Francie

, Francouzská republika, francouzsky République française – největší stát západní Evropy, mezi Atlantským oceánem, Rýnem a Středozemním mořem; 543 965 km2, 58,4 mil. obyvatel (1999), hustota zalidnění 107 obyv./km2, hlavní město Paříž (2,1 mil. obyvatel, s aglomerací 9,5 mil. obyvatel, 1999); úřední jazyk francouzština, měnová jednotka 1 francouzský frank (FRF) = 100 centimů. Administrativní členění: 96 departementů seskupených do 22 regionů, z nichž Korsika má zvláštní statut. Součástí Francie jsou 4 zámořské departementy (Guadeloupe, Martinik, Francouzská Guyana, Réunion). Francii patří 2 územní společenství (St. Pierre s Miquelonem, Mayotte), 3 zámořská území (Francouzská Polynésie, Nová Kaledonie, Wallisovy ostrovy) a Francouzská jižní a antarktická území. – Kromě řady menších ostrovů je součástí Francie i Korsika (francouzsky Corse, 8 680 km2). Sever pevninského území tvoří Pařížská pánev (Bassin Parisien), mísovitě prohnutá nížina, omezená stupňovitými svahy (tzv. kuestami, francouzsky côtes) vůči svému okolí. Obsahuje významné zásoby podzemní vody. Na západ od ní vyplňuje Bretaňský poloostrov starý Armorický masív (Massif Armoricain), snížený dlouhodobou denudací na skalnatou pahorkatinu (max. 391 m n. m.). Pobřeží lemováno skalnatými útesy a ostrůvky. Na východě obklopují Pařížskou pánev pohoří Vogézy (Vosges, 1 424 m n. m.) a část Arden (Ardennes). Jih Francie zaujímá rozsáhlý Centrální masív (Massif Central), v ČR nazýván též Francouzské středohoří. Jeho nejvyššími částmi jsou vyhaslá sopečná pohoří (Monts Dore, 1 885 m n. m., Monts du Cantal, 1 855 m n. m.) a významná krasová území (Les Causses) s jeskyněmi a podzemními toky. Na jihovýchodě se rozprostírají velehorská pásma Západních Alp (Les Alpes), o jejichž nejvyšší evropský vrchol Mont Blanc (4 807 m n. m.) se Francie dělí s Itálií, a na jihu velehorská pásma Pyrenejí (Les Pyrenées), jejichž nejvyšší vrcholy leží na území Španělska. Na jihozápadě se rozprostírá rozsáhlé nížinné území Akvitánské pánve (Bassin Aquitain) v povodí řeky Garonny. Pobřeží Biskajského zálivu (Golfe de Gascogne) je lemováno písečnými přesypy. Většina řek se vlévá do Atlantského oceánu: Garonna, Loira (1 020 km, nejdelší ve Francii) a Seina s Marnou. Jihovýchod odvodňuje Rhôna do Středozemního moře a severovýchod Rýn (Rhin) s Moselou (Moselle) a Maasou (Meuse) do moře Severního. Největší jezera v Alpách (Ženevské jezero, Lac Léman, 581 km2). Většina území Francie má mírné oceánské podnebí, ale směrem do vnitrozemí se zvětšují teplotní rozdíly mezi zimou a létem. Paříž má průměrnou lednovou teplotu 3 °C, červencovou 18,5 °C. V horách, zejm. v Alpách a Pyrenejích, je podnebí chladné a vlhké, na pobřeží Středozemního moře teplé subtropické. V Nice je lednový průměr teplot 7,5 °C a červencový 23 °C. Ve Francii se nachází mnoho přírodních zajímavostí, z nichž je většina chráněna jako národní nebo přírodní regionální park. Patří k nim některé části Alp (Vanoise, Écrins, Mercantour), Centrálního masívu (Cévennes, Les Grand Causses, Volcans d’Auvergne), ale i přímořské močály (Camargue, Marais Poitevin), písečné přesypy (Landes de Gascogne) a skalnaté části Bretaňského poloostrova (Armorique). – Přirozený přírůstek obyvatel (0,4 % ročně) patří k nejvyšším v západní Evropě. Dynamizujícím faktorem je hlavně reprodukční chování imigrantů a cizinců. Vyspělá zdravotní péče se odráží na nízké kojenecké úmrtnosti a vysoké střední délce života (74 let u