Francie
, Francouzská republika, francouzsky République française – největší stát západní Evropy, mezi Atlantským oceánem, Rýnem a Středozemním mořem; 543 965 km2, 58,4 mil. obyvatel (1999), hustota zalidnění 107 obyv./km2, hlavní město Paříž (2,1 mil. obyvatel, s aglomerací 9,5 mil. obyvatel, 1999); úřední jazyk francouzština, měnová jednotka 1 francouzský frank (FRF) = 100 centimů. Administrativní členění: 96 departementů seskupených do 22 regionů, z nichž Korsika má zvláštní statut. Součástí Francie jsou 4 zámořské departementy (Guadeloupe, Martinik, Francouzská Guyana, Réunion). Francii patří 2 územní společenství (St. Pierre s Miquelonem, Mayotte), 3 zámořská území (Francouzská Polynésie, Nová Kaledonie, Wallisovy ostrovy) a Francouzská jižní a antarktická území. – Kromě řady menších ostrovů je součástí Francie i Korsika (francouzsky Corse, 8 680 km2). Sever pevninského území tvoří Pařížská pánev (Bassin Parisien), mísovitě prohnutá nížina, omezená stupňovitými svahy (tzv. kuestami, francouzsky côtes) vůči svému okolí. Obsahuje významné zásoby podzemní vody. Na západ od ní vyplňuje Bretaňský poloostrov starý Armorický masív (Massif Armoricain), snížený dlouhodobou denudací na skalnatou pahorkatinu (max. 391 m n. m.). Pobřeží lemováno skalnatými útesy a ostrůvky. Na východě obklopují Pařížskou pánev pohoří Vogézy (Vosges, 1 424 m n. m.) a část Arden (Ardennes). Jih Francie zaujímá rozsáhlý Centrální masív (Massif Central), v ČR nazýván též Francouzské středohoří. Jeho nejvyššími částmi jsou vyhaslá sopečná pohoří (Monts Dore, 1 885 m n. m., Monts du Cantal, 1 855 m n. m.) a významná krasová území (Les Causses) s jeskyněmi a podzemními toky. Na jihovýchodě se rozprostírají velehorská pásma Západních Alp (Les Alpes), o jejichž nejvyšší evropský vrchol Mont Blanc (4 807 m n. m.) se Francie dělí s Itálií, a na jihu velehorská pásma Pyrenejí (Les Pyrenées), jejichž nejvyšší vrcholy leží na území Španělska. Na jihozápadě se rozprostírá rozsáhlé nížinné území Akvitánské pánve (Bassin Aquitain) v povodí řeky Garonny. Pobřeží Biskajského zálivu (Golfe de Gascogne) je lemováno písečnými přesypy. Většina řek se vlévá do Atlantského oceánu: Garonna, Loira (1 020 km, nejdelší ve Francii) a Seina s Marnou. Jihovýchod odvodňuje Rhôna do Středozemního moře a severovýchod Rýn (Rhin) s Moselou (Moselle) a Maasou (Meuse) do moře Severního. Největší jezera v Alpách (Ženevské jezero, Lac Léman, 581 km2). Většina území Francie má mírné oceánské podnebí, ale směrem do vnitrozemí se zvětšují teplotní rozdíly mezi zimou a létem. Paříž má průměrnou lednovou teplotu 3 °C, červencovou 18,5 °C. V horách, zejm. v Alpách a Pyrenejích, je podnebí chladné a vlhké, na pobřeží Středozemního moře teplé subtropické. V Nice je lednový průměr teplot 7,5 °C a červencový 23 °C. Ve Francii se nachází mnoho přírodních zajímavostí, z nichž je většina chráněna jako národní nebo přírodní regionální park. Patří k nim některé části Alp (Vanoise, Écrins, Mercantour), Centrálního masívu (Cévennes, Les Grand Causses, Volcans d’Auvergne), ale i přímořské močály (Camargue, Marais Poitevin), písečné přesypy (Landes de Gascogne) a skalnaté části Bretaňského poloostrova (Armorique). – Přirozený přírůstek obyvatel (0,4 % ročně) patří k nejvyšším v západní Evropě. Dynamizujícím faktorem je hlavně reprodukční chování imigrantů a cizinců. Vyspělá zdravotní péče se odráží na nízké kojenecké úmrtnosti a vysoké střední délce života (74 let u