Atlantský oceán

, Atlantik – druhý největší oceán na Zemi, 94,243 mil. km2; od severu k jihu měří 16 000 km, v nejužším místě mezi Afrikou a Jižní Amerikou 2 900 km. Maximální hloubka v Portorickém příkopu 9 219 m, střední hloubka 3 597 m, střední objem vod 334,07 mil. km3. Členité pobřeží; moře okrajová (např. Grónské, Labradorské, Norské, Severní, Biskajský záliv) a moře středozemní (Středozemní, Baltské, Karibské, Hudsonův záliv) zaujímají celkem 11 % plochy Atlantského oceánu. Největší kontinentální ostrovy (Grónsko, Velká Británie, Irsko, Velké Antily), oceánské ostrovy převážně sopečného původu (Malé Antily, Kanárské ostrovy, Azory, Kapverdské ostrovy, Madeira, Sv. Helena, Ascension). Nejvýznamnější morfologickou strukturou dna je Středoatlantský hřbet, nejdelší hřbetní systém na Zemi (od Islandu po ostrov Bouvet 20 300 km). Po obou stranách je řada oceánských pánví oddělených podmořskými hřbety a prahy. Kromě Portorického další oceánské příkopy: Jihosandwichský (8 264 m), Kajmanský (7 680 m), Romanche (7 856 m). Velkou plochu má šelf (7,8 mil. km2) při pobřeží Evropy, Severní Ameriky a Argentiny. Zde jsou zásoby ropy a zemního plynu (Severní moře, Mexický záliv, laguna Maracaibo, Guinejský záliv, šelfy Brazílie, Argentiny a Kanady), železné rudy (Newfoundland, Normandie), dalších těžkých kovů (Florida, Anglie), diamantů (jihozápadní Afrika), fosfátů (severozápadní Afrika). Asi 70 % plochy dna pokrývají organické sedimenty (hlavně vápnité schránky dírkovců, na jihu křemité schránky rozsivek, v maximálních hloubkách též rudé jíly), poblíž pevnin anorganický materiál. Atlantský oceán zasahuje do všech geografických pásů severní i jižní polokoule. V mírných šířkách hlavně západní proudění s cyklonální činností, od subtropických tlakových maxim vanou k rovníku pasáty (severovýchodní na severní polokouli, jihovýchodní na jižní polokouli), v Karibském moři a Mexickém zálivu jsou časté tropické cyklóny (antilské uragány). Vzdušné cirkulace podmiňují většinu mořských proudů, které se vlivem rotace Země stáčejí na severní polokouli vpravo, na jižní vlevo a vytvářejí uzavřené koloběhy. Teplé proudy vynášejí vody z tropů do vyšších zeměpisných šířek (Golfský a Severoatlantský, Guyanský, Antilský, Brazilský), studené působí ochlazení vlivem přínosu arktických (Grónský, Labradorský) a antarktických vod (Benguelský, Falklandský). Teplotní rovník je posunut na 5° s. š. Maximální slanost má Atlantský oceán v subtropech (38 ‰) díky maximálnímu výparu, minimální v Baltském moři (2 – 25 ‰) vlivem velkého přítoku z pevniny. Podíl Atlantského oceánu na světovém rybolovu 29 %. Do Atlantského oceánu ústí světové veletoky (Amazonka, La Plata, Kongo, Orinoko, Mississippi) a další toky hospodářsky významné (Rýn, Labe, Nil, Niger, řeka Svatého Vavřince). V Atlantském oceánu probíhá asi 50 % všech námořních přeprav. Velké přístavy (Rotterdam, New Orleans, Antverpy, New York, Marseille, Le Havre, Hamburk, Londýn, Janov).