mužů, 82 let u žen). Francouzští státní občané tvoří 93,6 % obyvatel státu; 3,61 mil. cizinců (1990, nejvíce Portugalců, Alžířanů, Maročanů, Italů), z nichž pochází asi 60 % z evropských zemí a 35 % z Afriky. Francouzský jazyk a kultura se zasloužily o integraci a asimilaci několika vln přistěhovalců i části domácích jinojazyčných etnik. Zaniká také dříve vyhraněný svéráz provensálské a valonské větve francouzského národa. Etničtí Francouzi představují asi 88,5 % obyvatel. Okrajové oblasti Francie obývají menšiny německy hovořících Alsasanů (asi 1,2 mil.), keltských Bretonců (0,9 mil.), Katalánců (0,3 mil.), Korsičanů (0,25 mil.), Vlámů (0,2 mil.), Basků (0,15 mil.). Nábožensky převládají římští katolíci (76,5 %), roste počet muslimů (asi 4 %), dále protestanti (1,4 %) a Židé (1,3 %). Urbanizace dosáhla 75 % (1997). Pro sídelní strukturu je typická převaha měst malé a střední velikosti, velkoměst je 36. Populační i hospodářská dominance aglomerace Paříže je mimořádná, vláda podporuje růst vybraných regionálních center. – Francie je hospodářsky vyspělým státem s výkonným průmyslem a rozvinutým zemědělstvím. Svým ekonomickým potenciálem zaujímá druhé místo v Evropě a 4. místo na světě. Hrubý domácí produkt (1997) činil 1 542 mld. USD, tj. 26 300 USD/obyv. Podíl ekonomicky aktivního obyvatelstva činí 44,8 % (1997), z nichž 4,3 % pracuje v zemědělství a 24,9 % v průmyslu. Nezaměstnaných 11,8 % (průměr 1998). Průmysl soustředěn zejm. na sever a východ státu; nejvýznamnější je strojírenský s rozsáhlou výrobou dopravních prostředků (3,3 mil. automobilů, 1997, čtvrté místo na světě), vyspělým zbrojařstvím a elektrotechnikou, dále chemický s petrochemický, hutnický (19,8 mil. t oceli, 1997), potravinářský, textilní. V roce 1997 vyrobeno 503,6 mld. kW•h elektrické energie (šesté místo na světě), z toho 76,5 % v jaderných elektrárnách (druhý nejvyšší podíl na světě). Významná je těžba železné rudy, bauxitu, rud uranu, draselné a kamenné soli. Nedostatečné zdroje paliv (uhlí, ropa, zemní plyn). Francie má rozsáhlé, rozvinuté a výkonné zemědělství. Je největším producentem a vývozcem zemědělských výrobků v Evropě. Orná půda tvoří 35,3 %, louky a pastviny 19,3 %, lesy 27,4 % území (1994). Mírně převažuje živočišná výroba s vysokými stavy skotu (20,4 mil. t, 1998), prasat, ovcí a drůbeže. Významná produkce masa (6,3 mil. t, 1997, čtvrté místo na světě), mléka, sýrů. V rostlinné výrobě dominuje pěstování obilnin (67,7 mil. t, 1998, čtvrté místo na světě), hlavně pšenice a cukrové řepy (33,2 mil. t, druhé místo na světě), dále brambory, olejniny, krmiva. Velký rozsah má zelinářství a sadařství. Proslulé je vinohradnictví (z 900 000 ha vinic sklizeno 7,2 mil. t hroznů a vyrobeno 51,6 mil. hl vína, 1998, první místo na světě). Rybolov, chov ústřic. Hustá a kvalitní dopravní síť. Železniční síť je nejdelší v Evropě, disponuje několika tratěmi rychlovlaků TGV. Vysoký stupeň motorizace (1 osobní automobil na 2,2 obyvatel), 8 600 km dálnic. Námořní plavba (flotila s 4,2 mil. BRT, 1995) využívá řadu přístavů, nejvýznamnější Marseille (obrat 91,1 mil. t, 1994), Le Havre a Dunkerque. Největší letiště u Paříže (Orly a Ch. de Gaulla). Významný cestovní ruch (ročně více než 60 mil. návštěvníků, příjem 28,4 mld. USD, 1996). Francie se intenzívně zapojuje do mezinárodní dělby práce; obrat zahraničního obchodu pátý nejvyšší na světě. – Ve starověku území Francie osídleno Kelty (Galy), jižní Francie Ligury; zároveň