Z Lobkovic Bohuslav Hasištejnský

, český básník a prozaik; hlavní představitel humanismu jagellonské doby. Bratr Jana Hasištejnského z Lobkovic. Studoval na univerzitě v Bologni a ve Ferraře, kde v roce 1482 získal doktorát církevního práva. V roce 1483 jej král Vladislav II. Jagellonský jmenoval proboštem vyšehradským. 1490 – 91 podnikl cestu do Středomoří a do Palestiny, po návratu se bez úspěchu pokoušel o církevní kariéru; v roce 1503 odešel na hrad Hasištejn a věnoval se především literatuře a matematice. Psal v hexametrech a elegickém distichu podle klasických antických vzorů. Zabýval se soudobým politickým děním (Ad sanctum Venceslaum satyra – Žaloba k sv. Václavu) i filozofickými otázkami (De miseria humana – O lidské ubohosti, De avaritia – O lakotě, De felicitate – O štěstí).

Ottův slovník naučný: Z Lobkovic Bohuslav Hasištejnský

z Lobkovic - Hasišteinský Bohuslav, nejproslulejší humanista český v době Vladislava II. (*1460 neb 1461 – †1510), syn Mikuláše II. z Lobkovic a Žofie Plichtovny z Žerotína, již jako nemluvně osiřel a za správy poručníků vychováván byl ve víře starokališnické. Znamenité jeho schopnosti skvěle rozvíjely se na vysokých školách italských, v Bononii, kdež od r. 1475 studoval, a ve Ferraře, kdež r. 1482 byl se stal doktorem církevního práva; zejména však snahy humanistické úplně ho zaujaly a upravily veškeren směr dalšího jeho žití. Pobytem na půdě italské a důvěrným stykem s některými druhy na studiích, jmenovitě s Petrem Schottem, pozdějším kanovníkem v Štrasburce, a Bern. Adelmannem, kanovníkem v Eichstädtě, změnil se v přísného katolíka i pomýšlel oddati se stavu duchovnímu; byl skutečně také po návratu do Čech jmenován od krále Vladislava proboštem vyšehradským (1483), ale k vysvěcení na kněžství neodhodlal se, odvrácen jsa od toho bezpochyby smutnou vyhlídkou a malomocí katolické strany. R. 1485 vydal se opět do ciziny, tenkrát jen za příčinou návštěvy svých přátel ve Štrasburce; získal si tam nové známosti a přivezl s sebou i pomocníky v oboru klassickém náležitě zkušené, Bedřicha Busnera a Štěp. Pisona. V touž asi dobu spadají počátky bohatých jeho sbírek vědeckých, jmenovitě bibliotečních, a rovněž četné pokusy spisovatelské, většinou básně, posílané namnoze do ciziny a tam od humanistů vysoce chválené. V domově Bohuslav docházel ocenění teprve po r. 1486, když vyhověv, jak se zdá, žádostem příbuzenstva nastoupil ve služby dvoru královského a několik let v Praze pobývaje měl příležitost i nadáním i učeností svou se zatkvíti. Tehdáž vzniklo mezi ním a bystroduchým náčelníkem literární strany české Viktorinem Korneliem ze Všehrd pamětihodné přátelství, založené na vzájemném poznání výtečných darů duševních, a vedlo k slibnému ruchu pokrokovému. Prima Bohuslaus, Cornelius altera lux est; Sidera nos alii, sed sine luce sumus – (t. j. dle Vinařického: Světlo u nás první Bohuslav, a druhé – to je Kornel; Hvězdy také jsme druzí, nám ale světlo chybí – ) těmi slovy charakterisoval souvěký básník význam obou humanistů, a Bohuslav sám nadšeným výrokem o Všehrdovi: Te duce in Arctoas venit facundia gentes, O decus, o nostri splendor honosque soli – t . j.: Tvým vedením do krajin krasořečnost přišla severních, Vlasti naší vznešená osvěto, pýcho a cti! Vinař.) zřetelně ukázal, že lepotou klassických řečí nebyl tolik zaslepen, aby nedovedl posouditi skutečné přednosti jazyka národního. R. 1490 obdržev z rodinného jmění příslušný podíl na hradě Hasišteině, v městech Březně a Kralupech i na rozličných dědinách, zřekl se nevýnosné služby dvorské a přikročil k provedení záměru, kterýž jeho snahám humanistickým poskytoval osvěžení zvláště trvalého. Vydal se totiž počátkem dubna, provázen jsa Busnerem, na dalekou cestu výzkumnou, a proputovav napřed kraje hornoitalské (i v Římě byl) vsedl v Benátkách na loď, zamýšleje přes Syrii, Arabii a Egypt proniknouti až ku břehům Indie. Pro nebezpečenství od plavců líčená zaměnil původní směr a přes