Ottův slovník naučný: Atlantský oceán

Atlantský okeán zove se moře rozkládající se mezi pevninami evropskou a africkou s jedné, americkou se strany druhé. Za hranice jeho pokládají se po snesení kommisse zeměpisné společnosti londýnské (z r. 1847) na sev. a na jihu oba točnové kruhy, na vých. západní břehy Evropy a Afriky (ale dotýká se mořem Středozemním také jižního pobřeží Evropy a severního břehu Afriky ba i části Asie) a poledník mysu Střelkového, odtud až k jižnímu točnovému kruhu, na záp. pak východní břehy Ameriky a poledník mysu Hornova, odtud zas až k již. točnovému kruhu. V těchto mezích souvisí A. o. se všemi ostatními okeány: s Tichým a Indickým i s již. Ledovým mořem širokými, otevřenými hranami v již. svých končinách a se severním Ledovým mořem na čtyřech místech: 1. v průlivu Foxově, jenž odbočuje z úžiny Hudsonovy k jednotlivým částem toho moře v archipelu arktickém; 2. v úžině Davisově; 3. v úžině Dánské mezi Gronskem a Islandem; 4. na širokém pruhu mezi Islandem, Fär Oery a Shetlandy, kde stýká se s Evropským mořem severním, které sice počítá se k severnímu Ledovému moři, povahou však hlásí se k Atlantský okému otlantský okeánu. Rovníkem – dle jiných ideální čarou od ostrovů Zeleného mysu k nejbližším Antillám – dělí se A. o. ve dvě části od sebe valně rozdílné. Jihoatlantský okeán šíři se téměř polokruhem mezi pevninami jihoamerickou a africkou; severoatlantský okeán zužuje se k sev. a vysílá v pravo i v levo zálivy a moře vnitřní jsa ze všech okeánů nejvíce rozčleněn. Členitost jeho jeví velmi pěknou souměrnost. Vnitřnímu moři Baltickému, Severnímu moři, pokrajnému moři britskému (Canal la Manche, průliv svat. Jiří, průliv Severní, moře Irské), zálivu Biskajskému a moři Středozemnímu na východě odpovídají na záp. veliké vnitřní moře Hudsonské – jež však mnozí počítají za čásť sev. Ledového moře – záliv sv. Vavřince, zátoky na břehu Spoj. Obcí severoamerických (Delaware, Chesapeake a j.) a vnitřní moře americké (záliv Mexický, pokrajné moře Bahamské a vnitřní Karaibské). Jižní díl Atlantský okého otlantský okeánu má na březích afrických jediný větší záliv, Guinejský, proti němuž prohýbá se pobřeží Již. Ameriky malým zálivem Santa Rosa při ústí řeky Amazonské. A. o. se všemi svými členy zaujímá 88,634.133 km2 (i se zálivem Hudsonovým 89,703.711 km2); členy jeho obsahují téměř 9 mill. km2, z čehož připadá na vnitřní moře americké 4.586.174 km2, na moře Středozemní 2,885.522 km2, na moře Severní 547.623 km2, na šírý okeán pak zbývá 79,721.274 km2. Délka okeánu rovná se 14.780 km, největší šířka (na rovnoběžce 25° s. š.) mezi mysem Bojadorem a Matamorem (v Mexiku): 8347 km, nejmenší šířka: kol 1800 km (mezi jižním koncem Grónska a Norskem) a kolem 1950 km (mezi Monrovií a brazilským mysem sv. Rocha). Úhrnná délka břehův jest 83.772 km – z toho patří Americe 37.992 km, Evropě 26.120 km, Africe 15.360 km, Asii 4300 km. Význačnými vlastnostmi Atlantský okého otlantský okeánu jsou 1. hojné bohatství přítoků s pevnin na obou stranách, jímž předčí nad veškery okeány ostatní, a 2. poměrně skrovný počet ostrovů. Máť pouze souostroví britské, dánské a několik ostrovů v moři Baltickém a Středozemním, souostroví Záp. Indie a malý počet ostrovů v šírém moři (Azory, Madeira, ostrovy Kanárské a Zeleného mysu, Ascension, Sv. Helena, Tristan d'Acunha a j.).