zde vznikaly řecké kolonie (Massalia). Od 2. stol. př. n. l. předmět římské expanze, v pol. 1. stol. př. n. l. území dobyto Caesarem, který z něho učinil římskou provincii Galii. Bez ohledu na pozdější dělení Galie až do doby stěhování národů součást římské říše; záhy romanizována. Vpády germánských kmenů (Franků, Alemanů, Burgundů) vedly ke vzniku barbarských království, z nichž vedle vizigótského (vytlačeno poté za Pyreneje) sehrála nejvýznamnější úlohu Franská říše, která byla za Merovejců (420 – 751) plně christianizována. Za slabých panovníků se rozdělila (Austrasie, Neustrie) a hlavní vliv měli majordomové. Karel Martel v roce 732 odrazil arabský vpád u Poitiers. 751 se jeho potomci zmocnili vlády v celé říši. Pipin (751 – 68) zasahoval do poměrů v Itálii, Karel Veliký podnikl tažení na Pyrenejský poloostrov, rozšířil říši až k Labi a Dunaji a do severní Itálie, v roce 800 přijal císařský titul. Za vlády Karla II. Holého došlo 843 k rozdělení říše: Francie se stala jádrem západofranské říše a její dědičkou. Smrt Ludvíka V. v roce 987 a nástup Hugo Kapeta jsou považovány za vznik Francie. Kapetovci zprvu ovládali pouze území okolo Paříže, zatímco ostatní části byly buď pod vlivem jednotlivých feudálů, nebo (Normandie, Anjou, Aquitanie, resp. Guyenne, Gaskoňsko, Poitou aj.) ovládány (formálně jako francouzské léno) anglickými králi, a to až do nástupu Filipa II. Augusta. Definitivně anglické nároky Francie odrazila ve stoleté válce 1337 – 1453 a všechny državy včetně Bretaně postupně připojila ke koruně, když odrazila i expanzi burgundského vévodství. Vzdor náboženským válkám se Francie v průběhu 16. stol. stala nejsilnější evropskou zemí a rivalem Habsburků. Expanze Francie vrcholila za Ludvíka XIV., který dovršil absolutismus, oslabení Říše využil k získání „přirozené“ hranice Francie na Rýně a prosadil i dynastii Bourbonů na španělský trůn. Zemi však zcela vyčerpal neustálými válkami i nákladnými stavbami (Versailles). Jeho nástupce Ludvík XV. proslul spíše milostnými aférami (markýza Pompadour). Francie se za jeho vlády účastnila až sedmileté války 1756 – 63, během níž přišla o většinu svých kolonií (Indie, Kanada). Vládu Ludvíka XVI., který neprojevil dost odhodlání k reformám, zakončila Velká francouzská revoluce v roce 1789. Král nedokázal akceptovat vítězství třetího stavu; po jeho nezdařeném útěku a odhalení styků se zahraničím byla konstituční monarchie pod tlakem radikálů nahrazena republikou a král 1792 popraven. Revoluční teror G. Dantona, M. Robespierra, L. Saint-Justa nahradila v roce 1794 vláda direktoria a obranná válka se změnila v expanzi (vytváření „sesterských“ republik). Krizi direktoria vyřešilo povolání generála Napoleona I. Bonaparta z egyptského tažení a jeho jmenování prvním ze tří konzulů v roce 1799; Napoleon se 1804 prohlásil císařem. Jeho vítězné tažení skončilo až 1812 v Rusku. Po porážce v bitvě národů u Lipska v roce 1813 se válka přenesla do Francie a 1814 císař kapituloval. Epizodní stodenní císařství skončilo novou porážkou u Waterloo a definitivní restaurací Bourbonů; území Francie se po vídeňském kongresu 1815 vrátilo k původní hranici. Francie, zmítaná revolucemi (1830, 1848 – 49), se za Napoleona III. (1852 – 70) opět stala císařstvím a v roce 1860 získala za podporu Itálie Savojsko a Nice. Prusko-francouzská válka však přinesla porážku Francie, anexi Alsaska a Lotrinska a definitivní ustavení republiky. Francie získala rozsáhlá koloniální