město Vismar v Meklenbursku a území biskupství Verdenského a Brémského. Všecka tato území zůstala říšským lénem, tak že Švédsko nabylo říšského stavovství. Kurfiršt braniborský obdržel zbytek Pomořan a círk. území Magdeburské, Halberstadtské, Mindenské a Kamminské jako náhradu za Přední Pomořany, na něž měl dědické právo. Vévoda meklenbursko-zvěřínský obdržel za Vismar území biskupství Zvěřínského a Ratibořského. Vévoda brunšvicko-lüneburský nabyl práva na území bisk. Osnabrückého a obdržel klášter Walkenried a Gröningen. Hessy-Kasselsko obdrželo opatství Hersfeldské a hrabství Schaumburské. Bavorsku ponechána Horní Falc a kurfirštství, Dolní Falc vrácena synu Bedřicha V. Karlu Ludvíkovi, pro něhož zřízeno i nové kurfirštství. Francii přiznáno panství nad městy Metami, Toulem a Verdunem, dále město Breisach, lantkrabství Horno- a Dolnoelsaské, Sundgau a fojtství nad 10 spojenými říš. městy v Elsasku. Švýcarsko a Hollandsko prohlášeny za úplně nezávislé na říši Něm. Sasko zvětšeno o 4 okresy arcibiskupství Magdeburského a stvrzeno mu držení obojí Lužice. Ostatním říšským knížatům, kteří za války přišli o své země, byly tyto vráceny (Virtembersko, Baden-Durlašsko, Nassavsko a j.). V otázce církevní Vestfálský mír potvrdil smlouvu Pasovskou a nábož. mír Augšpurský, rozšířil však náboženskou svobodu i na vyznání helvetské. Náboženství katol. i evangel. postavena úplně sobě na roveň. Pokud se týče sporných statků církevních, ustanoveno, že r. 1624 má býti normálním. Majetek katol. i evangel. stavů měl zůstati takovým, jakým byl 1. led. 1624. O poměrech státoprávních v říši Německé rozhodnuto tak, že moc zákonodárná, vypovídání války a uzavírání míru, vyhlašování říšské klatby přiznáno říšským sněmům. Knížatům přiznána moc panovničí v jejich územích, i právo uzavírati smlouvy mezi sebou i s jinými mocnostmi, jen ne proti císaři a říši. Soud komorní, na němž se rozhodovalo o žalobách říšských stavův a o rozepřích mezi nimi a jejich poddanými, měl býti obsazen soudci obou vyznání. Na sněmích říšských měli míti právo hlasovací říšští knížata i říšská města, a kdyby při hlasování nemohla se dohodnouti strana katol. s evangel., neměla rozhodovati většina hlasů, nýbrž smírná dohoda. Z ustanovení míru Vestfálského vyňaty dědičné země císařovy. Následky války byly pro všecky postižené země dalekosáhlé. Neustálým uvalováním kontribucí způsoben byl záhy nedostatek peněz, po němž následovalo zhoršení mince. Obchod i průmysl byly takřka úplně zničeny. Hmotný blahobyt všude nesmírně poklesl a projevil se i úbytkem obyvatelstva. Tak v Čechách klesl počet obyvatelů s 3 mill. na 800.000, v jiných zemích, zvláště ve střed. Německu, klesl ještě více. Tak v hrabství Henneberském počet obyvatelů klesl o 75%, obydlí o 66%, domácích zvířat o 80%. Zničeny byly hospodářské podmínky, na nichž jediné mohl vzniknouti nový rozkvět zemi. Nejen kapitál zmizel, nýbrž i půda následkem zpustošení a nedostatku pracovních sil nebyla po celá desítiletí vzdělávána. S úpadkem hospodářským ruku v ruce ovšem šel i úpadek mravnosti a duševního života vůbec, jenž někde projevil se nedostatkem národního cítění, jinde úpadkem věd