Kretu, Rhodos a Kypros obrátil se do Palaestiny, navštívil Jerusalem a zavítal do Egypta, odkudž počátkem listopadu v listě z Alexandrie poslal zvěsť o své výpravě nejvyššímu kancléři královskému Janovi z Šelnberka. Z Egypta plavě se na lodi janovské k ostrovu Chiu bouří mořskou byl stržen za Kypros a shledl okraje někdejší Kilikie, Pamfylie a Lykie; další cesta vedla jej přes Kos Samos a Chios do Smyrny a jiných pobřežních měst maloasijských; odtud kolem čet. ných ostrovů Kykladských přepravil se do Methony na jižním cípu Messénska. Toužil ještě poznati klassickou půdu hellénskou a prakticky osvojiti si zběhlost v řečtině; též Cařihrad a dějiště války trojské důrazně ho k sobě vábily; avšak sešlo se všeho, neboť když byl od Sicilie zabočil k Africe a spatřil jednak Tunis, jednak zříceniny karthaginské, přerušil najednou pouť a přes Benátky vrátil se do Čech asi na počátku podzimu r. 1491. K náhlému rozhodnutí Bohuslava pohnuly nejspíše zprávy, jež ho stihly na cestě, že jest vyhlédnut za kandidáta na biskupský stolec v Olomouci. Hlasy o tom skutečně se zakládaly na pravdě, neboť i se strany světské i se strany duchovní činily se kroky ve prospěch kandidáta domácího, a jen libovůle tehdejších papežů Innocence VIII. a Alexandra VI. zmařila všecky pokusy. Bohuslav, který zatím byl dostoupil na vrchol své slávy, choval se ve věci velmi zdrželivě, dalek jsa všelikého vtírání; avšak přece konečný nezdar poranil jej důtklivě a probudil v něm osten nevraživé popudlivosti. Neblahý sběh okolností zavinil, že právě tenkrát Viktorin ze Všehrd jej urazil nevčasnou parodií několika jeho veršů, obsahujících prosbu k Bohu za sjednocení Čechů v lůně církve římské; trpká nevole Bohuslavova tu rázem propukla a na neopatrného druha vyvřela nenávistí tak žíravou, že všeliké dohodnutí stalo se naprosto nemožným. Ztrátu přátelství Všehrdova nahradil si Bohuslav zejména styky s Janem Šlechtou ze Všehrd a Augustinem Kaesenbrotem Olomouckým; avšak účinek nějaký na směr literární odtud nevzešel. Ostatek života Bohuslav trávil na rodném hradě Hasišteinském, pozoruje z dálky veřejný ruch a účastně se ho vždy nepatrněji. Přáteli jsa pobízen činil sice ještě slabé pokusy o správu biskupství vratislavského (1500 a 1503) a po nějaký čas dokonce byl i v humanistické družině při dvoře krále Vladislava v Budíně (1502), ale vše to bylo již jen jako vyrušování ze zátiši a vybočení ze světa ideálního, v němž panovaly klassická učenost a víra římská. Rozkoš největší mu působila knihovna, kterou značným nákladem pořídil a stále rozmnožoval, používaje k získání vzácných děl, jak tištěných, tak i rukopisných, prostřednictví přátel, zejména Bern. Adelmanna, aneb i placených jednatelův a zvláštních přepisovačů, jako na př. pro řecké klassiky Aristobula na Krétě a v Benátkách. Kterak neúkojná byla tato jeho touha, svědčí mezi jiným zprava, že skvostný rukopis děl Platónových, zachovaný dosud v kníž. bibliotéce roudnické, koupil za 1000, dle Mitisovy poznámky dokonce za 2000 dukátů milánských, a neméně též proslulá pověst hasišteinské knihovny, počítané k nejbohatším ve střední Evropě. Vítaného společníka Bohuslav měl v domácím učiteli na Hasišteině, Janu Sturnovi, obratném veršovci latinském; s ním nejednou básnické závody podnikal a značnou čásť drobnějších epigrammů jemu věnoval. Působením obou pak celé okolí nabývalo tvářnosti humanistické, jak patrno na př. ze souvěkého svědectví, že mladý rytíř Jindřich Hrušovský, jenž pobýval na Hasišteině, mnoho básní Bohuslavových uměl z paměti. Poslední hlučnější událost, kteréž Bohuslav se účastnil, bylo korunování Ludvíka, Vladislavova syna, na krále českého v Praze (1509); rok na to dokončil pozemskou pouť, nedovršiv plně padesáti let věku svého. Pohřben byl v rodinné hrobce hasišteinské v Přísečnici. Statky dle poslední vůle připadly synům po bratru Mikulášovi. Na bibliotéku byl učiněn zvláštní odkaz, i stalo se pravidlem, že vlastnictví její přejímal vždy