mužů, 82 let u žen). Francouzští státní občané tvoří 93,6 % obyvatel státu; 3,61 mil. cizinců (1990, nejvíce Portugalců, Alžířanů, Maročanů, Italů), z nichž pochází asi 60 % z evropských zemí a 35 % z Afriky. Francouzský jazyk a kultura se zasloužily o integraci a asimilaci několika vln přistěhovalců i části domácích jinojazyčných etnik. Zaniká také dříve vyhraněný svéráz provensálské a valonské větve francouzského národa. Etničtí Francouzi představují asi 88,5 % obyvatel. Okrajové oblasti Francie obývají menšiny německy hovořících Alsasanů (asi 1,2 mil.), keltských Bretonců (0,9 mil.), Katalánců (0,3 mil.), Korsičanů (0,25 mil.), Vlámů (0,2 mil.), Basků (0,15 mil.). Nábožensky převládají římští katolíci (76,5 %), roste počet muslimů (asi 4 %), dále protestanti (1,4 %) a Židé (1,3 %). Urbanizace dosáhla 75 % (1997). Pro sídelní strukturu je typická převaha měst malé a střední velikosti, velkoměst je 36. Populační i hospodářská dominance aglomerace Paříže je mimořádná, vláda podporuje růst vybraných regionálních center. – Francie je hospodářsky vyspělým státem s výkonným průmyslem a rozvinutým zemědělstvím. Svým ekonomickým potenciálem zaujímá druhé místo v Evropě a 4. místo na světě. Hrubý domácí produkt (1997) činil 1 542 mld. USD, tj. 26 300 USD/obyv. Podíl ekonomicky aktivního obyvatelstva činí 44,8 % (1997), z nichž 4,3 % pracuje v zemědělství a 24,9 % v průmyslu. Nezaměstnaných 11,8 % (průměr 1998). Průmysl soustředěn zejm. na sever a východ státu; nejvýznamnější je strojírenský s rozsáhlou výrobou dopravních prostředků (3,3 mil. automobilů, 1997, čtvrté místo na světě), vyspělým zbrojařstvím a elektrotechnikou, dále chemický s petrochemický, hutnický (19,8 mil. t oceli, 1997), potravinářský, textilní. V roce 1997 vyrobeno 503,6 mld. kW•h elektrické energie (šesté místo na světě), z toho 76,5 % v jaderných elektrárnách (druhý nejvyšší podíl na světě). Významná je těžba železné rudy, bauxitu, rud uranu, draselné a kamenné soli. Nedostatečné zdroje paliv (uhlí, ropa, zemní plyn). Francie má rozsáhlé, rozvinuté a výkonné zemědělství. Je největším producentem a vývozcem zemědělských výrobků v Evropě. Orná půda tvoří 35,3 %, louky a pastviny 19,3 %, lesy 27,4 % území (1994). Mírně převažuje živočišná výroba s vysokými stavy skotu (20,4 mil. t, 1998), prasat, ovcí a drůbeže. Významná produkce masa (6,3 mil. t, 1997, čtvrté místo na světě), mléka, sýrů. V rostlinné výrobě dominuje pěstování obilnin (67,7 mil. t, 1998, čtvrté místo na světě), hlavně pšenice a cukrové řepy (33,2 mil. t, druhé místo na světě), dále brambory, olejniny, krmiva. Velký rozsah má zelinářství a sadařství. Proslulé je vinohradnictví (z 900 000 ha vinic sklizeno 7,2 mil. t hroznů a vyrobeno 51,6 mil. hl vína, 1998, první místo na světě). Rybolov, chov ústřic. Hustá a kvalitní dopravní síť. Železniční síť je nejdelší v Evropě, disponuje několika tratěmi rychlovlaků TGV. Vysoký stupeň motorizace (1 osobní automobil na 2,2 obyvatel), 8 600 km dálnic. Námořní plavba (flotila s 4,2 mil. BRT, 1995) využívá řadu přístavů, nejvýznamnější Marseille (obrat 91,1 mil. t, 1994), Le Havre a Dunkerque. Největší letiště u Paříže (Orly a Ch. de Gaulla). Významný cestovní ruch (ročně více než 60 mil. návštěvníků, příjem 28,4 mld. USD, 1996). Francie se intenzívně zapojuje do mezinárodní dělby práce; obrat zahraničního obchodu pátý nejvyšší na světě. – Ve starověku území Francie osídleno Kelty (Galy), jižní Francie Ligury; zároveň