Baltské moře

, německy Ostsee – mělké středozemní moře Atlantského oceánu mezi severní, střední a východní Evropou; se Severním mořem spojeno průlivy Kattegat, Velký a Malý Belt, Øresund. Maximální délka 1 700 km, maximální šířka 300 km, plocha 384 000 km2. Vzniklo před 17 000 lety po ústupu pevninského ledovce. Šelfové moře; maximální hloubka 459 m, střední hloubka 55 m, střední objem 22 000 km3. Skandinávské pobřeží modelováno ledovcem, na jižním pobřeží četné limany. Slanost klesá od dánského průlivu (30 ‰ na severu Kattegatu, 10 ‰ Velký a Malý Belt) k východu (Rujána 8 ‰, Finský záliv 6 ‰ ) a severu (severní Botnický záliv 2 – 3 ‰). Maximální teploty vody 18 °C v létě, zamrzání na jihu a západě 14 dnů, na severu a východě i 3 – 5 měsíců. – Významná námořní doprava; významné přístavy: Køpenhagen, Norrköping, Stockholm, Luleå, Turku, Oulu, Helsinky, St. Peterburg, Riga, Gdaňsk, Gdyně, Štětín, Rostock, Lübeck, Kiel, Flensburg.

Ottův slovník naučný: Baltské moře

Baltické moře (rusky Baltijskoje more, nepochybně od lotyšského baltas = bílý, něm. Ostsee, švéd. Oster Sjön, fin. Itä Meri), záliv Atlantského okeánu, hluboko zabíhající v evropský kontinent, prostírá se od dánských ostrovů na východě mezi německým a švédským pobřežím, u jihových. konce Švédska ohýbá se k sev.-vých a dále se šíří mezi pobřežím Ruska a Švédska. Při 60° s. š. rozděluje se ve dva zálivy, Botnický, pokračující až k 65° 51' s. š., a druhý, Finský, zabíhající směrem východním hluboko do Ruska a končící zátokou Kronstadtskou. Na jih sahá B. m. až ku 53° 30' s. š. (ústí Odry). Na záp. souvisí průlivy Sundem, Velkým a Malým Beltem, pak Kattegatem a Skagerakem s mořem Severním dosahujíc nejzáze u Flensburka (9° 25' v. d), nejvýchodnější pak bod jeho jest Petrohrad (30° 18' v. d.). Třetí co do velikosti jest záliv Rižský, na jihu od Finského do Ruska vbíhající. Se třemi těmito velkými zálivy má B. m. 415.480 km2; největší délka jeho činí k 1500 km, šířka kolísá mezi 180–340 km (mezi Karlskronou a Memelem 339 km). – Geologicky může se pobřeží Baltické mořeho maltické moře. na čtvero rozděliti: a) Žulové pobřeží Finska a východ. Švédska, vyznačující se množstvím skalistých ostrůvkův a úskalí (švéd. skär, vyslov šer) před pobřežím rozložených, které při největším zúžení Botnického zálivu (asi pod 63° 30' s. š.) tvoří průliv Kvarkenský, zvaný tak dle malých skupin skär, Östra Kvarken a Vestra Kvarken. b) Pobřeží složené z pískovce a ze silurských vápenců v Estonsku, po jižním břehu Finského zálivu a dále při vchodu do Rižského zálivu. c) Písčité nánosy v Livonsku, Kuronsku a na pobřeží Východního a Západního Pruska a Pomořan. d) Křídové na Rujaně, v Meklenbursku, Holštýně a na dánských ostrovech. Pobřeží Finska od města Tornee (na severním konci Botnického zálivu) k jihu s počátku sice jest nízké a sklání se znenáhla k moři, avšak dále k jihu okolo města Vazy (naproti Östra Kvarken) a odtud až k mysu Hangö při vchodu do Finského zálivu, jakož i na severu tohoto, rozryto jest četnými, úzkými zálivy, utvořenými ostrohy žulových hor finských, zejména na jihozápadě v okolí města Âbo. Zde vytvořilo se také největší množství skär, mezi nimiž průchody jsou velmi hluboké. Západně od těchto leží Alandské ostrovy, při 60° s. š., tvoříce hranici mezi vlastním Baltické mořekým maltické mořem a zálivem Botnickým. Téže povahy jako pobřeží finské jest i protější švédské, od Tornee až ku Kahuaru provázeno jsouc četnými skärami žulovými. Jižní pobřeží Finského zálivu liší se od severního: spadáť k moři téměř nepřetržitou, dosti vysokou a namnoze příkrou stěnou pískovcovou vysílajíc do něho ploské mysy. Rižský záliv uzavírají se strany mořské dva ostrovy, Dagö a Oesel, náležející