Atlantský okeán: Útvary dna Atlantský okého otlantský okeánu jsou velmi zajímavy. Celou délkou jeho vine se od severu k jihu souvislá vypnulina v podobě S, jež na sev. souvisí s podmořskou vyvýšeninou mezi Norskem a Islandem, kterážto dělí kotlinu severního Ledového moře od Atlantský okého otlantský okeánu. Severní čásť zmíněné vypnuliny atlantské, t. zv. planina telegrafní, mezi Irskem a Nov. Foundlandem, má hloubku 2700 – 4500 m (největší hloubka: 4830 m při 51° 9' s. š. a 40° 3' z. d.). Bylo jí použito při kladení kabelu z Anglie do Ameriky. Pokračování její tvoří hřbet azorský (45° – 30° s. š. a 25° – 45° z. d.) o hloubkách 1000 – 3000 m a dále k jihozápadu (až po 60° z. d.) planina atlantská, asi stejně hluboká. Pak otáčí se řečená vypnulina na jihových. úžíc se zároveň; při rovníku sluje hřbetem rovníkovým (1000 – 3000 m hloubky). Od výspy Sv. Pavla obrací se přímo na východ podél rovníku až k poledníku ostrova Ascension (15° z. d.), načež opět se šíříc postupuje na jih přes ostrovy Ascension, sv. Heleny a Tristan d'Acunha až k ostrovu Goughovu pode jménem hřbetu jihoatlantského (2000 – 3700 m hloubky). Po obou stranách této vypnuliny nacházíme místa hlubší, tedy blíže břehu pevnin aneb ostrovů. Největší hloubka Atlantský okého otlantský okeánu vůbec zjištěna byla v jižní části hlubiny západoindické (mezi Antillami a Bermudami, 15° – 30° s. š. 68° – 60° z. d.), řečené » hlubina panenská« na 8341 m (při 19° 39' 10" s. š. a 66° 26' 5'' z. d.); vedlé toho shledány hloubky 7086 m, 6767 m, 6571 m, 6163 m a 5991 m. Znamenitá hlubina jest i hlubina Bartletova mezi ostrovem Haiti a zátokou Honduraskou s hloubkou 6269 m (již. od ostrova Vel. Kaymana). Okresy velikých hloubek kromě toho jsou: 1. západně od Bermudských ostrovů (32° – 361/2° s. š. a 65° – 70° z. d., 5000 až 5944 m); 2. kotel severoatlantský, severně a sever-vých. od Bermud (37° – 42° s. š. a 64° – 47° z. d.; 5000 – 5486 m); 3. západní rýha azorská mezi kotlem severoatlantským a hřbetem azorským (přes 5000 m); 4. vých. rýha azorská mezi Azory a Kanárskými ostrovy i Portugaly (na 5000 m, ba až 5760 m); 5. pánev Zeleného mysu jižně od předešlé a východ. od hřbetu atlantského (na 5000 m, až 5285 m); 6. západní africká pánev mezi břehem africkým a hřbetem jihoatlantským (přes 5000 m, až 5486 m); 7. pánev brazilská záp. od jihoatlantského hřbetu (do 6000 m, až 6006 m; údaj o hloubce 7400 m při sev. konci pánve této u rovníku není spolehlivý). Nejznámější mělčiny jsou: 1. novofoundlandská; 2. mělčina při břehu severoamer. od Nov. Skotska ku Floridě a dále kol ústí Mississippi po Yukatan; 3. dno britského pokrajného moře; 4. dno Severního a Baltického moře; 5. Gettysburská mělčina (ale velmi blízko na sev. hloubka 5144 m!); 6. Josefinina mělčina; obě poslední na záp. od jižního konce Pyrenejského poloostrova; 7. mělčina senegambijská; 8. mělčina Jehelného mysu; 9. mělčina Barkerova záp. od předešlé, při hlav. poledníku Gr.; 10. mělčina Enterprise ještě dále na západě při 35° z. d.; 11. mělčina abrolhoská čili brazilská při březích brazilských (17° – 29° s. š.); 12. mělčiny při březích Jižní Ameriky severně i jižně od brazilské. Průměrnou hloubku Atlantský okého otlantský okeánu vypočítal Krümmel na 3681 m.

Atlantský okeán: Voda Atlantský okého otlantský okeánu vyznačuje se značnou solnatostí: v 1000 gr vody bývá 33.7 – 36.9 gr soli; maximum solnatosti 36.9% nalezeno při 38° 18' s. š. a 43° 14' z. d., pak v pásu mezi 15° a 20° j. š. Specifická váha vody jeho kolísá mezi 1.02576 a 1.02818. Okresy největší váhy specifické jsou na jihu v pásu mezi 15° – 20° j. š., na západě od 10° z. d. a na sev. v pásu mezi 35° – 30° s. š. (20° – 52° z. d.), jakož i v moři Středozemním. Koll.