území v Africe a v protiněmecké politice našla spojence nejprve v Rusku a po vyřešení sporů i ve Velké Británii (Srdečná dohoda 1904). Francie nesla největší tíhu včetně lidských ztrát za 1. světové války, kdy německá armáda ostřelovala i Paříž. Po válce ve 20. letech hrála prvořadou úlohu v Evropě, od 30. let její pozice ve střední a východní Evropě slábly, v roce 1938 souhlasila s odtržením československého pohraničí, nekladla odpor ani anexi zbytku českých zemí a po přepadení Polska spolu s Anglií vedla podivnou válku. Po přepadení Německem 1940 záhy kapitulovala, přičemž sever území byl okupován, na ostatním území vznikla tzv. vichystická Francie, kolaborující s A. Hitlerem. Svobodní Francouzi vedení generálem de Gaullem kladli i nadále v emigraci odpor. Hnutí odporu se rozvinulo i v samotné Francii a po vylodění Spojenců v Normandii v červnu 1944 byla osvobozena Paříž. Po 2. světové válce Francie jako jedna z vítězných mocností spravovala okupační pásma v Německu i Rakousku, podílela se na vzniku NATO a stála u počátků evropské integrace. Ve vnitřní politice zmítána krizemi, zejm. v souvislosti s válkou v Indočíně a Alžírsku. Až nástup Ch. de Gaulla a vznik tzv. páté republiky (1958) upevnil vnitropolitickou scénu a respektoval nezávislost naprosté většiny kolonií. Zároveň Francie vystoupila z vojenské složky NATO a prováděla vlastní jadernou a mocenskou politiku včetně důsledného smíření s Německem. Po období republikánských prezidentů G. Pompidoua a V. Giscarda d’Estaing se stal 1981 – 95 prezidentem socialista F. Mitterrand; za jeho vlády došlo k upevnění politické i ekonomické pozice Francie. V prezidentských volbách 1995 byl zvolen J. R. Chirac. 25. 3. 1996 podepsala Francie na Fidži úmluvu o bezjaderné zóně v jižním Tichomoří (po sérii zkušebních jaderných výbuchů ve Francouzské Polynésii). 1997 po parlamentních volbách vytvořen levicový kabinet předsedy vlády Lionela Jospina (ve vládě vedle socialistů též komunisté a ekologisté). 22. 9. 1997 Národní shromáždění schválilo zrušení povinné branné přípravy a přechod k úplné profesionální armádě do roku 2002. Národní shromáždění schválilo 1. 12. 1997 zákon o státním občanství (každý kdo dovršil 18 let, narodil se ve Francii a pobýval tu alespoň pět let od 11 roku svého života má nárok na francouzské občanství). 10. 2. 1998 schváleno Národním shromážděním snížení týdenní pracovní doby z 39 na 35 hodin (od 2000 pro podniky s více než 20 zaměstnanci a od 2002 pro ostatní firmy). 25. 3. 1998 Francie ratifikovala mezinárodní dohodu o ůplném zákazu jaderných zkoušek. 1. 1. 1999 se Francie připojila k Evropské měnové unii. – Francie je nezávislý stát, republika. Hlavou státu je prezident, volený obyvatelstvem na pět let. Zákonodárným sborem je dvoukomorový parlament, sestávající z Národního shromáždění a Senátu. Národní shromáždění má 577 poslanců volených obyvatelstvem na základě většinového systému na 5 let. Senát má 321 senátorů volených na 9 let (podle systému většinového zastoupení) volitelským sborem, v němž jsou poslanci Národního shromáždění a členové generálních rad departementu a obecních rad; každým třetím rokem se obnovuje třetina složení Senátu. Výkonná moc je v rukou prezidenta a vlády v čele s předsedou. Prezident jmenuje předsedu vlády a na jeho doporučení také ostatní členy vlády. Poslední parlamentní volby se konaly 25. 5. a 1. 6. 1997. Předsedou vlády je Lionel Jospin. Od roku 1995 je prezidentem Jacques René Chirac.