a umění. Bylo potřebí takřka dvou století, než země válkou postižené vrátily se ve stav, v jakém byly v XVI. stol. Ve příčině politické válka znamená dalekosáhlou změnu politického stavu Evropy, tak že mír Vestfálský tvořil podklad pro uzavírání mírův až do franc. revoluce. Nejvíce dotkla se Německa, jež rozdrobilo se na veliké množství samostatných území, tak že pozbylo úplně své vnější politické moci, jež přešla hlavně na Francii a Švédsko. Přes to vše t. v. nedosáhla rozřešení otázek, jež ji roznítily, zejména náboženských sporů, tak že nepřinesla naprosto žádného užitku, jen vyčerpala síly bojujících stran. Literatura. Soudobé zprávy a letáky sebrány jsou v Lundorpových »Acta publicæ (Frankf., 1621–25, 4 sv.; 2. vyd. 1668–1721, 18 sv.) a v Abelinově »Theatrum Europaeum« (1617–1718, 21 sv.). Soudobé zprávy s katol. strany sebral Khevenhiller v »Annales Ferdinandeį (1578–1637, 12 sv.). Jiné prameny obsahují: Gualdo-Priorato; Borgo, Commentarii de bello suecico (1633); Chemnitz, Königlich schwedischer in Deutschland geführter Krieg (1648–53 a 1855–59, 6 sv.); Grimmelshausen a j. Pozdější spisy jsou: Schiller, Geschichte des dreissigjährigen Krieges (Lip., 1793, 2 sv.; pokrač. Woltmann, t., 1808–09, 2 sv.); Söltl, Der Religionskrieg in Deutschland (Hamb., 1840–42, 2 sv.); Barthold, Gesch. des grossen deutschen Kriegs (Štutg., 1842–43, 2 sv.); Gindely, Geschichte des Dreissigjährigen Kriegs (Praha, 1869 až 1880, 4 sv.); Keym, Geschichte des Dreissigjährigen Kriegs (Freib., 1873, 2 sv.); Gardiner, The thirty years war (v »Epochs of modern history«, Oxf., 1874); Gindely, Illustrierte Geschichte d. Dreissigjährigen Kriegs (popul., Praha a Lip., 1882–84, 3 sv.); Ritter, Deutsche Geschichte im Zeitalter der Gegenreformation und des Dreissigjährigen Kriegs (Štutg., 1890 sl.); Winter, Der Dreissigjährige Krieg (v Onckenově sbírce, Berl., 1893). – Stieve, Der Ursprung des Dreissigjährigen Kriegs (Mnich., 1875); Opel, Der Niedersächsisch-Dänische Krieg (Halle, 1872 až 1878, 2 sv.); L. Flathe, Gustav Adolf u. der Dreissigjährige Krieg (Drážď., 1841–42, 4 sv.); Gfrörer, Geschichte Gustav Adolfs (Štutg., 1863); G. Droysen, Gustav Adolf (Lip., 1869–70, 2 sv.); t., Bernhard von Weimar (t., 1885, 2 sv.); Willermont, Tilly und der Dreissigjährige Krieg (Schaffh., 1860); Ranke, Geschichte Wallensteins (Lip., 1880); Pekař, Dějiny Valdštejnského spiknutí (Praha, 1895); Hurter, Geschichte Ferdinands II. (Schaffh., 1850–64, 11 sv.); La Roche, Der Dreissigjährige Krieg vom militärischen Standpunkte beleuchtet (t., 1848–52, 3 sv.); Heilmann, Das Kriegswesen der Kaiserlichen und Schweden zur Zeit des Dreissigjährigen Kriegs (Míš., 1850) a j. – Gärtner, Westfälische Friedens-Kanzley (Lip., 1731–38, 9 sv.); J. G. v. Meiern, Acta pacis Westfalicae publica (Gotinky, 1734–36. 6 sv.); Woltmann, Geschichte des Westfälischen Friedens (Lip., 1808, 2 sv.); J. J. Moser, Erläuterungen des Westfälischen Friedens (Erlanky, 1775–76); Pütter, Geist des Westfälischen Friedens (Gotinky,1795); Correspondencia diplomatica de los plenipotenciarios españoles en el congreso de Munster (Madr., 1885 sl.) a j. Skč.

Související hesla