Atlantský okeán: Teplota hladiny mořské jest v první řadě závislá na zeměpisné šířce a v druhé řadě na proudění vody mořské, jímž dostává se teplá voda od rovníku do vyšší zeměp. šířky a naopak chladná voda od točen do šířky nižší. Nejvyšší prům. roční teplotu 27 – 28°C vykazuje hladina na 5° s. š., kterýžto stupeň lze pokládati za thermický rovník, a kolem ostrovů Antillských. Isotherma 20° C, ohraničující nejteplejší čásť Atlantský okého otlantský okeánu, nachází se na americké straně, kteréž dotýkají se teplé proudy mořské, na 31° j. a 36° s. š., na straně africké na 231/2° j. a 30° s. š. Pás teplé vody nad 20° C jest na severu rovníku 30 – 36° zeměp. šířky značně širší než na jihu 23 – 30°, jelikož se passátem jihových. dostává teplá voda z jihu přes rovník a jest jižní čásť Atlantský ského otlantský okeánu ve volném spojení s mořem Ledovým, kdežto do severní části dostává se studená voda z Ledového moře pouze jednotlivými proudy. Jižní A. o. jest na povrchu celkem o 21/2° chladnější než sev. A. o., a rozdíly v teplotě rostou se zeměp. šířkou. Za to však shledáváme stejnoměrnější rozdělení teploty na hladině již. Atlantský okého otlantský okeánu než sever., kde se na straně evropské dostává proudem golfovým teplá voda až do Ledového moře, kdežto na straně americké plovou ledy s proudem polárním daleko k jihu. Běh isotherm neřídí se v této části tak jako v části jižní směrem rovnoběžníků, nýbrž směrem proudů mořských. Tak na př. roční isotherma 4°, vyskytující se na pobřeží severoamerickém u 48° s. š., nepostupuje k východu, nýbrž k severovýchodu mezi Gronskem a Islandem do moře polárního a dotýká se Evropy až se strany severní na 70° s. š. Proudy mořské působí v sev. Atlantský okém otlantský okeánu značné rozdíly mezi teplotou vých. a záp. strany. – Do hloubky ubývá vodě mořské teploty velmi rychle, zvláště v tropech, kde jest hladina nejteplejší, neb pod tenkou horní vrstvou teplé vody spočívá v celém Atlantský okém otlantský okeáně voda chladná. Ve hloubce 800 – 1200 m má pod rovníkem voda teplotu pouze 4 – 5°C, mezi 30 – 40° s. š. 7 – 8° (u výtoku teplé vody z moře Středozem. do Atlantský okého otlantský okeánu 8 – 11°). Pás nejteplejší vody v naznačené hloubce, od něhož ubývá teploty na obě strany, nenachází se v tropech, nýbrž daleko na sev. na 30 – 40°, z čehož lze souditi, že nejvíce chladné vody přichází do Atlantský okého otlantský okeánu z již. Ledového moře. Na dně mořském jest voda tím studenější, čím blíže k tomuto moři a čím větší hloubka. V mořské pánvi mezi hřbetem jihoatlantským a pevninou jihoamerickou pod 40° j. š. jest velká čásť vody na dně ochlazena až pod 0°. Celkem shledáváme ve hloubce 3 – 4000 m teplotu 1 – 2° C. Poměrně teplou vodu mají mělčiny na blízku břehu.

Atlantský okeán: Směr a síla větru ustanoveny jsou rozdělením tlaku vzduchového. Nad Atlantský okým otlantský okem rozprostírají se dva obory vysokého tlaku na 30 – 40° s. a j. š. a tři obory nízkého tlaku, a sice podél rovníku, pak na 60° s. a j. š. Z vvsokého tlaku zaobratníkového věje vítr k nízkému tlaku rovníkovému jako passát sev.-vých. a jihových., a k nízkému tlaku točnovému jako vítr západní (aequatoriální). Větry vanoucí nad Atlantský okým otlantský okem náležejí hlavně dvěma velikým vírovým soustavám anticyklonálním, jejichž středy (barom. maxima) nenalézají se však ve stejné vzdálenosti od obou pobřeží, nýbrž jsou poněkud posunuty k východu, k Evropě a k Africe. Následkem toho, že se rozsah těchto vírů během roku mění, že postupují se sluncem, a že nebývá nad vůkolními pevninami tlak vzduchu stále stejný, vzniká v poměrech větrových nad Atlantský okým otlantský okem značná rozmanitost. Celkem rozeznáváme čtyři hlavní obory větrové, a sice dva obory passátové od 35° j. až 30° s. š., a dva obory větrů západních na 30 – 65° s. š. a na 30 – 60° j. š. Passáty odděleny jsou od sebe pásem »větrů proměnlivých a bezvětří« rozprostírajícím se v zimě mezi 0 – 5°, v létě mezi 5 – 10° s. š. K tomuto pásu, vyznačenému nižším tlakem barom. a častými bouřkami, vane se strany severní passát severovýchodní, jehož obor jest na straně africké (až k 35° s. š.) mnohem širší než na straně americké, kde se letní dobou stáčí ve vítr vých. až jihových. a kde v zimě do něho vniká s pevniny vítr severozáp., a se strany jižní přichází passát jihovýchodní, vanoucí větší silou, větší stálostí a přes větší prostor než passát sev.