Tabulka: Francie- Predstavitele
FRANSKÁ ŘÍŠE
KRÁLOVÉ
Merovejci
481 – 511 Chlodvík I.
511 – 534 Theuderich I.
511 – 516 Chlotar I.
534 – 548 Theudebert I.
561 – 567 Charibert I.
561 – 575 Sigibert I.
561 – 584 Chilperich I.
561 – 592 Guntram
575 – 595 Childebert II.
584 – 597 Fredegunda (regentka)
595 – 612 Theudebert II.
597 – 613 Brunichilda (regentka)
613 – 629 Chlotar II.
629 – 638/639 Dagobert I.
638/639 – 656 Sigibert III.
638/639 – 657 Chlodvík II.
657 – 665 Balthilda (regentka)
657 – 673 Chlotar III.
(673) 687 – 691 Theuderich III.
691 – 694 Chlodvík III.
694 – 711 Childebert III.
711 – 716 Dagobert III.
716 – 721 Chilperich II.
718 – 719 Chlotar IV.
719 – 737 Theuderich IV.
737 – 743 majordomové (Karel Martel)
743 – 751 Childerich III.
Karlovci
751 – 768 Pippin III. Krátký
768 – 814 Karel Veliký (císař od 800)
768 – 771 Karloman
814 – 840 Ludvík I. Pobožný
840 – 855 Lothar I.
ZÁPADOFRANSKÁ ŘÍŠE
843 – 877 Karel II. Holý (císař od 875)
877 – 879 Ludvík II.
879 – 882 Ludvík III.
879 – 884 Karloman (II.)
885 – 887 Karel III. Tlustý
888 – 898 * /Odo Pařížský
893 – 923 Karel III. Simplex
922 – 923 * /Robert I.
923 – 936 * /Rudolf (Raoul, vévoda burgundský)
936 – 954 Ludvík IV. Zámořský
954 – 986 Lothar
986 – 987 Ludvík V.
FRANCIE
Kapetovci
987 – 996 Hugo Kapet
996 – 1031 Robert II. Svatý
1031 – 1060 Jindřich I.
1060 – 1108 Filip I.
1108 – 1137 Ludvík VI.
1137 – 1180 Ludvík VII.
1180 – 1223 Filip II. August
1223 – 1226 Ludvík VIII.
1226 – 1270 Ludvík IX. Svatý
1270 – 1285 Filip III. Smělý
1285 – 1314 Filip IV. Sličný
1314 – 1316 Ludvík X.
1316 Jan I.
1316 – 1322 Filip V.
1322 – 1328 Karel IV. Sličný
dynastie Valois
1328 – 1350 Filip VI.
1350 – 1364 Jan II.
1364 – 1380 Karel V. Moudrý
1380 – 1422 Karel VI.
1422 – 1461 Karel VII.
1461 – 1483 Ludvík XI.
1483 – 1498 Karel VIII.
dynastie Valois (orleánská větev)
1498 – 1515 Ludvík XII.
dynastie Valois (orleánsko-angoulêmská větev)
1515 – 1547 František I.
1547 – 1559 Jindřich II.
1559 – 1560 František II.
1560 – 1574 Karel IX.
1574 – 1589 Jindřich III.
Bourboni
1589 – 1610 Jindřich IV. Navarrský
1610 – 1643 Ludvík XIII.
1643 – 1715 Ludvík XIV.
1715 – 1774 Ludvík XV.
1774 – 1792 Ludvík XVI.
první republika
1792 – 1795 Konvent
1795 – 1799 Direktorium
1799 – 1804 Konzulát
první císařství
CÍSAŘI
1804 – 1814 Napoleon I. Bonaparte (znovu se ujal krátce vlády na jaře 1815: stodenní císařství)
restaurace Bourbonů
KRÁLOVÉ
1814 – 1824 Ludvík XVIII.
1824 – 1830 Karel X.