k Rusku. Břehy Rižského zálivu v Livonsku jsou nízké, v Kuronsku však zase vyvýšené z pískovce. Naproti tomu baltický břeh Kuron, dále pak pobřeží Východního a Západního Pruska a Pomořan jest skoro veskrze nízké a písčité. Zde tvoří se nezřídka naproti ústí řek malé sladkovodní zálivy, límany zvané (Haff), oddělené od moře úzkými přesypy pískovými či kosami (Nehrung). Takové límany jsou: Kurský při ústí Němenu, Frišský líman, do něhož vlévají se dvě východní ramena Visly a řeka Pregela; jest to čásť většího zálivu Gdanského, do kterého od severozápadu vbíhá poloostrůvek Hela s Puckou zátokou (Putziger Wiek); konečně líman pomořanský při ústí Odry, rozdělený ve Velký a Malý a oddělený od moře ostrovem Volinským a Uznojmem. Dále k západu nalézají se při pobřeží německém ještě tři menší zátoky, a sice Greifsvaldská při záp. Pomořansku, uzavřená ostrovem Rujanou, a pak Neustadtská a Kielská při Meklenbursku a Holštýn-Šlesviku, oddělené od sebe poloostrovem Vagrií a německým ostrovem Fehmarn. Břehy Holštýna a Šlesviku jsou vysoké, s četnými, úzkými a hluboko zabíhajícími zálivy (Föhrden), z nichž důležity Kielský, Eckernföhrde, Šlesvický (nejdelší, zvaný Schlei) a Flensburský. – Z ostrovů Baltické mořeho maltické moře nejznačnější jsou dánské, zavírající moře naproti Kattegatu, povahou svojí ploché jako protější jižní Švédsko. Největší z nich Sjaelland (7048 km2), západně od něho Fyn (3080 km2), na jihu Laaland (1210 km2) a menší Falster; jižně od Fynu Langeland a Aerroe. Zajímavý jest malý ostrov Möen se svými křídovými skalami. Z dalších ostrovů kromě již dříve uvedených třeba zaznamenati ještě dánský Bornholm pod 15° v. d. a 55° s. š., jehož pobřeží skládá se ze žulových skal téměř nedostupných, s četnými roklemi, a obklopeno náplavem, pak Rujanu čili Ránu, jejíž křídové břehy vystupují na vých. ostrova do výše 178 m; konečně dva švédské ostrovy: Gotland skoro uprostřed sev. části Baltické mořeho maltické moře, vápenitou to planinu, vysokou asi 65 m, obsahující nesčetné množství vymřelých rodů měkkýšův, a při jihových. konci Švédska podélný ostrov Öland, útvaru rovněž vápencového, oddělený od pevniny průlivem Kalmarským. – B. m. souvisíc jen úzkými průlivy s mořem Severním a teprve prostřednictvím tohoto s okeánem má spíše povahu velikého vnitrozemského jezera než zálivu. Řek vlévá se do něho ke 250, nejvíce ze Švédska. Značnější jsou: z Finska Ulea; z Ruska Něva, Narva, Dvina Západní a Vindava či Venta; z Němec Němen, Pregela, Visla, Odra a Travna; ze Švédska Torneo Elf, tvořící hranici švédskofinskou, Ume-E.. Angermann-E. Dal-Elf, jakož i výtok jezera Mälarského u Stockholmu. – Hloubka Baltické mořeho maltické moře jest nevelká a poměrně k jiným jest ono nejplošším všech moří vnitrozemských. Jen na dvou místech malé rozsáhlosti, východosev. od Gotlandu dosahuje hloubka 250–325 m nepřesahujíc jinak 200 m. V části jihozápadní od poledníka Bornholmu k dánským ostrovům neobnáší ještě hloubka 56 m, v Sundu a Beltech místy jen 4,3 a 6,5 m; teprve vých. od Bornholmu hloubky přibývá, i drží se nepravidelně mezi 60–100 m a dosahuje dále k sev.-vých. 130–150 m. V této části vyskytují se také četné mělčiny. V Botnickém zálivu kolísá hloubka mezi 55–88 m, v Rižském však nepřesahuje 25 m. – Dno Baltické mořeho maltické moře jest téhož útvaru jako sousední pobřeží a proto velmi rozmanité: při dánských ostrovech křídové, při plochém pobřeží německém a na mělčinách v jižní části Baltické mořeho maltické moře téměř všude vyskytuje se jemný, bílý, žlutý nebo hnědý písek s malými kameny. Kde však hloubky v této části dosahují více než 50 m, skládá se dno skoro výhradně z hnědého i šedého, měkkého jílu nebo tvrdé hlíny. Podobně při