-vých. Polární hranice jeho se neurčují, hranice aequatoriální posunuje se v létě za rovník na polokouli severní. K sousedním pevninám se passát jihových. rozvětvuje; u Již. Ameriky na 25 – 35° j. š. stává se větrem vých. a sev.-vých., u Afriky rovníkové stáčí se k jihu a jihozáp. Také passát jihových. má jako passát sev.-vých. na straně africké širší pole než na straně americké. Passáty jsou odděleny od větrů západních pásy »kalmovýmį podél 30° s. a j. š., v oboru nejvyššího tlaku barom. širokými asi 8 – 11°. Nad jižní částí Atlantský okého otlantský okeánu panující větry záp. stáčejí se k sev.-záp. v zimě na straně africké, v létě na straně jihoamerické. Nad sev. Atlantský okým otlantský okem převládají celkem větry záp. a jihozáp. Na americké straně vyskytuje se v zimě sev.-záp., v létě jihozáp., na pobřeží evropském naopak převládají v zimě větry jihozáp., v létě záp. Větry záp. nejsou tak stálé jako passáty; barom. minimy vyskytujícími se na 60° s. a j. š. povstávají často značné proměny v tlaku a střídání větru západ. s jinými směry. Na jihu nejsou dosud dráhy barom. minim náležitě vyšetřeny, na sev. přebíhají minima Atlantský okého otlantský okeánu od N. Foundlandu přes Island k Norsku. S barom. minimy, jejichž hlavní rejdiště nachází se kolem naznačené dráhy v páse asi 10 – 15° širokém, spojeny bývají zvláště v zimě prudké vichřice, jež znesnadňují plavbu mezi Evropou a Spoj. Obcemi severoamerickými. Z celého Atlantský okého otlantský okeánu bývá sev. jeho čásť v zimě nejbouřlivější. V tropech objevují se prudké vírové vichřice menšího rozsahu než vichřice severoatlantské. V Záp. Indii jsou pověstné orkány přicházející od jihových. a stáčející se na 20 – 35° s. š. k severu a k severovýchodu. Západní a severozápadní vichřice jihoatlantské, činící obtížnou plavbu mezi Afrikou a Jižní Amerikou, jsou taktéž jako vichřice severoatlantské v zimě častější a prudší než v létě. – Větry pravidelné a stálé pokládají se za původce proudů mořských, s nimiž mají stejný běh, zvláště vyskytuje se úplná shoda mezi postupem proudů mořských a vzduchových kolem barom. maxim na 30° s. a j. š. Větry mají též velikou klimatickou důležitost, jelikož přinášejí teplo, vodní páry, oblaky a deště na sousední pevniny, a přispívají ke zmírnění podnebních extremů nad těmito pevninami. – Rozdělení hydrometeorů jest různé v rozličných částech Atlantský okého otlantský okeánu. Nejhustší mlhy vyskytují se nad chladnými proudy mořskými, kdežto nad proudy teplými shledáváme časté deště a bouřky. Největší množství oblaků (70%) a dešťů (pravděpodobnost 60 – 70%) vyskytuje se v páse kalmovém, kolem 5° s. š. a pak ve vyšších zeměp. šíř. Nad sev. Atlantský okým otlantský okem na př. vyšetřena byla pravděpodobnost deště za 40° s. š. na 80%, t. j. shledány byly čtyři dni deštivé mezi pěti. Jasná obloha a sucho vyskytují se v oborech passátů, avšak nebývá nikde oblačnost menší 40% a nebývá též v žádném měsíci úplně bez deště. – Z četných spisův uveřejňovaných námořnickometeorologickými ústavy viz hlavně: Segelhandbuch f. d. Atlant. Ozean. Mit einem Atlas von 36 Karten. Seewarte. (Hamburk, 1885). Tägliche synoptische Wetterkarten f. d.Nordatlantischen Ozean, herausg. von Dän. meteor. Institut und der Deutschen Seewarte (Kodaň, Hamburk). Ag.