1830 – 1848 * /Ludvík Filip Orleánský
druhá republika
PREZIDENTI
1848 – 1852 Ludvík Napoleon
druhé císařství
CÍSAŘI
1852 – 1870 Napoleon III. (Ludvík Napoleon)
třetí republika
PREZIDENTI
1871 – 1873 Louis Adolphe Thiers
1873 – 1879 Marie Edmé Patrice Maurice de MacMahon
1879 – 1887 Jules Grévy
1887 – 1894 Sadi Carnot
1894 – 1895 Jean Paul Pierre Casimir-Périer
1895 – 1899 François Félix Faure
1899 – 1906 Émile Loubet
1906 – 1913 Armand Fallières
1913 – 1920 Raymond Poincaré
1920 Paul Eugène Louis Deschanel
1920 – 1924 Alexandre Millerand
1924 – 1931 Gaston Doumergue
1931 – 1932 Paul Doumer
1932 – 1940 Albert Lebrun
Francouzský stát
1940 – 1944 Henri Philippe Pétain
Svobodná Francie
1940 – 1944 Charles A. J. M. de Gaulle
PROZATÍMNÍ HLAVA STÁTU
1944 – 1946 Charles A. J. M. de Gaulle
čtvrtá republika
1947 – 1954 Vincent Auriol
1954 – 1959 René Coty
pátá republika
1959 – 1969 Charles A. J. M. de Gaulle
1969 – 1974 Georges J. R. Pompidou
1974 – 1981 Valéry Giscard d’Estaing
1981 – 1995 François M. M. Mitterrand
od 1995 Jacques René Chirac
 
Tabulka: Francie- Predsedove Vlady
PŘEDSEDOVÉ VLÁDY
1871 – 1873 Jules A. S. Dufaure
1873 – 1874 Jacques Victor Albert, vévoda de Broglie
1874 – 1875 Ernest Louis Octave Courtor de Cissey
1875 – 1876 Louis Joseph Buffet
1876 Jules A. S. Dufaure
1876 – 1877 Jules Simon
1877 Jacques Victor Albert, vévoda de Broglie
1877 Caiétan de Grimaudet de la Rochebouet
1877 – 1879 Jules A. S. Dufaure
1879 William Henry Waddington
1879 – 1880 Charles de Saulces de Freycinet
1880 – 1881 Jules Ferry
1881 – 1882 Léon Gambetta
1882 Charles de Saulces de Freycinet
1882 – 1883 Charles Duclerc
1883 Armand Fallières
1883 – 1885 Jules Ferry
1885 – 1886 Eugène Henri Brisson
1886 Charles de Saulces de Freycinet
1886 – 1887 René Goblet
1887 Maurice Rouvier
1887 – 1888 Pierre Emmanuel Tirard
1888 – 1889 Charles Thomas Floquet
1889 – 1890 Pierre Emmanuel Tirard
1890 – 1892 Charles de Saulces de Freycinet
1892 Émile Loubet
1892 – 1893 Alexandre Félix Joseph Ribot
1893 Charles Alexandre Dupuy
1893 – 1894 Jean Paul Pierre Casimir-Périer
1894 – 1895 Charles Alexandre Dupuy
1895 Alexandre Félix Joseph Ribot
1895 – 1896 Léon Bourgeois
1896 – 1898 Félix Jules Méline
1898 Eugène Henri Brisson
1898 – 1899 Charles Alexandre Dupuy
1899 – 1902 Pierre Marie R. E. Waldeck-Rousseau
1902 – 1905 Émile Combes
1905 – 1906 Maurice Rouvier
1906 Jean M. Ferdinand Sarrien
1906 – 1909 Georges Benjamin Clemenceau
1909 – 1911 Aristide Briand
1911 Antoine Emmanuel Ernest Monis
1911 – 1912 Joseph Caillaux
1912 – 1913 Raymond Poincaré
1913 Aristide Briand
1913 Jean Louis Barthou
1913 – 1914 Gaston Doumergue
1914 – 1915 René Raphael Viviani
1915 – 1917 Aristide Briand
1917 Alexandre Félix Joseph Ribot
1917 Paul Painlevé
1917 – 1920 Georges Benjamin Clemenceau
1920 Alexandre Millerand
1920 – 1921 Georges Leygues
1921 – 1922 Aristide Briand
1922 – 1924 Raymond Poincaré