zde vznikaly řecké kolonie (Massalia). Od 2. stol. př. n. l. předmět římské expanze, v pol. 1. stol. př. n. l. území dobyto Caesarem, který z něho učinil římskou provincii Galii. Bez ohledu na pozdější dělení Galie až do doby stěhování národů součást římské říše; záhy romanizována. Vpády germánských kmenů (Franků, Alemanů, Burgundů) vedly ke vzniku barbarských království, z nichž vedle vizigótského (vytlačeno poté za Pyreneje) sehrála nejvýznamnější úlohu Franská říše, která byla za Merovejců (420 – 751) plně christianizována. Za slabých panovníků se rozdělila (Austrasie, Neustrie) a hlavní vliv měli majordomové. Karel Martel v roce 732 odrazil arabský vpád u Poitiers. 751 se jeho potomci zmocnili vlády v celé říši. Pipin (751 – 68) zasahoval do poměrů v Itálii, Karel Veliký podnikl tažení na Pyrenejský poloostrov, rozšířil říši až k Labi a Dunaji a do severní Itálie, v roce 800 přijal císařský titul. Za vlády Karla II. Holého došlo 843 k rozdělení říše: Francie se stala jádrem západofranské říše a její dědičkou. Smrt Ludvíka V. v roce 987 a nástup Hugo Kapeta jsou považovány za vznik Francie. Kapetovci zprvu ovládali pouze území okolo Paříže, zatímco ostatní části byly buď pod vlivem jednotlivých feudálů, nebo (Normandie, Anjou, Aquitanie, resp. Guyenne, Gaskoňsko, Poitou aj.) ovládány (formálně jako francouzské léno) anglickými králi, a to až do nástupu Filipa II. Augusta. Definitivně anglické nároky Francie odrazila ve stoleté válce 1337 – 1453 a všechny državy včetně Bretaně postupně připojila ke koruně, když odrazila i expanzi burgundského vévodství. Vzdor náboženským válkám se Francie v průběhu 16. stol. stala nejsilnější evropskou zemí a rivalem Habsburků. Expanze Francie vrcholila za Ludvíka XIV., který dovršil absolutismus, oslabení Říše využil k získání „přirozené“ hranice Francie na Rýně a prosadil i dynastii Bourbonů na španělský trůn. Zemi však zcela vyčerpal neustálými válkami i nákladnými stavbami (Versailles). Jeho nástupce Ludvík XV. proslul spíše milostnými aférami (markýza Pompadour). Francie se za jeho vlády účastnila až sedmileté války 1756 – 63, během níž přišla o většinu svých kolonií (Indie, Kanada). Vládu Ludvíka XVI., který neprojevil dost odhodlání k reformám, zakončila Velká francouzská revoluce v roce 1789. Král nedokázal akceptovat vítězství třetího stavu; po jeho nezdařeném útěku a odhalení styků se zahraničím byla konstituční monarchie pod tlakem radikálů nahrazena republikou a král 1792 popraven. Revoluční teror G. Dantona, M. Robespierra, L. Saint-Justa nahradila v roce 1794 vláda direktoria a obranná válka se změnila v expanzi (vytváření „sesterských“ republik). Krizi direktoria vyřešilo povolání generála Napoleona I. Bonaparta z egyptského tažení a jeho jmenování prvním ze tří konzulů v roce 1799; Napoleon se 1804 prohlásil císařem. Jeho vítězné tažení skončilo až 1812 v Rusku. Po porážce v bitvě národů u Lipska v roce 1813 se válka přenesla do Francie a 1814 císař kapituloval. Epizodní stodenní císařství skončilo novou porážkou u Waterloo a definitivní restaurací Bourbonů; území Francie se po vídeňském kongresu 1815 vrátilo k původní hranici. Francie, zmítaná revolucemi (1830, 1848 – 49), se za Napoleona III. (1852 – 70) opět stala císařstvím a v roce 1860 získala za podporu Itálie Savojsko a Nice. Prusko-francouzská válka však přinesla porážku Francie, anexi Alsaska a Lotrinska a definitivní ustavení republiky. Francie získala rozsáhlá koloniální