vých. březích jíl a písek, při švédském pak a částečně i finském pobřeží dno jest kamenité. Zajímavý však úkaz při Baltické mořem maltické moři, na nějž upozornil již Linné, jest ponenáhlé stoupání dna mořského a tedy ubývání v něm vody, kteréž pozoruje se při pobřeží švédském od Tornea ke Kalmaru, při ostrovech v Botnickém zálivu a v menší míře i při Finsku. Známo, že mnohé rybářské vesnice v době 60 let poněkud se vzdálily od břehu. U města Vazy pozorováno, že všecky průlivy mezi tamními skalinami staly se mělčími; při ústí Torneo-Elfu počítá se, že stoupla půda asi o 1,5 m ve 100 létech, u Alandů 1 m. Celkem dle pozorování lze souditi, že pobřeží a dno mořské v těchto místech zvyšuje se asi o 1 cm ročně. – Hladina mořská vyniká naproti jiným některými zvláštnostmi. Příliv a odliv jeví se sice, ač nepatrně, ještě v Sundu a Beltech, v Baltické mořem maltické moři přestává však úplně. Naproti tomu však objevují se často nepravidelné, přílivu a odlivu podobné změny povrchu jeho, závisející hlavně na směru větrů, z nichž převládají jihozápadní nebo západní, vanoucí na podzim, a protivné jim sev.-záp. nebo severní větry, trvající mnohdy po několik měsíců. V jižní části moře stoupá voda obyčejně na podzim v době dešťů, a přijde-li k tomu severní vítr, vydána jsou jižní pobřeží povodním. V Botnickém zálivu při severních větrech hladina zase obyčejně klesá, naproti tomu stoupa u Stockholmu za týchž podmínek. Kromě toho podobně jako na jižním pobřeží stálejší větry nahánějí k břehům Finského zálivu vodu, která potkávajíc se s protivou v ústích řek způsobuje povodně na pobřežích (v Petrohradě 1777 a 1824). Zvláštní však nepravidelnost hladiny Baltické mořeho maltické moře v jižní a západní jeho části ukázala pozorování na 13 stanicích podél pobřeží německého o stavu vody v létech 1846–75. Dle pozorování těchto »průměrný« stav vody (od jehož hladiny všecky výšky na pevnině počítáme) vlastně neexistuje, nýbrž lze o něm mluviti pouze na tom i onom místě. Hladina mořská stoupá tam spíše od východního pobřeží Holštýna až k Němenu o 0,5 m, tak že se nesrovnává s povrchem sferoidu zemského, i jeví se tudíž zdvižení vody na východě, jehož příčinou jsou asi převládající větry západní. Na směru, síle a trvanlivosti i větrů závisí také stálejší proudy v Baltické mořem maltické moři. Převládající směr hlavního proudu jest od sev.-vých. k jihozáp. k Beltům a odtud na sev.-záp. do Severního moře. Patrně jeví se i proud teprve v Kvarkenském průlivu, odtud jde na jih kolem Alandův a pak Kalmarským sundem. U Bornholmu rozděluje se dvěma směry: první jde mezi Bornholmem a švédským pobřežím k Sundu a Velkému Beltu, druhý podél Pomořan do Malého Beltu. Kromě toho mezi průlivem Kvarkenským a Alandy odděluje se od hlavního proudu rameno jdoucí kolem Finska, k němuž připojuje se druhý proud z Finského zálivu od Revelu přicházející, a spojuje se zase severně od Bornholmu s hlavním. Původ proudu tohoto vězí zajisté z velké části v převážném příbytku vody následkem četných řek, vlévajících se do moře, a malém naproti tomu vypařování jeho, jemuž na závadu jest panující chladné a vlhké podnebí. V Sundu však pozoruje se krom horního proudu z Baltické mořeho maltické moře do Severního také zpodní proud jdoucí směrem opačným; taký zpodní proud i v Beltu, kterýž pokračuje podél pobřeží Šlesviku a Holštýna až k Darsserortu (sev.-záp. cíp Pomořan). – Solnatost vody Baltické mořeho maltické moře jest ku podivu malá. Příčina úkazu toho vysvětluje se pravdě podobně z velkého množství sladké vody do něho se vlévající a pak z úplného téměř uzavření jeho pevninou naproti okeánu. Celkem možno rozdělit B. m. dle solnatosti na tři oblasti: 1. záp. úzkou čásť moře až k hraničné čáře darsserortfalsterské, 2. na vých. a sev.