1924 Frédéric François-Marsal
1924 – 1925 Édouard Hérriot
1925 Paul Painlevé
1925 – 1926 Aristide Briand
1926 Édouard Hérriot
1926 – 1929 Raymond Poincaré
1929 Aristide Briand
1929 – 1930 André P. G. A. Tardieu
1930 Camille Chautemps
1930 André P. G. A. Tardieu
1930 – 1931 Theodore Steeg
1931 – 1932 Pierre Laval
1932 André P. G. A. Tardieu
1932 Édouard Hérriot
1932 – 1933 Joseph Paul-Boncour
1933 Édouard Daladier
1933 Albert Sarraut
1933 – 1934 Camille Chautemps
1934 Édouard Daladier
1934 Gaston Doumergue
1934 – 1935 Pierre Étienne Flandin
1935 Fernand Bouisson
1935 – 1936 Pierre Laval
1936 Albert Sarraut
1936 – 1937 Léon Blum
1937 – 1938 Camille Chautemps
1938 Léon Blum
1938 – 1940 Édouard Daladier
1940 Paul Reynaud
1940 – 1942 Henri Philippe Pétain (předseda vlády Francouzského státu)
1942 – 1944 Pierre Laval (předseda vlády Francouzského státu)
1944 – 1946 Charles A. J. M. de Gaulle
1946 Félix Gouin
1946 Georges Bidault
1946 – 1947 Léon Blum
1947 Paul Ramadier
1947 – 1948 Robert Schuman
1948 André Marie
1948 Robert Schuman
1948 – 1949 Henri Queuille
1949 – 1950 Georges Bidault
1950 Henri Queuille
1950 – 1951 René Jean Pleven
1951 Henri Queuille
1951 – 1952 René Jean Pleven
1952 Edgar Faure
1952 Antoine Pinay
1953 René Mayer
1953 – 1954 Joseph Laniel
1954 – 1955 Pierre Mendès-France
1955 – 1956 Edgar Faure
1956 – 1957 Guy Mollet
1957 Maurice Bourgés-Maunoury
1957 – 1958 Félix Gaillard
1958 – 1959 Charles A. J. M. de Gaulle
1959 – 1962 Michel Debré
1962 – 1968 Georges J. R. Pompidou
1968 – 1969 Maurice Couve de Murville
1969 – 1972 Jacques Chaban-Delmas
1972 – 1974 Pierre Messmer
1974 – 1976 Jacques René Chirac
1976 – 1981 Raymond Barre
1981 – 1984 Pierre Mauroy
1984 – 1986 Laurent Fabius
1986 – 1988 Jacques René Chirac
1988 – 1991 Michel Louis Rocard
1991 – 1992 Edith Cresson(ová)
1992 – 1993 Pierre Eugène Bérégovoy
1993 – 1995 Édouard Balladur
1995 – 1997 Alain Juppé
od 1997 Lionel Jospin
 
Tabulka: Francie- Spravni Cleneni
Kraj (departement)  Rozloha (km2)  Počet obyvatel (1995)  Správní středisko
Akvitánie      
Dordogne 9 060 389 000 Périgueux
Gironde 10 000 1 263 000 Bordeaux
Landes 9 242 318 000 Mont-de-Marsan
Lot-et-Garonne 5 361 304 000 Agen
Pyrénées-Atlantiques 7 645 592 000 Pau
Alsasko      
Basse-Rhin 4 755 994 000 Štrasburk
Haute-Rhin 3 525 696 000 Colmar
Auvergne      
Allier 7 340 352 000 Moulins
Cantal 5 726 155 000 Aurillac
Haute-Loire 4 977 207 000 Le Puy
Puy-de-Dôme 7 970 601 000 Clermont-Ferrand
Basse-Normandie      
Calvados 5 548 634 000 Caen
Manche 5 938 484 000 Saint-Lô
Orne 6 103 295 000 Alençon
Burgundsko      
Côte d’Or 8 763 507 000 Dijon
Nièvre 6 817 230 000 Nevers
Saône-et-Loire 8 575 555 000 Mâcon
Yonne 7 427 331 000 Auxerre
Bretaň      
Côtes-d’Armor 6 877 537 000 Saint-Brieuc
Finistère 6 733 840 000 Quimper
Ille-et-Vilaine 6 775 837 000 Rennes
Morbihan 6 823 633 000 Vannes
Centre-Val de Loire      