Atlantský okeán: Proudy mořské. Účinkem passátů vznikají v tropických částech Atlantský okého otlantský okeánu mezi 20° s. š. a 10° j. š. 2 teplé proudy rovníkové či passátní, směřující k záp., a mezi nimi proud guinejský (protivný proud rovníkový), který vznikaje asi při 30° z. d. plyne s průměrnou rychlostí 18 mil za den k východu a při březích afrických zase splývá s oběma předešlými. Severní rovníkový proud (proud passátu severovýchodního) má meze měnivé; jižní hranice jeho kolísá od 6° s. š. (v březnu a květnu) ke 12° s. š. (v září), severní jest ještě neurčitější. Rychlost jeho jest rozdílná (18 – 31 km za den), větší v končinách jižních. Blíže Malých Antill otáčí se proud ten pode jménem Antillského proudu k záp.-sev.-záp. a při ostrovech Bahamských rozštěpen omývá vých. i záp. břehy jejich. Jižní rovníkový proud (hlavní rovníkový proud č. proud passátu jihovýchodního) přesahuje z již. polokoule přes rovník na polokouli sev. již v okolí hlavního poledníku. Rychlost jeho jest velmi znamenitá (24 – 48 km za den), největší v měsících červnu a červenci. U brazilského mysu sv. Rocha rozštěpuje se proud tento ve dva díly, jeden obrací se na jih, druhý na severozápad. Proud tento mohutnější spojuje se mezi ústím Maraňonu a Orinoka s částmi severního proudu rovníkového i sluje proudem guayanským. Teplý proud ten vniká do vnitřního moře amerického, nejprve do moře Karaibského, jakožto proud karaibský velmi prudký (až 66 km za den); naráží na břehy honduraské a postupuje pak úžinou mezi Yucatanem i Cubou (s rychlostí 93 km i více) do zálivu Mexického, spojiv se prve zase s některými odbočkami severního proudu rovníkového. V zálivu Mexickém není určitého proudu se stálým směrem; řídí se hlavně jen větrem. Zřetelný, stálejší proud teplý lze pozorovati ve vých. končinách zálivu toho při ostrově Cubě. Proud tento mohutní, čím dále na vých. postupuje, až nabývá pode jménem proudu floridského v úžině Floridské znamenité rychlosti (dle výpočtu Bartletova a Sigsbeeova v prům. ročním 1331/2 km za den, což rovná se rychlosti 1.5 m za vteřinu), jsa tam pouze 55 km široký. Minuv úžinu a sesílen proudem antillským zatáčí se na sev. a šíří se (u Charlestonu již má šířku 220 – 260 km) čím dále k sev., tím více, zůstává však vždy v jisté vzdálenosti od vých. břehů Spoj. Obcí severoamerických, jež omývají výběžky studeného proudu labradorského. V zeměpisné šířce Nov. Yorku (kol 40° s. š.) obrací se proud floridský přímo na východ a brzy na to (při 60° z. d.) rozštěpuje se na několik paprsků nestejné rychlosti i teploty; paprsky ty známy jsou pode jménem proudu zátokového (golfového). U kořene svého (mezi 60 – 40° z. d.) potkává se povrchní proud tento s chladným proudem labradorským, kterýž přichází ze zálivu Baffinova úžinou Davisovou a obtéká břehy Labradoru i Nov. Foundlandu maje zprvu rychlost 12, pak 21 km a teplotu o 10 – 15° nižší než proud zátokový; tomuto vyhýbá se otáčeje se při styku s ním na záp. ku břehům Nov. Skotska. Proud zátokový sám (o rychlosti asi 22 km za den) rozštěpuje se při 40° z. d. vějířovitě na několik ramen: 1. jedno postupuje vedlé proudu labradorského k sev. a vniká na záp. straně Grónska daleko do Baffinova zálivu; jeť je znamenati ještě za 70° s. š.; 2. širokým pásem obrací se rameno druhé na sev.