nejučenější člen z rodu Hasišteinského; dle toho dědili ji nejprv odchovanci Bohuslavovi, synové bratra Mikuláše, z nichž obzvláště vynikl jak vzděláním, tak vlohou básnickou Sigmund Hasišteinský z Lobkovic, r. 1511 poctěný hodností rektorskou na universitě vitemberské. Co se z původního celku ještě zachovalo, po velikých ztrátách, způsobených hlavně požárem a nepokoji válečnými, uloženo jest v kníž. bibliotéce roudnické. Literární činnost Bohuslavova byla rozsáhlá, výhradně latinská (až na něco málo řeckých pokusů), z části básnická, z části prosaická. Práce básnické jsou namnoze příležitostné; větší z nich berou látku z rozmanitých událostí a poměrů veřejných i soukromých, menší všímají si zvláště příhod v užším kruhu společenském. Provedení bývá rhétoricky zvučné, učeností a obraty z antických vzorů vyzdobené, ale zároveň postupem jasné, myšlénkami výrazné, dojmem ušlechtilé, slohem vkusným se honosící. Směr naučný a mravokárný vyskytá se nejčastěji; zvláště obor epigrammatický široce jest zastoupen. Z vlastni lyriky jsou ukázky jen nečetné v některých elegiích a skladbách duchovních. Skvělou výmluvnosti předčí nejdelší báseň Bohuslavova: Carmen heroicum ad Imperatorem et Christianos reges de bello Turcis inferendo (vyzvání panovníkův evropských proti Turkům); nad jiné jadrna a proniknuta vroucím zápalem jest satira na mravy krajanů: Ad Sanctum Venceslaum Satyra, in qua mores procerum, nobilium et popularium patriae suae reprehendit. Také Elegia consolatoria ad Vladislaum Pannoniae et Bohemiae regem de morte uxoris Annae (na smrť královny Anny), Ad Beatam Virginem, Praeconium Divae Virginis, Ad XIV Divos tutelares (k sv. 14 pomocníkům), Ecloga sive Idyllion Budae, poslání básnická (na př. Ad Bernhardum Adelmanum) a i řada skladeb drobnějších pojišťují Bohuslavovi čestné místo v latinské poesii renaissanční. Metrických forem složitějších Bohuslav jen zřídka užíval, přestávaje skoro vždy na šestiměru aneb na elegickém dvojverší. – Avšak při tom byl velice bedliv o elegantní způsob a klassický nádech; kdo mu v té příčině nevyhověl, pro toho neměl omluvy, jak ukazuje rozhořčená jeho nevole proti začátečníku literárnímu, kterýž se byl neuměle pokusil překládati verše Bohuslavovy do češtiny. K elegantní formě Bohuslav přihlížel neméně i v pracích prosaických, jmenovitě v listech, jichž zachoval se po něm značný počet (dosud známo 172), jakož i v traktátech a elogiích humanistických. Z listů za vzorný výkon rhétorické obratnosti pokládá se dlouhý přípis králi Vladislavovi (1497), by ochranou náboženství a stavu duchovního zásluhy své o vlasť dovršil; avšak výborné jsou i mnohé jiné, zejména ty, kteréž podrobnou kresbou přispívají k objasnění kulturních poměrů soudobých, jako na př. pojednání o Praze a mravech jejího obyvatelstva (asi z r. 1489), charakteristika nejvyššího kancléře Jana z Šelnberka atd. Nejobšírnější z listů Bohuslavových, podávající způsobem traktátu naučení panu Petrovi z Rožmberka, jak by měl si vésti v úřadě nejvyššího hejtmana král. Českého, nezachoval se v lat. originále, nýbrž jen v českém překladě, nejspíše Řeh. Hrubého z Jeleni. Starší domněnky, že by původně byl sepsán po česku, jsou pravdě nepodobny. Obsah, jak dí Vinařický, zavírá v sobě téměř celé politické a patriotické vyznání Bohuslavovo; rady, směřující k ideální dokonalosti, opírají se o vzory antické, proti nimž soudobá skutečnost jeví se v žalostném úpadku. Ostatní ukázky prosy Bohuslavovy, zejména ethické výklady o bídě lidské (De miseria humana), o lakotě (Ad Joannem Sturnum De avaritia libellus) a zlomek o blaženosti (De felicitate), nemají významu vážnějšího. Také studiem domácích dějin Bohuslav pilně se zanášel a důležité prameny za tím účelem si pořizoval; výsledkem byly nejen vědomosti podrobné, ale i zvláštní letopisy, Annales neboli Chronicorum libellus, nedokončené a z literární pozůstalosti vůbec zmizelé. Ztráty díla toho tím více jest želeti, že by jistě bylo rázem