Cher 7 235 321 000 Bourges
Eure-et-Loir 5 880 410 000 Chartres
Indre 6 791 234 000 Châteauroux
Indre-et-Loire 6 127 546 000 Tours
Loiret 6 775 609 000 Orléans
Loir-et-Cher 6 343 312 000 Blois
Champagne-Ardenne      
Ardennes 5 229 292 000 Charleville-Mézières
Aube 6 004 293 000 Troyes
Haute-Marne 6 211 200 000 Chaumont
Marne 8 162 567 000 Remeš
Korsika      
Corse-du-Sud 4 014 124 000 Ajaccio
Haute-Corse 4 666 135 000 Bastia
Franche-Comté      
Doubs 5 234 494 000 Besançon
Haute-Saône 5 360 230 000 Vesoul
Jura 4 999 252 000 Lons-le-Saunier
Territoire de Belfort 609 137 000 Belfort
Haute-Normandie      
Eure 6 039 535 000 Èvreux
Seine-Maritime 6 278 1 242 000 Rouen
Île-de-France      
Essonne 1 804 1 146 000 Évry
Hauts-de-Seine 176 1 405 000 Nanterre
Paříž 105 2 131 000 Paříž
Seine-et-Marne 5 915 1 179 000 Melun
Seine-Saint-Denis 236 1 406 000 Bobigny
Val-de-Marne 245 1 235 000 Créteil
Val-d’Oise 1 246 1 108 000 Pontoise
Yvelines 2 285 1 367 000 Versailles
 

Île-de-France

                      12 012                                  10 925 427  Paříž
Languedoc-Rousillon      
Aude 6 139 305 000 Carcassonne
Gard 5 853 607 000 Nîmes
Hérault 6 101 860 000 Montpellier
Lozère 5 167 73 000 Mende
Pyrénées-Orientales 4 116 376 000 Perpignan
Limousin      
Corrèze 5 857 236 000 Tulle
Creuse 5 565 127 000 Guéret
Haute-Vienne 5 520 356 000 Limoges
Lotrinsko      
Meurthe-et-Moselle 5 241 716 000 Nancy
Meuse 6 216 194 000 Bar-le-Duc
Moselle 6 216 1 016 000 Metz
Vosges 5 874 385 000 Épinal
Midi-Pyrénées      
Ariège 4 890 137 000 Foix
Aveyron 8 735 267 000 Rodez
Gers 6 257 172 000 Auch
Haute-Garonne 6 309 991 000 Toulouse
Hautes-Pyrénées 4 464 224 000 Tarbes
Lot 5 217 157 000 Cahors
Tarn 5 758 342 000 Albi
Tarn-et-Garonne 3 718 205 000 Montauban
Nord-Pas-de-Calais      
Nord 5 742 2 557 000 Lille
Pas-de-Calais 6 672 1 438 000 Arras
Pays de la Loire      
Loire-Atlantique 6 815 1 089 000 Nantes
Maine-et-Loire 7 166 721 000 Angers
Mayenne 5 175 282 000 Laval
Sarthe 6 206 522 000 Le Mans
Vendée 6 720 526 000 La Roche-sur-Yon
Pikardie      
Aisne 7 369 539 000 Laon
Oise 5 861 763 000 Beauvais
Somme 6 170 553 000 Amiens
Poitou-Charentes      
Charente 5 956 341 000 Angoulême
Charente-Maritime 6 864 541 000 La Rochelle
Deux-Sèvres 5 999 347 000 Niort
Vienne 6 991 390 000 Poitiers
Provence-Alpes-Côte d’Azur      
Alpes-de-Haute-Provence 6 925 139 000 Digne
Alpes-Maritimes 4 299 1 011 000 Nice
Bouches-du-Rhône 5 087 1 797 000 Marseille
Hautes-Alpes 5 549 119 000 Gap
Var 5 973 873 000 Toulon
Vaucluse 3 567 490 000 Avignon
Rhône-Alpes      
Ain 5 762 500 000 Bourg-en-Bresse
Ardèche 5 529 283 000 Privas
Drôme 6 530 427 000 Valence
Haute-Savoie 4 388 617 000 Annecy
Isère 7 431 1 065 000 Grenoble
Loire 4 781 749 000 Saint-Étienne
Rhône 3 249 1 562 000 Lyon
Savoie 6 028 367 000 Chambéry
 Poznámka: tučné názvy měst vyznačují správní středisko kraje
Související hesla