-vých., zasahuje Island, kdež dělí se – slabší paprsky obtékají jej ze sev. i z jihu, ostatní potkavše se v úžině Dánské se studeným východním grónským proudem, tekoucím z arktického moře na jihozáp., vracejí se podél něho k již. konci Grónska; dále zasahuje toto druhé rameno povrchního proudu zátokového Irsko, Vel. Britannii, ba i záliv Biskajský (do něhož vniká podél břehů španělských) a vtéká jednak kanálem la Manche, jednak širokou úžinou mezi Islandem a Shetlandy do moře Severního, kdež podléhá velikou měrou účinkům dutí; pak postupuje rameno toto – vždy ještě poměrně teplé – podél břehů norských a mysu Severního až ke dvojostroví Nové Země, při jejímž záp. pobřeží otáčí se na sev. a severozáp. k záp. břehům Špicberských ostrovův, až narazíc tam na studený proud arktický otáčí se na jih a jihozápad k Islandu, načež obratem k jihových. dokonává v evropském Severním moři uzavřený pohyb kruhový; 3. jiné rameno povrchního proudu zátokového pokračuje na vých. k Azorům, ba omývá také břehy portugalské a vniká z části do moře Středozemního. Širokým ohbem – počínajíc již na záp. od Azor – obrací se pak rameno toto k jihových. a jihu; tam se spojuje se severním proudem africkým (či kanárským) a prostřednictvím jeho se severním proudem rovníkovým, již zmíněným. Mezi hranicemi proudů severního rovníkového, antillského, floridského, zátokového a severního afrického jest uzavřen okres tichého moře, t. zv. moře sargassové, místy naplněné chaluhami; kolkolem něho proudí voda v jednotlivých vytčených proudech kruhem – láhve »Hirondelly« vyhozené u Azorských ostrovů zachyceny byly na př. na březích guayanských. – Podobný kruhovitý pohyb proudů mořských shledati se dá také v již. Atlantský okém otlantský okeánu. Vyjdeme od zmíněného rozštěpení jižního proudu rovníkového při mysu sv. Rocha. Menší díl teplého proudu toho, jenž obrací se podél břehu brazilského k jihu, sluje proudem brazilským. Rychlost jeho není značná-zřídka dosáhne 36 km za den a kromě toho proud ten při březích velmi snadno měnívá svůj směr účinkem monsunův. Od 30° j. š. vsouvají se mezi něj a pevninu jihoamerickou výběžky studeného proudu falklandského, a při 49° j. š. otáčí se celý na vých. naraziv na záp. na zmíněný proud falklandský, na jihu pak na proud mysu Hornova a na antarktický proud západního větru. Všechny tři studené proudy tyto přecházejí do Atlantský okého otlantský okeánu z okeánu Velikého kol mysu Hornova, na jehož vých. straně rozštěpují se: proud falklandský otáčí se podél vých. pobřeží Již. Ameriky na sev. zanášeje s sebou kry ledové někdy až přes 40° j. š.; proud mysu Hornova obrací se na sev.-vých. mimo ostrovy Falklandské, a pokračování jeho směru sev.-vých. sluje proudem západního větru. Proud tento provázen jest na straně severní proudem teplým, řečeným jihoatlantský proud spojovací, pokračováním to proudu brazilského. Oba pak souběžné proudy, teplý jihoatlantský proud spojovací a studený proud západního větru, obracejí se za hlavním poledníkem k sev. – první celý, druhého menší čásť, nazývaná proudem benguelským. Vniká totiž do proudu větru západního klínem až za mys Střelkový z okeánu Indického ohyb teplého proudu agulhaského a na již. straně jeho postupuje hlavní díl proudu západního větru z Atlantský okého otlantský okeánu do okeánu Indického. Studený pak proud benguelský i teplý jihoatlantský proud spojovací, slučujíce se mezi rovníkem a 10° j. š. v zálivu Guinejském s jižním proudem rovníkovým, dovršují kruhový pohyb proudů mořských v již. Atlantský okém otlantský okeánu.

Atlantský okeán: Dmutí. V určitých dílech Atlantský okého otlantský okeánu nadvažují pohyby vody mořské působené dmutím – přílivem a odlivem. – To shledává se v pokrajném moři britském, v moři Severním a při březích Norska i při francouzském pobřeží zálivu Biskajského na jih až po ústí Girondy; kolem Islandu; na pobřeží africkém: a) mezi mysem Zeleným a mysem Palmas, b) při mysu Dobré Naděje; na březích amerických: a) od polárního kruhu přes úžinu Hudsonovu i Davisovu, N. Foundland i záliv sv. Vavřince až ke 36° s. š., b) od Trinidadu až po 4° j. š. a c) od ústí řeky La Plata k mysu Hornovu. Jinak jest o dmutí podotknouti na tomto místě jen tolik, že výška přílivu jest na březích evropských daleko značnější nežli na straně americké, s výjimkou toliko zátoky Fundské (tu dosahuje příboj mnohdy výšky 21.3 m proti maximu evropskému – v zátoce bristolské – 16 až 18 m). Koll.