učinilo přítrž nekritickým hlasům v nové době povstalým, jako by Bohuslav byl se hlásil k národnosti německé. Nelze ovšem popříti, že na sklonku života v listě Adelmannovi (27. září 1507) sebe nazval »Germanem«, avšak výrok onen v ničem nesouvisi s pojmem národnosti, nýbrž vyjadřuje smýšlení stran víry a pevnou odhodlanost držeti korunu císařskou při říši Německé proti vznikajícím tehdáž snahám francouzským. Každý jiný výklad převrací skutečná data na ruby. – Mezi humanisty Bohuslav docházel oslavy neobyčejné již za svého života. Přátelé štrasburští a vedle nich v Němcích Bern. Adelmann hned na počátku literární dráhy rozšířili jeho pověst jako básníka i učence; slul druhým Pliniem, českým Ulyssem, světlem své otčiny, zářivou hvězdou Mus a vlasti, nejčelnějším ze soudobých poetů, bojovníkem proti barbarství. V Lipsku na universitě prof. Volfgang Plick po r. 1508 některé spisy jeho veřejně vykládal. V Čechách Bohuslava nejskvělejší chválou poctil italský humanista Jeroným Balbus, avšak neschvaloval tvrdého soudu jeho o vadách krajanů. Většina děl Bohuslavových kolovala v opisech; tiskem vydávány pouze ukázky, prosaické i básnické, někdy přímo proti vůli autorově, kterýž skladby své před širším obecenstvem úzkostlivě zavíral. Když zemřel, byla literární jeho pozůstalost hlavně na třech místech zastoupena: na Hasišteině, odkudž ji zavezl Sturnus do Němec, u Jana Šlechty ze Všehrd a u Jana Pibry, úředníka při dskách zemských, přítele Bohuslavova. Ze všeho zbyly posléze trosky, kteréž v pol. XVI. stol. marně usiloval pohromadě vydati známý humanista Jiří Fabricius. Úspěšně provedl věc pomocí přátel Tomáš Mitis, jemuž v l. 1560 – 70 podařilo se znenáhla sestaviti několik sbírek z prací Bohuslavových a obnoviti památku slavného krajana, valně již zaniklou. Publikaci započal ukázkou listů »Fragmentum Epistolarum« (1560), po níž následovaly »Lucubrationes oratoriae« (1563), »Farrago poematum« (1570) a »Nova Epistolarum appendix« (1570). Doba pozdější Bohuslava málo si všímala, přestávajíc na několika běžných pochvalách a čestných epithetech; teprve Bohuslav Balbin opět s nadšením o něm se rozepsal (Bohemia docta, vyd. R. Ungar, II., 104). Z vrstevníků Dobrovského přihlíželi zevrubněji k Bohuslavovi Adaukt Voigt, Faustin Procházka a Ign. Cornova. Voigt probíral jednotlivé skladby jeho (Neue Litteratur, 1772; srv. též Acta litteraria, II., 2) a stručný životopis nastínil (Abbildungen Böhm. u. Mähr. Gelehrten, I., 16): Procházka sestavil zprávy o jeho působení (De saecularibus liberalium artium in Bohemia et Moravia fatis commentarius 1782, 231) a vydal výbor z epicedií a epitafií (Miscellaneen d. Böhm. u. Mähr. Litteratur, 1784, 203); Cornova, jenž položil si úkol nejrozsáhlejší, vylíčiti obraz života a činnosti Bohuslavovy na základě dochovaných spisů jeho, uveřejnil v obšírném díle »Der grosze Böhme Bohuslaw von Lobkowicz und zu Hassenstein nach seinen eigenen Schriften geschildert« (1808) velikou čásť jeho prací v německém překladě, připojiv též latinský originál. Po česku podobnou práci vykonal Kar. Vinařický v knize »Pána Bohuslava Hasišteinského z Lobkovic věk a spisy vybrané« (1836). Skutečným pokrokem v badání, kritickým názorem a vědeckým zpracováním nade všecky předchůdce vynikl v době nejnovější Jos. Truhlář, zejména v díle »Humanismus a humanisté v Čechách za krále Vladislava II.« (1894), kdež převážná čásť obsahu má Bohuslava předmětem (srv. k tomu »ČČM.«, 1875, 397; 1878, 266 a 1880, 476), jakož i ve vzorném vydání »Listáře Bohuslava Hasišteinského z Lobkovic« (1893). Naproti tomu zcela stranně a nekriticky počíná si R. Wolkan (Geschichte d. deutschen Litter. in Böhmen bis zum Ausgange des XVI. Jahrhunderts, 1894, 110), jenž domněnky o německé národnosti Bohuslavově znova ohřívá a spisy jeho jako velikého Němce vydati přislibuje. Z jiných studií poskytá cenné výsledky zvláště po stránce rodopisné Friedricha Bernaua »Hassenstei◁ (1893). Thř.

Související hesla