Islám

, odevzdání se Bohu; druhé největší světové náboženství (téměř 1 miliarda vyznavačů). Vznikl počátkem 7. stol. v západní Arábii jako přísně monoteistické učení, které hlásal prorok Muhammad, jenž navázal na židovství, východní sektářské křesťanství a staroarabské prvky. Učil, že Bůh postupně prostřednictvím proroků zjevoval lidem svou vůli, ale ti poselství odmítali nebo pokřivili. Proto byl Muhammad vybrán za pečeť proroků a konečné ryzí zjevení – korán – už nebude pokaženo. Islám se rychle šířil, nejprve válečně, později také obchodem a kulturní prestiží (do subsaharské Afriky a jihovýchodní Asie). Přispívala k tomu i jednoduchost jeho věrouky a přehlednost právně etických předpisů. Islám požaduje důslednou víru v jediného Boha, anděly, zjevené Písmo, proroky, poslední soud a vzkříšení. Právní systém upravuje vztahy člověka k Bohu i vzájemné mezilidské vztahy; muslim je povinen dodržovat pět zásad, tzv. pět sloupů islámu (viz též arkán ad-dín). Islámská teologie a právní systém byly propracovány zvláště v 8. – 12. stol. Od 10. stol. se šířily také mystické směry (viz též súfismus) jako duchovní protipól k zemitým příkazům šarí'i (viz též právo islámské). Islám nezná protiklad duchovního a světského, ani instituci církve. Vztah náboženství a státu jako jediného rámce pro společenství věřících (viz též umma) působí někdy napětí. Politické spory o vedení obce vyvolaly již v 7. stol. schizma od sunnitské většiny (viz též sunna) se oddělily teokratická cháridža a legitimistická ší'a. Islám přesahuje meze pojmu náboženství, zahrnuje také společenské instituce a kulturní vzory. Jednotu islámu udržují společná víra, korán, šarí’a a množství kulturních prvků; dnes také mezinárodní politické Organizace islámské konference. Viz též chalífát.

Související hesla