území v Africe a v protiněmecké politice našla spojence nejprve v Rusku a po vyřešení sporů i ve Velké Británii (Srdečná dohoda 1904). Francie nesla největší tíhu včetně lidských ztrát za 1. světové války, kdy německá armáda ostřelovala i Paříž. Po válce ve 20. letech hrála prvořadou úlohu v Evropě, od 30. let její pozice ve střední a východní Evropě slábly, v roce 1938 souhlasila s odtržením československého pohraničí, nekladla odpor ani anexi zbytku českých zemí a po přepadení Polska spolu s Anglií vedla podivnou válku. Po přepadení Německem 1940 záhy kapitulovala, přičemž sever území byl okupován, na ostatním území vznikla tzv. vichystická Francie, kolaborující s A. Hitlerem. Svobodní Francouzi vedení generálem de Gaullem kladli i nadále v emigraci odpor. Hnutí odporu se rozvinulo i v samotné Francii a po vylodění Spojenců v Normandii v červnu 1944 byla osvobozena Paříž. Po 2. světové válce Francie jako jedna z vítězných mocností spravovala okupační pásma v Německu i Rakousku, podílela se na vzniku NATO a stála u počátků evropské integrace. Ve vnitřní politice zmítána krizemi, zejm. v souvislosti s válkou v Indočíně a Alžírsku. Až nástup Ch. de Gaulla a vznik tzv. páté republiky (1958) upevnil vnitropolitickou scénu a respektoval nezávislost naprosté většiny kolonií. Zároveň Francie vystoupila z vojenské složky NATO a prováděla vlastní jadernou a mocenskou politiku včetně důsledného smíření s Německem. Po období republikánských prezidentů G. Pompidoua a V. Giscarda d’Estaing se stal 1981 – 95 prezidentem socialista F. Mitterrand; za jeho vlády došlo k upevnění politické i ekonomické pozice Francie. V prezidentských volbách 1995 byl zvolen J. R. Chirac. 25. 3. 1996 podepsala Francie na Fidži úmluvu o bezjaderné zóně v jižním Tichomoří (po sérii zkušebních jaderných výbuchů ve Francouzské Polynésii). 1997 po parlamentních volbách vytvořen levicový kabinet předsedy vlády Lionela Jospina (ve vládě vedle socialistů též komunisté a ekologisté). 22. 9. 1997 Národní shromáždění schválilo zrušení povinné branné přípravy a přechod k úplné profesionální armádě do roku 2002. Národní shromáždění schválilo 1. 12. 1997 zákon o státním občanství (každý kdo dovršil 18 let, narodil se ve Francii a pobýval tu alespoň pět let od 11 roku svého života má nárok na francouzské občanství). 10. 2. 1998 schváleno Národním shromážděním snížení týdenní pracovní doby z 39 na 35 hodin (od 2000 pro podniky s více než 20 zaměstnanci a od 2002 pro ostatní firmy). 25. 3. 1998 Francie ratifikovala mezinárodní dohodu o ůplném zákazu jaderných zkoušek. 1. 1. 1999 se Francie připojila k Evropské měnové unii. – Francie je nezávislý stát, republika. Hlavou státu je prezident, volený obyvatelstvem na pět let. Zákonodárným sborem je dvoukomorový parlament, sestávající z Národního shromáždění a Senátu. Národní shromáždění má 577 poslanců volených obyvatelstvem na základě většinového systému na 5 let. Senát má 321 senátorů volených na 9 let (podle systému většinového zastoupení) volitelským sborem, v němž jsou poslanci Národního shromáždění a členové generálních rad departementu a obecních rad; každým třetím rokem se obnovuje třetina složení Senátu. Výkonná moc je v rukou prezidenta a vlády v čele s předsedou. Prezident jmenuje předsedu vlády a na jeho doporučení také ostatní členy vlády. Poslední parlamentní volby se konaly 25. 5. a 1. 6. 1997. Předsedou vlády je Lionel Jospin. Od roku 1995 je prezidentem Jacques René Chirac.