-vých. k Alandům, a ku 3. náležejí tři větší zálivy. Vycházíme-li od solnatosti Severního moře, která činí 3 1/2 %, jako maxima, klesá tato Skagerakem a Kattegatem, obnášejíc v Beltu pouze 1.89–1,95 %. Při tom pozorováno v Beltu, že v horním proudu do 17 m není soli ani 2 %, dále pod 20 m však zpodní proud od severu přicházející obsahuje soli 3,026 %. U Travemünde ve zpodním tomto proudu shledáno ještě 2 1/4 % soli, na povrchu však jen 1,4 %. Naproti tomu dále k vých., ve druhé oblasti jest obsah soli vždy pod 2 %, často i pod 1 %, u Gdanska na povrchu 0,78, v hloubce 1,1%; moře tu ve zpodních vrstvách také solnatější, ale rozdíl ten jest menší než v oblasti první. V třetí oblasti moře jest obsah soli ještě menší; v Botnickém zálivu, jižně od Kvarkenských ostrovů, kolísá mezi 0,77 % a 0,42 %, severně pak již jen mezi 0,39 a 0,26 %, nejmenší to dosud pozorovaná solnatost vody mořské. Finský a Rižský záliv obsahem soli rovnají se jižní části zálivu Botnického. – Barva vody jest zelená, při čemž oblaka v bělavou ji pozměňují. Průhlednost její však nevelká, tak že v hloubce 7 m bílý předmět již úplně mizí. Také světélkování někdy se pozoruje, ač nevelké a jen v jihozáp. části moře. – Teplota Baltické mořeho maltické moře jest menší než okeánu; v záp. části jest v nejteplejším měsíci temperatura 17–18°C., v nejstudenějším 0,8° (v Revalu 13° a 0,5° C.); k severových. teploty ubývá, tak že v Botnickém zálivu na povrchu jest 7–11° C. a ještě méně. Následkem pak menší teploty a zvláště malé solnatosti B. m. zamrzá lehčeji než jiná moře; Botnický a Finský záliv za tuhé zimy zamrzají i v celé šíři a onen taje až i v červnu (u Tornea). V tuhých zimách zamrzává celé B. m. ; tak r. 1269 zamrzlo moře mezi Norskem a Jutskem jako roku 1292, 1333, 1408. Roku 1323 jezdilo se koňmo z Dánska do Bukovce a Gdanska po 6 neděl, tak že kupci podél cesty stavěli si krámy. Roku 1349 chodilo se po ledě z Dánska do Stralsundu jako r. 1423 a 1545 z Roztok na Falster a r. 1670 na Laaland. Roku 1658 vedl král švédský Karel X. vojsko 20.000 mužů s děly z Jutska do Sjaellandu a r. 1809 vtrhli Rusové přes Botnický záliv až do Švédska. – Podnebí. B. m. a jeho pobřeží liší se značně od podnebí panujícího dále uvnitř země. Poněvadž na moři poměrně dosti ledu se tvoří, jeví se při něm ponenáhlejší přibývání a větší ubývání tepla než při vnitrozemských mořích, kde žádného ledu není. Tající led ochlazuje totiž vzduch na jaře a na počátku léta; proto na pobřežích a na ostrovech léto vůbec jest chladnější než uvnitř Finska a Baltických provincií ruských. Naproti tomu zima jest mírnější, tak že na př. ostrovy Baltické mořeho maltické moře jsou nejteplejšími částmi evropského Ruska. Také jest Pobaltí ruské nejbohatší na deště. Z větrů panujících přinášejí severní jasnou a suchou pohodu, jihozápadní však deštivou a pochmurnou; tyto bývají často prudké i způsobují pak v moři mocné vlnění. Kromě toho husté mlhy zahalují často po delší dobu všecko moře. – Zvířena Baltické mořeho maltické moře má více povahu vnitrozemského jezera než moře. Ryby nejlépe vyzkoumány německou výpravou v l. 1871–72, a účastník její Möbius vypočítává 109 druhů, z nichž však ve vých. části jen 60, a 47 hostí z okeánu (18 z jihu) více méně řídkých. Ukazuje se, že B. m. souviselo nedávno s Ledovým mořem (po době ledové), neboť má od tamtud ryby; tak Zoarces viviparus (jedinou z hloubky mořské), Liparis Lumpenus, Cottus (3). Východ má více sladkovodních z řek: okouny, candáty, ježdíky (3), mníky, 17 Cyprinid (kapr, piskoř), pstruhy (Trutta, Thymallus), nehledíc k stěhovavým a rybám při ústí řek (štika, úhoř, losos atd.). Loví se nejvíce