Atlantský okeán: Ryby Atlantský okého otlantský okeánu jsou v sev. jeho části dosti známy, hlavně výpravami americkými (kommisse rybářské Spojených Obcí a j.), pak výpravami norskou, francouzskou atd. Méně známe jih, a tu hlavně hloubka jest nám dosud málo známa. A. o. má v celku asi 2000 druhů, z čehož připadá asi 100 na sever, 300 na břehy evropské, 800 na břehy Severní Ameriky (dílem tytéž), v tropech má Günther 542, ale při Antillách Jordan 875; v jihu neznáme ani 300 druhů. Žádná rodina není zvláštní v Atlantský okém otlantský okeánu: všechny rodiny jsou v Tichomoří bohatší mimo Sciaenidy (k 50 !). Nejčetnější jsou Percidy, Pristipomatidy, Sparidy, Sciaenidy, Labridy, Pleuronectidy, Muraenidy, Tetrodonty. Užitek hlavní dávají Gadidy (tresky), Clupeidy (sledě), Scomberidy a Pleuronectidy. V hloubce převládají Macruridy, Scopelidy, Stomiatidy, Muraenidy, Sternoptychidy, Gadidy, Ophidiidy a zvláštní rodiny Alepocephalid, Halosaurid a Trichiurid. Pý.

Atlantský okeán: Dráhy obchodní. A. o. omývaje břehy zemí nejpokročilejších jest nejpředněším dějištěm obchodu světového: několika podmořskými lany telegrafními spojuje Evropu s Amerikou, a hladinu jeho brázdí nesčetné lodi všech národů. Proudy Atlantský okého otlantský okeánu a větry panující nutívají plavce k velikým oklikám. Přímá cesta z kanálu la Manche k pobřeží Sev. Ameriky nebo do Záp. Indie bývá v zimě zhusta tak obtížná, že zajíždívají lodi plující tam až do okresu větrů passátních. Nejpohodlnější cesta ze Spoj. Obcí severoamerických do končin již. Atlantský okého otlantský okeánu jest přes ostrovy Zeleného mysu. Rovník nejsnáze překročiti se dá mezi 17° a 25° z. d. Nejživěji koná se plavba po Atlantský okém otlantský okeánu jednak mezi rovníkem a jihoatlantským Trinidadem, jednak mezi ostrovy Zeleného mysu a průplavem la Manche. – Nejdůležitější paroplavební linie jsou: Liverpool-N.York (11 dní), Liverpool-N. Orleans (26 dní), Liverpool-Barbadoes, Liverpool-Kapské město (28 dní), Southampton-N. Orleans.-Vera Cruz, Plymouth-Punta Arenas, Glasgow-Montreal, Hamburk-N. York (12 dní), Bremy-N. York (10 dní), Hamburk-Tampico-Port au Prince-Colon-Caracass- (Hamburk), Hamburk-Colon, Hamburk-Santos, Hamburk-Callao, Brest-Nový York, St. Nazaire Martinique, Lisabon-Para, Lisabon-Pernambuco, Cadiz-Portorico, Neapol-N. York, N. York-Port au Prince-Colon, N. York-Para-Pernambuco-Montevideo, N. York-Sv. Tomáš-Para, Montevideo-Dakar. – O prozkoumání Atlantský okého otlantský okeánu postaraly se velmi četné výpravy námořské, vystrojené ponejvíce nákladem vlád; počet jejich vzrůstal velmi rychle od počátku tohoto století – ruské výpravy: loď »Něvæ (1803 a 1804), »Ruri▽ (1815, 1816 a 1818), »Predprijetije« (1823, 1826). Důležitější výpravy podnikly lodi: angl. Discovery (1840, 1843), rakouská Novara (1857), anglická Porcupine (1862 – 1869, 1870), anglická Challenger (1872 – 1873 a 1876), německá Gazelle (1874 a 1876), americká Gettysburg (1876), francouzská Travailleur (1880 – 1882), franc. Talisman (1883), anglická Faraday (1874 – 1882), americká Blake (1882 – 1883), americká Enterprise (1883), Juniata, Hirondella prince monackého, jejichž zprávy jsou hlavním podkladem vědomostí našich o Atlantský okém otlantský okeánu. Stručný souhrn jejich hledej ve spise: Dr.G. Boguslawski a dr. O. Krümmel, Handbuch der Ozeanographie (Stuttgart, 1884, 1887). Koll.

Související hesla