okouni, candáti, 6 Gadid (G. morrhua), pleuronectidy (Pleuronectes platessa, P. flesus, Rhombus), kapři, lososi, pstruzi, sledi a především úhoři (meklenburské límany), východně ještě jesetři. Také zde žijí hvězdýši mořští a některé čisté druhy mořských měkkýšů, jako Buccinum undatum a reticulatum, Littorina littorea, Mytilus a některé jiné, ale nikoli daleko na východ. Naproti tomu ústřice a mořští raci v Baltické mořem maltické moři nežijí. Ze ssavců žijí zde tuleni, zvláště u Alandských ostrovů, někdy i velryba sem zabloudí. – Při pobřeží pomořanském, pruském a kuronském nalézá se v písku dna mořského jantar, který vlny při bouřlivém počasí na břeh vyplavují. – Plavba na Baltické moře maltické moři jest velmi nebezpečná. Příčinou toho jsou malá hloubka na mnohých místech, ploché pruské a z velké části skalnaté pobřeží švédské a finské, jakož i četné ostrůvky útesové, zvláště však časté, prudké bouře na jaře a na podzim a nepravidelné vlnění následkem střídavých větrů. Při neobyčejně živé plavbě na moři způsobovaly by okolnosti tyto mnoho škod na lodích, kdyby nebylo tam četných majákův a výstražných znamení. Počátky plavby obchodní zasahují do starého věku; již tehdáž plavili se sem pro jantar. První cizí cestovatel, jenž navštívil B. m., byl snad Pytheas z Massilie (asi za doby Alexandra Vel.), jenž dle Strabóna přišel po břehu Evropy z Cadixu až k řece Tanais (snad ke Dvině, Visle) a dle Plinia psal o německém národě Guttonů (Gothů), od nichž den cesty byl ostrov Abalus (u Timaia Basilia, dle Viviena Bornholm); na jeho břeh moře vyhazovalo jantar, jenž ostatně docházel na jih i obchodem pozemním, jak dokázal za Nerona Julianus vyslán byv proto z Carnunta; Strabo ho neznal, za to Plinius uvádí ostrov ten jako velký (immensae magnitudinis) jménem Baltia, a ještě jiný Raunonia. Pomponius Mela vypravuje o zátoce Kodaňské (Codanus). plné ostrovů dlouhých a malých, z nichž největší byl Codanovia (Codanonia, III., 54.). Tacitus mluví o Gothonech, Rugiích (Rujana?), Lemoviích a Aestyích (Ostyaei u Strabóna dle Pythea), konečně i Suionech; Ptolemaios o Saxonech (v Holštýně) a ostrově Scandii; tento kreslil Jutsko co poloostrov a vých. Belt zval zátokou Venetskou. V IX. stol. prosluli na něm Normané, pod jménem také Varjahů (u Nestora moře Varjažské), na jihu pak Slované baltičtí, kteří vedli obchod ke břehům litevským a pruským. Nejdůležitější města jejich byla Volyň a Štětín. Dědicem obchodu slovanského stala se pak později slavná Hanza, v jejímž čele stálo město Lubek. Nyní jde Baltické mořeckým maltické mořem z velké části vývoz a dovoz Ruska, Švédska, jakož i Německa a Dánska, zároveň jest moře to střediskem válečné moci námořní těchto států. Zdlouhavé plavbě Kattegatem a Skagerakem odpomáhají sice částečně Eidorský průplav v Holštýně-Šlesviku a Göthský od Stockholmu ke Götheborgu, ale ty nepostačují velkým lodím. Dle usnesení však říšského sněmu německého (1886) staví se hlubší průplav vycházející od Kielu, který plavbu z Baltické mořeho maltické moře do Severního značně zkrátí. Nejdůležitější z přístavů v Baltické mořem maltické moři jsou: v Rusku Libava, Riga, Reval, Kronstadt (zároveň válečný) a Petrohrad, k němuž nedávno moře od Kronstadtu vyhloubeno; ve Finsku Helsingfors; ve Švédsku Stockholm. Karlskrona (válečný); v Dánsku Kodaň; v Německu válečný v Kielu, Travemünde (Lubek), Roztoky, Štětín, Gdansk, Královec. – Srovn. Milner, The Baltic, its gates and cities (Londýn, 1854); Etzel, Die Ostsee und ihre Küstenländer (1874); Ackermann, Beitrage zur physisch. Geographie der Ostsee (1883); Dr. G. Boguslavski, Handbuch der Oceanographie (1884 a 1887); Vojejkov, Die Klimate der Erde (1887, II. sv.). Hn. Pý.

Související hesla